21. listopadu - 23. prosince

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co musel umět střelec v dávnověku? Zkoušeli jste někdy vzít do ruky luk a šíp? Jestliže ano, pak asi víte, že k pevnému uchopení luku a na pnutí tětivy je třeba značné síly, zpevnění celého těla i ruky a rovněž hbitosti. Aby byl lukostřelec schopen zamířit šíp, musí umět soustředit svou pozornost na cíl a ztotožnit se s ním. Pak zpružní ruku a celé tělo, čímž jim dá určitou lehkost a hravost, která uvolňuje ruku mistra a zbavuje ji křečovitosti učně. Teprve tato úžasná souhra mu umožní zasáhnout cíl. Kolik je mezi námi v současné době takových, kteří ovládají střelbu lukem? Asi ne mnoho. Avšak v lidech narozených ve znamení Střelce jsou všechny tyto vlastnosti v nějaké míře zabudovány.

Něco z nich jistě má i váš malý Střelec, který je zatím zcela odkázán do vaší péče. Možná jste se zaradovali z tohoto zjištění, možná, že už jste to dávno poznali z jeho jasného a cílevědomého pohledu. Jako by někde za očima či hluboko v sobě měl napjatou tětivu luku a vyčkával na správný okamžik, kdy má zacílit a vystřelit - aby navázal kontakt s vámi, s kýmkoliv, s veškery"m světem, s celým vesmírem, který touží poznat, a toto poznání je jeho cílem. Všemu je otevřený, neboť jeho mysl je mnohostranná, lačná vědění. Obvykle nemíří na ledajaké cíle; je-li dobře vybaven, vybírá si ty nejvyšší. 

Může mířit až do nebes, kam stoupá jeho ohňový živel, k němuž znamení Střelce náleží. Jeho žhnoucí energie mu dává schopnost planout, zapálit se pro věc, zapalovat a podněcovat druhé, a také schopnost tvůrčím způsobem přetvářet věci, myšlenky, lidi i sebe. Prastarým symbolem Střelce je kentaur, kterého vidíte na obrázku: půl zvíře - kůň, půl člověk. Vyjadřuje skutečnost, že každý člověk má v sobě část zvířecí a část lidskou. Ta zvířecí by měla dávat sílu a vnímavost lidské polovině - vyšším citům, vůli a rozumu, které mají naopak zvířecí polovinu usměrňovat, přetvářet a zúrodňovat. Jeho čtyři nohy stojící pevně na zemi, symbolizují Střelcův vnitřní živel - zemi. Ta usměrňuje a dává řád jeho jednání, citům, vůli i myšlení, poskytuje tedy schopnost uvážlivě je řídit a koncentrovat. Tak se stávají ostře účinnými a jasnými, jako laserový paprsek. Zvířecí vybavení mu však zůstává, především vnímavost a intuice. Není divu, že může být tak dobrým střelcem.

Jako většina zvířat i Střelec patří do stáda. Potřebuje se setkávat s ostatními lidskými zvířaty, aby se stal člověkem. Proto je tak družný. Ještě je miminkem uzavřeným v kočárku, a už přitahuje kolemjdoucí svým zářivým projevem. Jakmile se nad něj skloní, hned se s každým kamarádí, směje se na ně z radosti, že je vidí a může si s nimi povídat. Zpočátku pouze svým "gr" a "erú" či jinými zajímavými výrazy dětské řeči. Později si bude povídat o čemkoliv, aby byl s nimi. Hlavně jej budou zajímat různé jazyky, aby se domluvil i s cizinci a mohl poznávat celý svět, i jeho nejvyšší hodnoty, filosofii, vědu a náboženství.

Necháte-li jej o samotě, pak strašně naříká. Je stejný jako jiná mláďata, koťata či štěňata, která potřebují cítit dotek a teplo mámina těla, její laskající mazlivě něžné olizování i hravé a výchovné ťápnutí tlapkou či lehké stisknutí zuby. Malý Střelec, více než jakékoliv jiné dítě, potřebuje poznat, že je v bezpečí vaší ochrany, péče a lásky tím, že vnímá vaše projevy - váš pach, pohledy, zvuky, slova a jejich melodii, doteky, přitulení a pochování podobně, jako se malé štěně potřebuje pohodlně zatulit do starého svetru svého pána, nebo se uvelebit v jeho klíně. Takové štěně vám dá patřičně najevo svou spokojenost z jistoty a vašeho laskajícího vyzařování tím, že vás olízne, nebo si s vámi začne hrát s odkrytým bříškem, což udělá pouze tehdy, má-li pocit bezpečí. Nemá-li dostatek takového blízkého lidského kontaktu, zatulí se do měkkého polštářku nebo se přitiskne k plyšovému medvídkovi, jejichž teplo a měkkost mu vytvářejí náhradní pocit bezpečí, za chybějící laskavou mateřskou náruč. Tu má ovšem nejraději.

Chuchelský háj je trochu odlehlejším pražským lesem a dostupnost městskou dopravou není taková jako u některých jiných přírodních lokalit. Obyvatelům slouží jako oddychová zóna. Územím prochází naučná stezka Barrandovské skály - Chuchelský háj, která začíná u tramvajové zastávky v Hlubočepích a končí ve Velké Chuchli. Příroda této části Prahy je nesmírně pestrá - nalezneme zde rozlehlé lesy, romantické skály i unikátní stepní lokality. Vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů. Nachází se tu tři zvláště chráněná území (národní přírodní památka Barrandovské skály, přírodní rezervace Chuchelský háj a přírodní rezervace Homolka)
PR Chuchelský háj se rozkládá na levém břehu Vltavy na většinou příkrém svahu. Samotná rezervace je proto turisticky i rekreačně využívána v malé míře. Celé území je jedním z posledních listnatých hájů v Praze, ve kterém složení lesních porostů je blízké původním lesním společenstvům. 
Na PR Chuchelský háj navazuje západním směrem areál zdraví, který byl vybudován na bývalých polích v okrajových partiích zalesněných v padesátých letech. V lese je také ZOO koutek a několik dětských hřišť. Oblastí vede síť upravených, většinou asfaltových cest, podél nichž jsou rozmístěny cvičební a herní prvky, odpočívadla, altány a lavičky. Velkým lákadlem je ZOO koutek.  

ZOO koutek se nachází přímo u hájovny a je v něm k vidění na 30 druhů zvířat, vyskytujících se převážně v naší přírodě (např. mufloni, daňci, pávi, lišky či kozy). Slouží také jako dočasný útulek pro handicapované dravce. Je přístupný kdykoliv a zdarma.V zoo koutku je rovněž dětské hřiště. Děti si tak mohou pohrát na pískovišti, různých dřevěných houpačkách a autíčkách. V letní sezóně zde v sobotu a v neděli funguje od 12.00 do 18.00 hod. občerstvení s krytým posezením. Celý ZOO koutek působí velmi příjemným dojmem.

V lese jsou vybudována celkem čtyři hřiště. Jedno hřiště je v zoo koutku. Další malé hřiště se nachází u cesty z Velké Chuchle směrem nahoru ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého a můžete si na něm odpočinout. Při cestě ze zoo koutku směrem na Slivenec narazíme nejprve na cvičební hrazdy vedle altánku a poté na menší lesní hřiště s kolotočem. Půjdeme-li dál rovně, dojdeme na velkou louku s dřevěnými vláčky a autíčky, skluzavkou, prolézačkami, houpačkami, lanovkou, hrazdami a dalšími cvičebními prvky. 

Nedávno byla většina herních a cvičebních prvků obnovena a přibyla i řada úplně nových. U všech hřišť jsou krytá posezení, kde se můžete nasvačit nebo se schovat před deštěm.Vzhledem k tomu, že Chuchelský háj není tak hojně navštěvovaný jako např. Kunratický les, kterým projde přobližně ¾ mil. lidí ročně, jsou všechna hřiště pěkná a čistá, altánky a lavičky se stoly jsou rovněž v dobrém stavu. 
Většina starých asfaltových cest byla opravena, takže jízda s kočárkem je pohodlná. Nejsou ovšem rovné. Mírně se svažují, pak opět stoupají. Z Malé a Velké Chuchle je třeba jít opravdu do kopce. Z toho vyplývá, že provoz na cestách je klidný, jen občas projede kolo a na kolečkových bruslích se zde nepotkáte nikoho.

V Chuchelském háji můžete vidět již zmíněný kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl postaven roku 1729 a je od něj krásný výhled do údolí Vltavy. Pro milovníky geocachingu je v Chuchelském háji schováno několik keší 🙂 Naleznete zde také jedno z pražských piknikových míst, kde můžete příjemně posedět u ohně. Ke standardnímu vybavení patří ohniště, dřevěný piknikový stůl s lavicemi a odpadkový koš. K dispozici je také dřevo a písek.

Přístup do lesa je možný ze čtyř směrů - z Malé či Velké Chuchle, z Barrandova a ze  Slivence.

Nejnáročnější je výstup z Malé Chuchle, kdy je třeba (po žluté turistické značce) vyjít strmý kopec. Pokud však půjdete pomalu, vůbec se nezadýcháte. Vstup do lesa je za budovou, ve které sídlí Institut vzdělávání a poradenství ČZU. Cesta je zpočátku hlinitá a kamenitá, takže není vhodná pro golfáčky, nicméně za sucha se jimi projet dá a lidé tak běžně činí. Po pár metrech začíná asfaltka. Na cestě je jeden altánek. Další přístřešek už stojí na začátku zoo koutku. MHD se do Malé Chuchle dostanete ze Smíchovského nádraží autobusy č. 172, 204, 244, 241, 243, 129 (na znamení) do zastávky Malá Chuchle, poté projdete pod železničním mostem a za ním se vydáte směrem doleva nahoru k lesu. Autem přijedete po Strakonické, ze které odbočíte za první benzínovou pumpou za Barrandovským mostem doprava, poté podjedete železniční most a zaparkujete. 

Druhá trasa vede ze stanice autobusu 172 Kazínská ve Velké Chuchli podél železniční trati k dominantě městské části - kostelu sv. Jana Nepomuckého. Cesta je strmá a hlinito-kamenitá, tudíž pro kočárky nevhodná. 

Zajít si na piknik s grilováním nebo opékáním špekáčků do pražských lesů už není problém. V rámci Projektu čisté a zelené Prahy, Pro zdravé město vzniklo v lesích hlavního města Prahy několik piknikových míst.

Ke standardnímu vybavení patří ohniště, dřevěný piknikový stůl s lavicemi a odpadkový koš, případně koš s pískem. U každého piknikového místa pracovníci Lesů HMP průběžně doplňují i dřevo. Nicméně doporučujeme si donést dřevo vlastní, protože se může stát, že ho již spálil jiný návštěvník.

K rozdělávání ohně v ohništích na piknikových místech udělil Odbor ochrany prostředí magistrátu hlavního města Prahy výjimku. Podmínkou ovšem je, aby se návštěvníci lesa chovali podle stanovených pravidel. Návštěvníci piknikových míst se musí řídit návštěvním řádem, který mimo jiné obsahuje informace, za jakých podmínek je možné v ohništi rozdělávat oheň.

Mezi základní pravidla patří:

• oheň smí rozdělávat osoba starší 18 let
• je povoleno grilovat v doneseném vlastním grilu
• zákaz sypání i zdánlivě chladného popelu do lesa a okolí piknikového místa
• zákaz zakládání nových ohnišť
• zákaz rozdělávání ohně v silném větru a suchu
• zákaz lámání a řezání dřeva v lese (povolen je sběr spadlých suchých větví
• zákaz znečišťování, odhazování odpadků
• zákaz užívání piknikového místa v nočních hodinách
• zákaz nadměrného hluku
• povinnost uhasit oheň před odchodem

Případný nepořádek na piknikovém místě je možné zdarma nahlásit na Zelenou linku hl. m. Prahy - tel. 800 100 000

10 dní po porodu............ zážitky jsou ještě čerstvé a přitom odleželé abych se o ně mohla dělit

30.5. v 16 hodin mi paní doktorka nabídla pomoc s popohnáním porodu a to Hamiltonem a já tedy, že jo.

ve 20 hodin jsem si říkala, že by se mohlo začít něco dít, že manža už pomalu končí v práci a zítra je poslední termín na májové dítě a já májové moc chtěla................ ve 20:30 se něco pohnulo a přišla jakási bolest která připomínala nastupujující menses...........za hodinku jsem si při venčení psa dělal s manželem legraci, že už asi budeme rodit a je tedy potřeba psa pořádně vyvenčit............. ve 23 hodin jsem si začínala být jistá že to opravdu přijde ale pořád to byla pohodička takže jsem manžu poslal spát, aby byl na porod pln síly. Pro moji překvapivost usnul a docela rychle................ ve 2 ráno jsem jej budila, aby zavolal do porodnice jestli mají volno, pobalili jsme co bylo potřeba vzali psa a jeli ke tchýni, aby jej pohlídala, to jako když by to náhodou trvalo dlouho 🙂 pak jsme se ještě zastavili u kamarádky v trafice pro pití a zavtipkovat, že jedeme rodit a vyrazili směr FN Bohunice. Manža na můj popud zaparkoval na Jihlavské............ děsně blbej nápad............ a procházkou jsme hledali porodní................. z té strany jsme šli prvně a po tmě se to opravdu blbě hledá. Na příjem jsme přišli něco kolem půl 4 a pak začal kolotoč. Napojili mě na monitor který nebyl vůbec dobrý, malý měl ozvy jen kolem 10-20 a tak rychle na box, kde mi přes můj velký protest dali kanylu, hnus velebnosti nesnáším jehly a napojili na monitor, který skrz mě dali malému na hlavičku, takže moje představa o tom jak budu na standartu chodit na WC byla ta tam. Žádný WC ani sprcha nepřicházela v úvahu a já stejně neměla sílu ani na jedno. Během hodinky jsem se ze 2 prstů otevřela na 10............ bolesti byly muka, ale jak řekne každá matka na to se rychle zapomíná a není to to jediné co bolí.................na 4 zatlačení byl malý venku, nezvládla jsem to sice bez nástřihu, ale jak řekl pan doktor je to jen malé šití a šil 2 metrovou nití 😀 No musel zašívat i čípek tak asi proto tolik materiálu 😀 .................. po porodu jsem byla moc unavená a šťastná, že to máme za sebou a jsme zdraví a krásní, ale láska k miminku?......................... holky to se nerodí s miminkem to se učí s každou minutou kterou s ním strávíte takže žádný stres jestli jste normální když vyleze a jediné co cítíte je úleva od bolesti a radost, že jste oba přežili. Asi po 2 hodinkách maminko odvezli a manžel odešel domů a mě tekly slzy skrz to že odchází............... ten koho miluju jde pryč, domů a nechá mě tu samotnou s tím mrnětem které skoro neznám. Pak přišla PA a nahnala mě do sprchy a na WC a ještě chvíli ležet na JIP ............. měla jsem větší ztrátu krve. Asi v 10 jsem se dostala na pokoj kde jsem odpočívala do 13 hodin bez Richarda a od té doby děláme jen pokroky. A láska?............ ta už je tu dávno s náma a milujeme se všichni 3

Váhala jsem, zda popsat svůj druhý porod, když jsem lenoch ten první loni nepopsala, ale napravuji vše co jsem minule nestihla..kojením počínaje, psaním článků konče-)

Rodit jsem měla patnáctého a tak jako u Vojtíška..i druhé miminko se nechystalo na svět včas a vidina toho, že budu do Neratovic jezdit obden a neustálé dotazy okolí "tak co" mě nesmírně vytáčely a pokaždé, když jsem si přečetla, že někdo z květnových maminek porodil, málem se mi vhnaly slzy do očí. Poslední týdny už jsem stejně skoro nespala, převalit se z jednoho boku na druzhý vyžadovalo pomalu jeřáb, hormony se mnou mlátily, no hrůza. Nicméně přítel slíbil, že se pokusí dokončit zakázky a projekty do práce ještě než porodím, protože po zkušenosti s Vojtíkem, kdy jsme šest neděl nespali, si byl jist, že už nic neudělá. I já jsem se snažila už 14 dní dopsat asi 6ti stránkovou observaci do školy..ale byla jsem tak unavená a vzteklá, že jsem psala každý den tak odstavec, někdy ani to ne. Nicméně na jednom serveru, kde popisovali, že vnitřně člověk musí mít věci "hotové" a srovnané v hlavě, aby porodil, mi bylo zřejmé že to dopsat musím (a taky jako  příteli, mi bylo jasné, že jestli mimino nebude spát, poslední na co budu mít náladu, bude psát nějaké nesmysly do školy). Takže jsem ten nesmysl dopsala v noci na středu, neb jsem od čtyř stejně nemohla spát.

Ve středu večer jsme si šlo lehnout už asi v deset a přítel z legrace říká "dneska v noci prosímtě neroď, jsem unavenej". Miminko bylo samozřejmě vtipálek a v 1.45 slyším lehké "LUP", tak jsem si říkala, že už asi blbnu, neb to vrzání jsem slyšela posledních pár dní..s očekáváním jsem každou noc čekala, kdy že mi prasken ta voda. Chvíli na to mi po noze začal téct teplý potůček...nadšením jsem vyskočila a vylila si další vodu do postele. K nemilé radosti jsem vzbudila přítele, ať dojede pro maminku a zaplula jsem do sprchy, dát se trochu do pucu, když nás čeká příchod miminka. Kontrakce zatím nic, tak jsem si říkala, že nebudeme spěchat. Jen co jsem vylezla ze sprchy, nastoupily bolesti po šesti minutách. Zavolala jsem do Neratovic a k mému potěšení měla službu PA která byla u mého porodu minule, sdělila jsem jí tu milou skutečnost a že se na ně těším! (bůhví co si o mě asi tak mohli myslet). Babička mezitím dorazila, věci jsem již měla dávno zabalené, jen rodný list partnera jsem přibalila a šla jsem si ještě udělat snídani, přeci jen, bůhví kdy porodím a do té doby umřu prvně hlady-)) Přítel i tchýně na mě koukali jak z jara. No a jeli jsme. Přítel si pochvaloval, že zase rodím krásbě v noci, že máme silnice prázdné, ale jinak se tvářil dost mrzutě (byl unavený, chtěl spát..a já si rodím, že) Prosila jsem, ať dává pozor na výmoly, neb tentokrát mě ty boelsti šly hrozně do kříže, sedělo se strašně nepohodlně. Už předem jsem hlásila, ať laskavě kouká u té odbočky na Neartovice brzdit už nahoře na kopečku, neb jakékoliv brždění či zatáčení v tom břiše bylo cítit. Také jsem hlásila, že až dorazíme, potřebuji mězi kontrakcemi, které už byly po 3-4 minutách stihnout dolézt k výtahu.

Dojeli jsme k nemocnici a kupodivu nebylo skoro kde zaparkovat, nakonec jsme našli místo přímo na parkovišťátku před vchodem. NIcméně, to by nebyl můj přítel, aby nenacouval, zastavil, vypl motor, otevřel dveře od auta, zjistil, že není rovnoběžně s těmi parkovacími čárami, a tak zase nastartoval, dorovnal a zacouval až k lampě, motor opět vypl. Nicméně tašku do porodnice jsem měla v kufru, který díky těsnému nacouvání nešel otevřít. Já jsem zrovna přestala mít kontrakci..a přítel tedy zase nastartoval, popojel dopředu, vylezl, vyndal tašku, ne že by ji nechal na chodníku, ale dal jí na zadní sedadlo, nalezl zpět! do auta a zase zacouval aby byl souměrně s ostatními auty. Jak toto nesnáším když mi nic není, tak teď jsem měla chuť ho roztrhnout..tak jsem suše oznámila, že až si dohraje s autem, ať za mnou dorazí, ovšem popár metrech ani ne na vrátnici jsem dostala další kontrakci, takže jsem to tam odfuněla a došli jsme do výtahu (ta noční nemocnice má svoje kouzlo) a vyjeli jsme nahoru.

Tam mě přivítala moc milá porodní asistenkta Helenka Fridrichová, napojili mne na monitor, kde teda ty kopečky zase moc neskákaly, ale bolelo mě to fest. Byli jsme třetí porod a než mne vyšetřili, tak přijímali další rodičku. Pan doktor Budka mě vyšetřil, oznámi, že jsem na 4 cm a že se mám jít ubytovat a pak že bude koupelna a příprava, že to nebudeme zdržovat. PA Květa s kterou jsem mluvila po telefonu nakoukla, pozdravila mne a s Helenkou utrousily, že teda jsou zvědavé, čí paní porodí dřív. Na pozadí jsem slyšela naříkat rodičku, která dorazila přede mnou a chudák teda trpěla. Chytla mě další kontrakce na chodbě a jak jsem si potichu vydýchavala musela jsem se zasmát, jak jsem se sesynchronizovala s hekáním té paní na porodním sále. Měla jsem štěstí, byl volný opět ten stejný dovujlůžák i ta stejná postel, jako loni u Vojtíška, tak jsem měla radost. Převlékla jsem se do košile a šla do koupelny. Minule jsem nic z toho nestihla. Na klysma jsem se těšila, neb jsem den předem trpěla zácpou, takže jsem uvítala, že mne nebude tlačit ještě něco navíc. Přítel čekal někde na chodbě. Proběhla jsem pak zpět do pokoje a na wc a pamatuji, jak mi PA říkala, hlavně mi neporoďte do záchodu. Po minulé zkušensoti, kdy mi nejlíp bylov  bolestech na wc, jsem si to pamatovala a po návštěvě toalety na mne přišly ty opravdové velké kontrakce. Nevěděla jsem, jak na tom jsem, ale říkala jsem si, že pokud to bude jako minule, tak už je to asi ono..že to je nějaký fofr..tak jsem po čtyřech přelezla napůl do sprcháče..přeci jen druhý porod je statisticky malé číslo na to, být v rození profík a že lepší se je pos..ve sprše, než plácnout mimi do mísy, že. Nicméně PA mi ještě v koupelně dala instrukce, že pokud na mě přijde velké tlačení, že mám pro ni poslat přítele..Přítel ovšem..byl..někde..rozhodně ne na pokoji a se mnou v koupelně. (později jsem se ho ptala, kde že to proboha trčel, prý se převlíkal a bylo mu blbé budit tu druhou maminku co už na pokoji s miminkem spala). Paní se mi budit nechtělo, na vypínač, kterým se volá sesterna jsem nedosáhla, kontrakce byly festovní a já je snažila vydýchávat.

Jelikož mám ráda soukromí a bolela mě ta mizerná kostrč, tak jsem na porodním lůžku nechtěla moc dlouho být, a tak jsem kontrakcím nechala volný průchod, až jsem najednou ucítila hlavičku. Mým snem bylo vždy porodit si hezky na čtyřech..což se mi teď krásně dařilo, nikdo mě nerušil, byla jsem tam jen já a miminko, pohoda. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku, tak jsem se v duchu zasmála, že tedy nevím, nevím, ale asi brzo bude mimi venku..a tak tedy zkusím jednu kontrakci rozdýchat a pokud nikdo do další kontrakce nedorazí, tak se do toho opřu. Dorazila však PA, která se mnou nebyla jen z toho důvodu, neb šla zjistit, jeslti už je volný porodní sál, a říkala, že jí tu porodit nemůžu. Jelikož byla naprosto úžasná, tak jsem si řekla, že to teda zkusím, vstát a netlačit..že by z toho holka měla asi chudák problém, kdybych to mimčo pleskla o dlaždičky (ba ne, já bych si jej chytila, ale ta představa plesknoucího mimina o dlaždice mne v tu chvíli opravdu napadla a pobavila). PA mi dala ruku mezi nohy aby mi podržela tu deroucí se hlavičku a došly jsme na sál, přítel se někde vynořil. Vylezla jsem si na lůžko, dvakrát zatlačila a miminko bylo ve 4.55 venku. Bylo to krásné. Měla jsem tolik energie, že jsem komunikovala s přítelem i porodní asistentkou, a jelikož vedle se také rodilo, personál měl fofr, užili jsme si to krásně ve třech (čtyřech). I na příteli bylo vidět, že známé prostředí i situace ho osmělily, i na něm jsem viděla, že si to víc užívá. Miminko mi dali na břicho, ustřihli pupeční šňůru a PA jelikož věděla, že nevíme co čekáme říká: " A jaká že máte ta jména? Já jí odpověděla, že Kryštofa a Karolínku. A ona na to, já už vím co to je, je to...a pak koukla na přítele a ať se prý podívá tatínek. Já jsem nějak už slyšela Kryštofa..už proto, že tu holčičku jsem tak moc chtěla..a bylo mi jasné, že to ani napodruhé nevyjde. A přítel povídá - Je to Karolínka. To jsem byla úplně paf. Malou pak ošetřili, zvážili a já jsem se tentokrát nestyděla říct si, že bych chtěla vidět placentu, byla mi ukázána, prima věc-). Pan doktor pak přišel, zkontroloval a zkonstatoval, že to mám na jeden steh, zda chci umrtvení. To mne potěšil, neb minule mi nikdo nic nenabídl a šili mi víc stehů a to tedy bolelo. Nicméně jeden steh jsem řekla, že to vydržím a dalo se to. Všichni mne děsně chválili jaký to byl fofr a i na příteli bylo znát, jak je na mne horzně pyšnej, že jsem to tak krásně zvládla. Tentokrát jsem Káju chtěla mít stále u sebe, koukala na mne svýma velkýma očima a byl to opravu krásný pocit.

Minulý týden odvysílaný pořad ČT Máte slovo http://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo/ s tématikou povinného očkování , ve kterém jsem opět slyšela přední odborníky tvrdit stále dokola ty samé věci, způsobil, že jsem se vrátila k přemýšlení o tom, co a jak se s malou dělo a co to způsobilo. A opět se vynořila otázka, jak jsem to jako matka mohla dopustit, jak jsem mohla přehlížet všechna varování, která ke mně organismus mého dítěte vysílal, jak to, že jsem jí takhle nechala ubližovat. Milenka totiž od počátku jevila jasné příznaky, že očkování snáší špatně. Od nevysvětlitelných několikadenních bojkotů kojení a vůbec přijímání stravy v období aplikace prvních dvou dávek hexavakcíny, přes těžkou reakci na 3. dávku, vysoká horečka provázená hypotonií ( naprostá hadrová panenka), po které nejen následovala zvýšená nemocnost, ale také zastavení ve vývoji,( v 6 měsících se malá plazila po bříšku, svižně se takto pohybovala po celé místnosti, po té reakci na očkování zůstala v tomto stádiu další 4 měsíce, do desátého měsíce nezačala lézt ani sedět, teprve po zahájení rehabilitace pomocí Vojtovy metody se stav začal zlepšovat), až po aplikaci mmr vakcíny, po které už přišla ta encefalitida, která skončila smrtí. Otázka, jak jsem tahle varování, tyto následky očkování mohla přehlížet, jak jsem mohla v očkování pokračovat, je nasnadě. V první řadě, abych ze sebe nedělala jen oběť, jsem byla fakt hloupá a zaslepená, neochotná více nad těmito věcmi přemýšlet a stát se třeba "tou hysterickou odmítačkou očkování", jen abych ochránila své dítě. Ovšem druhým důvodem, proč jsem to svojí holčičce udělala, ačkoliv jsem ji moc milovala a chtěla pro ni to nejlepší, byla přesně ta slova a vyhlášení odborníků, která stále dokola zaznívají a zazněla i v tom pořadu. Všechny ty zavádějící polopravdy kolem očkování, všechny ta A bez B a C a D, všechna ta bagatelizace vedlejších účinků a všechno to popírání, že vakcína může mít některé následky, přičemž kdyby se tyto příznaky sledovaly a lékaři si je vůbec dokázali s očkováním spojit, pak by mohly být varováním před dalším očkováním. Ovšem je možné, že není pro odborníky žádoucí nechat se až na výjimky čímkoliv varovat před dalším očkováním, protože kdyby měly být všechny varující příznaky brány vážně, těžko bychom dosahovali tak vysoké proočkovanosti, takže v tzv. zájmu většiny je zřejmě potřeba některé děti obětovat. Kdybych si tenkrát postavila hlavu už po těch prvních varujících příznacích a další očkování odmítla, byla bych za nezodpovědnou matku odmítačku, ale také se nemuselo stát nic z té hrůzy, co přišla po tom posledním očkování. Všechna ta naznačovaní, že ti, kteří varují před možnými nežádoucímu účinky očkování, jsou jen hysterické osobnosti libující si v šíření poplašných zpráv. Přesně tohle mi řekl lékař, když jsem projevila podezření, zda by očkování nemohlo Milence nějak ubližovat, nikdy za celou svou praxi nezažil, že by očkování mělo nějaké trvalé následky bla, bla, bla.
Dnes když slyším, jak podobným vyhlášením většina běžných lidí věří, jde mi mráz po zádech a mám vztek na ty, co je s takovým klidem a sebejistotou prohlašují.
Celým tímto dlouhým příspěvkem jsem chtěla říct, jak záslužná je práce každého, kdo se snaží tuhle demagogii aspoň narušit, kdo jde na trh s vlastní kůží, aby se tohle změnilo a sama vím, jak nepříjemné to může být, byť např. proti vystoupení v pořadu paní Jílkové je moje sdílení našeho příběhu na netu a v diskusích jen slabý odvar. Milenčin případ ukazuje, jak je to celé špatně (nemyslím nyní jednotlivá očkování jako taková spíš celý ten systém plošného povinného očkování vnucovaného prakticky všem) a všichni, kdo se snaží to změnit, zasluhují díky.

1. Kočárek

2. Pláštěnka na kočárek

3. Moskytiéra na kočárek

4. Plymo do kočárku

5. Deka do kočárku

6. Zimní fusak do kočárku