Milá Ty,

vím, jaké to je. Když se ráno vzbudíš a celý svět visí na jediném nádechu, který tě bolí. Když se snažíš fungovat, protože „musíš“, i když v tobě všechno křičí, že už nechceš dál. Znám ty dny, kdy i čisté vlasy jsou výkon roku a úsměv? Ten nosíš, aby se nikdo moc neptal.

Ale slyš, něco Ti povím – tohle není konec příběhu. Ani slepá ulička. Je to jen jedna ze zatáček na cestě, kterou kráčíme my, ženy, co si sáhly na dno a rozhodly se odrazit. Pomalu, po svém. Bez návodu. Někdy s pády, ale vždycky znovu srdcem.

Nepotřebuješ být silná pořád. Stačí být pravdivá. A když už nevíš kudy kam – ozvi se. Jsme tu. My, co víme. Co prošly, co přežily, co našly v sobě nový dech. A teď ho dáváme dál.

S pokorou a vděčnost, já 😊

Už nepřebaluju miminko. Nemám od krku až po kolena mrkvičku ani kaši. Už nebojuju s batoletem, které nechce plínu.

Teď mám na ramenou občas její slzy. Tíhu jejích prvních zklamání. Chaos jejích emocí. Dospívání.
Vedle mě stojí člověk. Vyšší než já. S vlastním názorem, ostrým jazykem a pohledem, který umí říct všechno – beze slov.

Když jsem si kdysi stěžovala, že mi mizí boty, netušila jsem, že jednou mi začnou zůstávat – protože má větší nohu než já. (Což je jediná výhoda jejího růstu. Konečně mám boty jen pro sebe. Ale výběr se dost zúžil.)

Už neuklízím kostky z podlahy.
Uklízím nálady, tichá dramata, poházené talíře a ponožky v peřinách.
Snažím se být blízko – i když mě nechce nablízku.
Snažím se nesdílet nevyžádané rady – a přesto být připravená, když přijde.

Nečtu pohádky na dobrou noc.
Čtu mezi řádky.
Mezi výkřiky: „Ty mi nerozumíš!“, „Neřvi na mě!“ a tichým „Mami?“, které zazní od srdce.

Neřešíme pohádky.
Řešíme tón hlasu.
První lásky. První slzy.
A taky vztah k tělu, ke světu i sama k sobě.

Léto už je za dveřmi. Fakt, i když to tak při pohledu na teploměry v některých dnech vůbec nevypadá. S novým ročním obdobím v dm velmi často přichází limitované edice a nejinak je tomu i teď.

Na pultech ochodů dm už aktuálně můžete pořídit limitované novinky - produkty od privátní dm značky ebelin.

Privátní dm značka ebelin

Značka ebelin nabízí široký výběr beauty produktů. Ať už je to příslušenství pro vlasy, líčení, jako například štětce nebo houbičky na make-up, nebo jiné doplňky pro péči o obličej a tělo - to všechno najdete v jejím sortimentu. Nechte se inspirovat a vykouzlete si nový look s pomocníky od dm značky ebelin.

Tato limitovaná edice aktuálně nabízí 8 novinek a můžete se na ně podívat na eshopu dm. Nebo si můžete prohlédnout 3 parádní kousky, které nejvíce zaujaly mě - přímo zde v článku 🙂

Ebelin štětce na líčení 4v1 Let Your Dreams Blossom 

• čtyři štětce v jednom nástroji
• chytrý posuvný mechanismus
• ideální pro každodenní make-up
• praktické a kompaktní provedení

aneb štěstí není odměna – je to tvoje právo

Dlouho jsem si myslela, že štěstí je něco, co přijde až potom.

Až budu mít uklizeno.

Až budu mít hotovou práci.

Až budou děti zdravé.

Až si všechno sedne. Až bude klid. Až si to zasloužím.

Někdy pozoruji svého psa a říkám si, jak je vůbec možné, že jsme z vlka vypiplali tohle. Tohle cecka. Flegmatika s kožichem. Milovníka gauče, co se sotva zvedne na venčení, natož do nějakého boje. A přitom když někdo slyší jeho plemeno, hned přichází otázky typu: „Nebojíte se? To je ten bojový?“

Tak se na to podívejme z jiného úhlu – z úhlu ohniště a pradávné intuice.

Kdysi dávno, v časech, kdy byly jeskyně trendy a pazourek vrchol techniky, si jeden z prapředků člověka všiml, že některý vlk je méně plachý než ostatní. Neutíká. Možná se přiblíží. Možná se nechá nakrmit. A v tu chvíli se stalo něco důležitého: mezi vlkem a člověkem vznikl tichý pakt. Ty mi pomůžeš, já tě nakrmím. Ty mě budeš chránit, já ti dám místo u ohně.

Takhle to začalo. A potom? Léta, staletí, tisíciletí selekce. Ne na agresi. Na spolupráci. Na ochotu následovat člověka, vnímat jeho nálady, přizpůsobit se mu. Psi byli hlídači, pastýři, lovci, později dokonce terapeuti. A teď?

Teď leží u mě na gauči, chrápe tak, že rezonují rámy oken, a když slyší podezřelý zvuk, zvedne obočí a otočí se na druhý bok.

Takzvané "bojové plemeno".

aneb když nevíš, jestli se zbláznil svět… nebo jen ty

Občas se ráno probudím a připadám si… jinak. Jako bych spadla z planety, která ještě neslyšela o Excelu, small talku a bezkontaktním platebním styku.

Cestou do práce by mě nepřekvapilo, kdyby u silnice tančili neandrtálci kolem ohně. (Upřímně – jedna lokalita, kterou míjím, od toho nemá zas tak daleko.)

Někdy prostě nevím, jestli nerozumí svět mně, nebo já jemu. Lidi se smějí věcem, u kterých mi tuhne krev v žilách. Říkají „v pohodě“, když mi srdce hoří. A já přemýšlím, jestli mají vypnutý mozek – nebo ho omylem vypínám já? Anebo jsem cestovala časem a zaspala pár epoch?

Světlo, prosím. A taky manuál.

Stojím v obchoďáku, kolem mě hučí davy a já mezitím přemýšlím o cyklech, bylinách a o tom, co dneska cítím.

Domácí manikúra v pěti krocích

Od pilování až po konečnou úpravu: S těmito tipy pro péči o nehty se vám podaří domácí manikúra i bez pomoci manikérky.

1. krok: Způsob pilování

I ten nejkrásnější nalakovaný nehet by nebyl ničím bez dokonalého tvaru. Proto by vždy prvním krokem domácí manikúry mělo být pilování nehtů do požadované formy. Nejlepším způsobem, jak vytvarovat nehty, je pilování klasickým pilníkem na nehty, například safírovým, skleněným nebo leštícím z pěnového plastu. S nůžtičkami nebo kleštěmi na nehty je to sice rychlejší, ale nehty se snadněji štěpí. Při pilování by nehty rozhodně měly vždy suché. Kvůli struktuře nehtů je nejlepší pilovat vždy jedním směrem, ideálně zvenku dovnitř.

2. krok: Úprava nehtové kůžičky

Neodmyslitelnou součástí domácí manikúry je koupel rukou. Ta zajistí, že nehtová kůžička pěkně změkne. Citlivou nehtovou kůžičku je lepší zatlačit než odstřihnout. K tomu můžete použít manikúrová dřívka se zkoseným koncem nebo plastové tyčinky, tzv. kopýtka. Rychlejší alternativou než koupel rukou jsou speciální změkčovače nehtové kůžičky. Jde o pečující olejíčky, které nanesete na nehtovou kůžičku, necháte krátce působit a poté ji zcela jednoduše zatlačíte. Nehtový půlměsíček - světlejší místo kořene nehtu, nazývané také lunula, by měl být vždy jasně viditelný. Pokud je to nutné, opatrně odstraňte zbylou kůžičku pomocí jemných nůžek nebo kleštiček na kůžičku.

3. krok: Pro dokonalý lesk a výživu

Nehty je třeba zbavit nerovností, malých rýh a vyleštit je do hladka. Pokud máte příliš měkké nehty, je vhodné tento krok vynechat, protože leštěním mohou být nehty ještě tenčí či křehčí.

Po opilování byste se měli o nehty dobře postarat. V první řadě je nejlepší použít nehtové sérum. To se rychle vstřebává, takže je vhodné i při práci s počítačem, protože nezanechá na klávesnici žádné olejové skvrny.

aneb když už se nechceš zalíbit, ale raději patřit sama sobě

Jedna z nejčastějších vět, které jsem za život slyšela, nebyla „Máš krásné vlasy“ nebo „Tahle sukně ti fakt sekne“.
Byla to spíš věta, co mezi řádky skrývá víc než jen pozorování:
„Změnila ses. Jsi nějaká jiná. Co se s tebou děje?“
A za ní následovala starostlivá nabídka: „Trápí tě něco? Je něco doma? Svěř se mi.“

A já jsem dlouho nevěděla, co odpovědět. Protože ano – něco se dělo.
Začala jsem být víc sama sebou. A to nebylo všem příjemné.

Najednou jsem nebyla tak pohodlná. Už jsem neříkala automaticky „ano“. Neusmívala jsem se ze zvyku. Nepřikyvovala.
Přestala jsem se snažit vejít do škatulek, očekávání – a do velikosti 34 z roku 2009. (Ano, tehdy jsem se do ní vešla. Dneska už se radši vejdu do klidu.)

Růst bolí. Ale zůstávat bolí víc.

Změnila jsem se, protože mě už nebavilo žít jen pro ostatní.
Protože být „ta hodná“, „ta tichá“, „ta vždycky připravená pomoct“, je krásné… ale jen dokud se tím nevymazáváš sama sobě.
Začala jsem si vážit svých hranic. Svých „ne“. Svých vnitřních kompasů. I těch dnů, kdy jen mlčím a potřebuji být sama.

Klíšťata jsou častým postrachem všech, kdo tráví čas v přírodě. Jsou malá, nenápadná a přesto dokážou způsobit velké problémy dospělým, ale i dětem. Internet a různé „babské rady“ nám často přinášejí informace, které jsou přinejmenším zavádějící. Pojďme si vyjasnit, co o klíšťatech skutečně platí a co je jen mýtus.

Mýtus: Klíště padá ze stromu

Fakta: Klíšťata se nepohybují ve větvích ani neskáčou ze stromu na strom. Nejčastěji je najdeme v trávě, nízkém porostu nebo keřích, kde číhají na své hostitele - tedy na nás nebo zvěř. Na tělo se dostanou tak, že se zachytí při kontaktu s kůží nebo oblečením. Může se stát, že klíště nalezneme i na horní části těla. To je ale z toho důvodu, že jsme např. leželi v trávě nebo klíště vylezlo nahoru po oděvu či pod ním. 

Mýtus: Klíště je potřeba vytočit proti směru hodinových ručiček

Fakta: Není potřeba klíště točit po směru hodinových ručiček. Důležité je ho odstranit co nejdříve – ideálně pinzetou nebo speciální kartou na klíšťata. Uchopte ho co nejblíže u kůže a plynule vytáhněte. Netlačte ho ani nemačkejte, mohli byste tím urychlit přenos infekce.

Mýtus: Klíšťata se vyskytují jen v lese

aneb když ti včerejší dítě řekne „trapná“ a odejde s patkou přes oko

Puberta. To magické období, kdy tvoje dítě není ani dítě, ani dospělý – ale něco mezi. Jako párek v rohlíku, kterému utekla hořčice. Trochu klouže. Trochu smrdí.

Ráno ti řekne, že tě miluje. Odpoledne tě ignoruje. Večer ti pošle meme, na kterém se směje, že jsi „typická máma“. Emoce jak horská dráha bez pásu. A ty? Sedíš v první řadě s rohlíkem v puse a rozmazanou řasenkou.

Fáze přežití s puberťákem

1. Popření: „Tohle u nás nebude. Moje dítě je v pohodě.“
   (Spoiler: není. A nebude.)
2. Vztek: „Co to jako mělo být?!“
   (Nikdo neví. Ani on sám.)
3. Smlouvání: „Když teď vyneseš koš, přísahám, že přestanu zpívat nahlas.“
   (Neučinné. Ale zkusit to můžeš.)
4. Deprese: „Kde jsem udělala chybu...?“
   (Nikde. To je příroda. Ty jsi dokonalá. Jen… hormonálně zkoušená.)
5. Smíření: „Je to fáze. Přejde to. Možná. Snad. Prosím.“
   (Anebo ne. Ale stejně ho budeš milovat.)

Domácí realita s puberťákem

Všichni známe ten mýtus: pondělí = nový začátek. Čerstvý dech týdne. Den, kdy se staneme lepší verzí sebe sama, pustíme se do detoxu, ranní jógy a pozitivního myšlení.

Realita? Aha... Ráno v šest odcházím z domu – bez kávy, bez snídaně, bez jediné myšlenky na afirmace. Nový týden začíná až v práci, kde se konečně zhluboka nadechnu… nad hrnkem kafe. Moje pondělní realita má fleecovou bundu, špinavé boty a hlavu plnou tabulek a telefonátů ještě dřív, než si stihnu sednout.

Z práce odcházím v 16:30. Unavená, ale s výrazem profesionálky, co zvládla všechno – kromě vydechnutí. Produktivní den? Ano. Tak produktivní, že bych nejradši uvařila večeři ze sušenek a zalehla mezi prádlo. Ale místo toho vařím, peru a v hlavě lovím zbytky energie mezi tím, co zůstalo na klávesnici a mezi špagetami na podlaze.

Moje dcera už se mi dávno nevejde na klín. Je vyšší než já. A úkoly? Ty si dělá sama. Já dělám, že odpočívám. Ale ve skutečnosti jen zírám do prázdna a přemýšlím, co dřív: vypnout mozek, nebo pověsit prádlo. (Tip: ani jedno se nestane.)

A víš co? Tenhle den nebyl žádná katastrofa. Prostě byl... skutečný. Funkční. Plný obyčejných momentů, co na první pohled nevypadají jako úspěch – ale jsou.

Protože pondělí není o tom, že zvládneš celý vesmír s úsměvem. Ale že přežiješ první den týdne s aspoň částečně čistým tričkem, nezapálíš kuchyň a někde mezi tím si vzpomeneš, kdo jsi.

Existují děti, které pijí vodu tak přirozeně, že máte podezření, že v minulém životě byly ryby. A pak jsou tu ty moje. Stojí se sklenicí v ruce a tváří se, jako bych jim právě nabídla žabí sliz. Pitný režim je u nás kreativní disciplína na plný úvazek. Říká se, že člověk vydrží bez vody i několik dní. Ale řekněme si upřímně – na vlastních dětech jsem to zkoušet nechtěla. Jenže jak do nich dostat dostatek vody, když je to každý den malý boj?

Když jsem se stala mámou, netušila jsem, že voda se jednou stane mojí prioritou číslo jedna. Než přišlo první léto s dítětem, které v zápalu hry dokáže ignorovat žízeň celé hodiny. Začala jsem si o tom víc číst – a upřímně mě překvapilo, kolik různých věcí může ovlivnit i jen mírná dehydratace. Dětské tělo funguje trochu jinak než to dospělé – ztrácí tekutiny rychleji a nemá takové zásoby. Pokud nemá dostatek vody, zhoršuje se schopnost regulovat tělesnou teplotu, dítě se hůř soustředí, je unavené a podrážděné, může ho bolet hlava nebo ho trápí zácpa. Dlouhodobý nedostatek tekutin navíc oslabuje imunitu, zvyšuje riziko infekcí močových cest, kožních problémů a celkového nepohodlí.

Proto je důležité nabízet tekutiny pravidelně – nejen když si dítě samo vzpomene, ale jako přirozenou součást denního rytmu. A nejen v horku nebo po pohybu – malé tělo se dehydratuje rychle i během běžného dne. Voda je v podstatě základní prevence – pomáhá ledvinám filtrovat, podporuje činnost trávicího traktu, zvlhčuje sliznice (což je důležité pro obranyschopnost) a brání přehřívání. A když je dítě dobře hydratované, má víc energie, lepší náladu a doma to celkově běží o něco více hladce.

Pití jako kouzelný rituál

Jak už jsem naznačila – u nás bylo pití vždy výzvou. Moje děti jsou jako kaktusy – voda je nijak zvlášť neláká. Mám pocit, že by přežily celý den na třech kapkách čaje. Tak jsem začala hledat něco, co by je zaujalo. Moje holky jsou posedlé Ledovým královstvím a když jsem narazila na hrnečky a lahve od NUK z nové kolekce Frozen, věděla jsem, že to musím zkusit.

Když denně bojujete s pitím a vaše děti milují Elsu, Olafův úsměv a všechno, co připomíná Arendelle, není o čem přemýšlet. Ale upřímně – lahví s pohádkovým motivem je na trhu spousta. Proč jsem zvolila právě ty od NUK? Přesvědčilo mě, že jsou nejen krásné, ale i funkční. Přežijí pád z kočárku, hryzání pítka a hlavně – jsou z bezpečných materiálů, žádný levný plast. My jsme sice zvolili kolekci Frozen, ale pokud pohádkové motivy nejsou vaše káva, NUK nabízí i krásné minimalistické varianty, které byste si klidně sbalili i pro sebe.

🎉 Tam, kde se technologie mění v dobrodružství!

Léto se blíží – a s ním i nejvíce očekávaný tábor roku! V srdci Prahy jsme připravili tři nezapomenutelné týdenní programy, které dětem otevřou dveře do světa budoucnosti. Každý den od 10:00 do 17:00 se děti ponoří do interaktivního učení, moderních technologií a herní zábavy, která formuje jejich dovednosti i osobnost.

🤖 TEMATA 1: SVĚT UMĚLÉ INTELIGENCE

Pro děti 10–15 let, které chtějí nejen konzumovat technologie, ale je i vytvářet.

Umělá inteligence je již realitou – a děti se ji naučí nejen používat, ale i ovládat!

🔍 Pondělí – Co je to AI? Interaktivní úvod do světa inteligentních algoritmů. Vytváříme svého prvního chatbota pomocí ChatGPT.

Pamatuji si, jak babička každé léto vyrážela s proutěným košíkem na naši louku za vesnici – tam, kde byla půda čistá a vzduch svěží. Sbírala květy měsíčku lékařského, pečlivě je ukládala do košíku vystlaného plátnem a doma je rozložila na čisté prostěradlo ve stínu, kde je nechala pomalu usušit. Sušené květy pak uchovávala v papírových sáčcích nebo skleněných dózách na tmavém a suchém místě. Večer z nich vyráběla masti, sušila je na čaj a připravovala směsi, které přidávala do koupelí. Vždy měla po ruce něco, čím dokázala zklidnit štípanec, ošetřit odřeninu nebo pomoci podrážděné pokožce.

Vůně měsíčku se mi vryla do paměti. Když ji dnes ucítím, okamžitě se mi vybaví vzpomínky na babičku – její klid, ruce plné práce a hluboká důvěra v sílu přírody. Měsíček byl květ, se kterým jsem vyrůstala a jehož účinky jsem dobře znala. Když mě trápilo trávení, zalila jsem si šálek měsíčkového čaje, kterým mě babička zásobovala. Na odřeninu jsem použila její měsíčkovou mast a do koupele jsem přisypala hrst sušených květů, když mě trápila podrážděná nebo svědivá pokožka.

Po babiččině odchodu už jsem přípravky sama nevyráběla. Ale důvěra v přírodu a její schopnost léčit ve mně zůstala. A právě proto, když jsem objevila značku Weleda Baby, která staví na síle měsíčku,neváhala jsem ani chvíli.

Zjistila jsem, že si Weleda pěstuje měsíček sama – na vlastních biodynamických polích, bez chemických hnojiv nebo pesticidů, s důrazem na přirozenou vitalitu rostlin. Tento způsob pěstování jde ještě dál než běžné ekologické zemědělství – respektuje rytmy přírody a podporuje zdraví půdy i rostlin. Weleda při zpracování květů používá alkohol, olej nebo solný roztok, aby se zachovalo co nejvíce účinných látek. Výsledkem jsou produkty, které nenarušují přirozený kožní mikrobiom – tedy soubor přirozených mikroorganismů na pokožce, které chrání její obranyschopnost – ale naopak podporují jeho rovnováhu. A právě to je pro citlivou dětskou pokožku zásadní.

Měsíček lékařský je známý svými zklidňujícími, hojivými a regeneračními účinky. Podporuje tvorbu kolagenu, urychluje hojení drobných poranění a pomáhá při ekzémech, opruzeninách, plísních, popáleninách od slunce i alergických reakcích. Díky své všestrannosti si vysloužil důvěru mnoha generací – a já nejsem výjimkou.

Večer, když připravuji dceři koupel, sahám po Měsíčkové kojenecké koupeli. Jemně čistí pokožku bez vysoušení – díky mandlovému oleji zůstává pokožka přirozeně hebká a není nutné ji po koupeli dál mazat. Výtažek z měsíčku navíc podporuje zklidnění a regeneraci.

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

Co mi říkají bolavá záda, nateklé nohy a kruhy pod očima

Tělo není jen schránka. Je to domácnost. A ne, nemyslím tím ten moment, kdy si do něj něco „uklidíš“ a pak to už nikdy nenajdeš. I když... vlastně i tak se to občas chová.

Moje tělo je kredenc

Poctivý, dřevěný, vrzající kredenc. Co nevyřeším, to si do něj odložím. Na později. Až bude víc času. Až přestanu hasit požáry.
Jenže – ono se to neodloží. Jen se to hromadí. Emoce jako staré hrnky bez oušek, myšlenky jako pokličky bez hrnců. A pak v jeden čtvrtek v 10:23… bum. Vyletí to ven. V hlavě, v zádech, v duši.

Když záda nejsou jen záda

Bolí mě záda? Jasně. Ale není to z nošení tašek. Je to tahání viny, výčitek, očekávání.
Nateklé nohy? Možná jen dlouho stojím na místě – nejen fyzicky.
Kruhy pod očima? Nejen z dětí a psů. Ale z toho, že už dlouho nevidím sebe.

Riky je kus psa. Třicet kilo živé váhy plné svalů, radosti a nevyčerpatelné energie. Byl vždycky všude. Buď on sám – nebo aspoň jeho chlupy. Osm let čisté lásky, osm let plných pohybu, smíchu, ale taky trénování trpělivosti, dokazování si, kdo je pán a kdo je tvrdohlavější. (Tip: není to člověk.)

Pro cizího vypadá jako trhač. Pro nás je to nešikovný ňouma, co se přidá ke každé lumpárně, co vyluxuje zbytky pod stolem, s noblesou smete dekorace z konferenčního stolku a večer se k nám přitulí jako plyšový medvěd.

Jenže včera...

Včera vyžral odpadkový koš. Staré pečivo, kdo ví co ještě. A od té chvíle? Leží. Od půlnoci se střídáme ve venčení. Venku pláče. Bolí ho bříško. Smutně kouká, nejí, netahá po bytě deky, netočí se na gauči jako větrník. Jen tiše trpí.

A mně se vkrádá do mysli, kolik toho ti naši čtyřnozí společníci unesou.

Kolik bolesti si odnesou. Kolik nálad z nás přejmou. Kolik slz vysají z našeho ticha. Kolik lásky dávají – úplně, bez podmínek.

Nemůžete se dočkat, až si z porodnice přivezete své malé miminko a jste plní očekávání, jak budou vaše dny probíhat? Nebo už miminko doma nějakou dobu máte a jeho spánek je pro vás malá noční můra a potýkáte se s problémy? Ať je to tak, nebo tak, přečtěte si tipy, které vám s pravidelným spánkem miminka pomohou!

Nejčastější důvody, proč děti špatně usínají

Čtvrtý trimestr – pojem, který začíná být nejen rodiči, ale také lékaři často skloňovaný. Novorozené miminko, které je zvyklé na bezpečí maminčina bříška, se může občas velmi těžce vyrovnávat s tím, že přišlo do neznámého prostředí. To může být také důvodem, proč vaše miminko nemůže snadno usnout.

Mezi dalšími důvody, proč je tak těžké miminko uspat, mohou být jeho základní potřeby. Je dostatečně nakrmené? Nemá mokrou plenku? Má pro spánek vytvořené ideální podmínky? Tyto tipy vám pomohou s nastavením rutiny, která se postará nejen o jeho základní potřeby, ale i o ty, které mohou vyplývat právě ze čtvrtého trimestru.

Rutina před spaním – jak ji nastavit?

Děti každého věku mají rády jasný řád a pravidla. A vaše miminko není výjimkou. Vytvořte si vlastní rutinu, která dítěti pomůže navodit spánek.

Když se narodí miminko, obzvlášť pokud ho dlouho a toužebně očekáváte, přijde obrovská radost. Když se ale narodí o 10 týdnů před termínem a neváží ani 1 kg, tu radost Vám někdo ukradne. Místo ní přijde obrovský strach a nejistota. Nikdo nedokáže říct, co bude. Jestli vůbec přežije. Pokud ano, jestli bude mít trvalé následky. Nezbývá než čekat, modlit se, důvěřovat svému miminku, zdravotníkům. A taky sobě, že to zvládnete.

 Ale začnu od začátku. Byla jsem šťastná, když se konečně na těhotenském testu ukázaly 2 čárky. Radost ale netrvala dlouho. Ještě než jsem se stihla objednat k lékaři na potvrzení těhotenství, začala jsem silně krvácet. Byla jsem si jistá, že to znamená konec. Lékařka na pohotovosti mi potvrdila, že se jedná o probíhající potrat, žádná srdeční akce, která už měla být. Následovala hospitalizace, na další den naplánovaná kyretáž. To přece nemůže být konec, říkala jsem si. Paní doktorce se mně asi zželelo, když viděla, že brečím jak želva.  Nabídla mi injekci na zastavení krvácení, ale myslím, že moc nadějí mi nedávala. Ale stal se zázrak. Krvácet jsem přestala. A ráno při kontrolním ultrazvuku před zákrokem byla vidět srdeční akce! Ještě ale nebylo vyhráno. Měla jsem velký hematom, hrozilo další krvácení. Šance na donošení prý 50:50. Já samozřejmě věřila a doufala, ale současně měla obrovský strach. Týdny postupně ubíhaly. Vše se zdálo být v pořádku.

 „Je tam nález. Budete rodit“,  řekl mi pan doktor na pohotovosti, kam jsme jeli kvůli podezření na únik plodové vody. Pak šlo vše ráz na ráz. Rychlé telefonáty. Zajištění přijetí v ÚPMD Podolí, záchranka na cestě. Injekce s kortikoidy pro dozrání plic miminka, zavedení kanyly, antibiotika pro případ infekce. Cesta sanitou do Prahy. Byla jsem teprve ve 28. týdnu těhotenství a vůbec mi nedocházelo, co se děje.

 Přijímací vyšetření v Podolí. Stále mi úplně nedocházelo, co se děje. Cíl byl ale jasný, udržet se pohromadě co nejdéle. Každý den v břiše byl pro miminko moc důležitý. Celý den jsem ležela, hodně pila, aby se doplňovala plodová voda, která mi postupně odtékala. Kapačky s antibiotiky kvůli zjištěnému zánětu, léky na zastavení kontrakcí, odběry krve, tak to šlo několik dní. Byla jsem vystrašená, ale hodně mě uklidňoval profesionální a laskavý přístup všech zaměstnanců. Všechno vysvětlili, byli empatičtí, citliví, usměvaví… Pak přišel den, kdy nastal obrat. Zánětlivé markery  ukazovaly, že pobyt u mě je pro miminko už nebezpečný, bylo třeba vyvolat porod. Byl první jarní den, lidé se chystali pozorovat zatmění slunce a já dostala první tabletu pro vyvolání porodu. Byla jsem ráda, že mohu rodit vaginálně. Začaly přicházet kontrakce, kontroly na motoru byly v pořádku, vše probíhalo, jak mělo. Až do chvíle, kdy jsem začala cítit divnou bolest. Při vyšetření se zjistilo, že miminko jde ručičkou napřed. U takových to mrňousků je to problém. Takže další obrat. Akutní sekce. Na epidurální anestezii nebyl čas. Všechno muselo jít rychle.  

 Probudila jsem se z narkózy a pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Ale byla jsem stále jako ve snách. Návštěva neonatologa, laktační poradkyně. Nabídka psychologické pomoci, kterou jsem s díky odmítla. Proč? Protože jsme si myslela, že to není potřeba. Ještě mi totiž úplně všechno nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že když se miminko narodí dřív, stráví prostě nějaký čas v inkubátoru a hotovo, jede se dál. Teď už dobře vím, že to tak není.

 „Ondrášek čůrá, kaká a přijímá mléko“, řekla mi mimo jiné sestřička při první návštěvě den po porodu na NEO-RES oddělení. Ale to je přece samozřejmé, ne? Ne, tady ne. Bohužel. První týden jsem k němu do inkubátoru mohla dát jen jednu ruku, v druhé jsem měla zavedenou kanylu, nemohla jsem ji tedy důkladně vydezinfikovat. Infekce by pro maličké miminko mohla mít fatální důsledky.  Nezbývalo než sledovat ty úžasné sestřičky, které jsem podezřívala, že jsou to andělé převlečení do sesterského stejnokroje. Jak s obrovskou něhou a opatrností pečují o ten náš maličký uzlíček. Jak ho přebalují a krmí, protože to jsem také sama ještě nemohla dělat. Jak sledují jeho pokroky. Jak ho s láskou ukládají do heboučkého pelíšku v inkubátoru. Když plakal a já ho nemohla vzít do náruče, tak mě utěšovaly, že pláč je dobré znamení, znamená to, že má energii. Každý alarm přístrojů, které sledují životní funkce miminek, mi zezačátku zastavoval krev v žilách, postupně jsem si ale zvykla. Náš Ondra byl (a stále je) velký bojovník. Dýchal sám, pouze první týden potřeboval kyslíkovou terapii. Byl neskutečné maličký, po porodu vážil 995 g, ale já si tehdy vůbec nepřipouštěla, že by to nezvládl. Ale strach, veliký strach, tu byl stále s námi. Hltala jsem příběhy jiných nedonošených miminek, ale jen ty se šťastným koncem, jinou variantu jsem si odmítala připustit.  Soustředila jsem se na pravidelné odstříkávání mléka, které jsem mu každý den vozila.

Když jsem se poprvé stala součástí rodiny mého manžela, byla jsem plná obav. Mladý pán T., můj nevlastní syn, mě ale přijal hned – mohl mi ukázat své poklady: autíčka všech odstínů, autodráhu, a samozřejmě mě provést svým světem plným fantazie.

Občas se přistihnu, jak stojím na tenké hraně. Hraně, která odděluje chvíle, kdy můžu být pro T. „máma“ – tedy macecha – a kdy už překračuju neviditelnou linii, kterou je lepší neporušit. Tahle hranice se neustále posouvá a já se ji učím vnímat, chápat a respektovat.

Chtít pro dítě, které jste nenosila pod srdcem, to nejlepší, je jednoduché. Znám jeho rytmus, jeho obavy i radosti, ale zároveň respektuju ženu, která ho nosila pod srdcem, která zná jeho tep z dob, kdy byl součástí jejího těla. Ta žena je jeho první domov, jeho bezpečné místo, a já si uvědomuju, že tohle místo nikdy nenahradím.

Tenhle paradox je někdy těžký. Občas si kladu otázky, jestli dělám dost. Jestli jsem dost „teta“, dost „macecha“, nebo jestli jsem jen někde mezi tím, na té hraně, která bolí. Co když udělám krok, který bych neměla? Co když zase nestačím?

Přesto vím jedno: všechno je to o lásce. O trpělivosti, kterou každý den sbírám. O pochopení, že rodina není jen o krvi, ale o vztazích, které společně tvoříme, opravujeme, někdy i rozbíjíme – a pak znovu milujeme.

Je v pořádku mít pochyby. Znamená to, že nám na tom záleží. Že nechceme zůstat stát na místě, ale snažíme se být lepší verzí sebe sama – pro T., pro svoji dceru, pro všechny, kdo jsou pro nás důležití.

- aneb rušení rodinných, generačních vzorců s kafem v ruce a dítětem v náručí (i když za chvíli bude dítě nosit v náručí mě). 

Dětšké jizvy v dospělém těle

Trauma z dětství nevypadá vždycky jako dramatická scéna z filmu. Někdy je to tichý šepot, co tě ničí víc než křik. Věty jako:

„Neřvi, nic se ti nestalo."

„Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád."

„Musíš se snažit víc, ostatní to zvládají."

aneb ticho, ponožky a čaj s příchutí rebelie 

Už pár dní (dobře, týdnů) se cítím jako na horské dráze. Jeden den zářím: směju se, zpívám, tančím, rozdávám úsměvy a pochopení. Druhý den brečím, protože náš seniorský pes spinká jako miminko, manžel hlasitěji chrápne, králík mi okouše ramínko od podprsenky... nebo se mi prostě jen chce brečet.

Ne, nejsou to hormony. Už to trvá celý měsíc – bez ohledu na fázi cyklu.
Je to únava. Čistá, hluboká, chronická. Drží se mě jako žvýkačka v pramenu vlasů.

Nové projekty v práci. Pracovní víkendy. Výstavy.
Dcera s opakovaným zánětem močového měchýře.
Pes sežral čokoládu.
Spím hůř než Wi-Fi v lese.
Přecházím z roční vibrace 9 na 1.
Šéf bručí, protože ho bolí kyčel. Já bručím, protože mě bolí koleno.
A tak nějak... prostě všechno.

Máma na baterky

Dneska ráno jsem si řekla, že pojedu v úsporném režimu. Hlava už nedokázala korigovat tělo ani myšlenky.
Restartováno. Prosím nerušit. Program se aktualizuje.

Než jsem se stala mámou, slyšela jsem spoustu věcí:
„Budeš unavená, ale šťastná.“
„Mateřství je ta největší láska.“
„Dokud spí dítě, spi taky.“
(Odpoví mi někdo, jestli to platí i u puberťáků? Protože to by teď znamenalo, že mám legálně právo na 14hodinový spánek.)
„Už nikdy nebudeš sama na záchodě.“
(To poslední je mimochodem naprostá pravda. Bez ohledu na věk. Pokud se mě manžel neptá, jestli jsem neviděla kečup – na záchodě opravdu nebude, mluví na mě dcera nebo u mě sedí pes jako sfinga, aby mě během potřeby nesnědl nějaký predátor.)

Ale o spoustě jiných věcí mi nikdo nikdy nic neřekl. A tak jsem je musela objevit sama.
Mezi plínkami, probdělými nocemi, mokrými pusinkami a svačinami, které občas „omylem“ skončí v mém žaludku.

1. Dalo mi nadlidské smysly

Slyším otevření obalu bonbonu na tři kilometry.
Tuto schopnost má i moje dcera, pes, králík…
Můj pan božský má tuto schopnost výhradně, pokud jde o maso. A jeho pivo.

Poznám, že je něco špatně, i když dítě tvrdí: „Je to dobrý,“a v očích má ticho.
Cítím podezřelé ticho dřív, než vůbec nastane.
Jsem mateřský sonar.

2. Dalo mi silné paže

Byl to úplně normální den. Ráno chaos, opět nestíhám dorazit do práce včas, pes ucpal dveře a já se snažím do kabelky dostat polovinu domácnosti.

Při balení věcí jsem si všimla jednoho krásného, svěže zabaleného rohlíku se sýrem. Pěkně udělaný. Dokonce posypaný. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Ty jo, jaká já jsem úžasná, že dělám takové svačiny! Takový rohlík si fakt zasloužím.“

A tak jsem si ho vzala.

A snědla.

Bez výčitek.
Tedy – než jsem přišla domů.

„Mami, pes mi ráno snědl svačinu. Ani se netvářil provinile.“
„Co?“
„Rohlík se sýrem.“

Nezačalo to najednou. Byl to soubor událostí, které se na sebe vršily jako těžké vrstvy bahna, až už jsem nedokázala dýchat. Ten nejbolestivější okamžik přišel, když se otec mé dcery rozhodl odejít z tohoto světa. Sám.

My už jsme spolu dávno netvořili pár – měl svůj nový život, jinou rodinu. Ale spojovalo nás to nejhlubší: naše dítě. A místo, které si pro svůj odchod zvolil, bylo malé zákoutí v lesíku, kde jsme spolu jako mladí randili. Možná tím chtěl něco říct. Možná si jen přál být na místě, kde jednou byl šťastný. Každopádně zanechal prázdno, které nejde zaplnit v srdci naší dcery. Otázky bez odpovědí. Ticho, které nejde utišit. A bolest, kterou se učíme nést – každá jinak, ale vedle sebe.

Krátce poté odešla i moje babička. Moje sluníčko. Rytířka s duší plnou tepla. Odešla po dlouhém a statečném boji s nemocí – v lednu. A já vím, že odešla s klidem. Ale ten klid nechala ve mně rozbouřený. Už mi nikdy nezazpívá na narozeniny. A přesto ji cítím každý den. Její teplé ruce, medvědí objetí, její smích, který dodnes slyším ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuju.

Po jejím odchodu jsem přestala docházet jako dobrovolník do domova důchodců. Nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Že jsem opustila i ty ostatní. Ale moje adoptivní babička by to pochopila. Ona vždycky chápala. Její úsměv mě hřeje dodnes.

A pak přišel den. Den nula.

Dítě bylo ve škole. Pes spal. Polévka bublala.