Dobrý den, Česká republika se letos již poosmé připojuje ke Světovému týdnu respektu k porodu. V Praze se ve dnech 20.-26. května 2013 koná Festival o těhotenství, porodu a rodičovství, pořádaný Hnutím za aktivní mateřství. Festival za účasti českých i zahraničních hostů během několika dní představí sérii přednášek, seminářů a workshopů určených pro těhotné a jejich rodiny, ale i rodiče s malými dětmi. Ústředním tématem letošního ročníku je heslo Nerušit, rodím!. V prvních dnech se uskuteční přednášky směřující ke zdravému otěhotnění, následuje program k tematice těhotenství a samotného porodu. Pro velký zájem jsme v letošním roce zařadili i téma vzdělávání dětí -během pátečního programu se představí různé mateřské školky a vzdělávací programy základních škol. Velký zájem je očekáván o především o panel Porod v zahraničí, kde budou diskutovány možnosti vycestovat za porodem do zahraničních porodnic a s minimálními náklady (s úhradou domácí zdravotní pojišťovnou) zde přivést na svět své děti. O svých praktických zkušenostech budou mluvit ženy, které na základě vlastního rozhodnutí rodily v Anglii, Belgii, Holandsku a Francii. Dalším lákadlem programu je sobotní diskusní setkání s tvůrkyněmi a protagonistkami úspěšné televizní série 4 v tom. Jako už tradičně se akce zúčastní i známé zahraniční lektorky, mezi nimi Ingeborg Stadelmann, německá porodní asistentka a homeopatka s mnohaletou praxí. Její kniha Zdravé těhotenství, přirozený porod, jedna z nejčtenějších a nejoblíbenějších knih pro toto životní údobí. Dalším hostem je Mona Lisa Boyesen, norská psychoterapeutka a trenérka biodynamické psychoterapie, která vyvinula vlastní metodu Alpha nursing. Doslova převratné informace slibuje přednáška profesorky Anny Strunecké s názvem Dobré lůno a dobrý prs v době jedové? Program vedle toho zahrnuje spoustu osvědčených stálic - například přednášku lékařky MUDr. Heleny Máslové, která popíše současné reprodukční ženské strategie s typickými otázkami, které je doprovázejí - Mám se vdát? S kým mám založit rodinu? Vezme si mě? Chci mít vůbec dítě? Kolik mám mít dětí? Další přednášející, známou širší veřejnosti, je Mgr. Margit Slimáková, Ph.D., odborná průvodkyně zdravím a výživou, která se bude věnovat souvislostem mezi stravou, přirozeným početím a zdravím těhotenstvím. Kompletní program i s anotacemi přednášek naleznete na adrese: http://www.respektkporodu.cz/index.php/program/program-festivalu V případě zájmu o účast, rozhovor s některým z hostů, nebo některé z témat nás neváhejte kontaktovat na níže uvedených kontaktech. S přáním pěkného dne,

Hnutí za aktivní mateřství

     Ten večer, 2.4. přijela babička z Domažlic, aby s námi pobyla a taky mi pomohla s Lukáškem a trochu s úklidem, který už jsem nezvládla sama, protože poslední dny s bříškem jsem už byla hodně unavená a sotva jsem ho nesla. A v kombinaci s péčí o Lukáška, domácností a starostí s venčením našeho RTW Sorbona, už to byla skoro vražedná kombinace. Tatínka jsme měli od poloviny února služebně pryč, jezdil domů jen na víkendy, a mělo to být na celých 8 neděl, s koncem přesně na TP 13.4.

     Takže jsme s babičkou večer uložily Lukáška, a sedly jsme si k televizi a povídaly si a probíraly, co všechno do víkendu, kdy měl přijet i děda, podnikneme. Kolem půlnoci jsme si šly lehnout, mamka spala vedle mě v manželské posteli. Mě v noci probudil "pocit vlhka" 😀 takže jsem honem běžela na wc, a divila se, protože únikem moči jsem nikdy netrpěla, a dle odhadu na plodovku toho bylo zase málo. Takže jsem usoudila, že se nic neděje, a šla si zase v klidu lehnout. Kolik bylo hodin ale nevím, nepodívala jsem se. Když mě známý pocit probudil znovu, bylo před šestou. To už jsem na wc zkoumala, co to tedy vlastně je, ale po předchozí zkušenosti při porodu Lukáška, toho bylo pořád nějak málo. Spát už se mi nechtělo, dokonale probuzená, tak jsem pochodovala po bytě a dumala, jestli mám zapnout net a někde si počíst a ujistit se... i když vlastně nebylo o čem 😀 No ale v momentě kdy jsem si sedla na krajíček gauče a natahovala se po notebooku, to hrclo a šplíchlo o podlahu, že jsem veškeré pochyby okamžitě ztratila, a usmála jsem se pro sebe... Nebylo pochyb, Kristýnka dneska přijde na svět 🙂

     Čekala jsem stejný mazec jako při předchozím porodu, kontrakce po 2 minutách skoro hned po prasknutí vody, ale nic se nekonalo, cítila jsem jen běžné tvrdnutí, nic co bych nezažila v několika předcházejících týdnech. V klidu jsem se převlékla, posbírala pár posledních nutností co mi chyběly do tašky připravené do porodnice, a šla vzbudit mamku, že asi pojedu. Pak jsem zavolala manželově mamince, kterážto disponovala pojízdným autem, aby pro mě přijela a odvezla mě. Manželovi jsem napsala, ještě než vstal, aby tentokrát nevyjíždel na výcvik do terénu, ale vydal se raději rovnou cestou domů, přeci jen z Plzně je to k nám 90km, tak aby to stihl, chtěla jsem ho mít u sebe, aby se mnou společně sdílel první chvilky Kristýnky na světě.

Do porodnice jsem byla přijatá v 7:00hod, 3.4.2013, a v pohodě bez kontrakcí, jen s občasným ztvrdnutím břicha, jsem absolvovala přijímací proceduru, natočení monitoru, vyšetření dvou doktorů, jednoho zřejmě se zaučujícího a doktorky, která mu byla k ruce, a ultrazvuk. Při příjmu jsem byla otevřená na 2 prsty, váhový odhad Kristýnky 3000-3100g.

Odsunuli mě na observační pokoj, kde jsem dostala klistýr, a měla čekat, co bude dál. Kontrakce pomalu přicházely, nepravidelně, ale bolesti sílily, a už jsem občas musela i prodýchávat. Při opětovném natáčení monitoru už se mi celkem špatně leželo, bolelo mě v kříži. Manžela jsem prý ještě povolávat nemusela, že je dost času. Po desáté hodině zhruba, mě chtěl vyšetřit pan primář, takže jsem si mezi kontrakcemi přešla na porodní sál a vylezla na křeslo. Byla jsem otevřená na 3 prsty, i když už to celkem slušně bolelo, a vyšetření taky nebylo nic extra příjemného. A bylo mi řečeno, že s oytocinem porodím do večera, a bez něj někdy v noci, prý jak se rozhodnu, jestli chci pomoct, nebo ne. Já se bála, tak jsem vybrala možnost C, a to vyčkat ještě hodinku, co se bude dít. Ale po příchodu zpět na observační pokoj už jsem si ani nezapla televizi, ani nelehla do postele, jak jsem měla v úmyslu, protože mi začaly kontrakce tak silně a tak rychle za sebou, že jsem se jen stačila chytit pelesti v nohách postele, abych neupadla, a prodýchávat. Nebyla jsem schopná ani dosáhnout na zvonek, abych zavolala asistentku. Měla jsem před sebou telefon, a pokoušela se dopsat rozepsanou zprávu manželovi, ale ani to se mi nedařilo. Jak jsem funěla, začala se mi motat hlava a vysychalo mi v krku. To bylo v 10:51. (časy jsou upřesněné z pozdějšího pročtení odeslaných sms zpráv 😀)

Manžel mi psal, jestli se může ještě najíst, nebo jestli má jet, že zatím čeká doma. Napsala jsem, ať si dá, že napíšu až mi řeknou. To bylo v 10:54.

Občas se zamýšlím nad našimi životy a pak o tom píšu na svůj web..
V poslední době na mě doléhá z mnoha stran, jak málo je v lidech sebelásky a jak se mnoho úžasných bytostí podceňuje...

Tak tohle je pro Vás všechny moje milé, jste ÚŽASNÉ ♥

ZRCADLO....
Stála jsem u velkého zrcadla a hleděla na sebe…

Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem „potřebovala“ zhubnout.. Přemýšlela jsem o všech těch nádherných ženách, které jsem za svůj život poznala, a které byly a jsou přesvědčené o tom, že nejsou dokonalé…
Kdopak Vám tak ublížil moje milé???
Všechny jsme nádherné, pokud se tak vidíme a pokud v to věříme.. Ani princ na zlatém koni, ani porota soutěže MISS nás o tom nemůžou přesvědčit, pokud to necítíme ve svém srdci.. Koukala jsem na sebe.. Nejdřív s lehkou kritičností, jako vždycky a pak jsem se začala usmívat..                                                                                                                             
Začala jsem se soustředit a vidět věci na sobě úplně jinak a z jiných perspektiv..

Nejpatrnější jsou moje strie na břiše.. Táhnou se od pupíku po bříšku dolů… No a to je přeci skvělé! Přišly ke mně asi 14 dnů před tím, než se narodili naši chlapečci.. Vždycky mi budou připomínat tu dobu, kdy náš život dostal další dva „důvody“ k absolutnímu štěstí. Říkají mě i těm, kteří je někdy uvidí, že jsem maminka a co může být v životě krásnější?? Možná není na světě víc žen, které touží po miminku, než těch, které touží po dokonalé postavě, ale touha těch prvních je andělská a rozehřívající srdce.. Proto se prosím na všechno, co o Vás vypovídá, že jste máma, koukejte s láskou a važte si toho.. A Vy, které ještě na svůj poklad čekáte, tak nezoufejte! Všechno, co je podpořeno láskou a nadějí se splní.. A já Vám přeji co nejvíc strií, na které budete pyšné tak, jako jsem já na ty své…

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem si v zrcadle do očí.. Vždycky to bylo pro mě měřítko toho, že žiji v souladu se svým morálním přesvědčením.. Když to jde pěkně zpříma, říkám si „Všechno je v pohodě Zůzo“ 😉
Ale kromě modrošedých očí mám i hluboké a našedlé kruhy pod očima.. Dlouho jsem je neměla ráda a v pubertě jsem se je snažila překrývat různými korektory a makeupy.. Marně 😉 ..Nejsou z nevyspání, nebo propařené noci.. Dneska už vím, že mám prostě pod očima slabší kůži a prosvítají mi žilky.. Ale víte,co je nejúžasnější? Jsou úplně stejné, jako měla moje babička.. Ona je taky neměla v lásce, ale já je dneska díky ní ráda mám.. A moc.. Babička už tu není, ale kdykoli se podívám do zrcadla, vzpomenu si na ní.. Na všechno, co mě naučila, co mi vyprávěla, na to, jaká to byla žena, jak ctila svého muže.. Na to, jak mě měla ráda, byť si nepamatuji, že bychom si to někdy řekly.. Věděly jsme to obě.. Ona i děda jsou důkaz toho, že když se Vám někdo usídlí v srdci, tak už nikdy nemůže od Vás odejít.. A tak jsem šťastná, že mám svoje kruhy, které lemují oči.. Které lemují cestu do duše..

Začalo to docela nenápadně, syn měl  dva měsíce a já, prvomatka, jsem si ho neposazovala na klín. V půl roce stále ještě neseděl, protože jsem mu odepírala potěšení z chodítka a neobkládala ho polštáři. V sedmi měsících jsem ho neposadila ani v kočárku, nedávala do jídelní židličky. Okolí, až na pár chápavých, se na mě dívalo skrz prsty, když syn v deseti měsících nevěděl, že se dá chodit za pomoci mých rukou. Když ve 13 měsících udělal první krůčky, slýchala jsem, že ostatní děti Dobrých matek chodí od osmi měsíců 🙂 Dobré matky z mého okolí jim totiž luxus chození za ruce pravidelně dopřávaly od půl roku. (Ona: Náš Pepíček už chodí. Já: On už umí stát?? Ona: Ne, on ještě ani nesedí, ale podívej, jak krásně dupká za ruce. Já jsem byla ohromena škobrtavou chůzí s podlamujícími se kotníčky.)

Já, matka, co dítěti nedopřála v půl roce svíčkovou, jsem se držela rad pediatra a postupně zaváděla zeleninu, maso, ovoce,... Desetiměsíční syn byl chudáček, co první čokoládu dostal v roce a čtvrt od Mikuláše.

Prvorozený měl deset měsíců, když jsme si jako nezodpovědní rodiče dovolili pořídit si druhé miminko. Okolí mě opět posuzovalo jako Špatnou matku, která se nebude věnovat dostatečně ani prvnímu, ani druhému.

Když bylo dceři 5m, nastoupila jsem opět do školy, konečně dodělat maturitu. Dcerušku a dvouletého synka jsem nechala, chudáčky, napospas babičkám a jezdila na jeden víkend v měsíci pryč!

A opět si i dcera musela na všechno přijít sama, sednout si, stoupnout, chodit. A, diví se Dokonalé matky, došla na to 🙂

Oblečení kupuji na bazárcích, děti chodí oblékané pěkně, ale já, Nepřející matka, nové koupím jen botičky. Vyhazuji tisíce za nové a značkové autosedačky, ale golfáček koupím v bazaru.

Také jste si oblíbili extra jemnou tkaninu z bambusu nejen na vašich dětech? Právě jsme obdrželi novinky v podobě bambusových slintáčků a zavinovaček od českého Kikko/Xkko.

Bambusová tkanina ve formě viskózy výborně saje, je skvěle poddajná, osobně si ji nemůžeme vynachválit. U nás asi nejvíce prodávaná značka dětských bambusových doplňků Kikko / Xkko právě přichází s novinkami, které jsme také zařadili do Dudlíkárny.

Jedná se zejména o slintáčky - dětské šátky v nádherných barvičkách "cyan", "magenta" nebo "lime", nebo také přírodním provedení, jako je třeba tento bambusový slintáček Xkko.

Bambusové zavinovačky máme nové tři varianty (rozměr 120 x 120 cm) podle barviček kruhy "cyan", "magenta" a čistá "lime" zavinovačka. Tuto velikost zavinovaček využíváme i na zabalení většího dítěte po koupání, nebo navečer.

Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀