Je tu někdo, kdo adoptoval dítě romského etnika?
Je tu někdo, kdo adoptoval dítě romského etnika? Zajímají mě vaše zkušenosti 🙂
@alenka_p Pracovala jsem s romskými dětmi a měla jsem taky romské kolegy. Musím říct, že je částečně pravda, co tu říkaly holky, že romské děti jsou do určitého věku stejné, jako všechny ostatní, ale taky je fakt, že tu pubertu (někteří z nich) mají poněkud divočejší a taky bych řekla, že jim puberta začíná trochu dřív. Na druhou stranu drtivá většina romských puberťáků, které jsem znala, byli úplní pohodáři a taky z nich pak vyrostli normální lidi. Jsem ale přesvědčená o tom, že genetika v určitých věcech hraje zásadní vliv. Nejde ale o etnicitu, ale o povahu a temperament. Pokud si adoptujete dítě bílé, ale po rodičích alkoholicích a násilnících, může se holt stát, že bude v dospělosti taky tíhnout k alkoholu a násilí. Na druhou stranu si třeba adoptujete dítě od patnáctileté romské holky, co měla jen smůlu na nezodpovědného frajera, ale bez nějakých psychopatologií a dítě bude miláček. To se prostě nedá předem zaručit a nikdo dopředu nevidí.
Co je ovšem fakt a bohužel se s tím nedá nic dělat, tak romské děti a obecně děti s tmavší pletí - i ty nejhodnější, nejčistší a nejsympatičtější, jsou prostě ze strany majority terčem posměšků a diskriminace. Tomu podle mě jako rodina můžete jen těžko zabránit a to pro vás asi bude hodně bolestivé. (Když jsem dříve doprovázela romské děti po kroužcích domů, tak jsem zažívala věci, kterým bych snad ani z vyprávění nevěřila - třeba kolem nás šel dědula s hůlkou a z ničeho nic přetáhl jednoho z mých svěřenců tou hůlkou. Já jsem chlapa seřvala, ale ten se mi jen smál. Kluk mi pak řekl, ať si z toho nic nedělám, že se mu podobné věci stávají běžně a že to ani nevnímá. To mi teda bylo hodně líto. Pak se člověk nemůže divit, že se Romové chovají "nepřizpůsobivě" - komu se taky mají přizpůsobovat, takovýmhle dědkům?) Cekově to Romové u nás mají těžké, i co se týče hledání zaměstnání nebo bydlení, řekla bych, že i ve školách k tmavším dětem často přistupují jinak...(Znala jsem třeba rodinu s 10 dětmi, z nichž 2 se narodily se zelenýma očima a světlými vlasy - jejich táta byl taky světlý, no musím říct, že tyhle děti to měly o dost jednodušší než jejich tmaví sourozenci. Dokonce i ve škole měli lepší známky.) Takže když se podíváš do budoucna, tak adoptovat dítě jiného etnika je holt náročnější, ale neřekla bych, že nějak rizikovější - spíš je to o tom, jestli na tu genetiku budete mít štěstí nebo smůlu.
@alenka_p zkuste se na magistratu pripomenout. Adoptovat ditko romskeho puvodu chce jen malo paru,tak nevidim duvod,proc byste meli cekat. Ze by nebylo zadne pravne volne?To se mi nezda.
My jsme se po cca 2 mesicich od schvaleni pripomenuli (zavolali jsme na magistrat) a tusim ze uz druhy den nam volali,jestli souhlasime s predanim spisu na jiny kraj a za 2 tydny uz pro nas meli miminko. Prijde mi,ze si nas chteli nechat pro romcatko v nasem kraji (preci jen takovych zadatelu maji malo) a asi nebylo zadne pravne volne.
Dodnes me stve,ze kvuli uradum byl ten nas poklad zbytecne o 2 mesice v ustavu dele.
Měli jsme v žádosti i polo vietnamské nebo polo romské etnikum, neprávně volné,od roka do tří let.Čekali jsme 15 měsíců od schválení i když jsme měli naši složku v jiných krajích .Čas od času jsme se připoměli,i na kraji říkali že mysleli že se dočkáme dřív.Přivezli jsme si pak půlroční mimčo 🙂
@lucinella Naprosto. Synovi už byly 3 roky a je to úžasný velmi chytrý a šikovný klučík. Krásně mluví, je hodně pohybově nadaný (v 1,5 roce se naučit kotrmelec 🙂) a je velmi veselý a pozitivní - celé hodiny si zpívá. Tím neříkám, že se taky neumí vztekat. To teda umí 🙂
Pravda je, že je živější než naprostá většina dětí, ale nám to tak vyhovuje - trávíme hodně času venku, máme velikou zahradu.... Ale myslím, že to s původem nemusí mít nic společného. Neteř je 100% většinového etnika a je ještě živější.
Na druhou stranu se dokáže krásně soustředit, miluje říkanky, písničky, knížky....
Prostě normální úžasný kluk a za žádného jiného bych ho nevyměnila!
@saralinda Zdravím tě a připojuju se pod Tvé vyjádření, mám stejnou osobní zkušenost. Našemu chlapečkovi jsou 4 roky, je velmi šikovný, povídavý, hloubavý a zpívací 😉, jediné, do musíme cíleně rozvíjet, je motorika. Ne že by mu byl pohyb cizí (to v žádném případě 😀), spíš mu chybí motorická obratnost, v kojeňáčku na to nebyl prostor ani čas, sestřičky mají i tak dvojitou svatozář, prostě jen nejde 6 dětem ve skupince dopřát to, co jednomu doma, naprosto to chápu...
Výraznější živost u něj zatím nepozoruji, mé dvě vlastní lentilky na tom byly a jsou s temperamentem obdobně. Takže jak píšeš, normální úžasný kluk, který naši rodinu obohatil a posunul dál, jsem moc vděčná, že v tom kojeňáčku počkal právě na nás...
Pěkný den a ať se vám všem daří!!! 🙂
Ségra adoptovala romskou holčičku. Do 10let to bylo největší Sluníčko, ale pak se to dost zvrhlo. Agátka začala doma lhát, postupně se začaly ztrácet věci. Teď je jí 14 a je to s ní mazec - záškoláctví, cigarety, noční potulování atd. Přitom se ségra se švagrem maximálně snažili ji poskytnout rodinné zázemí, dát jí opravdu vše jako milující rodiče. Po této zkušenosti bych do adopce romského dítěte nešla.
@b_lecha Jsem Češka a byla jsem stejná kromě kradení naši semnou měli co dělat a klobouk dole že to semnou vydrželi 🙂 dnes jsem potkala dvě pubertální holky které před našim barákem dělaly bordel slušně jsem je požádala at to uklidí a co myslíte drzé jak opice vulgární žádná ucta k staršímu hnus toto a třeba se jejich rodiče taky snažili je vychovat takže tím chci říct že všechno není jen o barvě kuže 🙂
Naši příbuzní si adoptovali 5 dětí- dva romské chlapečky asi v půl roce, pak chlapečka a holčičku (půl napůl) ve čtyřech a pěti letech a poslední holčičku, romskou, v sedmi letech. Všichni byli v kojeňáku a pak v dětském domově.
Ti první kluci dopadli fakt špatně, oba jsou víc zavření než na svobodě. Prostřední dva, holka a kluk, jsou poměrně v pohodě, mají rodiny a žijí celkem normální život. Poslední holka je absolutně v pohodě, má rodinu, tři děti, manžela... Často se vídáme.
Někdy to není o věku, asi ani o výchově, ale podle mě o tom, jak si to ten človíček sám v sobě srovná, jak se vyrovná s bouřlivou pubertou...
(podobné zkušenosti mám i s pěstounskými sourozenci- také napůl romové, ale u těch zatím nevíme ten konec 🙂 )
Moje zkušenost s náhradní rodinou (můj otec je romského původu):
https://psychologie.cz/bolest-nechtenych/
https://www.facebook.com/jenmrtverybyplavouspro...
Klidně komentujte zde nebo na stránkách facebooku.
snad Vám nebude vadit můj příspěvek....
bude první o této tématice, který kdy píšu.. již za chvilku pochopíte proč ;)
před pár dny jsem měla svatbu s nejlepším mužem mého života a tak nějak jsem měla už od dětství divný pocit, že není vše tak, jak se mi říká... tak jsem se tři dny před svatbou vydala na matriku ve městě kde jsem se narodila (úplně mimo město kde jsem celý život žila, slýchávala jsem story o tom, jak naši jeli ke známým a na mamku to holt přišlo o něco málo dřív) jela jsem tam skoro dvě hodiny a po cestě si říkala, ať to není tak jak si už minimálně 15 let myslím...
no co Vám budu povídat, jen jsem si tam vytiskla pořadové číslo, začalo se mi v břiše odehrávat hotové tornádo :D (emoce jsou sv*ně), ale tak řekla jsem si, když už sem takovou cestu absolvovala, byla by fakt škoda utéct jako zbabělec...
no nic, dostávám se k tomu že mé číslo přišlo na řadu, já se zvedla a žádala si od paní náhled do matriční knihy, zaplatila jsem 20kč vypsala formulář a teď... děj se vůle boží... (nejsem věřící, ale řekla jsem si to) už podle výrazu paní matrikářky jsem poznala, že je to tak, jak jsem si nikdy vlastně nepřála, ale co člověk nadělá... četla jsem o nějaké slečně se stejným křestním jménem, jako mám já, ale zbytek byl naprosto cizí.... připadala jsem si jako ve špatném filmu, absolutně to můj mozek nechápal... až najednou v poznámce bylo mnoho řádků o mých rodičích ( pch.. prý osvojitelů).. tak v tu chvíli mi došlo, že se jedná doopravdy o mě, a že jsem ve 2,5 letech byla adoptovaná od lidí, kterým se říkat rodiče nedá... biologické "otec" cigoš, matka polomáčenka...
byl to pro mě hrozný šok, jako dítě jsem slyšela na své konto pár narážek o mé barvě, ale tak nějak jsem nebyla z cukru, takže jsem se s tím vypořádala a nebo jim řekla taky něco nepěkného, tak jak to děti umí, že...
takže já, celý život vychovávaná jako naprosto bílá HOLKA jsem se najednou dozvěděla, že to tak sakra není .... samozřejmě mě to hrozně štve, ale neudělám s tím nic... pár dnů jsem si pobrečela, kdo si o sobě něco takového nepřečte, neumí si to vůbec představit...
no a řekla to svým adoptivním rodičům (čtěte pravým, milovaným rodičům) malinko jim vyčetla, že jsem už dost let dospělá , čekám druhé dítě, mám čtyřletou holčičku na světě a určitě měli moc možností mi to říct. Samozřejmě těžko soudit...
nicméně, není to to, k čemu jsem se chtěla dostat, já osobně bych romské bejby neadoptovala, moji rodiče se toho nebáli a já jim jsem megamoc vděčná.
Na ZŠ jsem byla jedničkář, puberta nic moc, občas jsem sebrala mamce cigáro a to byl vrchol mého pubertění, pokračovala jsem na střední, od 16ti let jsem chodila na brigošku, ač jsem nemusela, ale byla jsem vedená k tomu se o sebe umět postarat a jestli chci ty super drahý boty od bati, tak si můžu třeba malinko přidat, že jo ;)
toť teď vše, mám toho stále plnou hlavu, vím o své adopci 14 dní ;) kdybyste měli dotazy, piště.
krásný den
@tamarila jo jo už to tu v diskuzi padlo 😎
myslím však, že diskuze je o jiném než o mě a správnosti mého postoje, každý má možnost si vyjádřit svůj názor - k téme ;) pohodový večer!