Dítě závislé na telefonu nebo tabletu? Dnešní děti vyrůstají v digitálním světě. Mobily, tablety a počítače jsou pro ně naprosto běžné – často je používají k učení, zábavě i kontaktu s vrstevníky. Jenže někdy se zdravé používání může proměnit v závislost. Jak to poznat?

Varovné signály, že už nejde jen o běžné používání

• Dítě tráví většinu volného času u obrazovky a nereaguje na jiné podněty
• Je podrážděné, když musí zařízení odložit
• Zanedbává koníčky, školu, spánek nebo vztahy
• Často lže o tom, kolik času na mobilu nebo tabletu strávilo
• Vyhledává zařízení i ve chvílích, kdy je to nevhodné (např. během jídla, rozhovoru, ve škole)

Proč je to problém

Nadměrné používání technologií může negativně ovlivnit vývoj mozku, schopnost soustředit se, empatii i schopnost navazovat skutečné vztahy. Může vést k problémům se spánkem, výkyvům nálad, poruchám chování i školnímu selhávání.

Proč jsou obrazovky pro děti tak lákavé?

Dovolte, abych se představila.

Jsem lesní vila, hrubá síla, drsoň i princezna (princezna výhradně pro manžela).

Pracuju ve výrobě. Ale ne v té klasické – kde hučí stroje, jedou pásy a vře olej. Moje „výroba“ začíná tím, že jdu do lesa, do hor, k rybníku... nebo klidně do hadiho doupěte – a teď nemluvím v metaforách.

Hledám jednu konkrétní rostlinu. Vzácnou. Nenápadnou. Někdy ji najdu za tři hodiny. Jindy až za tři dny. A někdy prostě neroste. Protože letos se rozhodla, že poroste o 20 kilometrů dál. A víš co? Má na to právo.

Nejprve roste. Pak pálí... 

Moje práce začíná u rostliny. Nebo u chemikálie. Ne ve sterilní laboratoři, ale venku – v terénu. Na louce, ve svahu, ve vedru, v bouřce, v dusnu i mrazu. Zkoumám, jestli vůbec roste. Jestli je ve správné fázi. Jestli má sílu. Jestli je připravená pomoci.

Už 25 let pracuji s lidmi a svou práci mám opravdu ráda.
Baví mě, inspiruje, rozvíjí. Dává mi možnost potkávat různé lidi a být svědkem jejich cest.

„Pod rukama“ mi prošla spousta příběhů – smutných, silných, nadějných i těžko uchopitelných. Ale poslední dva roky jsou jiné. A nutí mě k zastavení.

Ve větší míře ke mně začali přicházet dospívající a mladiství.
A bohužel často s těmi nejvážnějšími tématy:

• úzkosti,
• deprese,
• sebepoškozování,
• myšlenky na sebevraždu.

Někteří přicházejí sami, potají. Jiní s rodiči, kteří často vůbec netuší, co se v jejich dítěti odehrává. Často od rodičů slýchávám věty jako:
„To přejde. To jsou jen hormony.“
„Jsou na světě horší věci než tohle. Co řeší?“

Jenže ono to samo nepřejde.
A problém se nezmenší tím, že někde jinde je někomu hůř.

Průvodce sezónou, kdy se potí duše i podprsenka

Léto.
Období, kdy bych podle Instagramu měla zářit.

Ale moje realita?

 Kůže jako rajče. (Ano, červená. Kdyby šla do zelena, snědla jsem něco špatného.)
Vlasy jak vichřice přežvýkaný suchým zipem. U kořínků mastné, splihlé jak přejetá tráva. A v podpaží vlhko, i když jen stojím a přemýšlím, jestli dneska přežiju.

V hlavě mi mezitím hraje písnička z dceřiných batolecích let:
Koláčky, koláčky, upek’ jsem je celé sám!
Jenže tyhle si tělo upeklo samo. V podprsence. Mezi stehny. I na zádech.

1. Plavky, které přežijí všechno – kromě pohybu

Starostlivost o sebe a svou rodinu je každodenní úkol, který vyžaduje spolehlivé produkty. Každá maminka ví, že když jde o zdraví a pohodu rodiny, je důležitá nejen účinnost, ale i jednoduchost a praktičnost použití. Produkty, které mohou pomoci s ústní hygienou, péčí o pokožku nebo lepším spánkem jsou vždy vítány. A vy je nyní budete moci testovat!

Co budeme testovat

Techno Life je inovativní farmaceutická společnost, která nabízí ověřené produkty pro každodenní zdraví a pohodu celé rodiny. Spolupracuje s předními farmaceutickými výrobci, čímž zaručuje kvalitu, bezpečnost a účinnost všech svých produktů. Důraz klade na prevenci zdravotních obtíží, podporu imunity, kvalitní spánek, duševní pohodu a osobní hygienu. Techno Life myslí také na praktičnost balení a jednoduchost používání. Všechny produkty Techno Life jsou pečlivě kontrolovány a certifikovány.

Fresh Smile Easy Life ⁵ – dezinfekční sprej, který odstraní až 99 % bakterií z kartáčků, rovnátek a dalších pomůcek. Ideální pro celou rodinu a praktický i na cesty.

Herpes gel Easy Life ⁵ – zdravotnický prostředek, který urychluje hojení oparů. Bezpečný i pro děti, těhotné a kojící ženy. Pomáhá už při prvních příznacích oparu.

Calmepam Healthy Life⁴  – doplněk stravy pro klidnější spánek, lepší koncentraci a snížení podrážděnosti během dne. Vhodný pro všechny členy rodiny od 12 let.

(aneb Jak neztratit sebe v mateřství a vztazích)

Pamatuju si to jako dnes.

Období, kdy mě dcera budila každé ráno ve tři. Ne voláním. Ne pláčem. Ale kopancem. Do nosu.

Měla totiž svůj originální spánkový rituál – točila se během noci jako ručička na hodinách. A vždycky se zastavila… ano, přesně – o můj obličej.

S tím se prostě nedalo nic dělat.

O kvalitním spánku jsem si mohla tak leda nechat zdát. A jako červíci mi hlavou lezly myšlenky:

Ne vždy. Někdy je to jen začátek uzdravování.

Moje dcera začala docházet na terapii po smrti svého otce. Bolest v sobě zapouzdřila. Nechala ji tam, hluboko – a ta bolest tiše hnila a dělala paseku.

Teď s pomocí terapeutky tu ránu znovu otevírá. Ne proto, aby to víc bolelo. Ale aby se mohla začít čistit. Přijmout. Vydechnout.

A dnes ten proces začal. Čištění.

Jak jsem to poznala?

Dcera byla venku. Volala mi její kamarádka – dcera měla panickou ataku. Jela jsem za ní přes celé město. Sedly jsme si na lavičku. Počítaly auta. Hádaly čísla tramvají. Kam asi jedou? Co je v těch místech?

Možná to znáte taky.

Potkáte člověka – a ani nevíte jak, ale víte, že ho znáte. Není třeba slov. Stačí pohled, gesto, ticho. A to ticho mezi vámi není trapné – je naplněné. Je to ticho mezi dušemi, které si pamatují.

Možná jste spolu už kráčeli v jiných dobách. Možná jste si tehdy něco slíbili. Možná jste se zranili – a teď to léčíte. A možná si v tomhle životě už nemusíte nic dokazovat. Jen si znovu dovolit být spolu. V lehkosti. V důvěře. V přijetí.

Když vztah není lekce, ale dar

Dlouho jsem věřila, že vztahy musí bolet. Že musejí být „karmické“.

Že musí člověka rozlámat, přetvořit, otřást. Že láska, která nebolí, je povrchní. Že musím růst jen přes bolest.

Jsem čarodějnice, když miluju bouřku?

Nevím. Ale vím, že když se obloha zatáhne, když se nebe roztrhne jako stará jizva a z jeho hlubin vytryskne světlo a zvuk, něco se ve mně probudí. Něco, co v běžných dnech spí. Co se nedá vytáhnout meditací ani vůní kadidla. Ale bouřka – ta mě otevře.

Ten příval energie, radosti, štěstí... Jako by průtrž mračen zářila mou vlastní silou.

Miluju být venku, když to přichází.

Vítr mě ohýbá jako vrbu. Lámal by mě, kdybych se bránila. Ale já se nelámu – já tančím. Nechávám se jím kolébat. Tělem i duší. Možná to zní bláznivě. Možná to vypadá nebezpečně. Ale v té vichřici jsem nejvíc doma. Jsem to já. Má duše. Mé nitro.

A když udeří blesk...

vím, jaké to je probudit se do rána, které nepoznáváš. Jako by to nebyl tvůj život. Nevíš, co máš vlastně ráda. Co vůbec chceš. Díváš se na sebe do zrcadla a ptáš se: Kam jsem se poděla? Kdo je ta cizí žena, co se na mě dívá?

Děláš věci, které „se mají“. I když jdou proti tvému přesvědčení. Usmíváš se, i když uvnitř je pusto. A všechno kolem jede dál… jen ty máš pocit, že ses z toho ztratila. Jako bys uvnitř umřela, zatímco kolem tebe proudí život. Příliš rychlý. Příliš hlučný.

Ale víš co? Neztratila ses. Jen ses na chvíli vzdálila. Ztišila. Možná jsi byla dlouho pro ostatní – a teď je čas být zase pro sebe. To není sobectví. To je návrat. A každý návrat začíná od nuly.

Tvoje duše tě celou dobu tiše volala. Někdy šepotem. Někdy křikem. Ty jsi ji jen neslyšela. Ale teď možná přichází chvíle, kdy ji znovu uslyšíš.

Začni maličko. Jedním hlubokým nádechem. Jednou věcí, kterou uděláš jen pro sebe. Úsměvem na sebe v zrcadle. A uvidíš – kousek po kousku se začneš vracet. Možná jiná. Ale celistvější. Opravdovější. A silnější než kdy dřív.

Vím to. Protože jsem tam byla. A někdy se tam zase vracím.

vím, že je těžké to přiznat nahlas. Že i když spíš, neodpočíváš. Že i když sedíš, pořád v sobě něco neseš. Těžké, nepojmenované, neviditelné. A přitom tak znatelné.

Možná už tě unavuje být ta, která drží všechno pohromadě. Ta, která ví, která vnímá, která cítí za všechny. Možná jsi jen chtěla chvíli ticha. A místo toho přišla další vlna.

Unavená… to není slabost. To je znamení. Že už bylo dost. Že tělo i duše chtějí změnu. Ne útěk, ne konec – ale návrat. K sobě. K pomalosti. K dechu, který není nutnost, ale dar.

Dnes nemusíš být produktivní. Dnes nemusíš být inspirativní.

Dnes stačí, že jsi. A že to slyšíš.

Jsme tu. My, co to známe. A nezapomněly jsme, jaké to je. Ale víme i to, že se dá najít světlo. Ne skrz výkon – ale skrz pravdu.

Dneska jsem vzala dceru na HafYogu. A víš, co jsem tam viděla? Emoci štěstí. Syrovou. V přímém přenosu. U puberťačky, která se tváří, že ji nic nerozhodí. Že je jí všechno jedno. Že „to má na háku“. A přitom tam byla – čistá radost. Upřímná, nenucená. Emoce, která mluví víc než slova. 

Možná ti někdy říkali, že jsi moc.

Moc citlivá. 

Moc náladová. 

Moc smutná. 

Moc veselá.

Milá Ty,

vím, jaké to je. Když se ráno vzbudíš a celý svět visí na jediném nádechu, který tě bolí. Když se snažíš fungovat, protože „musíš“, i když v tobě všechno křičí, že už nechceš dál. Znám ty dny, kdy i čisté vlasy jsou výkon roku a úsměv? Ten nosíš, aby se nikdo moc neptal.

Ale slyš, něco Ti povím – tohle není konec příběhu. Ani slepá ulička. Je to jen jedna ze zatáček na cestě, kterou kráčíme my, ženy, co si sáhly na dno a rozhodly se odrazit. Pomalu, po svém. Bez návodu. Někdy s pády, ale vždycky znovu srdcem.

Nepotřebuješ být silná pořád. Stačí být pravdivá. A když už nevíš kudy kam – ozvi se. Jsme tu. My, co víme. Co prošly, co přežily, co našly v sobě nový dech. A teď ho dáváme dál.

S pokorou a vděčnost, já 😊

Už nepřebaluju miminko. Nemám od krku až po kolena mrkvičku ani kaši. Už nebojuju s batoletem, které nechce plínu.

Teď mám na ramenou občas její slzy. Tíhu jejích prvních zklamání. Chaos jejích emocí. Dospívání.
Vedle mě stojí člověk. Vyšší než já. S vlastním názorem, ostrým jazykem a pohledem, který umí říct všechno – beze slov.

Když jsem si kdysi stěžovala, že mi mizí boty, netušila jsem, že jednou mi začnou zůstávat – protože má větší nohu než já. (Což je jediná výhoda jejího růstu. Konečně mám boty jen pro sebe. Ale výběr se dost zúžil.)

Už neuklízím kostky z podlahy.
Uklízím nálady, tichá dramata, poházené talíře a ponožky v peřinách.
Snažím se být blízko – i když mě nechce nablízku.
Snažím se nesdílet nevyžádané rady – a přesto být připravená, když přijde.

Nečtu pohádky na dobrou noc.
Čtu mezi řádky.
Mezi výkřiky: „Ty mi nerozumíš!“, „Neřvi na mě!“ a tichým „Mami?“, které zazní od srdce.

Neřešíme pohádky.
Řešíme tón hlasu.
První lásky. První slzy.
A taky vztah k tělu, ke světu i sama k sobě.

Léto už je za dveřmi. Fakt, i když to tak při pohledu na teploměry v některých dnech vůbec nevypadá. S novým ročním obdobím v dm velmi často přichází limitované edice a nejinak je tomu i teď.

Na pultech ochodů dm už aktuálně můžete pořídit limitované novinky - produkty od privátní dm značky ebelin.

Privátní dm značka ebelin

Značka ebelin nabízí široký výběr beauty produktů. Ať už je to příslušenství pro vlasy, líčení, jako například štětce nebo houbičky na make-up, nebo jiné doplňky pro péči o obličej a tělo - to všechno najdete v jejím sortimentu. Nechte se inspirovat a vykouzlete si nový look s pomocníky od dm značky ebelin.

Tato limitovaná edice aktuálně nabízí 8 novinek a můžete se na ně podívat na eshopu dm. Nebo si můžete prohlédnout 3 parádní kousky, které nejvíce zaujaly mě - přímo zde v článku 🙂

Ebelin štětce na líčení 4v1 Let Your Dreams Blossom 

• čtyři štětce v jednom nástroji
• chytrý posuvný mechanismus
• ideální pro každodenní make-up
• praktické a kompaktní provedení

aneb štěstí není odměna – je to tvoje právo

Dlouho jsem si myslela, že štěstí je něco, co přijde až potom.

Až budu mít uklizeno.

Až budu mít hotovou práci.

Až budou děti zdravé.

Až si všechno sedne. Až bude klid. Až si to zasloužím.

aneb když už se nechceš zalíbit, ale raději patřit sama sobě

Jedna z nejčastějších vět, které jsem za život slyšela, nebyla „Máš krásné vlasy“ nebo „Tahle sukně ti fakt sekne“.
Byla to spíš věta, co mezi řádky skrývá víc než jen pozorování:
„Změnila ses. Jsi nějaká jiná. Co se s tebou děje?“
A za ní následovala starostlivá nabídka: „Trápí tě něco? Je něco doma? Svěř se mi.“

A já jsem dlouho nevěděla, co odpovědět. Protože ano – něco se dělo.
Začala jsem být víc sama sebou. A to nebylo všem příjemné.

Najednou jsem nebyla tak pohodlná. Už jsem neříkala automaticky „ano“. Neusmívala jsem se ze zvyku. Nepřikyvovala.
Přestala jsem se snažit vejít do škatulek, očekávání – a do velikosti 34 z roku 2009. (Ano, tehdy jsem se do ní vešla. Dneska už se radši vejdu do klidu.)

Růst bolí. Ale zůstávat bolí víc.

Změnila jsem se, protože mě už nebavilo žít jen pro ostatní.
Protože být „ta hodná“, „ta tichá“, „ta vždycky připravená pomoct“, je krásné… ale jen dokud se tím nevymazáváš sama sobě.
Začala jsem si vážit svých hranic. Svých „ne“. Svých vnitřních kompasů. I těch dnů, kdy jen mlčím a potřebuji být sama.