SOUTĚŽ o LEGO DUPLO Vláček

U nás se jezdí hlavně autem či na kole, jinak vyzkoušel i vlak, metro, autobus, přívoz, a nebo ho babička vozí na trakaři. Když má táta zrovna službu, tak se pořádně povozí na úzkokolejce se mnou ve vagónku či ho táta vezme do mašiny a pořádně vydrncá. Vlaky jsou jeho vášeň, hlavně teda přejezdy a závory, vydrží se na ně dívat nekonečné minuty, doma si se závorami pořád hraje, nebo si vezme dvě třiceticentimetrová pravítka a všem nám staví do cesty závory a musíme čekat 😀

Nejčastěji jezdíme autem, klasika 🙂 i když "maminka" se teď hodně bojí, protože jsme před rokem prodělali (ne naší vinou) těžkou autonehodu s dlouhým léčením. Takže teď hodně trénuji a překonávám strach. Za dědečkem jezdíme autobusem, to máme kousek. A od léta se nás drží vláčkové období, takže když nám malá doma dělala týden hůů hůů hůů, vyjeli jsme společně prvně vláčkem 🙂

S nasi malou cestujeme bud autem kdyz jedeme i s tatinkem ale pro malou jsou nejlepsi vylety kdyz jedeme vlakem coz spolu kdyz jedeme nekam dál jezdime casto....a nase mala vlaky miluje a po ceste byva vzdy stredem pozornosti a bavi vsechny okolo...ne ze by byla nejaka hlucna alr vzdy dokaze udelat neco diky cemu se pul vagonu vali smichy a ja bych nejradeji v tu chvili byla vzduch....ale uz sem si zvykla ze to k nasemu cestovani patri....

My cestujeme vším možným - autem, vlakem, už jsme zkusili i metro, tramvaj, autobus a trolejbus, i na loďce jsme pluli, jezdíme na kolech, syn na odrážedle a nejnověji máme koloběžku, s dlouhým stupátkem, aby se mi tam vešel ještě tříletý syn, když spěcháme do školy pro starší ségru (a tu mladší hlídá babička).
Nejstarší dcera cestování miluje, jela by s kýmkoli, čímkoli a kamkoli.
Syn miluje především vlaky a závory, doma si vyrobí závory z čehokoli (vařečka, bačkora, rohlík.. všechno se hodí) a naším bytem se neustále nese hlahol "tydyn tydyn tydyn" doprovázený spouštěním a zvedáním improvizovaných závor a prokládaný zvoláním "pendolíno pendolíno pendolíno lychlík lychlík lychlík" (což znamená, že tyto vlaky právě projely přes jeho imaginární koleje kolem stažených závor). Kromě vlaků a závor miluje také všechny příčné prahy i jiné nerovnosti na vozovce a když kolem nějakého jdeme, tak se vždycky ptá, jestli tam pojedeme naším autem. Doma si alespoň svým odrážedlem ve tvaru auta přejíždí pěnová puzzle, nejspíš z něj bude řidič, parkovat už umí bravurně, volantem už točí lépe jak já a při couvání pípá jako náklaďáky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že syn nejčastěji (ale rozhodně ne nejradši) cestuje na různá chirurgická oddělení v okolí, už bychom pomalu mohli napsat průvodce chirurgickými ambulancemi :o)
Nejmladší dcera zatím zkusila jen kočárek, ale mnohem radši se "vozí" v náručí, tam má lepší přehled.
Já naopak musím přiznat, že ač cestování miluju, tak s dětmi je to pro mě občas noční můra, třeba výlet se všemi třemi do Prahy vlakem, to je na metál :o) To tak den dopředu studuji, kde je v metru výtah (protože na kočár s miminkem + tříletého chlapečka, co se bojí sám na jezdících schodech, je výtah jediné řešení, jak se dostat z metra ven), kdy jezdí nízkopodlažní spoje (protože ne vždy je někdo k ruce, aby pomohl s kočárem), kde jsou cestou záchody (protože děti si vždy s čůráním vzpomenou na poslední chvíli) a kam narvu všechny ty věci, které potřebujeme, kdyby něco.. Můj nejhorší zážitek byl, když jsem měla děti teprve 2, syna maličkého v kočárku, dceru ani ne 4letou a jela jsem s nimi sama do ZOO, kde byla akce "vstupné s kočárkem za korunu". Tehdy byl problém se vůbec vejít do autobusu, ale jak se ukázalo, nebylo to to nejhorší. Postupem dne jsem se cítila hůř a hůř a říkala jsem si, jaká jsem bábovka, že nezvládnu ani projít s dětmi ZOO. Doma se ale ukázalo, že jsem si tu ZOO dala s horečkou přes 39 stupňů, proto jsem se sotva plazila. A musím říct, že se mi pak dlouho znovu do ZOO nechtělo :o))
Veselých a zajímavých zážitků máme ale také dost, třeba když nás překvapilo, jak hlasitý rozjezd má parní lokomotiva (půl dne jsme skoro neslyšeli), když nám pan průvodce v muzeu navrhl, ať posadíme a vyfotíme dcerku v historických sáňkách (báli jsme se o ně víc než pan průvodce), nebo když byla dcera sama se školkou na horách a místo lyžování tam prý celé odpoledne proseděla na lavičce s panem vlekařem (ale dlužno mu přiznat, že nakonec toho našeho strašpytla přemluvil, aby než se šlo domů jednou vlekem vyjela, takže alespoň ten jeden sjezd nakonec absolvovala).

No a je to tu... Vláček !!! My s Ondráškem jezdíme buď klasicky autem, nebo busíkem (slang syna, ne můj ...), ale hitparádu vede vláček. Poněvadž já jsem se do svých cca 40ti let k něčemu takovému jako je řidičák neodhodlala... A vlakem jezdíme moc...Na moji milovanou Vysočinu, nebo cestu Praha - Brno...Každá cesta je zajímavá a napínavá...Zpětně si říkám nakolik jsem byla hrdinka či spíš blázen, když jsem s Ondrou cestovala z Prahy do Brna na konci šestinedělí...Vždycky je to o velkém dobroudružství a zážitcích, hlavně pro maminku...Prozatím neposedím, jen stíhám synka (1,5 roku) mezi dětským kinem a uličkami s ostatnimi cestujícími...Zjistíme a navážeme pravidelně nové kontakty s lidmi z jiných zemí (je to mezinárodní vlak), s maminkami i s tatínky od dětí, s dětmi (hlavně), s paní co rozváží kávu, s hodným panem průvodčím a vůbec všemi hodnými lidmi co nám pomohou vylézt s kočárkem aniž bychom přejeli do Vídně...Teď nás ale láká parní mašinka, tak uvidíme, jak to vyjde... Pokusím se přidat foto z prvních výletů...🙂

Naše cesty jsou většinou autem..já sama mám řidičák teprve chvíli takže ocenim rady mojeho malého navigátora😂 nejvíc se syn raduje,kdyz to mamince po cestě nikde "nechcipne"...

Nejčastěji se u nás jezdí autem. Celé léto byla dcerka ale absolutně unešená z horkovzdušných balónů. Vždy když nějaký náhodou plul po obloze, všimli si toho i všichni kolemjdoucí, dcerka totiž pokaždé velmi hlasitě dávala najevo svou touhu být součástí posádky 🙂

Moje holky taky rády cestují,už výlet autobusem, vláčkem nebo tramvají je pro ně samotný výlet. Rádi vozí autobusem na výlety i lego panáčky. Letos poprvé poznali i metro v Praze, nakonec jsme ,,krtkovištěm" jezdili hodinu a půl jen tak 🙂 A když jsme se s metrem loučili a mávali mu, tak jako nikdy nikdo 😉 tak nám i zatroubilo. Nejraději ale mají holky tramvaj, jak cinká, a vlak. Vlak mám ráda i já sama, potkala jsem tam během studentských let pár zajímavých setkání. Teď už sbírám zážitky s holkami. Ten předposlední výlet vlakem stál za to. Potkali jsme české fanoušky, jak jeli do Třince fandit na Davis cup. Vlak byl skoro prázdný,jen my a možná dva cestující vepředu ve vagonu. Přistoupili po pár skandováních na nástupišti do našeho vagonu ,,My budeme tišší, nebojte." Nebála jsem se, věřila jsem jim, byli to sympatičtí třicátnici. Holky byly u vytržení ze všech těch vlajek, klobouků, bubnů, trumpet, starší 3,5 letá na chvíli ztratila řeč. Dojídaly svačinku, tak byly stále jak myšky. Povídám, že my asi tak ,,tišší" nebudeme, až dojíme. Starší dojedla, našla ztracenou řeč a spustila svou palbu otázek - co to má ten pán hlavě, proč mají ty bubny, a proč a proč...do toho dojedla i malá (rok a půl) a spustila svou hapatilku ,,lalalalabababamamama" a později i ,,goooooo" (gol, naučil tatínek). Pánové se docela bavili, nakonec holkám půjčili buben a zhostili se odpovědí na nekonečné ,,proč"...Když jim malá ukázala, jak fandila a skákala při MS v hokeji s taťkou, s jejich vypůjčenou vlajkou a křičela na celý vagon ,,kdo neskáče není Čech, hop hop hop!" byla jejich. Prý máme jet dál s nimi, že vyhlídky českého týmu jsou nic moc, ale holky kluky na kurtu určitě vyburcují. Nejeli jsme, čekal nás přece taťka v práci. A tramvaj. Starší si nakonec nechala namalovat i vlajku na líčko. Byli fajn, pomohli nám vystoupit a dlouho nám z okna mávali... Myslím si, že tyhle pány bude starší ve vlaku vyhlížet ještě dlouho 🙂 A Češi...ti nakonec v Třinci fakt prohráli...no holt, chyběli jsme, i u televizní obrazovky 😉

My cestujeme pořád. Ať jsou to cesty na nákupy, za prarodiči, na výlety nebo na dovolené. Vyzkoušeli jsme s dětmi už většinu dopravních prostředků, od kola, přes vlak, autobus, až po letadlo, nejčastěji však jezdíme autem. Zážitků z cest máme spoustu, jako všichni, kdo cestují společně se svými dětmi. Spousta z vás už určitě zažila, stejně jako my loni, cestou na dovolenou, že máte před sebou dvoudenní cestu k moři, protože přespáváte v půli cesty a dítě ještě při průjezdu vesnicí, ve které bydlíte už chce první svačinu (cca 2 minuty po té co vyjedete) a ještě než minete značku konec vesnice (cca 4 minuty od domova) se zeptá, kde že je to „može“? 😀 To si pak jen otřete orosené čelo a říkáte si, že to budou asi náročné dva dny 😀
Další zážitek, který mi při přečtení soutěžního zadání vytanul na mysli je tento: Manžel je obchodní zástupce, čas od času nás vezme na nějakou cestu za zákazníkem s sebou, my se po dobu, kdy pracuje nějak zabavíme a pak si uděláme společně nějaký výlet. Začátkem léta jsme si opět jeden takový výlet udělali. Na cestu tam jsme měli naplánované nějaké pauzy plus malou časovou rezervu, kdyby se stalo něco neočekávaného. A tu jsme využili do poslední minuty! Kousek před cílem se nám syn v autě hrozně pozvracel – komplet veškeré oblečení i autosedačku. Museli jsme zastavit, vše vyčistit, syna převléct. Vzhledem k nedostatku času se musel zapojit i manžel, což není nijak neobvyklé, ale nyní měl na sobě oblek, byl přichystaný na onu pracovní schůzku. Sice se nijak neumazal, ale byl cítit zvratky na kilometr 😀 Teď mě napadá, že vlastně ani nevím, jak to nakonec dopadlo, jestli se potencionální zákazník ještě ozval nebo z obchodu sešlo 😀
No a poslední náš zajímavý zážitek z cest máme z letošní cyklodovolené. Vyrazily jsme dvě rodiny s celkem 4 dětmi (2 až 5 let) do Solné komory na kola. Našli jsme si ubytování, co by kamenem dohodil od jednoho jezera. Jaké bylo překvapení na místě, když jsme zjistili, že k jezeru to máme opravdu jen pár kilometrů, ale naše ubytování je téměř na vrcholu jedné hory! Nikoho nenapadlo podívat se při rezervaci ubytování na nadmořskou výšku (ponaučení pro příště) 🙂 Takže to dopadlo tak, že jsme denně rvali děti v cyklovozíku, na tyči či v cyklosedačce do toho šíleného několikakilometrového kopce 🙂 Za celý týden jsme v těch našich končinách zahlédli dva cyklisty, všichni ostatní jezdili po rovinkách kolem jezera😀 Také jsme na 170 km nastoupali 3000 m. Ale děti byly spokojené a i my jsme si dovolenou moc užili 🙂

Naším nejčastějším dopravním prostředkem je auto. Ale na výlety nebo nákup nejraději chodíme pěšky (nejmenší v nosítku nebo kočárku - podle terénu 🙂 ) nebo na kole. A které cesty jsou nezapomenutelné (tedy alespoň pro mě)? LEDEN 2013 - Jeli jsme z Hradce Králové z umělého oplodnění a celou cestu jsme našemu Samíkovi zpívali a smáli se. Mrzlo a krásně svítilo sluníčko a my věděli, že to tentokrát dopadne 🙂 ZÁŘÍ 2013 - Když jsme o 8 měsíců jeli z porodnice, tak u nás ve vsi dělali novou silnici. Museli jsme přes pole kolem statku, ale sousedi měli na cestě dodávku a nebyli k sehnání. První chvilky jako rodina jsme si užívali v autě mezi poli 😀 SRPEN 2015 - Jízda do porodnice s Honzíčkem - dívala jsem se na palubní hodiny a nemohla jsem pochopit, jak můžu mít kontrakce po minutě, když to všechno začalo před chvilkou 😀 Ani papíry jsme v porodnici nestihli vyplnit a malý byl na světě (za 1 hodinu a 45 minut od první malé bolesti). Doufám, že nás čeká dlouhá a šťastná společná cesta životem 😉

My cestujeme převážně autem. Teď se nám narodily další dvě holčičky, takže to vypadá, ze si půjdu sehnat Karosu a bude. 😂😂😂 Jen tím parkováním po městě si nejsem jistá 😂

My cestujeme nejvíc autem, proto je pro nas nejvetsi svatek jet vlakem a syn si na vlak i nejraději hraje

Tak vzhledem k tomu, ze bydlime na vesnici, tak nejcasteji jezdime autem nebo autobusem. Ale nekolikrat jsme jely i vlakem, ktery dcerka miluje. Vzdy kdyz vlacek vidi zacne mavat a rikat jak by vlackem take chtela jet. Proto jsme se v lete rozhodli udelat si vylet na jindrichohradecko na uzkokolejnou drahu. Nejdrive se tedy mala polekala jak videla v dalce prijizdet parni vlak, ale nakonec z toho mela opravdu krasny zazitek a my samozrejme take. Po prijezdu z vyletu mala vsem nadsene rozdavala pohledy a popisovala jak jela v masine, z ktere sla para 🙂

My jezdíme nejvíc autem, kde mi muj malej navigátor vždy když zastavím křičí :"tak jet mami! Jet 😀" jinak masinky naprosto miluje jeli jsme s ni ale naposledy minuly rok, jinak všude už autem když už mam ten ridicak.. Ted už se mnou cestují dva navigátori ale druha ještě nemluví 😀

Ano, i u nás propukla vášeň pro mašinky a na rozdíl od vášní pro dinosaury, míchačky a motorky... trvá a trvá!
V praxi to vypadá tak, že můžeme dojet k babi pohodlně tramvají za 35 min. plus 35 minut chůze nebo můžeme jet vlakem 12 minut a jít pěšky téměř hodinu. No, schválně hádejte, o co pravidelně škemrá batole?
Jízdu vlakem "mírně" komplikuje fakt, že mám levou ruku v sádře a opravdu mě dost bolí pohyby při manipulaci s dítětem (vysadit do vlaku, sundat na perón...). Nicméně praxe ukazuje, že maminka zvládne opravdu skoro všechno, zvlášť když mi dítě obejme nohy a praví: "Pojedeme mašinkou mami, prosím, prosím!"

Ráno tedy sbalím do batohu jídlo na celý den, oblečení, pití a další nezbytnosti. Razantně odmítnu vzít s sebou dinosaura, míč a traktor! Pobrekávání batolete mírním slovy, že mašinka už čeká. Vyženu batole z nočníku, kde si ráno trůní s časopisem o autech, obleču jeho i sebe a na záda si s hekáním narazím obrovský batoh (ruka se sádrou jde do popruhu první!). Batole je líné, chtělo by se nosit, to tak! "Mašinka už čeká, rychle, aby neujela!" opakuju po cestě asi 30x a zuby nehty se držím dobré nálady. Koupíme jízdenku, batole si uškubne listí z keře velikosti mé dlaně (on totiž musí mít lístek taky!), pak vyzvednu dítě do vagónu vysoko nad sebe (snažím se neklít, jak mě ruka bolí) a splavená se vyškrábu za ním. Všechna místa jsou totálně obsazená (sakra!!!). Dítě velmi zklamaně a velmi nahlas pronese: "Kam já si sednu?" Zjevně je to kouzelná formulka, protože hned TŘI lidé vyskočí a my si opravdu sedáme. UF! Pak 12 nádherných minut jedeme vlakem a dítě vtipně komentuje úplně VŠECHNO kolem, naštěstí hlavně ZA oknem. Pak štrapáce s vysedáním na perón, dítěti nasadím reflexní vestu a čeká nás ještě 45 minut chůze po klidnější silnici, kde ale není chodník. Ale jeli jsme mašinkou a to je hlavní 🙂
Dítě pak babi názorně postaví ve 3D, jak on a mami cestují (viz foto).
PS.: Ne, tygr s námi vážně ještě ve vlaku nejel.

Muj syn je nadseny cestovatel hromadnymi dopravnimi prostredky. Takze pro nej je nejkrasnejsi vylet do Prahy vlakem, pak prestoupit na metro a nezapomenout na tramvaj. A kdyz je nejhur, tak aspon male zpestreni dne v podobe jizdy mestskym autobusem😆

My nejraději chodíme pěšky, a když potřebujeme tak jedeme autem. Malá pořád chce autem brm brm brm pá 🙂 Všem autobusům a vláčkům co potkáme ,tak mává. Akorát ve městě ,kde je velký provoz autobusů se diví,že jí žádný z řidičů nezamává. A zážitek z cesty je ze zvířátek a vlastně ze všeho co vidí se raduje. Ještě jsem neviděla takový údiv a pohyb očních panenek ,když jsme stáli před vlakovým přejezdem a jel nákladní vlak a měl přes 25 vagónů. Ta ani pomalu nedýchala 🙂 . Máme dva roky 🙂

Ahojky cestujeme rádi. Jízda autem se nám strašně líbí. Při cestě v autě se holky (dvojčata ) vzadu na sedačce smějí a předhánějí se která udělá větší rozruch. A musí mít u sebe nějakou hračku aby si měli s čim hrát. Když už je hračka nebaví podávám jim vše co najdu v autě např dóza se žvýkačky, ovládání od vrat atd. Přebalování zvládáme v kufru i mezi nákupy a to nám problém nedělá. Také se nám už stalo že jsem musela i běžet koupit nové oblikání aby jsme byli suchého. To když se Andulka během jízdy musela napít a pak nepustila flašku a musela ji mit u sebe i za jízdy. I cesta vláčkem se nám líbila i když pohled na nás tak nevypadá ☺

Z 99% jezdime opravdu tim vlakem. A tak se v nem udalo nekolik pro nas pomerne zasadnich veci. Kdyz vezmu opacne poly, tak jsme vlakem vezli dceru z porodnice, ale take v nem prodelala sve prvni febrilni krece. Obe tyto zkusenosti nam ale ukazaly jeden dulezity fakt. Lide jeste stale umi byt ohleduplni, pomuzou, kdyz je potreba a vubec nevadi, ze vas vidi prvne v zivote. Jeste na tom nejsme tak zle. 😉

Jelikož má dcera je ještě malá - první narozeniny budeme slavit za necelý měsíc, tak ještě nejsme taková cestovatelé. Což o to, my bychom rádi cestovali, ale naše "herečka" jaksi od dovolené nesnáší cestování a i k tchánovcům (30 km) řve, pokud zrovna nemá spát. Takže pro všechny stres, takže pokud nemusíme tak necestujeme. Nechápu jak jsme vůbec zvládli cestu až do Chorvatska až pod Makarskou - ale je fakt, že tam ještě v pohodě a nazpět se to zlomilo. A co naše Sofi a DUPLO? Uviděla u našich a zalíbilo se jí, proto dostane i na narozeniny zábavný box deluxe a doufám, že se jí bude líbit, aby jsme mohli postupně sbírku rozšiřovat!

@sdoop jízda autem s vlastním mini volantem je hned lepší. 🙂

My cestujeme od malička jen vlakem nebo autobusem. První dlouhou trasu (4,5 hodiny) Miky zvládl už v 9ti měsících. Jezdí moc rád, pozoruje vše z okna. Vtipná historka mě nenapadá, jen jednou, když jsme se jeli podívat autobusem do herničky, 30minut cesty, tak Miky řekl sotva jsme vyjeli, že chce čůrat, no já se orosila a počítala, že to pustí 😀 Ale vydržel celou cestu a bylo vidět, že je na sebe sám hrdý 🙂

Přemýšlím, jestli je nějaký dopravní prostředek, který nevyužíváme a jediné, co mě napadá je loď :o) Auto používáme dost často, protože bydlíme na malé vesnici. Nicméně obě děti milují dopravní prostředky. Často jezdíme trasu Praha-Slezko vlakem, cesta dlouhá, ale vlakem uteče rychle, obzvlště pak ve vlaku regiojet, kde je prostorné dětské kupé s hračkama. Stejného dopravce využíváme při občasné přepravě Praha- Jižní Čechy, ale tentokráte je to autobus, kde děti milují dotykové obrazovky před každým sedadlem, půjčí jim i sluchátka a oni se baví :o) O pražské MHD snad ani netřeba mluvit, tramaje, metro i autobusy jsou námi také hojně využívány (i když s jedním dítětem jsem je využívala častěji, se dvěma už méně, možná i proto je to pro ně, obzvláště pro mladší, takový zážitek). Když je dlouhá chvíle u babičky, vyrazíme na trolejbus a jezdíme sem a tam a koukáme na dveře, posloucháme hlášení a dobře se bavíme. Dalším oblíbeným prostředkem je letadlo, které nevyužíváme tak často, ale o to raději. Obě děti létání zvládají krásně a s přehledem, takže bych to tímto mohla ukončit, nicméně můžu přidat k dobru příhodu, kdy na zpáteční cestě, těsně potom, co letadlo vystoupalo a zhasla kontrolka připoutání, mladší vyhodila všechno, co snědla za poslední asi 2 hodiny... naštěstí zasáhla jen sebe, mě a sedačku. Syn i spolusedící pán přežili bez újmy. Když už jsem využila téměř celé balení vlhčeňáku na tu spoušť, převlékla jsem jí, zjistila jsem, že to nešlo jen horem, ale i dolem. Vyrazila jsem tedy na wc, protože cestou tam měli na záchodě přebalovák. Na wc jsem si uvědomila, že se jedná o jiného přepravce, tudíž přebalovák není... Takže sem dceru přebalila na zavřeném záchodě, ze kterého mi sjížděla a vůbec se jí to nelíbilo. První let sama se dvěma dětma byl náročný a zase si dáme pár měsíců oddech, abych na něj nabrala sílu. (A abych nekecala s tou lodí, když jsme u moře, občas se svezem na člunu, co mají známí a syn občas využívá v rámci výletů ze školky přívoz :o)) Jsem ráda, že děti zvládají cestování jakýmkoliv prostředkem v pohodě a užívají si ho. Jsou to od malička velcí cestovatelé, snad jim to vydrží i nadále!

Na delší výlety nejčastěji jezdíme autem, vyzkoušeli jsme už ale i metro, loď, tramvaj, autobus a lanovku 😀. Ze všeho nejvíc ale cestuje s kočárkem, děti jsou 20 měsíců od sebe, tak jsme hlavně ze začátku hodně používali dvojkočár, (ikdyž ne dle mých představ - viz. foto) 😀 . V současné době už vyrážíme spíše s kolem a odrážedlem, i když věčně to dopadá tak, že od půlky cesty nesu odrážedlo, kolo a dítě (když je dobrý den tak jen jedno) 😀.

U nas se tak jako u většiny nejvíce k cestování využívá auto. Takze zážitků máme spousty, ale nejvíce mě pobavilo, když jsme loni s cca 2,5 letym synem jeli k moři a téměř celou cestu poslouchali větu, které se všichni smějeme v pohadce a to: A už tam budem? Musím podotknout, že vtipné to bylo, ale taky strašně nekonečné.
A to když jsme vyjeli z domu, tak na hranicich si maly vzpomněl, že chce domu, že k moři nechce. A cestou domu jsme zase naopak poslouchali, že nechce domu, ale chce zpátky moříčku🙂

První cestu zazil Kebulka ještě v brisku autem do zahranici. Ještě jsme o nem nevedeli, jeli jsme na dlouho planovany vylet do Drazdan, mne se nechtělo a byla jsem strasne unavena, ale manzel se strasne tesil, a tak jsme jeli. Trosku byl nevrly, ze jsem houby turista a za par dni jsme zjistili, proc 🙂
S kebulkou jsme cestovali snad vsemi dopravnimi prostredky, krome letadla - privoz, parnik, auto, tramvaj, vlak (uz nikdy s kocarkem), metro, bus, odrazedlo - dokonce zavodne, detska motorka, manželova ramena, kocarkem na horach, uf.
Asi jako kazde dite miluje jezdici schody v metru. Po prestehovani z Prahy stále nechapal, ze v novem bydlisti není a ani tramvaje. Vzdycky chtěl vyrazit na nakup autem, a když jsem rikala ze ne, ze je to blizko, tak neexistujici tramvaji. Chvilku mu to trvalo, nez si zvykl.
Kdyby bylo ale na synovi, jezdil by všude hasicskym autem - veteranem. Vysvetlila jsem mu, ze k tomu potřebuje ridicsky prukaz a ze musí chodit do autoskoly, az vychodi mateřinku, zakladku a stredni skolu.
Takovehle casove udaje pro trilete dite nic neznamenaji. A tak se posledních par mesicu strasne tesi do autoskoly. Uz preci umi vsechny znacky. Chce si udelat ridicsky prukaz na hasicsky vuz, ale "stary". Obava se ale, aby pan ucitel mel uplne stejny, ten, který chce ridit. Trosku se mu to stydi rict, a tak pry pujdu s nim a povim to panu uciteli a pro jistotu s sebou ještě vezmeme nejakou hracku.
(Při predstave, jak jdu s pubertakem a plysakem zarizovat ridicak, se vždy usmivam.)

My cestujeme na delší trasy autem,ale cestovat v Mhd tak tomu říkám masakr.Najdou se i tací vtipálci co vlastně s tím kočárkem v tom autobuse chceme ???Proč nepočkáme na jiný ,že oni jedou do práce.Vysvětlete lidem ,že jste třeba objednaní k lékařům právě v jejich pracovní době.Když už musím jet něco vyřizovat do centra vyhledávám bezbarierové spoje abych nemusela někoho obtěžovat slovy o pomoc s kočárkem. A když je počasí fajn a čas dovolí tak jdu raději pěšky.

My cestujeme převážně autem, rekonstrujeme malý domeček, tak přejíždíme trasu z bytu na domek hodně často, až je mi malé nekdy líto, kolik času tráví v aute. Vlakem jezdit s babičkou, to má moc rada☺

Největší zážitek nás teprve čeká.V pondělí pojedem čtyři hodiny vlakem s dcerkou,která nedávno oslavila rok.Moc se těšíme a určitě si to obě užijem🙂