Chtěla bych reagovat na stále častější dotazy ohledně naší inspirace. Ptáte se na to, kde nastudovat teorii o montessori, kde hledat nápady na činnosti.

S teorií je to trochu horší, v českém jazyce nevyšlo mnoho knih a ještě méně jich je k sehnání. Pokud by chtěl někdo pochopit podstatu montessori pedagogiky celostně, tak je asi nejlepší navštívit nějaký z kurzů, které se občas konají v každém větším městě. Za sebe mohu říct, že se vyplatí si udělat třeba jedno či dvoudenní výlet do Prahy či Brna a užít si seminář plný nápadů, které pak můžete využít při práci se svým dítkem. Můžu říct, že pro můj život považuji absolvování kurzů o montessori pedagice a kurzu Respektovat a být respektován za jednu z nejstěžejních aktivit, které jsem na poli vzdělávání podnikla.

A nyní již slíbené odkazy. Nejdená se vždy o montessori aktivity, ale je to prostě můj zásobník inspirativních stránek:

www.montessoridoma.cz - hodně praxe, trochu teorie

http://www.sikovny-cvrcek.cz/tvoreni-pro-deti

www.rustspolecne.cz - hodně praxe, spousta úvah na téma respektující výchova

Proč právě naše jesle ProJesle ?

* O vývoj dětí se profesionálně staráme od roku 1992 a snažíme se poskytovat pro děti a jejich rodiče ty nejlepší služby.

* Jsme Českou společností s tradicí a historií, neprovozujeme franchise, kopie ani nekvalitní služby k odložení dítěte typu hlídací koutky.

* Podkladem pro naši práci jsou vyvinuté materiály výuky a péče o dítě profesorem Phdr. Zdeňkem Matějčkem Csc. a paní Bc. Eugenií Hamplovou ředitelkou školek ProFamily. Tento společný výukový program byl následně schválen MŠMT (ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy). Naše školky jsou již několik let po sobě hodnoceny pověřeným orgánem Českou školní inspekcí těmi nejkvalitnějšími v ČR hodnocení CSI zde.

* Naši každodenní výuku a zábavu vedeme v třídní knize, jež je nejen pro rodiče doklad o tom, že svou práci s dětmi myslíme vážně a tento text není pouhými slovy.

* Výrobky, které s dětmi děláme, říkanky, písničky, pohybové a taneční aktivity odpovídají daným tematickým celkům v této třídní knize. Naši práci doplňují divadla, keramika, angličtina a jóga, což jsou aktivity, které probíhají přímo v jesličkách (všichni za námi dojíždějí).

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden z nejúžasnějších zážitků, který mě v životě potkal. Před 6 měsíci jsem porodila dcerku Viktorku v porodnici v Českém Krumlově. A mohu říct, že rozhodnutí pro tuto porodnici bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy učinila.

 První dítě, syna Vítka, jsem rodila před 3 lety v jedné krajské nemocnici. Tento porod bych označila za takový ten klasický „velkotovární“, s jakými se ve velkých porodnicích setkáváme. Ať už šlo o medicínské zásahy, striktní řízení mého porodu (nejsem zrovna bojovný typ, který si všechno vydupe) ze strany personálu, nebo o nedostatek soukromí a převládající strohý přístup na poporodním oddělení (až na výjimky). To vše mělo za následek, že jsem se necítila moc dobře, propadala jsem depresivním náladám, nevěřila jsem si. Tehdy jsem si řekla, že takhle tedy už ne. Příště budu rodit jinak a jinde.

 Rozhodla jsem se pro českokrumlovskou porodnici, protože jsem na ni slyšela jen samou chválu. Už ze zážitků mých přítelkyň bylo jasné, že tady se budu cítit v bezpečí, a pokud to jen trochu půjde, dopřeju svému druhému potomkovi i pěkný vstup do tohoto světa. A skutečně tomu tak bylo.

 Do porodnice jsem přijela brzy ráno, odtekla trocha plodové vody. Přijala mě vlídná porodní asistentka, vodu zkontrolovala, nechala mě se rozloučit s manželem a se synem a napojila mě na monitor. Později se na mě podívala paní doktorka, které zrovna končila služba (měla jsem tedy to štěstí, že jsem zažila u svého porodu 2 směny). Jaké bylo mé překvapení, že vyšetření bylo absolutně citlivé, nebolestivé, všichni všechno sami od sebe vysvětlovali. To jsem z předchozího porodu bohužel neznala. Dostala jsem postel, také čaj, i nějaké časopisy, připadala jsem si jako v hotelu. Pak se čekalo. S nadcházejícími kontrakcemi ještě personál řešil, jestli mi dají něco k jídlu nebo už ne (aniž bych já o něco žádala). Samotný porod byl nádherný. Bolestivý, ale krásný. Porodní asistentka se za mnou chodila každou chvilku dívat, přesně tak, jak jsem si přála. A to měla tehdy opravdu hodně práce, na vedlejším sále rodila druhá paní, kterou měla také na starosti. Chodila za mnou také milá paní doktorka. Obě ženy mi všechno vysvětlovaly, umožňovaly mi, ať si zvolím, co je pro mě v daný moment nejlepší, nejpříjemnější, nejpohodlnější, a hlavně nezapomínaly chválit a povzbuzovat. Myslím, že i díky tomuto přístupu mám na svůj druhý porod ty nejkrásnější vzpomínky.

 Kromě skvělého personálu kolem porodu bych vytyčila také krásné prostředí žlutého porodního sálu. Člověk si tu připadá opravdu velmi příjemně a k celkové atmosféře porodu to určitě také pomůže. Je zde k dispozici přehrávač, aromalampa, také žebřiny, nízká postel apod. Dostala jsem i gymnastický míč, který jsem mohla mít i ve sprše. Na sále má člověk soukromí, pokud si to přeje, v bezprostřední blízkosti je sprcha a WC.

 Vzpomínám i na to, jak mi v závěru porodu porodní asistentka chtěla podat vibrující mobilní telefon, nebo jak mi po porodu vyhověla a šla do mé tašky najít fotoaparát, aby nás s dcerou společně vyfotila, když jsem žádný doprovod u porodu neměla. Vzpomínám i na to, jak mi na závěr paní doktorka i porodní asistentka pogratulovaly. Budu nadále vzpomínat i na pěkné chvíle strávené na oddělení šestinedělí a báječné sestřičky. Já, druhorodička, jsem byla na pokoji s maminkou, která již rodila potřetí. Sestry nás chodily kontrolovat, nakoukly i v pozdních hodinách, avšak nevnucovaly se, jen se ujišťovaly, jestli něco nepotřebujeme.

Vybírám ze seznamu knih, které by neměly chybět v knihovně rodičů malého atopika:

Alergie číhá v jídle a pití (2. roz. přep. vyd. z roku 2011), autor Martin Fuchs (přední český alergolog)

- kniha pojednává zejména o potravinových alergiích u dětí i dospělých, výborně vysvětluje rozdíly mezi jednotlivými typy reakcí, jak alergických (časných, pozdních), tak na neatopickém podkladu (histaminová intolerance atd.), najdete čemu všemu se při dané alergii vyhýbat, jak je to se zkříženými alergiemi atd.

Syndrom trávenia a psychológie (vydané slovensky v roce 2010, lze sehnat i v ČR),  Natasha Campbell McBride (britská lékařka a výživová terapeutka)

- kniha vysvětluje, jakým způsobem má vliv na řadu potíží (alergie, ekzémy, poruchy chování a další) naše trávení, zejména stav střevní flóry a obsahuje cílenou dietu k ozdravě zažívání i další cenné rady pro zdravou a silnou imunitu; pro mě osobně velmi cenná kniha ozřejmující řadu tušených souvislostí mezi nezdravým moderním životním stylem a řadou chronických potíží z něj plynoucích

Ekzémy a dermatitidy (rok přeprac. vydání 2009),  Nina Benáková (dermatoložka)

Vím, že můj článek nikdy neskončí ve "vybrali jsme", ale stejně ho napíšu. Třeba to někdo cítí jako já...

Zvlášť teď před Vánoci jsou všichni nabádáni k toleranci a k všeobjímající lásce, nic proti tomu. Ale co vlastně znamená být tolerantní? Je to "jen" Žij a nech žít? Nebo něco víc? A co mi tolerance přináší, co mi bere?

Začnu tím, co mi tolerance dává - pocit, že jsem ten "slušný a dobrý člověk". Nebo dostatečně flegmatický člověk. A někdy si připadám i jako blbec - znáte to - pro dobrotu na žebrotu.

A co mi tolerance bere? Přiznávám, že často je pro mne tolerance stresující záležitost, bere mi klid a pohodu, necítím se dobře. A někdy si připadám spíš využitáa společensky zmanipulovaná, než jako "dobrý člověk".

Jestli maminky látkujou, používají jednorázovky (dokonce i Pampersky, které mi nevoní i čisté), kojí nebo nekojí, krmí děti tím a nebo oním, jestli dávají dudlík nebo ne, jestli šátkují nebo ne, píšou s chybami nebo ne... to je mi jedno a nemám problém tolerovat jakoukoliv kombinaci výše popsaného, pokud svůj postoj ty mamky nevnucují mně.

Na druhou stranu s obtížemi toleruju hlučné děti v MHD (a to včetně mého, takže se snažím uklidňovat a tišit), maminky, které mají ve všem pravdu a které se povyšují (protože mají starší, mladší nebo více dětí než já, více peněz a tak). Dále těžce toleruju (někdy jdu i do konfliktu), když se snaží maminky vydobýt pro své děti větší práva, než přenechají mému dítěti, vydobýt si přednost třeba v nástupu do MHD a pak zaberou celou plošinu pro kočárky. 

Nechci, abyste si mysleli, že se doma nudim...

Pravda, že v deset večer při konečném puntíkování jsem si všimla, že si v duchu povidám : "ťup, ťup, ťupy ťup... heeeezký" a vskutku jsem si pomyslela, že mám asi trochu vyhrabáno a měla bych s tim něco dělat, jenže nedělejte to, když to ve finále vypadá tak hezky, že jo? Zkrátka musela jsem u toho překonat mnohá úskalí, takže se mi nedivte, že se mi ty mochomůrky prostě líbí!!!!!!

Příběh vánočních mochomůrek, aneb jak jsme s Matyskem pekli 

Jednoho předvánočního dne na začátku prosince jsem smíchala těsto na linecké dle ozkoušeného receptu. Matýsek požuže (rozuměj: Matýsek pomůže). Sotva jsme začli, v kuchyni bordel jako v tanku. Pohoda, nenechám se rozhodit, přeci jen nás čeká ještě dost práce. Zabalila jsem těsto vítězně do folie, dala do ledničky a těším se, jak si upeču první vánoční cukroví - naše nově tradiční vánoční růžový mochomůrky (někdo tu tradici přeci musí vymyslet první) 🙂 Bordel jdu na chvíli ignorovat, je nutné zachovat klid a postavit dráhu pro mašinky... Matýsek požuže. Sedne si vedle mě a velí: "maminko, postav!" Prima... péct SE bude zítra. Bordel SE uklidí později...

Dalšího dne: Táta je v práci, po práci jde fuč. Bude klid, dneska by to šlo... uvařeno ze včerejška, máme volné dopoledne.Čas asi tak 9:30, takže hurá na pečení. Matýsek požuže. Nastává bitva o váleček. Vyhrávám. Matěj se na mě zle dívá a myslim, že začne ječet. V každý ruce má připravené jedno vykrajovátko a cuká sebou. Už při první vykrajovaný houbě zjišťuji, že je něco špatně... je to jasný - leptá se to,pfff... (ponaučení pro příště - když je v receptu napsaný máslo, patří tam máslo a ne Hera... ani v případě krize, kdy se musí šetřit... prostě máslo!). Matěje to ovšem vůbec neznepokojuje, spokojeně opatlán stojí vedle mě na židli, mačká kolečka do těsta a chichotá se: "hihi, sanda, maminko, kokej"  Snažím se mu vysvětlit, že to vyválíme znova. "maminko, pokej, kolo udeám". Pokouším se krýt svůj vztek. Matěj ne. Sebrala jsem mu těsto a vrátila ho do ledničky. Nepomáhá ani nabídka, že mu udělám jiný, lepší. Naštěstí si všimnul, že se mu k sobě lepí opatlaný prsty od těsta. "hihi, sanda, maminko, kokej". Měli bychom se víc radovat z maličkostí..

Nové těsto (s máslem, ne Herou) odpočívá v lednici. 

Milé maminky,

pokud máte starší čísla časopisu Delikatesy (Vlasta), vyštrachejte vydání 4/2008. Jestli ne, tady máte recept na Sladké knoflíky 🙂 Nepřišívat! Mlsat!

Budete potřebovat - na těsto:

125 g hladké mouky + mouka na vál

60g margarínu

50g mučkového cukru