Pondělní SOUTĚŽ o balíček plný vánočních dekorací

Jako malinka jsem si strasne ale moc přála panenku "miminko" v te době jej meli uz všichni jen ja ne. Bylo to takove to typicke v 80letech. Pokazde když jeli rodiče na nakup do mesta do Jednoty tak jsem si přála aby mi jej přivezli. Vzdy když jsem slyšela ze přijeli brzela jsem ze schodů jim naproti, na poslednim schode se zastavila a potichounku šeptala "prosim...prosim" nedočkala jsem se . Tedy dockala ale az od Ježíšeka. Byl to tak silný zážitek ze když jsem krabici rozbalila tak jsem začala hrozne plakat a byla k neuteseni 🙂. Hry s miminkem mi vydrzeli mnoho lel a touhapo diteti mi byla jaksi dána . O mnoho let pozdeji jsem citila tu samou a větší touhu a to po svem diteti. 7let se nedarilo a diagnozy byli nemilosrdne. Az nakonec po 2operacich se opravdu zazrakem NAJEDNOU zcela prirozene zadařilo a az nostalgicky mi to něco pripomelo -milovanou a vymodlenou dcerku nam do bříška přesně 24.12.2013 poslal Ježíšek. 🙂 ♡♡♡♡♡♡♡

já jsem si přála jako malé dítko každé vánoce i svátky sourozence, když se to hodně dlouho neplnilo, změnila jsem to na pejska... jak šel čas, dočkala jsem se malé sestřičky i svýho zlatýho retrívra 🙂 😵

Přála jsem si Barbie s voňavými vlasy, dostala jsem ji. Tehdy tady Mattel nebyl k sehnání, mamka ji sehnala přes známé a stála 1000 Kč, což bylo fakt dost. Měla jsem ji asi 8 let než se ztratila 🙂 Ale to měla už úplně zacuchané vlasy, ale přesto pořád krásně voněla. Těším se, až malá bude chtít Barbie 😀

Mé detske přání bylo stát se jednou paní učitelkou jelikož jsem mela idola svou pani učitelku to se mi stalo, taky jsem si přála holčičku, a vida mam doma 4 měsícni holčičku madlenku. No me další přání je byt milionář ale to se zatím nějak nedaří :D

Já si jako dítě přála mít křídla. Každý Vánoce jsem si o ně psala, nejen abych uměla létat ale chtěla jsem být jako anděl, který nadevšemi dohlíží, hlavně nad babičkou, která tehdy od nás bydlela daleko. Bohužel nesplnitelné přáni 🙂

Jako hodně malá jsem si přála, abychom ja a máma byly nesmrtelné. Měla jsem z nějakého důvodu několik let děs ze smrti, a to nikdo blízký nezemřel, prostě jen tak. Ale Jeziskovi jsem to nikdy nenapsala, tak se to nesplnilo 😉

Mým největším dětským přáním byl pejsek. Moje první slovo bylo HAF a od malinka jsem toužila po pejskovi. Maminka mi slíbila, že až mi bude 11let a budu schopná se o pejska starat tak pejska dostanu. Tak jsem se s tím smířila a čekala. Když mi bylo 11let tak se shodou okolností, strýček mé kamarádky zbavoval malého jorkšírka Mišáka, kterému tehdy bylo půl roku, jelikož jeho děcka byla alergická na jeho srst. Pejska jsme si šly s mamkou vyzvednout 28.10. 1998 v 19hod večer, pamatuju si ten okamžik do dneška, však se mi splnil můj největší dětský sen!

Tehdy nikoho z nás nenapadlo, že s náma tenhle úžasnej a nejlepší pes na světě bude NEUVĚŘITELNÝCH 17,5 LET! Bohužel je to měsíc, kdy jsme ho museli nechat uspat a já se s tím stále těžce smiřuji, že tenhle úžasnej parťák, který se mnou prožil dětství, pubertu, první lásky, svatbu a nový domov už tu se mnou není.. Přesto jsem neuvěřitelně vděčná, že to se mnou táhnul tak dlouho a vždycky bude mým největším dětským splněným přáním 🙂 Tyto vánoce budou smutné, jelikož Mišák vždy rozbaloval všechny dárky pod stromkem, občas prokousl něco co neměl, ale díky němu bylo o zábavu postaráno 🙂

Každopádně sen střídá sen a mě se právě plní ten dospělácký a to je čekání na miminko, které se na svět podívá v příštím roce 🙂

jako malá jsem si moc přála aby se rodiče nehádali. Aby otec matku nebil. Aby matka nepila... bohužel se mi to nesplnilo...

Jako malá holka jsem si vždycky přála být princeznou a najít toho svého prince na bílém koni a po hromadě nevydařených vztahů jsem jej před nějakou dobou našla shodou okolností je to opravdu můj princ na bílém koni vzhledem k tomu, že se jmenuje Martin🙂. Vedle něj se navíc cítím jako princezna, takže mé přání bylo opravdu vyslyšeno. A co víc v lednu budeme tři🙂

Mezi typická dětská přání patřilo i toto: k Vánocům bych si přála sto dalších Vánoc...a tím pádem by se "vyřešilo" všechno. Ale protože jsem měla tvůrčí rodiče, kteří neoplývali penězi, přála jsem si, ať je to hlavně něco kupovaného...to mělo pro mne určité kouzlo. Co naplat, že pak ty doma šité, malované a vyřezávané věci všichni cizí obdivovali 😀

Moje přání bylo jako už kolikrát nové vydání Harryho Pottera a že nic víc nechci, jenom tohle. Měli jej jeden rok vydávat před vánoci. Ježíšek chudák obíhal knihkupectví a řekli mu, že bude až v únoru, že mají zpoždění. Byl úplně vyřízený, že to byl jediný dárek co jsem si přála.....
V únoru mě mamka volala, že přišel Ježíšek, ať se jdu podívat. Velice jsem se divila, ani mě to nenapadlo. Dívám se v obýváku a vidím sušák plný prádla, který je ozdoben baňkami 😀 a pod ním zabalený dáreček pro mě 🙂 tak přeci Ježíšek chodí i když má někdy zpoždění 🙂

Já si jako malá vždycky přála sourozence. Tatínek mi to přání nakonec splnil, ale až když mi bylo 21 a čekala jsem sama staršího syna 😀 . Nakonec mám syna o měsíc staršího než brachu. A aby toho nebylo málo, tak jsme si to po třech letech ještě zopakovali, narodil se mi druhý syn a o měsíc později se narodila segra 😀.

Asi jako většina holčiček jsem si jedny Vánoce přála koně, další princeznovské šaty, další kočičku a tak bych mohla pokračovat dál 🙂 Ale naprostý skvost si schovali mí rodiče, a to můj dopis Ježíškovi, když mi bylo asi 7 nebo 8 let. Ráda bych se vámi o něj podělila, protože se mu vždy od srdce zasměju 🙂

Ja si jako mala prala kone. Prani mi nikdo nesplnil. Tenkrat jsem nechapala proc. Vzdyt mame baracek, supnem ho na zahradu 😀 no postupem casu jsem pochopila, ze mu bude lepe jinde. Nas malinky d

😀 vesměs to, co jsem vždy opravdu chtěla, a i když si o to napsala Ježíškovi, a to mnohdy opravdu detailně.. jsem nedostala, ale dostala nějakou "blbost", kterou jsem vůbec nechtěla a nebo něco tomu, co jsem chtěla podobného, protože Ježíšek, to prostě nesehnal... ale stejnak jsem měla radost.. a některé věci, si pak koupila sama- jako třeba, pokusím se to popsat, jak tenkrát. Chtěla bych takovou tu destičku, se zlatým práškem, kdy jsou tam dvě kolečka, kterýma točíš a ono pak na tý destičce to kreslí..myslím, že je to taková magnetická destička 😀

Mým velkým přáním bylo dostat pejska, pod stromečkem jsem bohužel objevila jen toho plyšového. Ale následující léto jsme na chatě našli malé opuštěné štěňátko a to mi rodiče dovolili si nechat. Takže se mi mé přání splnilo, ikdyž ne na Vánoce 🙂

V 10 letech jsem si strašlivě moc přála cestu kolem světa a tak moc jsem žadonila, že jsem pod stromečkem našla 3 velké atlasy světa: jeden od rodičů a 2 od prarodičů. Co si pamatuji, tak jsem jako velká cestovatelka cestovala s prstem po mapě. Byla jsem tak dobrá, že jsem vyhrála olympiádu ze zeměpisu :D a v létě jela poprvé k moři 🙂

Bylo mi asi 11 let a tak strašně jsem se zamilovala do žluto-zelené teplákovky, kterou jsem viděla a nechtěla jsem nic jiného! Pod stromečkem jsme měli opravdu dost dárečků. Už si ani nepamatuji, co jsem tam měla, vím, že tam byly krásné a drahé hračky, které jsem taky chtěla, ale stejně jsem byla strašně smutná a zklamaná, když jsem tam tu teplákovku nenašla. Já jsem jen rozbalila všechny dárky, jestli tam není a když nebyla, ani mě ty dárky nezajímaly. No a asi za 10 minut donesla mamka ještě jeden dárek - "prý ho Ježíšek zapomněl" (cha cha - chtěli vidět moji reakci 😀 ). A byla to moje vysněná teplákovka!! Takže přání se mi splnilo 🙂

Jako městské ditě jsem měla jedno nesplněné přání - několik let jsem si přála živou kozu. Kůzlátko. A králíčky do králíkárny. A koně. Sice jsme měli zahradu, ale domů jsem je nikdy nedostala, ale naštěstí (a mnohem více zvířátek, až na toho konika) jsem měla u babičky. Celé dětství jsem mutlala koťátka, králíčky, vozila je dokonce v kočárku, i tu téměř vycvičenou společenskou kozu jsme u babičky měli. Kuřátka se po vylíhnutí dala do truhlice do kuchyně pod žárovku. Mám na to krásné vzpomínky a je mi líto, že dnes už to můj syn nezažije.

jako malá holka jsem si přála mít tiskárnu na peníze, abych mohla svým blízkým koupit všechno, co potřebují a na co oni neměli peníze, všechno, co si chtěli dopřát a nemohli, bohužel se mi to nesplnilo 😝

nekolik let bylo jediné přání k vánocům živý kůn 🙂 nikdy se nesplnilo 🙂

Moje přání od dětství bylo jediné a to mít krásnou rodinu o kterou se muž stará a není pořád v hospodě a nalitej. Můj táta byl, nebo spíš pořád je alkoholik. Tenhle sen se mi vyplnil až loni a to ve 37-mi letech.

Já si pamatuju, jak jsem tajně toužila po houpacím koníkovi 🙂, když jsem byla malá, jednoho jsem měla, ale byl už po mých třech starších sourozencích a rozbil se a tak naši aby nemuseli kupovat nový, řekli, že jsem na něj už velká. A tak jsem tajně každý rok doufala, že si to rozmysleli a koupili nový, ale bohužel. 😝

Ja si prala, aby jsme Stedry den prozili v klidu a v pohode. Asi 5 let po sobe kazdy Stedry den mel bratr zanet stredniho ucha, takze nasi jezdili na pohotovost. Jednou spadl do stromku a jednou si pamatuju, ze snedl sklo- rozkousl sklenicku pri pripitku...No, takze ja si prala, abychom je prozili bez urazu a nehod 🙂 Je to neuveritelne, ale opravdu asi 5 let po sobe kazdy Stedry den neco bylo, pak to ustalo... 🙂

Mym asi nejvetsim pranim bylo, mit brasku nebo sestricku, me prani bylo po par letech vyslyseno a ja se dockala obou. Po nekolika letech jsem mela jeste jedno velke prani, ale to je bohuzel nesplnitelne. Moc jsem si prala, aby maminka byla opet mezi nama, ale bohuzel tohle prani se mi uz nikdy neslni, tak si o ni nechavam alespon kazdou noc zdat.

Ja jsem si kazde Vanoce,rok co rok,prala videt Jeziska! Vzdycky to bylo vsechno tak tajemne,zatahly se zhrnovaci dvere,hned jak se zacalo stmivat,pustili jsme si v kuchyni koledy,mama pripravovala veceri a ja porad premyslela jestli uz tam ten Jezisek nahodou nebyl.Chodila jsem koukat do klicove dirky od zhrnovacich dveri @ nikdy nic nevidela.Byl proste hrozne rychlej.Az jednou,jsem z mistnosti zaslechla susteni darecku a znamy hlas rikat do pr.... vse mi bylo jasne :D

Já jsem moc chtěla ještě jednoho sourozence. Bohužel, mamka nás měla až po 30, takže jsem si musela vystačit jen s jednou vlastní ségrou.... pak jsem moc chtěla auto na dálkové ovládání. Nikdy jsem ho nedostala, zato další panenky.... ale to auto, to jsem nikdy nedostala....

Moje byla panenka od Matella princezna , za par let sem barbii od Matella dostala ale ne tu vysnenou i tak potesila ❤🙂

Krásný předvánoční čas. Já jsem byla v dětských letech celkem nenáročná, co se přání týká, stačila mi lepicí páska a krabice a byla jsem spokojená, vyráběla jsem vše možné. Nejvíc asi různé pokojíčky pro panenky, včetně třípatrové palandy z krabice od bot. Prostě jsem zařizovala takové koutky. I já jsem si dělala různé koutky, zpětně tomu říkám hnízdění. Spala jsem totiž všude, kde si to dovede v dětském pokoji představit, tedy kromě postele. Takže jsem si ustlala třeba v poličkách, skříních, v peřiňáku a nejlepší pelíšek jsem si udělala pod pracovnám stolem, kde bylo dost místa na jednu polici. Tu jsem si vypolstrovala dekou, plyšáky a na noc se tam složila. Ovšem takové spaní nebylo jen tak, abych se do police nasoukala, spala jsem v pozici skrčence. A to mělo za následek, že mě ráno musel táta vytáhnout, protože jsem nebyla schopná se hýbat... 😀D že mi to vůbec rodiče dovolili se divím dodnes. A vzpomínám na to vždycky, když vidím svou, skotem tříletou dcerku "hnízdit" všude po bytě. Ale k tomu přání, asi jsme si tak podvědomě vytvářela svůj kout, svůj pelech, svoje místo. A jednou se mi to splnilo, když mi táta upravil místo na velké šatní skříni. Ten pelech je tam dodnes, se záclonkama, které jdou úplně zatáhnout, s lampičkou a žebříkem s tak hubenými žbrlinami (táta také vyráběl) že po nich umím chodit jen já, neb tak řežou do nohou, že se to nedá vydržet, ale já jsem vytrénovaná. A kolik mi to tehdy bylo? Asi 11. A byl to opravdu můj "svět".