Obstrukční bronchitida je onemocnění, kdy z různých důvodů otékají průdušky, vzniká překážka, díky které je zhoršené dýchání - dušnost.

Poprvé jsme se s ní setkali začátkem srpna u mého tehdy 9 měsíčního synka Damíska. Jednoho pondělního večera byl velmi neklidný a plačtivý, nemohl usnout a hůř dýchal. Během hodiny už se nebyl schopný skoro vůbec nadechnout a vyštěkával pláč. Až později jsem zjistila, že to bylo proto, že nemohl vydechnout. Vyděsila jsem se poprvé v životě volala sanitku. Diagnóza byla obstrukční bronchitida s akutní laryngitidou. Saturace kyslíku jen 89%. Tomuhle celému předcházely 2 dny rýmy. Jelikož se v nemocnici moc nelepšil, podstoupil výtěry, odběr krve, dostal první kanylu a první rentgen. Celou dobu byl moc šikovný, klidný. 3x denně měl inhalace, odsávání. Dostával kortikoidy, ventolin - inhalačně a jelikož ve výtěrech našli streptococcus pneumonae, tak i antibiotika. Na rentgenu byl vlevo patrný významný stín. V nemocnici jsme byli celý týden, než nás pustili domu, hlavně proto, že brouček zvládal antibiotika v sirupu, zvládla jsem mu dávat inhalátor sama a měli plné oddělení. Doma jsme postupně dobrali antibiotika a vysadili Ventolín a vše se zdálo v pohodě. Zakoupila jsem nám domů zvlhčovač vzduchu a inhalační přístroj na vincentku. Měla jsem obrovský strach, že až nám nejstarší dcera začne tahat ze školky různé nemoci, že by se mohla bronchitida vrátit.

Nečekala jsem, že to bude trvat pouhý měsíc a pátek ráno, po 2 dnech rýmy jsem hned poznala, že začíná Damík dýchat hůř. Byl pátek a proto jsem hned volala na pediatrii, že mám podezření na opakující se obstrukční bronchitidu, jestli by si ho doktorka mohla poslechnout. Sama mám doma fonendoskop a zdálo se mi, že tam slyším významné vrzoty a pískoty. Doktorka slyšela totéž, aplikovala Ventolin a odeslala nás do nemocnice na konzilium. Obrečela jsem to, sbalila si věci do nemocnice, protože mi bylo jasné, že nás domu nepustí. 

Když jsem se v autě loučila s rodinou, dcery hodně plakaly a já to v čekárně rozdýchávala ještě asi hodinu. Cca po 2 hodinách jsme přišli na řadu, oddělení plné, sestra unavená, už dávno měla být doma a přesto byla moc milá a vstřícná- respekt!!! 

V ordinaci byla stejná doktorka, jaká o nás pečovala v srpnu a pamatovala si nás (a očividně i to, jak moc jsem se každý den ptala, jestli už nás pustí domů). Podívala se na mě lítostivě, že nás přeci jen bude muset hospitalizovat. Sedla jsem si a začali jsme si povídat. Říkala jsem jak jsem do té doby léčila a na to přišel nečekaná zvrat. Doktorka mi oznámila, že si myslí, že jsme dostatečně vybavení, že jsem šikovná a zkušená a pokud budu chtít a Damík dobře zareaguje na Ventolín, který mu budou podávat 3x po 20 minutách, pak po hodině, tak nás pustí do domácího ošetřování s kontrolou a rentgenem v sobotu ráno. A Damísek skutečně zabral a jeli jsme po 4,5 hodinách na ambulanci domu.

Proč vlastně nechci být v nemocnici? Nemáme tam soukromí, nemůžu tam nechat Damíska si svobodně hrát, chybí mi moje malé dcerky, všechny nemocniční procedury zvládnu doma a při zhoršení bych okamžitě sedla do auta a jela - nemocnice je 10 minut odtud. V nemocnici se vše podřizuje chodu oddělení, celkem pravidelně se stávalo, že sotva jsem malýho uspala, budili ho na léky. Tady vidím, že chce jít spát, a léky za 10 minut - žádný problém, dám je hned a může jít v klidu spinkat. Nikdo nebudí nás, nikoho nebudíme my. Když chci sprchu, manžel dohlédne. Prostě, doma je doma a já jsem doktorce vážně moc vděčná, že nám toto umožnila. A jídlo. Vážně nechápu, jak se tam mají lidi uzdravit, když vás cpou bílými jedy a prázdnými kaloriemi. Strava pro děti - skleničky. Tím nic proti oddělení, jen je vidět, že prostě opravdu nemají moc peněz. Tady se cpeme ovocem, zeleninou, masem a luštěninami. Můžeme jít ven na procházku na čerstvý vzduch, zalézt si do vany.

Na první pohled bych řekla „krásná dětská lampička“ do pokojíčku. Pravdou ovšem je, že se za touto lampičkou skrývá daleko více. Není to jen obyčejná dekorace na zeď – byť je na pohled opravdu krásný. Je to obláček, který bude vaše dítě nejen uspávat, ale bude s ním zvládat denní rutinu. Navíc v noci, když se dítě probudí, může stisknout pouze jediné tlačítko a Lumalou je opět s ním. Zní to jako sen, pojďte se s námi podívat, jak jsme s Lumalou usínali, četli si, svítili, plnili úkoly denní rutiny a odměňovali se s hvězdičkou ⭐️

Instalace Lumalou🪛🔩

Na začátku jsme museli věnovat nějaký čas výběru místa a umístění obláčku na zeď. Co se instalace týká – je skvěle popsána v přiloženém návodu. Dokonce v tištěné příručce najdete list k vytržení s šablonou pro správnou rozteč k vrtání do zdi. Instalace je tím pádem velmi rychlá. Líbí se mi, že součástí balení jsou i bezpečnostní prvky k navynutí kabelu, aby nikde volně nevisel. Po instalaci kabel krásně přilne na zeď a neláká děti k dalšímu zkoumání. 

Obláček je na zdi (táta sklízí uznání) a já otevírám aplikaci Smart Connect ve svém telefonu a následně obláček páruji přes bluetooth (aplikaci již máme staženou, jelikož s ní ovládáme i našeho zajíčka na spinkání). Pro nastavení musím být v aplikaci, avšak pro další fungování být mobil v dosahu samozřejmě nemusí. V aplikaci mohu nastavit intenzitu a barvu světla, hlasitost a výběr hudby,  intenzitu jasu zobrazení hodin, vybrat rituály a jejich čas,...⏳

Uspávání (Sleep Trainer) 🛏

Obláček uvedete do akce stisknutím tlačítka na ovladači nebo se spustí automaticky s přednastavenou rutinou v daný čas (Lumalou začne svítit a hrát). V aplikaci ve sloupci „Sleep Trainer“ můžeme nastavit čas pro usínání, vstávání (budíček), případně pro odpolední siestu. Jakmile začne hvězdička svítit červeně – je čas jít spát. Zelená hvězdička naopak symbolizuje, že je čas vstávat. Nemusíme vědět kolik je hodin – stačí, že víme, co je vhodné v tento čas dělat.