Můj porod

Ráda bych začala, tím že na porod jsem se moc těšila, ale nijak jsem se nepřipravovala. Žádné předporodní kurzy, žádné cvičení s aniballem ani žádná masáž hráze. Ikdyž abych pravdu řekla, nad každou věcí jsem dost přemýšlela. Předporodní kurz jsem chtěla podstoupit, ale přítel by tam se mnou nechodil a já se na to sama necítila. Cvičení s aniballem mi přijde jako hrozný zásah na tělo a nepřiměřené zacházení s porodními cestami a na masáž hráze jsem si koupila sice olejíček od Weledy ale nějak jsem se k tomu nedokopala.
Každopádně termín jsem měla 16.11.2019 už od začátku listopadu, jsem se modlila, aby přišla co nejdřív, ale čím víc se blížil termínový den, tím víc jsem ztrácela naději, že se to rozjede samo.
Stále jsem chodila na monitory a na kontroly ale furt zavřená a žádné změny. Hamiltonův hmat mi nemohli udělat kvůli nepřipravenosti porodních cest, takže jsem domů chodila zklamaná, že to prostě asi nikdy nepřijde.
Dny plynuly a já už měla po termínu porodu. Zkoušela jsem různé babské rady typu pálivé jídlo, teplá koupel, sex, pohyb a mnoho dalšího a stále nic. Když jsem byla 40+6 měla jsem monitory. Tam jsem si v klídku lehla a čekala až to bude hotové a v tom za mnou přišla sestra a říká mi ,,slečno cítíte nějaké bolesti?,, Podívala jsem se na ní a odpověděla jsem ,,a měla bych?,, Otočila se ke mě zády a zabroukala ,,tak to asi nic neznamená,, poté jsem se záznamem běžela na prohlídku. Seděla jsem v čekárně a chtělo se mi na záchod, tak jsem si rychle odskočila. Vyšla jsem ze záchodu a najednou mokro v kalhotech. Upřímně v danou chvilku mě nenapadlo, že to může být plodová voda. Vlastně první co mě napadlo, že jsem se asi pořádně nevyčůrala a ještě něco dovyteklo, ale přišlo mi zvláštní, že jsem dost mokrá. Tak jsem počkala za dveřmi ordinace, protože mi bylo trapné jít do čekárny mezi těhotné a vypadat jako počůraná. Počkala jsem na vyzvání.
Když mě vyzvali, vlétla jsem do ordinace a vykřikla: ,,asi mi praskla voda,, musela jsem vypadat příšerně. Doktorka se na mě podívala a uklidnila mě, že se mám jít v klidu svléknout a ukázat vložku. Po nakapání nějaké kapaliny mi oznámila, že to není plodová voda nýbrž poslední část hlenové zátky, a že ta může být vodnatá. Řekla mi, že se nejspíš večer vrátím.
Paráda takže jsem odcházela s tím, že vlastně nic nového nevím.
Vyšla jsem z nemocnice u Apolináře a hned volala příteli, ať pro mě dojede, že vypadám jak počůraná. Hned měl milion otázek zda rodím a co se děje. (Promiň miláčku, ale nebudu ti tady přede všemi vysvětlovat, že vypadám strašně a mám mokré kalhoty až pokolena).
Když přítel přijel, nasedla jsem do auta a hned jsem ucítila, že se mi hůř sedí a není mi nějak dobře, jak kdyby žaludek na vodě. No nic asi jsem něco špatného snědla.
Přítel, ten v autě plašil poté co jsem mu vše řekla a už plánoval, že zavolá do práce a že si dá volno. No já ho usvědčovala, že to nemá význam, že se opravdu nic neděje a nic mě nebolí. No stejně si volno vzal.
Po příjezdu domů jsem běžela do vany a začla cítím něco jako bolest, ale kurník, kdo má vědět, jak vypadají porodní bolesti, ani poslíčky jsem neměla a tohle vypadalo jako kdybych jen něco špatného snědla.
No vylezla jsem ze sprchy a začla měřit jestli to jsou nějaké pravidelné bolesti. No jako bylo to jednou po 10 minutách pak 3x po 4. minutách. Chtěla jsem čekat až to bude pravidelné ale bolesti začli být v intervalu do 5 minut ale nepravidelné. Musím říct, že to nebyly bolesti, fakt to bylo jen jako lechtání v břiše.
Jenže kolem 16. Hodiny jsem šla na záchod a na vložce krev. To pro mě bylo znamení, že se něco děje a chci aby mě někdo zkontroloval.
Vyrazili jsme k Apolináři.
17:00 jsme přijeli a udělali mi kontrolní monitor, kde byly vidět kontrakce, ale s tím by mě poslali domů. Tak mi udělali prohlídku, kde mi oznámili že krvácení způsobil rychlý progres, že jsem se od 12 hodin otevřela z 1 cm na 3 cm.
Oznámili mi, že by mě mohli poslat domů ale pro jistotu mě dají na pokoj a ráno na vizitě se rozhodne, zda to začnou vyvolávat nebo mě pošlou domů.
Přítele jsem poslala domů a šla na pokoj.
Na pokoj za mnou po hodině přišla sestra a ptala se, jak jsem na tom, tak jsem řekla, že zatím dobrý ale že cítím, že to začíná zesilovat, tak mi říkala, že mi doveze ještě večeři. To mi přivezla krupicovou kaši, za kterou jsem byla vděčná, protože to bylo moje nejoblíbenější jídlo posledních 14 dní. Poté už to bylo jen horší ale furt na prodychani. Po další hodině přišla a zeptala se, jak se mi daří, tak jsem říkala, že už to bolí dost a cca po 4 minutách ale pořád nepravidelně. Tam mi řekla, že pokud ještě dokážu mluvit porod to není. Zasmála jsem se a odpočívala, protože slíbila, že mě doktorka zkontroluje.
Utekla další hodina a já už byla celkem často v bolestech a nevěděla jsem, jestli je to tak v pořádku, tak jsem raději šla za personálem jestli by mě někdo nezkontroloval. Doktorka se mě ujala a řekla, tak se na to nadělení podíváme. Sáhla do mě a vyjekla: ,,no paráda už jste na 5 cm mohla by se podívat i kolegyně?,, (Medička) já jsem nebyla proti. Nejdřív se teda nemohla medička trefit, to byla celkem sranda, pak si tam vysvětlovali, jak se ti centimetry vlastně měří.
No pak doktorka prohlásila: ,,zavolejte příteli, už je to tady, teď uděláme přípravu a pak na sál.,, No byla jsem v šoku.
Přítel pochopitelně šlápnul na plyn a do 20 minut přijel, ale bohužel já byla na přípravě, kam on nemohl, takže stále čekal venku. Musím říct, že klistýr není nic hrozného. V koupelně jsem byla na telefonu a v podstatě furt jakoby nic. Jen jsem se už připravovala, že za chvilku uvidím svoji princezničku.
Po hodině na přípravě se mě zeptali, zda chci epidural, tam jsem neváhala a řekla, že pokud existují léky na tuhle bolest beru všechno.
Přišla anestezioložka a požádala mě ať si lehnu na levý bok a zchloubím se do klubíčka (to je sranda s tím břichem). Každopádně z minuty na minutu jsem necítila vůbec nic ale vážně ani prd. Poté mohl konečně ke mě přítel. Koukal na mě a nevěřil, že rodíme já prej vypadala jako kdybych byla po směně v práci.
Podle papíru mi ve 23:37 píchli vodu. Od té doby už jsem zase bolesti začala cítit. Neustále mě někdo kontroloval. Přítel ten sledoval monitor a vždy mi říkal ,, a teď přijde kontrakce,, vždy jsem mu s klidem řekla že já to poznám a nemusí mi to říkat ale jemu to dělalo takovou radost. Každopádně u Apolináře jsou pro partnery stoličky bez opěrky, tudíž mi ho bylo celou dobu strašně líto že ho musí bolet záda. (No jo to jsme my ženský pořád myslíme na druhé).
Jenže stále jsme měli problém, že malá nebyla hlavičkou v porodních cestách, tak jsem musela skákat na míči to trochu pomohlo ale moc ne. Pak jsem musela ležet na pravém boku s jednou nohou nahoře ale nic moc nepomáhalo na sestoupení. Kolem 2. Hodiny jsem byla otevřena na 10 cm ale malá stále nikde (jak já se těšila na ten známý moment ,,už musím tlačit cítím hlavičku,, ale já neměla pocit na tlačení) kolem 3. Hodiny jsem přítele vyhnala, že to může ještě trvat ať si jde alespoň zakouřit. V tom přišla doktorka a řekla, že si zkusíme poprvé zatlačit, tak jsem protestovala, že ne, že přítel šel kouřit (teď to prostě nejde).
Každopádně nedalo se nic dělat, poprvé jsem tlačila bez přítele. Sestřička mi tlačila bříško od zhora dolů a já tlačila na prázdno a snažili jsme se jí posunout. Když se Přítel vrátil všichni odešli a řekli mi ať naberu síly, že už je to tady a oni si jen připraví věci. A pak to přišlo. Přítel mi seděl u hlavy a já se poddala tomu pocitu, že malá už musí ven a já jí pomůžu. Když mi řekli, že už vidí vlásky tak jsem v tu chvíli neodolala a řekla: ,,tak tam tak blbě nekoukejte a vyndejte ji jinak to udělám sama,, tak jsme se zasmáli a šlo se znovu tlačit. Musím říct, že jak všude vidíte, že na jeden zátah hlava a pak už tělo vypadne, tak to tak asi není vždy. Já tlačila hlavu na 3x a pak mi řekli: ,,no šikovná, hlava je venku a teď ramínka.,, (To jsem myslela, že si že mě dělaj srandu).
Najednou to bylo! Malá byla u mě na hrudi a moje první slova byly: ,,ahoj Laurinko,, pak jsem se podívala na doktorku a říkám: ,,je to holka že jo?!,, Ujistila mě, že ano.
Řekla jsem ,,ty jsi ale maličká,, všichni se začli smát a říkali, že ona je jedna z větších. Pak ji s přítelem odnesli na zvážení a měření. Mě mezitím kontrolovala Doktorka a oznámila mi, že jsem bez poranění. Doktorka mi říkala, ať bedlivě poslouchám, že nám řeknou míry. A najednou slyším ,,Laura Ludvíková narozená 23.11. ve 3:31 s porodní váhou 4310g a 52cm gratulujeme maminko,, nejkrásnější slova v mém životě. Pak jsme spolu byly 2 hodiny a jen si užívali sebe navzájem. Oba jsme s přítelem plakali a nevěřili, jak může z nás dvou vyjít něco tak krásného.

Ten, kdo to opravdu dočetl až sem, tak moc děkuju a doufám, že to bylo srozumitelné. Stalo se ještě plno jiných věcí ale snažila jsem se to zkrátit a stejně je to dlouhé jako blázen. Holky koho to čeká nemějte strach každá žena to pociťuje jinak. Já nejsem žádná holka co by preferovala nějaké porody do vody a dulu a aromaterapii u porodu a podobně. Jsem holka co chtěla porodit zdravou holčičku s pomocí lékařů a na 100% jsem jim věřila a i se mi to vyplatilo. 

Je to můj první dlouhý sloh tak omluvte gramatiku. 😊