Pondělní SOUTĚŽ o balíček plný vánočních dekorací

Dobry vecer....moje nejvetsi prani bylo vzdy to same..abych mela sourozence...bohuzel moje maminka po me uz deti kvuli zdrav.problemum mit nemohla...a o to vic ted touzim po velke rodine a planujeme druhatko..aby muj syn nebyl sam jako jsem byla ja...🙂

Pamatuji si, že jsem jeden rok chtěla panenku, kterou jsem viděla v obchodě, měla krásné oči a hlavně dlooouhé černé vlasy.... bohužel byla moc drahá, ale dostala jsem jinou, kterou jsem milovala víc, než tu v obchodě... mám jí dodnes, a vždycky, když jí vidím, vybaví se mi dětský sen, a všechna ta dětská radost u rozbalování dárečků, krásná nostalgie a hřejivý pocit na to vzpomínat...

Ma prani byla, aby jsme byli cela rodina pohromade zdrava a pak autodrahu ☺

Ahoj co ja si pamatuji tak jsem si taky jako každá jinačí holčička přála například panenky,domečky pro panenky,být princeznou,kouzelnou hůlku a podobně.Ale co si pamatuji nejvíc, že jsem psala fůrt ježiškovi TÁTU ! Táta snáma nebydlel od mala,mamka sním nějak uzavřela kontakt.Každopadně se mi logicky moje největší přáni nesplnilo hned ale až po 15 letech ,kdy jsme se poznali a za nějaký čas spolu oslavili naše první vánoce a taky poslední :( .Každopádně děkuji Ježišku

Jako dítě jsem si přála pejska.Roky mi to nebylo splněno a hlavně tatínek pořád odolával i smutným dětským očím.Nakonec se mi pak sen splnil když mi bylo 6 let.Dostala jsem štěňátko od fenečky mé sestry- jezevčíka.Lepšího parťáka v dětství jsem v životě neměla.A tady je foto z mého dětství 🙂

Byla jsem šťastné dítě, asi ani ne tím, že bych žila v nějaké zlaté kleci, ale byla jsem vždycky neuvěřitelně skromná, oproti bráchovi, kterého lákaly nejdražší elektronické hračky atd., jsem měla o Vánocích jen jeden takový, ale - k mojí škodě - nikdy neformulovaný nahlas - nenaplněný hmotný sen - přála jsem si moc domeček pro panenky do kapsy Polly Pocket 😉 Asi bych ho chtěla i dnes a věřím, že jednou ho budu moci koupit svojí dcerce 😉 Moje záliba v "domečcích" ale trvá do dospělosti, teď si ráda zdobím a zařizuju náš domov a dekorace z KIKu - ACH MŮJ BOŽE, nelze se nezapojit 😉

ja si roky prala pravou Barbie od Mattela,ale byla moc draha,tak jsem dostavala jen jeji levne napodobeniny. Ale i te prave jsem se nakonec dockala - az v pate tride na ZS a mela jsem ji pak roky na vystavce a jen ji prevlekala do satu,ktere jsem s pomoci babicky a maminky hackovala a pletla. A vazila jsem si urcite vic nez kamaradky,ktere mely treba kazdy rok novou 😉

já si odmala přála sourozence. což se mi nikdy nesplnilo. Sice jsem jako jedináček měla všechno, ale neměla jsem se o to s kým podělit. teď z mojí strany nebude žádná tetička, žádný strýček.. Aspoň že manžel má bratra i sestru. A mají mezi sebou výborné vztahy. Proto já jedináčka nechci. Vím jaké to je a rozhodně mi to nevyhovovalo. Takže děti chceme minimálně dvě🙂 ať je doma pořádně živo

Pamatuju si, že jsem si vždycky přála domeček pro panenky Barbie. Jeden rok pod stromečkem opravdu byl. Taťka (s mamčinou pomocí) jej vyrobil sám, nechyběly ani koberce a záclonky. Na ten pocit štěstí, když jsem jej poprvé uviděla, nikdy nezapomenu.

Na konkrétní dárek si nepamatuji. Vzdy jsem si přála nějakou hračku nebo hru, ale jako každý rok jsem nic kromě měkkých dárků nedostala. Každý rok mi to bylo nesmírně líto.

Ja si vždy přála,aby má rodina zůstala úplná,ale bohužel nestalo se tomu tak a rodiče se rozvedli....
Proto je mé přání takové,aby rodina,kterou jsem si vytvořila zůstala pohromadě a muj syn mel stabilní zázemí a normálně fungující rodinu.

Já jsem si jako holka moc přála králíčka a také jsem ho Ježíškovi namalovala. No sice jsem ho dostala ale trochu v jiné podobě než o jaké jsem snila - byl sice hebký, měkký a dal se vzít do postýlky.. ale nepotřeboval jíst, nehopsal po bytě, neolizoval mi ručičku, nedělal bobky a nehryzal kabely a koberce 😀. Byl to zkrátka plyšáček co vypadal skoro jako živý - hnědý s bílou náprsenkou (přesně takovouhle králičku jsem si pořídila jako dospělá - zachráněnkyni ze zverimexu). Když jsem odešla od rodičů a začala bydlet s přítelem po dvou měsících společného žití jsme si pořídili králičici Esterku - měla pískově zbarvený kožíšek, černý čumáček a ouška a dole byla zbarvená šedě - durinské zabarvení. O rok později k ní přibyla již v závorce zmíněná hnědá holanďanka Mína - tu jsme našli v dost zbídačeném stavu ve zverimexu a odkoupili jí - podle prodavače jí byly tak 3 roky v té době. Dnes už králíčky nemáme. Mínu jsme asi po dvou letech žití u nás věnovali kámošce, které umřela stará králičíce (z důvodu že se nesnesla s Esterkou a bylo těžké je držet od sebe, hned se praly). Esterka nám umřela před měsícem.

Moje největší dětské přání bylo mít pejska, strašně dlouho jsem doma přemlouvala, ale z různých důvodů to bohužel nešlo. Když jsem vyrostla, potkala jsem jednoho kluka (teď už mého manžela), který měl naprosto stejné, nesplněné přání. A tak jsme si jednoho dne splnili přání spolu a přivedli do našeho domova Sunnynku - fenku rhodézského ridgebacka. A já už vím, že to, co si opravdu přejeme, se vždy jednou - dříve či později splní🙂

jeeee tech bylooo🙂a i kdž se všechny nesplnily tak očičika me i mojim sourozencům svítila vždycky,takže spkojeníííí....letos mamé poprvé Vánoce s malým my jako rodina a moc chci aby mel ten lumpík taky svítící očička 🙂

Jako dítě jsem si přála pejska, ale rodiče to nedovolili ☹ Na jednu stranu jsem je chápala, byli jsme se ségrou malé, rodiče pracovali na směny, my jsme byli věčně u babičky na hlídání, navíc jsme bydleli v v bytovce. Na druhou stranu jsem byla zklamaná z toho, že nikdy nedostanu, co bych si přála. Nicméně mé přání se nečekaně splnilo až po vánocích v únoru, kdy mi bylo 18 let 🙂 Možná to byl osud, možná ne, ale do našeho života zavítalo štěňátko. Bylo určeno pro někoho jiného, ale nový majitel si to nakonec rozmyslel, nechtěl si ho nechat a chtěl ho dát do útulku. Jenže mě se ho tak zželelo, že jsme si ho nakonec vzali k nám. Rodičům se to nejdříve nelíbilo, ale pak naštěstí svolili. Pejsek dostal jméno Miky (kříženec jezevčíka a bígla), opravdu nádherný, šikovný, byla s ním legrace 🙂 Bohužel osud si vybírá i malé čtyřnohé tvorečky a naše štěňátko s námi oslavilo jenom jedny Vánoce ☹ Další rok přesně na dnešní den ho srazila nepozorná řidička. Byla to pro mě strašná rána. Lituji toho dne, že jsem nebyla s ním, když umíral, zrovna jsme byli na pracovní oslavě.
Každý máme mnoho přání, některá se splní, jiná ne, ale važme si toho, že jsou na světe lidé (i zvířata), která jsou cennější, než jakákoli věc, kterou dostanete. Zahrnou vás láskou, péčí, radostí a to je nenahraditelné 😉
Proto mým každoročním přáním je to, aby se lidé měli rádi, aby každá rodina byla šťastná a spokojená, aby si děti vážily všeho, co dostanou. Peníze nejsou všechno, ani majetek není všechno. Když člověk nepozná lásku a štěstí, nemá nic. Všem přeji krásné Vánoce a hlavně Mějte se rádi.

Já jsem se jedny Vánoce asi jako desetiletá rozhodla, že budu strašně praktická. V dopise Ježíškovi jsem si přála nová prostěradla, povlečení, utěrky a tak. Prostě přesně to, co potřebuje desetiletá holka k životu.

A dostala jsem svoji vysněnou panenku barbie 😵 .

Já si teda nejvíc vybavuji svá přání o Kelly Family 😀 (ta éra mě držela fakt dlouho)

Jako malá holka jsem měla přáníčkal, která mi Ježíšek většinou splnil. Rodiče mi vyprávěli historku z Vánoc - byly mi čtyři roky a dostala jsem od Ježíška kočárek. Vyrůstala jsem mezi klukama, starší brácha a bratranci, žádná sestřenice, tak jsem spíš toužila po klučičím dárku. Jak jsem rozbalila kočárek, tak jsem smutně odpověděla: Tohle jsem si Ježíšku nepřála. Naši byly dost smutní, že mi neudělali radost, ale teď se tomu všichni smějeme jakým smutným hlasem a obličejem jsem to vyslovila.

Já jsem si jako malá strašně přála zpívající Barbie ... Nikdo ji neměl, věřila jsem v sílu Ježíška, že mi ji donese. Ani netuším, co vše pro to maminka musela obětovat, ale já ji pod stromečkem našla. Kamarádky záviděly a já byla tolik pyšná 🙂

Jak tak pročítám ty příspěvky, tak jsem se zamyslela, že vlastně nevím ( nebo si nepamatuji) co bylo mým velkým přáním 🙂 pamatuju si, že jsme vždy měli plno dárku pod stromeček se sestrou a vždycky jsme je losovali a po jednom rodina rozbalovala a koukali jsme co kdo dostal 🙂 někdy se díváme na fotky a jsou tam fotky i z Vánoc a já tam sedím s plastovou pistolkou na kuličky a culím se nebo jsem dostala krásnou česací hlavu a tisknu si ji ke tváři 🙂 takže si myslím, že každý dárek byl mým splněným snem i když třeba zrovna nebyl na mém dopisu ježíškovi 🙂

P.S. ale nejlepší bylo, když jsme se jako rodina sešla a dali jsme si tu luxusní štědrovečerní večeři a ta pohoda večer u pohádek ( ale jako každe dítě jsme se všichni těšili na dárky ) 🙂

Mým snem byl domeček pro panenky, měla jsem takové malé panenky, čtyři, hodně jsem si s nimi hrála. Domeček mi Ježíšek ale nikdy nepřinesl...tak jsem si ho jednou vyrobila sama. Na spodních dvou poličkách v pokojíčkovém nábytku. Namalovala jsem si tam okno, dveře, obrazy...no, byl docela pak humbuk, že jsem nábytek zničila. Já ale byla šťastná. Postupně jsem si ze stavebnice chevy postavila vlastní nábytek, z kapesníků peřiny, závěsy...Mám doma dvě holčičky, tak věřím, že si časem splním s nimi i můj dětský sen o domečku pro panenky 🙂

🙂)) ....děkuji za soutěž a ještě více děkuji za vykouzlení úsměvu na rtech....člověk se v tom shonu v péči o tři dítka, domácnosti a manžela ani na svá přání moc nevzpomene....a natož na ty dětské 🙂 ....ale jen co jsem si přečetla Vaši otázkou, hned jsem věděla a čem budu psát...a ač už mám jeden odstavec skoro za sebou, úsměv z tváře mi nemizí.

Byly jsme tři sestry a děsně moc jsme si přály pejska. Udělaly jsme proto všechno, uklízely, byly hodné (myslím tím všechno ten poslední měsíc před ježíškem)....a dokonce jsme i rozbili naše "zlaté" prasátko a za korunky, v té době i haléře, co jsme tam měly, jsme šly koupit první velkou snad kilovou konzervu pro pejsky ( no uznejte samy, co teď s tou konzervou, když už jí máme...to toho pejska nám ten ježíšek přeci musí donést!!!

Celý den i večer jsme byly jako na trní....v tichosti jsme poslouchaly zda někde neuslyšíme knučení, štěkání, škrábání...no prostě, zda neuslyšíme to naše vysněné štěně....

Štědrý večer nastal.....zazvonil zvoneček, záclony se ještě od průvanu (my tehdy myslely, že od odchodu ježíška z místnosti) hýbaly ....maminka s tatínkem nám zakázaly šahat na divnou věc přikrytou velkou dekou....nejprve jsme si musely rozbalit "měkké" dárky, vyzkoušet je, poděkovat ježíškovi....počkat až si rozbalí měkké dárky tatínek, pak maminka....bylo to nekonečné.....ale my to vydržely...neb jsme se moc těšily, že hlavní hřeb večera teprve přijde...a on doopravdy přišel....konečně jsme dostaly svolení opatrně sundat deku z té velké věci....ještě slovy, opatrně ať ho nevylekáte v nás rodiče umocnily fakt, že tam ten pejsek doopravdy musí být....a ono, ono PRD! Byl tam papoušek, agapornis škrabočkovitý.....krásný to ptáček....ale...ale nebyl to pes....s brekem jsme odešly do pokojíčku ....a teprve až další den, když jsme se ze zklamání vyspaly jsme našeho Filípka začaly pomalu ale jistě milovat.....a ten pejsek....ten nakonec přišel taky, jen o pár měsíců později.....a to rodiče původně do paneláku nechtěli zvířátko žádné...ale nikdy neříkej nikdy, že? 🙂

Přeji Vám i všem co si to dočetly až sem krásné vánoce a hodně moc rozzářených očiček u toho vánočního stromečku.....u nás už je dopísek ježíškovi poslán....a myslím, že u nás ta záře bude 🙂

Petra, Michal, Michálek (5let), Anežka a Jiřík (dvojky 2r.) 🙂

Co si tak pamatuji, každý rok jsem si přála něco jiného. A dá se říct, že snad každé přání mi rodiče splnili už i tím, že jsem byla celkem nenáročná 😀 nechtěla jsem zvířátka nebo buhvijake dary. Jen jedno přání se mi nikdy nesplnilo. A to, že na štědrý den s námi nebyl náš taťka. Rodiče se rozvedli, když jsem byla hodně malá a sice jsme s tátou měli každý rok druhého Ježíška, ale to nebylo ono. Chyběl nám na štědrý večer.

Nekolik let jsem si jako dite strasne prala takovou tu patrovpu garaz, kde byla dole autoopravna a benzinka a hlavne se mi strasne libily ty zatocene sjezdy mezi jednotlivymi patry.😀 Kazdy rok jsem si o ni psala, ale nikdy ji nedostala. Asi si jezisek myslel, ze to neni hracka pro holcicku ☹😀

Moje největší přání byla čůrací panenka 🙂, hrozně moc jsem si ji přála. A bylo to velké překvapení, když jsem pod stromečkem našla miminko, teda spíš hošíčka, který uměl čůrat a plakat. Pojmenovala jsem ho Martínek, ale bohužel mi ho ukradli :/, ale s radostí i dnes na něj vzpomínám!

co si tak pamatuji nejvíc jsem si přála živé zvířátko... bylo to v první třídě a za vysvědčení, mamka mi musela podepsat, že když budu mít samé jedničky, tak dostanu křečka ... taky že jo, samozřejmě jednuše byly, tak se koupil křeček. Hned jsme šli do zverimexu a měli posledního, takového "chcípáka", ale já ho musela mít... nakonec byl ze všech, co jsme později ještě měli, nejhodnější a i nejdéle žil 🙂
Na Vánoce co jsem nejvíc chtěla si úplně nevybavím, celkově hračky, tenkrát toho ještě tolik nebylo, vše bylo vzácné... Ale živě se mi vybavuje, jak jsem nesnášela praktické dárky, byla to obr krabice, já natěšená, co v tom bude a ono tam bylo povlečení... 😀

Já si vždy přála zvířátko, to mi ale rodiče říkali, že Ježíšek živá zvířátka nenosí... stejně jsem si ho tam (do dopisu za okno, který přes noc vždy záhadně zmizel) každý rok napsala 🙂
také jsem si přála panenku Baby born, která čůrá, ale další rok už nee, protože mi moje kamarádka řekla, že je to nebezpečné, že má uvnitř kyselinu a když vyteče tak se otrávím, no prostě nechtěla abych ji měla taky. tak jsem si vyrobila svou, vyřízla jí dírky a pila i čůrala. Akorát mi časem zevnitř zplesnívěla :D neměla totiž hadičky jak Baby born :D

já jsem si jako malé dítě přála aby jsme měli šťastnou rodinu,bez hádek a násilí,ale bohužel se to nesplnilo,časem se rodiče rozvedli.teď mám domov plné lásky,skoro bez hádek a hlavně bez toho násilí,do toho krásné,zdravé 2 syny a o třetí dítko se snažíme a jsem nejšťastnější na celém světě a s mým tátou i po tom vším,mám skoro krásný vztah,i když to není stále ono,ale jsem za to vděčná 🙂

Jako male dite jsem neměla a to opravdu neměla nikdy žádne přání. Ježíšek nám se sourozenci nosil dárky spis jako překvapení, nikdy jsme nevěděli co pod tím stromečkem bude. Pamatuji si ty Vánoce kdy mi bylo 12 let a poprvé se me moje maminka zeptala, co bych chtěla k vánocům. .. to už jsem na Ježíška nevěřila. V mych 12 letech to byl zlom- toužila jsem po pěkných džínách, protože jsem nosila věci naprosto silene a většinou jsem byla n3kolikaty majitel mrkvacu nebo brcalove Zelených manzestraku. ..přání bylo jasne: dokonale padnoucí džíny, hodně světle modrý, s kapsami na zadku a hlavně rovny střih. Od svých 12 let když se blíží Vánoce, vzdy si na toho Ježíška 1993 vzpomenu! Dostala jsem tmavého modrý riflovy mrkvace, bez kapes na zadku... Pas jsem mela az u žaludku, přes zadek byly skládane. ..takže az po kolena jsem se cítila jak v nafouknutym balone a u kotníku byly tak uzke, že jsem je skoro přes nárt nenatáhla. Do dnes se tomu neumím zasmát. Asi i proto, dela každý rok vse proto, aby našich 6 deti melo pod stromečkem to co si opravdu přejí. A to mi dela tu největší radost a z vánoc naprosto naplněny spokojeny pocit štěstí. Miluji vánoce 🙂