Co u vás rozhodlo, že se začnete snažit o mimčo?

Myslím si, že by jste to neměli řešit a až to přijde, tak to přijde. Miminko nejde naplánovat, je to dar. Řešit, zda mne omezí miminko v tom, zda pojedu či nepojedu na dovolenou je hloupost. Život se dá užít v každé situaci, teď jste dva, vše se rozdělí na tři a budete šťastní. Nevím, kolik Vám je let, mi bude 30, snažme se s manželem od června a moc se těšíme, až se nám to podaří 🙂

A kolik je Vám let, že nad tím tak přemýšlíte? Pokud si nejste 100% jistá, tak asi připravená nejste..já jsem si jistá byla - u toho prvního. U toho druhého jsem hodně přemýšlela, jestli jo nebo ne..ale nakonec jsme se rozhodli, že jo, aby to první nebylo samo..Myslím, že není dobré to odkládat do 35 let a výše..(mě bude teď 36)..když si uvědomím, že dítě bude v pubertě a mě bude 50, tak je to síla..jestli na to budou nervy, zdraví atd..Jak tady psala jedna paní upřímnou odpověď - je to tak, babičky moc nepohlídají, jste na ně sama..nedej bože obě děti nemocné, to je potom na palici 🙂 ale nejsou to jen starosti, ale i radosti - těch je ale málo, ale zase stojí za to! rozhodnutí je těžké, navíc v dnešní době plné rozvodovosti..nedovedu si představit být na obě děti sama..to by mě zabilo 🙂

Já se přiznám že u nás to bylo trochu neplánované. Čekalo nás stěhování, dokončení studia...Nicméně, ač nás to trochu zaskočilo, protože prcka jsme měli v plánu nejdřív za rok, nicméně práci jsme měli, věk taky=) Nelituju. Je to nejkrásnější náhoda na světě. Ještě jedna věc..člověk neni na dítě nikdy připraven, vždycky byste si našli důvod proč by to nešlo....Takže pokud máte stabilní zázemí...nebojte se do toho jít. Neni to vždy úplně lehké ale stojí to za to. Když se na vás pídě usměje....=)

muj bratr onemocnel rakovinou.Tak aby jeste poznal moje deti... Stejne jsme se chteli vzit a do pul roku dite pocit. Tak jsme to udelali driv. Hned jak jsem se to dozvedela.

Co rozhodlo? Byl to chtíč!!! U prvního jsem chtěla miminko jako mají moje kamarádky a u druhého? Byl to opět chtíč!!! Chtěla jsem se o někoho starat, dávat mu svou lásku, koukat se jak roste, mít kousek sebe a manžela a nedívat se jen po sousedech. Dítě nijak neomezuje, možná v počátku než si člověk najde svůj styl, ale pak .... Vždycky se najde někdo na hlídání když člověk chce jít do kina večer, někam si sednout, vždyť to není pořád!!! A jiné aktivity se dají dělat i s dítětem - sport, zahrada, cestování, dovolená, káva a posezení s přáteli. Jen člověk nesmí zapomenout na své povinnosti vůči dítěti a to Vám pak vše s láskou vrátí a vynahradí. Nejsou to jen starosti, ale i radosti 😝

Tak u nás to bylo tak, že jsem zrovna řešila práci, byla jsem v ní nespokojená a tak jsem doma plácla, že buď dám výpověď nebo půjdu na mateřskou. Tehdejší přítel, nyní již manžel řekl, tak jdeme do toho 😀
Vysadila jsem prášky a s myšlenkami, že to třeba bude stejně trvat to neřešila a hle, hned druhý měsíc byla v tom, takže muž se radoval a já byla v šoku 😀
Ale ničeho nelitujeme, máme užásného již 8měsíčního synka, děti jsme chtěli, jen nějak neřešili to kdy, prostě to u nás takhle nastalo 🙂

Ahojky, souhlasím s tím, že nikdy není ideální situace. Já děti miluju a chtěla jsem je už ve dvaceti 🙂 . To štěstí jsem měla až ve 32 a teď jsem ráda, že jsme počkali ...bydlení, něco poznat, zažít a tak.... Je to veliká změna života , ale i přes to, že nemám hlídání a jsem na spoustu věcí sama ...nikdy litovat nebudu....teď ještě ukecat na to druhý 😉

A víš, že mě je ještě na velkém UTZ ve 12 týdnu proletělo hlavou hlavou, co jsem to vyvedla? 😀 😀 U nás bylo mimi chtěné a plánované, když jsem otěhotněla, byla jsem v euforii, do poradny jsme se vždycky těšila, nakupovala dětské věcičky, v krámě se mazlila s chlupatými overálky, ale jak jsem v tom 12. tt viděla tu obrazovku a uvědomila jsem si "bože , dyk já mám v břiše dítě! Co mě to napadlo!" tak mě zchvátila taková panika 😀 😀 Myslím, že musíš rozlišit, jestli se celkově necítíš připravená a okolí nebo tlak okolností tě nutí, nebo po tom v zásadě toužíš, ale máš občas takovéhle šoky🙂 Ty budeš mít asi vždycky. Já to pak zažila ještě před porodem. V tom těšení mne najednou přepadla panika. Ale topatří k mojí povaze. Záleží, jak vci prožíváš vždycky. Tohle je takové slepé rozhodnutí, nikdy nevíš, co a jak budeš prožívat, je to plné rizik a chce to najít v sobě určitou statečnost a vletět do toho. Většinou to dopadne dobře a máma si mimi zamiluju, někdo to tak ale nemá, v podstatě ani těhu nemusí dopadnout dobře. Do takového rozhodnutí jde každá z nás obnažená a občas to pocítí. jde o hodně. U nás to bylo tak, že všechny okolnosti k tomu mimi naváděly-vdaná, věk ok, škola hotová, něco odpracováno. A pak taková jako intuice, že bych to měla udělat i když jsem se samozřejmě bála. Mateřství není lehké, taková ta uplná volnost trichu skončí,a le na mateřské je zas jiný druh volnosti (nemáš šéfa, jsi svým pánem). Co pocituji, že se s mateřstvím změnilo, že už nejsem moc holka. Skoro přes noc se z mladé holčiny stala ženská se vším všudy. Dlouho jsem se cítila jako "holka" a byla to součást mé identity a není to vůbec nepříjemné být "mladá holka". V dnešní společnosti je to hodnota, to si nebudeme lhát. Pak se ale nějak, neříkám, že dnem porodu, asi už začátkem těhotenství, předtím tou svatbou ze mne stala "ženská". Lidi se ke mě chovaj trochu jinak, cítím to i z nich. Víc mě berou vážně, chovaj se uctivěji, takže zas je to role na kterou jsem pyšná. Cítím se daleko víc kompetentní jako manželka a matka. Ale někdy s nostalgií vzpomínám na staré časy. Na holku, studentku, co chodila plavat a pak se vypékat do sauny, co brázdila městem jen tak a domu se vracela večer, volnost, nákupy, jsi středobodem svého vesmíru jen ty sama. A hlavně sny. Jako mladá holka jsem o všem mohla teprve snít, teď to mám, žiju to a jsem za to ráda. I když na ty sny taky ráda vzpomínám. Snila jsem o tom jak mám hotové státnice, o svých svatebních šatech, dívala se za výlohou na kočárky a pak hned zapadla do krámku vyzkoušet džíny a v houby duše sjem byla šťastná, že mě to všechno teprve čeká. V tom je mladí kouzelný. Mladí uteče, ať s dětmi nebo bez nich. S dítětem cítím trochu skok v té dlouhé pozvolnosti. Přesto jsem šťastnější a spokojenější než dřív🙂 Držím palce🙂

My sme sa rozhodli pre miminko ,pretože sme chceli založit a rozšírit rodinku. Vzali sme sa a chceli sme pokračovat v rozvíjaní rodinky.Ale vyšlo to až po 2 rokoch a kdeže ja mám rodinu na Sr a tu len brata ,tak to rozhodlo hned 🙂.Ale inak trvalo to dlhšie .Ale vyšlo to až po 2 rokoch nejde to hned a moc je to časté....takže 2krát sme sa nerozmýšlali a je to teraz trochu hned po porode takže 🙂))) ale sme radi . Sme pyšní rodičia a hlavne je to skvelý pocit byť rodičom.

Ani nevím kde začít... jsem na tom asi úplně stejně jako ty, jen neřeším co budu a nebudu moci dělat až budeme mít mimčo(podle mě jde dělat snad skoro všechno), ale spíš řeším práci a školu, kterou dálkově studuji v Anglii. Mně je za pár měsíců 28, manželovi 33 (celkem jsem spolu 5 let) a nic nám nechybí. Jediné, co já řeším je jestli třeba ještě rok v práci by nebyl fajn pro moji kariéru. A asi byl. Ale jak už tady psala spousta holek, ideální doba není nikdy. Za rok by se mohlo najít něco dalšího kvůli čemu čekat atd. atd.
Popravdě ještě před rokem jsem ani žádnou touhu nepociťovala, ale pak v mém okolí začalo být strašně moc těhulek a to už byla katastrofa. Teď když už jsou všechna miminka vyklubaná, je touha ještě větší a silnější. Nejvíc mě asi dojímá miminko mé sestry.
Prostě jsem si řekla, že od příštího měsíce tomu necháme volný průběh a budeme se těšit, že to co nejdříve vyjde. No a v práci se beze mě určitě obejdou :D.
Navíc manžel chce miminko už od svých 29 let, takže ten už se nemůže dočkat. A já si jsem jistá, že bude ten nejúžasnější tatínek na světě. Tak snad se podaří a příští rok už budeme rodina.

Ahoj.....no neni to jednoduché,je to rozhodnuti na cely život,ale hezke...ja byla pracovně vytížena a budovala kariéru a soutěžila v latinsko-amerických tancích.Prestat se mi nechtělo a cestovat taky ne....ale najednou chuť prisla sama a ja po třech měsících otěhotněla,bohužel mam sestru v manželství,domeček penize nechybí,oba v pořádku a porad nic!Ja nakonec porodila chlapečka,a ten pocit poprvé jak se na vás podívá,usmeje mluví za vse!Jo neříkám je to náročné,plus ja bydlím v zahraničí a na vsechno sama...ale zena je silna,a zvládne vsechno...no a nakonec minuly tyden jsem zjistila ze jsem těhotná.Pritel to udelal naschvál protoze mu teklo do bod,protoze jsem uvažovala ho nechat,tak ze strachu si mne chtěl pojistit.Ale nepochopil ze uz mne mnel pojistenou s prvním dítětem.Jestli zena ma odejít tak odejde,rozdil deti v tom nehraje roli.A deti za to nemůžou..ale rodila bych u nas...A jestli ty uz o tom speticku uvazujes,to znamená ze to tak citiš!Matersky pud!A jestli se mate rádi a hurá do toho...Bude to vaše ovoce lásky o které budete společně se starat.Jsou i težké chvilky ale ty hezke to prevrsi..Tak ti přeji jen to nej...Stát se maminkou je dárek boha 😵

Asy každý ma na to svůj věk , kdy ho přestanou bavit večírky, diskotéky a tak dále. Ted máme 4,5 měsíční holčičku, s manželem jsme spolu 12 let, a o dítě jsme se snažily 6 let , nakonec jsme skončily na umělým oplodnění ,a povedla se nám na první pokus i když já sem se skoro smířila s tím že asy děti mít už ne budem. Hodně na nás tlačilo okolí a rodina, a opravdu otázka : "A kdy budete mít miminko?" mne dokázala vždy rozhodit. Všem sem říkala že zatím dítě ne chci , abych ne vypadala jako chudinka. Až když se narodila malá tak sem pochopila že jsme skutečná rodina, ted se učíme lézt, pak chodit, pak budeme malovat ,číst, zase chodit do zoo, do lesa a tak dále. Narozeni dítěti je další etapou života, kdy prestanes myslet jenom na sebe a na to co by se ti chtělo dělat, a děláš to co musíš ,ale i když občas sy připadáš jako otrok , ani vteřinu nelituješ svého rozhodnuti, a za nic na světě bych to ne vyměnila. 🙂

Za nás rozhodl náš mrňous, i přes použití kondomu tu s námi prostě je.. A nelituju. Ono pokud se to "teď nemá stát", tak podle mě tě tělo stejně nenechá otěhotnět hned... Pokud to někde v sobě fakt nechceš a bojíš se.. Jinak máš samozřejmě úplnou pravdu, na spoustu akcí se chvíli prostě nedostaneš, na druhou stranu jsem ale já třeba zjistila, že jsem na spoustu akcí chodila proto, že mému životu chyběl smyl a těch, na které skutečně chci je velmi málo a "dá se to nějak udělat", pokud máš třeba babičku na hlídání. Najedou jsem zjistila, že jsem třeba kouřila vodní dýmky ne proto, že by mi skutečně chutnaly, ale protože jsem s tím měla spojené, že nebudu sama, že na dýmku vždycky někdo přijde... Těhotenství mě hodně naučilo... Neříkám, že to budeš mít stejně, ale je to jedna z variant, kterou můžeš zvážit, jestli ty koncerty jsi opravdu ty nebo jestli tam chodíš, protože můžeš...

My se rozhodli pro první mimnko tak,že jsme měli před svatbou a byli jsme u moře.Když jsme pak přijeli,hooodně to vypadalo,že jsem tam i přes prášky otěhotněla.Nakonec to těhotenství nebylo,ale bylo nám to oboum líto a tak jsme se rozhodli,že si miminko pořídíme plánovaně 🙂

Když jsme se s přítelem (teď už manželem) dali dohromady, řekla jsem mu hned, že chci v nejbližší době děti a pokud on nechce, tak bychom spolu jen ztráceli čas 😀. No a on chtěl, ale pod podmínkou, že bude nejdřív svatba i když věděl jak moc velký odpůrce sňatků jsem 😀 😀. Dopadlo to tak, že mě v červenci při venčení našeho štěňátka požádal o ruku, začátkem září byla svatba a teď už jen čekáme na // 😎. Mimochodem, jsme spolu od dubna 😀 ale známe se už dobu, vždy jsme si rozuměli a víme, že spolu nán bude vždycky nejlíp 🙂

Já jsem měla jasno. Představila jsem si to mimčo a věděla jsem, že chci. Nikdy jsem nebyla milovníkem dětí, takže tohle byl pro mě jasný signál. Mému muži jsem to oznámila jako hotovou věc, protože on by se nikdy nerozhodl. Bylo mi jasný, že příjde spousta omezení a že bude vše složitější (hlavně když nemáme ani babičku na hlídání), ale zase jsem si říkala, že když člověk chce, tak jde spousta věcí dělat i s dítětem. Letos jsme byli na Korsice i s prckem a moc jsme si to užili, všichni tři. Když byl úplný miminko, tak jsme brázdili s kočárkem české luhy a háje a když jsem chtěla vyrazit za kamarády, tak jsem si to vždy udělala tak, aby mohl být se mnou, pak spinkal v kočárku a bylo. Na koncerty musíme bohužel chodit každý zvlášť, ale když se jede někam na chatu, tak jedeme všichni tři. Vlastně bych to celé shrnula, že i když jsme si asi oba nebyli moc jistí, tak jsme teď moc šťastní, že jsme rodiče. Člověk se posune zase o kus dál a mít dítko je fakt úžasný. Je to naprosto jiné než být s dítětem sestry či kamarádky. Teď už chceme sourozenečka, ale zatím se moc nedaří...ale věřím, že to půjde. Takže přeji všem, i těm co se nemohou rozhodnout, ať jim život nadělí krásné děťátko 🙂

Pravda je, že s tady tím jsem taky hodně dlouho bojovala. Byla jsem zvyklá pořád někde chodit, koncerty, kafíčka, večírky. Pořád někde s kamarádama a to stejné partner. Nedokázala jsem si představit, že se tady toho života vzdám a pak to tak nějak přišlo samo 🙂 kamarádky okolo mě začaly rodit a najednou jsem začala chtít taky 🙂

Zdravím u nás to bylo nečekaný a nakonec jsme se dohodli s přítelem že si to necháme nyní jsme spokojení a moc se na miminko těšíme chceme ho mít už doma 🙂 Martiinka

Ahoj holky, jsem tady u vás nova, takže ve zkratce neco málo o mě. Je mi 43,o miminko se snažíme tři roky, máme za sebou dvě ivf, dva kety a dvě uiu..... bez úspěchu samozřejmě i když všechna vyšetření dle lékařů skvělá. Ale i když jsem už po druhém neúspěšném transferu chtěla doplnit další vyšetření, bylo mi mým dr. sděleno, že mám všechny, že mi už nemá co vyšetřit... Pak následovaly kety, opět bez uhnízdění embryjek, když byly vyplytvana všechna zamrazena embryjka vynutila jsem si aspoň iui i když pred ivf mi bylo řečeno, že při tak špatném spermiogramu to neni možné (zázračně se zlepšily), nasledovaly dvě iui, opět bez úspěchu. Po druhém iui jsem opět žádala nějaké doplňující vyšetření, najednou dr. zjistil..., ze mi nikdo ani on neudelali průchodnost vejcovodu, což jsem následně podstoupila s výsledkem,nepruchodne... V den kdy mi prováděl vyšetření se mě zeptal jestli máme hotovove i laparoskopicke vyšetření, a to byla posledni kapka, ten dej jsem u lékaře byla naposled. Samozřejmě se vymluvil, že pri špatném spermiogramu se toto vyšetření nedělá. Dnes jsem tři dny po laparoskopii s vysledkem, odstraněné oba dva vejcovody.... Nadále chodím do stejného caru, ale mám novou skvělou paní doktorku, která mě na toto vyšetření poslala, mrzi mě, že jsem věřila dr . ještě takové kapacitě v problematice uměl . oplodnění, přišli jsme o dva roky, spoustu peněz. Kdyby mi toto vyšetření udělali hned, dnes mi jsme možná byli někde jinde, protože nepruchodne vejcovody můžou způsobovat ne uchycení embryek, no moc ve zkratce to nebylo, ale je toho hodně.... Děkuji, že jsem se vám mohla sverit... Hezký večer.

Tak u nás to bylo neplánované, takže rozhodla náhoda🙂

My jsme se rozhodli, že se začneme snažit po svatbě. Vždycky je tu nějaké proti ať už větší finanční výdaje nebo nějaké omezení, ale kdyby takhle člověk přemýšlel tak by děti neměl nikdo :D.

My jsme se rozhodli o miminko s toho důvodu že jsme si řekli že je čas je nam oboum přes třicet tak jsme do toho šli a povedlo se mame tříměsíčního prcka.

Byly jsme na tom jako vy. Pořád jsme si říkali až bude svatba, kde bydlet, práce jistá. Původně jsme chtěli mít dostavený dům. Jsem ráda, že jsme nečekali, povolení se protáhla a my už máme téměř 6. měsíčho rošťáka. Loni na dovče jsme se nad tím zamýšleli. Mám nemocnou štiůtnou žlázu a doktorka mě strašila. Rozhodli jsme se na nic nečekat. Povedlo se na to hned na poprvé a to nás vyděsilo. Do dneška si pamatuji ten pocit, jak kdyby to bylo včera. přála jsem si pozitivní test a když se ukázala druhá čárka zpanikařila jsem. Jestli to zvládnem, jak to bude a tak. Teď si myslím, že když si jsou manželé vzájemnou oporou, zvládne se vše! Já mám úžasného manžela. Teď je to těžší kvůli stavbě, má toho i v práci hodně. Ale pořád to bylo něco. Nejdřív hypotéka, papíry, těhotenstvi😊, porod, šestinedělí (mazec),papíry, stavba, práce.. Malý je ale úžasňák a nakopavá nás energií😊 a ještě musím napsat, že jsem se necítila na mateřství, ale to jen proto, že jsem nevěděla jaký zázrak je mít dítě 👶 Láska nepřišla hned na sále, ale každým dnem ho miluji čím dál tím víc..👪💕

U nás to bylo tak, že jsme hlavně chtěli mít nejdřív po svatbě. Potom jsme o dítěti mluvili, kdy co a jak, naznali jsme, že máme všechno splněno - peníze, práce, bydlení, ale há měla pořád trochu strach - je to úplná neznámá a jak to zvládnu a tak že počkáme nějaký měsíc a dáme tomu volný průběh. Potom se ale mé sestře narodilo miminko a když jsem tu maličkou viděla, hrozně jsem si ji zamilovala a probudila ve mě strašně silné mateřské pudy 😀 a najednou jsem veděla, že pro takového tvorečka zvládneme všechno. Takže se začínáme snažit hned 🙂

tak mě bylo 29, když mi doktor našel cystu a vypadalo to na endometriózu, tak prý buď nasadit na 2 roky antinu a nebo se pokusit o prcka a protože to nebyl jediný gynekologický problém jsem si řekla, že raději teď, než třeba nikdy. A nečekaně brzo, zhruba do tří měsíců jsem otěhotněla, rodila jsem ve třiceti. Před těhu jsem nebyla ten typ, co vidí mimčo a hned touží po svém, spíš jsem otěhotnění brala jako racionální rozhodnutí. (peníze, bydlení, svatbu atd. jsem neřešila, to bych taky dítě nemusela mít nikdy).

ahojky,vsichnisi urcite sem tam rekli jestli uz je ta doba.Ale na rovinu ti reknu nesmis myslet na to co budes moct s detmi delat a ceho se vzdas,protoze takhle by jsme ani jedna k mimcu neprisly 🙂 ...Miminko je takovy dar,staci jen videt // carky na testu,prvni ultrazvuk,srdicko a proste nic jineho te nazajima jen at uz mas miminko na svete a v naruci...Prvni tehu bylo ve 27 letech,sice jsem ho chtela i driv,ale nebyl tu ten spravny chlap 😀 ,a pak to nejak prislo samo,A JSOU TO MOJE ZLATICKA 🤐

ahoojky,rozhodli jsme se s pritelem protoze mame oba moc radi deti.A mame dum, mam uz odpracovane 4 roky ,praci ma muj pritel dobrou lepsi nez driv .a hlavni duvod je ten ze mam okolo sebe moc lidi co nemuzou met deti a nebo se snazi a nejde jim to.Ja mela uz od 18 let problemy s menstruaci a hodne cyst sami doktri rikali ze cim driv tim lip.snazime se o dite necely rok a zatim nic. snad se to casem povede.. myslim ze deti jsou radost v zivote a bez deti si to neumim ani predstavit. 🙂 ale kazdy je jiny nekdo chce karieru a studovat a ja s pritem jsme takovy nikdy nebyli mame stredni skolu a oba pracuje ve fabrice.zijeme takovy obycejny zivot ani ne v luxusu bydlet mame a financne na to jsme docela dobre. 🙂 🙂

Tak holky, já se musím přiznat, že jsem měla mimčo v plánu až o rok později. Vím, že to zní trochu divně, ale chtěla jsem na to být připravena, očistit si před tím organismus - nemíním nějaké extrémy, ale například nejméně tři měsíce bezvýhradně abstinovat (tím mám na myslí nejen alkohol, ale i kouření, drogy jsem nikdy nebrala). Jenže když se člověk uprostřed dosti divokého života dozví, že je na konci třetího měsíce a je mu 34, pak je to velmi riskantní - buď už nikdy dítě nemít nebo přiznat, že jste se díky nevědomosti o svém stavu nechovala zrovna příkladně ke svému organismu (flámy) a absolvovat mnoho ne zcela běžných vyšetření a doufat, že vše dopadne dobře. ☹ Představa, že bych zůstala bezdětná mě děsila. ..
Ale k otázce - kdy se snažit o mimčo - myslím, že to je nesmírně individuální. Jsou mladé maminky, které vše s přehledem zvládají a jsou ženy, které by měly podle věku být dávno dospělé a s dítětem jim musí pomáhat jejich vlastní máma (můj případ - nikdy jsem nevyrostla z puberty). Je důležité mít zázemí, ať už manžela nebo partnera nebo fungující rodiče (ideální je obojí), protože přivést na svět dítě je hrozná zodpovědnost. Čím je dcera starší, tím víc na mne doléhá strach z budoucnosti, co bude až tu nebudou rodiče, hlavně mamka a hlavně mě děsí dnešní svět jako takový. Kdybych volila dnes (čistě teoreticky, jsem v předčasném přechodu - mládí se na mě podepsalo), tak pokud bych neměla možnost bydlení ve slušné čtvrti (jsem z Prahy) nebo na venkově, bála bych se. Zvláště sídliště jsou na toto hrozná (můj přítel má dvě dospělé děti a obě se daly na drogy, protože měli dost volnosti a příležitosti - a na to sídliště za ním jezdím, vím jak to tam vypadá (aby se člověk bál jít potmě od autobusu, všude samý narkoman).
Nechci strašit, ale někdy ani sebelepší výchova nestačí, spousta narkomanů pochází ze vzdělaných a slušných rodin, dost jsem jich znala, než s TÍM začli. Za dva roky mi bude padesát a dceři 15, takže bude v kritickém věku v době, kdy mě začínají docházet síly - proto ten strach.
Myslím, že by ženy, zvláště samoživitelky, měly brát v potaz co bude s dítětem, až na nestačí na to aby ho chránily (v lepším případě) nebo zvládaly (v horším).
Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem ještě zamilovaná a věřila, že je to už můj poslední, se kterým zůstanu.... No, nevyšlo to, už deset let spolu nežijeme, z Prahy se vrátil na Vysočinu odkud odešel před lety na vojnu a za dcerou jezdí na víkend alespoň jednou měsíčně a bere jí k sobě o prázdninách, alimenty také platí, vždy jí něco přiveze, vycházíme spolu jako slušní dospělí lidé. Jenže můj bývalý skorotchán má příšernou přítelkyni, takže vždy když je Monča u nich trnu hrůzou jak na ní zas bude protivná (můj bývalý přítel je sice kus chlapa, ale doma absolutní bačkora). 🤐
No, jsem si spíš postěžovala než poradila někomu něco pozitivního, takže pokud někoho můj příspěvek pohoršil, omlouvám se, ale jsem zvyklá být upřímná.

Ahoj, u mě rozhodlo především to, že mám hodného a spolehlivého partnera, který dokáže zajistit rodinu. Bez toho bych se do ničeho nepouštěla. Je mi 28 let a bylo vlastně už na čase. Byla jsem připravena i na variantu, že děti mít nebudu. Chtěla jsem mít úplnou rodinu nebo nic, vzali jsme se až když jsem byla těhotná, ale na tom jsme se s mužem shodli, že by to tak mělo být. Mateřské pudy se ve mě probudili až když jsem otěhotněla, před tím jsem neměla pocit, že o něco přicházím, ale teď bych rozhodně neměnila. 🙂