Jaký máte vztah s mužem po IVF (špatný spermiogram)?
Ahoj holky mam dvojcatka 21 měsíců po ivf kuli špatnému spermiogramu. Muže mam super až nějaké ty mouchy a s naprostou samozdrejmosti bsem postoupila to martitium kolem ovf protože ho miluji. A teď k jádru pudla.Od te doby tobje mezi nami spatne nej to celou dobu jde to ve vlnách,ale je to tak. Problém je ten ze když jsme se dozvedeli o tom jaké mame možnosti. Mít děti manžel začal strasne vyšilovat a já ačkoliv taky zničena ho držela. Tchyně se do mevtaky xkrat navezla jakej je on chudák a nikdo si neuvedomoval asi ze on ma sice problém ale já jdu na všechny ty zákroky.a muž se me samozřejmě nezastal a to ikdyž její blbe kecy narůstaly. A hlavně nikdy mi neřekl dekuji vazim si te ze jsi do toho šla a pro mě to je veliký problém. Nemohu se s tím smířit,že to vzal jako samozdrejmost a co je pro mě ještě horší je to ze vi jak me to trápí a jedine co řekne je že tenkrát moc něco říct nebo donyst kytku ale teď už to nezmění a já mu to prý furt vycitam. Ja mu nic neviciham a už vůbec ne to ze to neslo prirozene,ale vás od casu si postěžuji. Jak me mezi jeho nezájem atd ze jsem si myslela ze tim nas vztah ještě posilime a ze je to obráceně. Vidí jak me to ničí jedine co mi řekne je ze se otom nechce bavit.pripadam si podvedená myslím si ze aspon dekuji bych si zasloužila. Mystotoho je na mě nepříjemný.
@biolage Ja tedy musim souhlasit s @zvalentova. U nas byl take problem u me a manzel musel odevzdavat sperma nekde v kabince a to nekolikrat,vysetreni,IUI pak IVF.A nikdy jsem mu za to nepodekovala a musim priznat,ze me to ani nenapadlo.Proste jsme vedeli,ze se milujeme a chceme mit deti spolu.A k tomu nam nastesti v teto dobe mohla pomoci medicina.Co bychom delali pred nekolika desitky let.Nemela bys byt stastna,ze diky IVF mas dite s manzelem,ktereho milujes?I kdyz priznavam,ze IVF je narocnejsi pro zenu diky vysokym davkam hormonu,ale odmenou by ti melo byt to,ze vam to vyslo a mate zdrave dite,kazdy to stesti nema,a ne resit nejake podekovani...
@biolage mam taky takovy neprijemny, ale uprimny nazor. predem upozornuji, ze soudim jen z tvych prispevku.. obecne se citis nedocenena a jako mnoho zen mas trpitelsky komplex. neni to nic spatne mineno proti tobe, ja sama ho na sobe velmi uspesne pozoruju 😅 nejsem odbornik, ale muj laicky pohled je takovy, ze clovek se chce citit jako obet a tak se tak citi. je prirozene chtit uznani za jakokouliv pozitivni vec, kazdy to chceme. zeny na materske jsou ve velke vetsine pripadu celkove nedocenene, neceni si jich dostatecne spolecnost, v horsim pripade rodina a partner. zkratka nevdek svetem vladne 😉
ano, je potreba o tom mluvit. ale tim zpusobem, ktery popisujes, se asi nikam nedostanete. podle me je potreba se hlavne vyrovnat sama se sebou, proc mam takove pocity a pracovat s tim vnitrne. mit taky jinou seberealizaci nez deti, protoze deti jsou jeste moc male na to, aby byly vdecne a vsichni ostatni berou jako naprosto samozrejme, ze kdyz jsi je chtela, tak sis je i pres prekazky poridila, odnosila, porodila, odkojila, vychovavas je, krmis je, oblekas atp. Za to bohuzel dokaze projevovat vdecnost jen maloktery partner.
A opravdu to nemyslim nijak zle.
jeste mi to neda.... uvedom si jednu vec, kdykoliv v manzelstvi zacnes premyslet a scitat co si pro manzela udelala a co on udelal pro tebe a kdo komu ma byt za co vdecny...vzdy je to zacatek konce. manzelstvi prece znamena ze sdilite svoje zivoty, starosti a prozivate to spolu bez rozdilu ci jsou to starosti, ci jsou to problemy, proste jsou vase. byla to vase neplodnost a vy jste se s ni popraly.
a bude to znit tvrde, ale v dnesni dobe kdy je neplodnej kazdej druhej par, si vazne neudelala nic vyjimecneho, proste si udelala vse pro to aby si mohla mit deti. mela si moznost volby, mohla sis je udelat s nekym jinym, ty si je chtela zrovna s timhle chlapem a tak ty injekce byla dan za to ze sis vybrala prave tohto otce pro sve deti.
@biolage Souhlasím s holkama, co píšou přede mnou. Mám za sebou 6 IVF a dva nativní cykly. Manžel spermio katastrofální, téměř žádné spermie. Nikdy mě nenapadlo po něm chtít díky a nikdy jsme neděkovala já jemu, když nabízel že přistoupí i na dárce. Trvala jsem na jeho spermiích a dítě jsem s cizím chlapem nechtěla. Prošli jsme si za ty roky peklem a díky bohu máme biologickou dceru a teď čekám naše druhé. On si peklem projde i chlap ne jenom my ženy, myslím, že je to tak na stejno. Nejdřív se chlap cítí trapně při spermiogramu (ne každý chlap je schopný se udělat na povel a můj s tím měl po psychické stránce problémy), byl chudák vystresovaný několik dní před odběrem, prošel několika vyšetření, odběry krve, odběry stěru přímo z penisu (který šíleně bolí), prohmaty a ultrazvuky od urologa, rok se cpal i 14-ti druhy různých vitamínů atd. Nehledě na ten největší pocit, že jako chlap stojí za hovno, návštěva Caru, která mu nikdy nebyla příjemná a jsem ráda, že to se mnou absolvoval a že se na to nevyprdnul. 🙂 Oba jsme do toho dali hodně, hlavně po psychické stránce. On víc z té psychické já víc z té fyzické bolesti. A těch momentů, kdy jsme to vzdávali a hádali se bylo hodně...
Taky jsi mohla dopadnou jako má kamarádka: tu manžel seřval, že ho donutila jít na spermiogram, že se v životě necítil tak ponížený a pak s ní týden nemluvil, že mu nějaký doktor šahal na přirození a že to teda nehodlá akceptovat. My jsme přeci jen zvyklé navštěvovat gynekologa už od puberty, ale ani tam nechtějí, abysme se v kabince na povel udělali 😀 .... Já bych to zkrátka neřešila. Buď ráda, že se zadařilo a určitě jste tím prošli oba stejně. Ps: Mě tchýně taky nikdy nepoděkovala a ani bych to po ní nechtěla. Když ho miluješ není, co řešit 🙂)))))
@biolage Pokud budeš v manželství srovnávat, co vše děláš pro svého partnera, a jestli on dělá dost pro Tebe, tak vám to manželství moc dlouho nevydrží, na to vem jed. Pokud někoho opravdu miluješ, tak nepřepočítáváš to, co pro něj uděláš, na stupně vděčnosti, prostě pro něj tu danou věc uděláš, protože chceš, protože víš, že ho to potěší. Tvůj manžel pro Tebe nedělá vůbec nic? Píšeš, že to "nedocenění" za IVF je jediné, co Ti vadí, takže v jiných aspektech předpokládám, že jsi spokojená, tudíž Tvůj muž pro Tebe taktéž hne prstem, i když třeba jinak, ne? A o tom je každej vztah.
Můj muž je z rodiny, kde jsou všichni takoví "emocionální studení čumáci", hlavně jeho matka, city se u nich nijak dramaticky nepěstují, a kdybych měla řešit to, že mi nedává najevo každou chvíli, jak mě miluje, tak už spolu dávno nejsme. Prostě to neumí, nicméně to neznamená, že ke mně nic necítí. Taky jsem toho pro něj udělala spoustu, ale prostě proto, že jsem chtěla, nečekala jsem žádnou vděčnost, pro mě byl důležitý ten pocit, že jsem mu udělala radost. A rozhodně mu to nevyčítám, když se pohádáme. Společné děti jsme původně vůbec neplánovali, on si vůbec nedokázal představit sebe jako otce, pak jsem neplánovaně otěhotněla - a on otočil o 180 stupňů. Druhý společný potomek je již plánován, a obě děti bereme jako společné, tudíž i když v tomhle případě já jsem ta, která to "odnese" víc, tak ale jsou to i jeho děti a nevidím důvod, proč by mi měl být nějak dramaticky vděčný.
Tchýni nekomentuju, moje tchýně když se dozvěděla o mém těhotenství, tak mému muži neustále vyčítala, že si zkazil život (nebyli jsme v té době svoji, ani teď nejsme, ale svatba už je v plánu) a se mnou přestala úplně komunikovat. A co. Ke štěstí ji nepotřebuju, takže teď, když náhodou dorazí podívat se na vnučku (a že je to sakra sporadicky), tak se k ní chovám slušně, ale nevyhledávám ji, nemám potřebu se s ní nějak důvěrněji bavit a muž s ní ohledně nás dvou taky nic neřeší - dlouho nevěděla (a pak tomu nechtěla věřit), že čekáme další dítě, teď je vůči mně opět úsečná a nebaví se se mnou. A mně to žíly netrhá, prostě to házím za hlavu.
U nas je to tedy podobne, ja jsem v poradku, manzel spatny spermiogram. Nikdy jsem to ale nebrala tak, ze by mi mel za IVF dekovat. Je to nas spolecny problem a tak to i beru. Nikdy jsme o jeho pocitech nemluvili a vim, ze by mu to bylo neprijemne. Jsme radi, ze treti IVF konecne vyslo a to nam staci. Proc se v tom jeste hrabat. Kor kdyz nemam potrebu mu to pripominat. Je to uzasny manzel a bude skvely otec, tim to pro me konci.
@smallinka asi, manzel ted treba sam vyrabi nabytek do detskeho pokoje, je to kutil zacatecnik a dost se s tim natrapi. Nenapadlo by me mu za to byt vdecna nebo dekovat, dela to pro nas a ja zas delam jine veci. O tom je vztah a manzelstvi tim tuplem. Kdybych mu nedejboze musela dat ledvinu taky necekam diky. Nektere veci povazuji za samozrejmost. Asi to ma nekdo nastaveno jinak....
@lejla29 taky toho mas dost za sebou... Ja "jen" 3 ivf, druhe a treti uz bylo vzdy asi o 40ti injekcich a to jsem pri pichani casto i bulela pac kuze uz propichnout proste nesla. Pero je v pohode, ale ty klasicke injekce, kterych je nejvic trapily pekne. Ale naopak mi bylo lito manzela, ktery na to musel koukat a nemohl pomoct. Neni to zadny cita, ale za ty roky jsem to na nem videla. Kolikrat vubec nevime, co se v nich odehrava a obcas jsme mozna i silnejsi nez oni...
@biolage Dobrý den, četla jsem jen úvodní příspěvek. Neznám chlapa, který by (div ne v slzách) děkoval své ženě za dítě, ať už komplikace k jeho dosažení byly jakkekoliv.. Jak by se měl chovat, abyste byla spokojena? A opravdu by to pomohlo? Já už jsem se naučila, že co si nedělám, to není, včetně pochvaly. Jo a nezapomenu se vždy pochválit před manželem🙂
Já teda osobně IVF neprošla, ale sama jsem podobně vznikla - moji rodiče nemohli mít děti 15 let a já vznikla přes IUI. Mamka často vypráví, čím si prošla...15 let beznaděje, nekonečná vyšetření plná bolesti...a to byli oba s taťkou v pořádku, žádný problém ani u jednoho nezjistili. Samozřejmě nevím, jestli si někdy nějak děkovali, ale předpokládám, že asi ne - jak jednoho, tak druhého moc trápilo, že nemůžou mít děti a stejně tak oba byli šťastní, když se to povedlo. A navíc - kdo komu měl být vděčný, když problém nezjistili ani u jednoho...
Osobně si myslím, že to dokonce může být někdy i těžší ze strany chlapa - píšeš, že on si to jen udělal v kabince, ale já si teda nemyslím, že je to ,,jen" - muselo to pro něj být těžké, už jen to zjištění, že nemůže mít děti přirozeně, potom také vyšetření, která chlap vnímá jako ponižující, na povel se vzrušovat někde na klinice, vědět že se na to čeká a spoléhá...no nevím, jako ženské to tak nebereme, ale pro toho chlapa to musí být hodně těžké. Ale stejně jako Ty se nedokážeš vžít do něho, nedokáže se vžít on do Tebe a do Tvých bolestí a vyčítat si to, to nikam nevede.
Ale chápu, jak to asi myslíš. Občas mám taky jak už tu někdo psal tzv. ,,trpitelský syndrom" - potřebuju, aby si někdo všímal, co všechno dělám, jak se obětuju, jak mě něco bolí, jak jsem unavená...pak si uvědomím, že je to dětinské a že jako máma už bych se měla chovat dospěleji. Ale i tak mě to občas přepadne 🙂 Když Tě to tak žere, co takhle si s mužem sednout a zeptat se ho na rovinu: Jsi rád, že jsme to podstoupili, že ty děti máme? Vážíš si toho, že jsem to všechno podstoupila?... Ono je těžké někomu říkat a obviňovat: Poděkuj mi! Proč jsi mi nepoděkoval?! Pak se ten dotyčný akorát zasekne. Ale jelikož Ty se takhle užíráš už roky, tak ten problém bude asi někde jinde. Co se týče tchýně, tu vůbec neřeš. Zkus to vzít z jejího pohledu - je jasné, že na prvním místě řeší svého syna. Taky už je možná starší a vlastně ani nemusí vědět, co IVF obnáší. A muž se Tě možná nezastal, protože třeba nechtěl tyhle intimní věci moc rozebírat... Nejlepší by bylo si to vyříkat, třeba i za pomoci psychologa. Vůbec nechápu jak se můžeš tak dlouho takhle užírat, to já bych nevydržela.
holky jelikož nemám tolik času všem vysvětlovat a asi to ani neumim tak třeba tento odkaz vysvětlí oč jde a že třeba není důvod mě tady tolik kamenovat...chápu, že můžete mít na danou věc jinný názor i pohled....ovšem to snad neznamená, že nemohu cítit určitou křivdu
mám pocit že video je opravdu výstižné, ikdyž i to si každý přebere posvém 🙂
@biolage prosli jsme si take ivf kvuli spatnemu spermiogramu, manzel mi nikdy nahlas nerekl dekuji a vubec me to netrapi - ani jeden z nas to nebere tak, ze on je ten chudak a nechce se o tom bavit. Manzel se mnou jezdil na vsechna vysetreni, kdyz jsem potrebovala a chtela, vzdycky mi byl oporou. Jednou mi rekl neco, co mi v tom udelalo hodne jasno, kdyz jsme resili prave podobnou otazku "obetovani se" a pocitu viny: "Vim, ze je to kvuli me, ale zkus prosim chapat, ze ja si to dobrovolne nevybral." Oba to bereme jako nemoc jednoho z nas, ktera ma holt nejake dusledky pro toho druheho. A jit do ivf bylo nase spolecne rozhodnuti, takze ja mela dostatek prostoru si rict, jestli jsem ochotna to vsechno okolo ivf snaset. Osobne jsem se nejvic bala toho, ze manzel ztrati sebeduveru, zacne o sobe pochybovat, coz se nastesti nestalo, takze jeste od nej chtit nejake dekuji by mi uz prislo moc. Zkus se mozna od tve frustrace odprostit a zkus si uvedomit, ze vzhledem k lidskym trapenim, ktera existuji, mozna resis banalitu, ktera opravdu neni podstatna. Vim, ze se to lehko radi a hur provadi, ale zkusim ti dat priklad z praxe - po x letech snazeni nam vysel transfer z ketu, nyni vsak pisu z odpocivarny po odberu vzorku placenty, protoze mame vysoke podezreni na VVV (1:4!!) a v pondeli se dozvim, jestli je to potvrzeno a v utery me mozna ceka preruseni - mohla bych se z toho zhroutit, vsichni by to chapali, je to preci tragedie. My s manzelem ale na to nahlizime tak, ze jsme vdecni medicine, ze to dokaze odhalit takto relativne brzy. Samozrejme, ze jsem kvuli tomu probulila par noci, ale ve finale to neberu jako zivotni tragedii, je to neco, co k zivotu proste patri a clovek by mel s takovymi kartami, jake mu zivot nadelil. A tohle proste ovlivnit nefokazu, stejne jako ty neovlivnis manzeluv pocit viny.
@westie tak tahle věta u nás taky padla: "Vim, ze je to kvuli me, ale zkus prosim chapat, ze ja si to dobrovolne nevybral a sám mám problém se s tím vyrovnat"....Jsem taky vděčná, že medicína dokáže zázraky, my měli tolik spermií, že by se dali počítat na prstech jedné ruky a vajíčka taky nic moc...bojovali jsme a nevzdávali to i když jsme zažily hodně neúspěchů a přišli jsme o dvojčátka v 1.trimestru...všichni nás okolo zrazovali, a říkali že jsme blázni, že se furt snažíme. No vytrvali jsme a čekáme teď už 2.dítě (obě díky IVF a obě biologicky naše)...Jsi moc silná a to co teď prožíváš je peklo. Moc ti držím palce, ať ti výsledky v pondělí dobře dopadnou. A hlavně to nevzdávej, otřepat se a bojovat dál! Všechno tohle tě jen udělá silnějším člověkem a odměna na konci bude o to více úžasná. Přeju hodně štěstí! 🙂
@lejla29 Dekuji za prani, sice mimo tuto diskusi, ale vse dopadlo tak, ze jsem se dnes vratila z nemocnice, kde to nase trapeni ukoncili - miminko bylo hodne postizene, asi by neprezilo druhy trimestr. Ale jsem vdecna za to, ze se na to prislo takto brzy. Omlouvam se za odskok z diskuse, chtela jsem podekovat za podporu🙂
@biolage To,že nepoděkoval nahlas ještě přece neznamená,že si toho co si musela podstoupit neváží,jen už dnes asi nedokáže poděkovat nahlas se mu nedivím,protože už by to bylo spíš vynucené poděkování..Pokud to pro tebe bude bolestivé téma i nadále je to cesta do pekel,tím,že mu neustále dáváš najevo jak to pro tebe nebylo jednoduché,jitříš to,že on ty děti přirozeně mít nemohl a ty tu jeho ránu stále otevíráš.Myslím,že kdyby si dlouhou dobu toto pustila z hlavy a přestala mu to nepoděkování předhazovat,tak se ho v budoucnu přirozeně dočkáš,ale musí to být z jeho popudu.Pokud je to jinak prima chlap,tak už se na to vykašli a třeba za rok dva budeš sama překvapená,že se k tématu sám vrátí a ujistí tě,že si je vědom těžkostí které si musela podstoupit
Mám trochu jiný názor než ostatní. Myslím, že nějakým způsobem potřebuješ cítit lásku, vděčnost nebo svou jedinečnost. Tvůj muž ji ale neodečte z tvého čela a možná nevíš, jak si o ni říct, protože bys ji chtěla dostat bez říkání. A on třeba není tak výmluvný, galantní či pohotový, aby to udělal sám.
Myslím, že si můžeš přiznat, že o to stojíš a že ta potřeba je legitimní. Netřeba se hned krotit a říkat si "hlavně že máme děti", "každý druhý pár je neplodný".To, po čem toužíš, je láska - jedna z největších věcí, co jsou. Cítíš ji sama ve svém srdci? Myslíš, že on ji cítí k tobě? Pokud ano, máš něco velikého. Pak je to výzva, jak ji kultivovat a jak si ji dokázat vyjadřovat vzájemně. Tvoje potřeba je naprosto oprávněná a potřebuješ podle mě hledat cestu k tomu, jak naznačit svému muži, co potřebuješ, abys ji i cítila. Nebezpečné by však bylo setrvávání na modelu "on tehdy neudělal to a ono". On prostě potřeboval a cítil něco jiného než ty, je to jiný člověk. Tehdy se to nepovedlo, může se zadařit příště.
@westie To je mi moc líto. No hlavně přeji, ať vyjde příští pokus a ať je všechno v pořádku. Já vím, je to boj ☹ ... hlavně to nevzdávat...já po každém neúspěchu měsíc brečela, pak se oklepala a hurá znovu do toho. Po 6. IVF jsem šla pak do nativu a za sebe musím říct, že příště bych šla už jen do nativů, je to mnohem pohodovější na psychiku. Držím pěsti!
@zvalentova tak sama to máte zasebou tak asi zbytečný popisovat a to jak vás to rozčílilo vypadá spíš vy máte nějaký problém,ale to je jedno jak jsem psala zají má mě hlavně názor lidí co byli na té straně problému jako já a ty co i tak na to koukají jinak než já obdivuji a nechápu,ale jen to je srovnnatelné aspon trochu.....