Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Druhé dítě po poporodní depresi... Máte někdo zkušenost?

matyldik
28. říj 2018

Dobrý den. Mám téměř 14m syna s manželem,se kterým jsme spolu už 10 let. Jsme mladý par,takže času na druhé dítě mame dost..ALE..stále častěji diskutujeme na tema druhé miminko,chtěli jsme deticky brzo po sobě,aby pak v budoucnu byli parťáci,abychom pak mohli užívat života,jezdit společně na dovolené,abychom prave byli mladí rodiče a měli dostatek energie na rodinu,atd..
Mě tehotenstvi bylo strašné..neslo mi otěhotnět bez hormonální léčby..takže vlastně po vysazeni hormonální antikoncepce jsem po půl roce opět najela na hormonální kolotoč-nejdříve léky na ustáleni cyklu,potom léky na pomoc při otěhotnění a pak další léky na udržení tehotenstvi. Na začátku prvního trimestru mě operovali pod celkovou narkozou s podezřením na mimodelozni tehotenstvi,které se nepotvrdilo a od te doby jsem cely první trimestr krvacela a spinila. Následně nám vyšel velmi špatně screening s podezřením na Downův syndrom,takže další zásah do těla v podobě odběru buněk placenty,naštěstí se vše vyvrátilo a řekli nám,ze miminko bude v pořádku bez chromozomalnich postiženi,navíc nám oznámili pohlaví,byla jsem nejšťastnější ženská na světě,protože nám řekli,ze to bude můj vysněný chlapeček. Druhy trimestr probíhal už v pořádku,ale od 7.mesice mi strasne tvrdlo břicho,bylo to hrozne neprijemne,nemohla jsem na delší procházky,jen ležet a odpočívat. V 8.mesici jsem přestala cítit pohyby a vzali mě do nemocnice na pozorování,byla jsem tam přes noc s tím,ze je vše v pořádku,ze mohu domu. Cítila jsem,ze v pořádku to není,břicho mi kleslo a druhy den v noci jsem začala rodit. Okamžitě jsme jeli do nemocnice a tam už jsem přijela otevřená na 7 prstu a už neslo nic jiného dělat,než porodit. Malý se na rodil o 5 tydnu dříve jako zdrave miminko-bojovník.. bohužel hned po porodu se objevila deprese,která se dlouhodobým pobytem v nemocnici stále stupnovala,nechtěla jsem si vzít mimco domu,brecela jsem cele dny a noci,pořad jsem říkala,ze ho nechci,ze s nim nechci být doma sama..jsem odjakživa precitlivela,trpím na depresivní stavy,mám dny,ze nechci mezi lidi,stranim se kolektivu,mám často deprese ze svého vzhledu..to se odrazilo i na malem,protože začal enormně pribirat na vaze,kojila jsem ho po 3 hodinach,ani o chvíli dřív,protože co kdyby pak ještě víc nabral. Poslouchala jsem stále poznámky okolí,jaký je to budulinek,burtik,atd. Strasne jsem ten první půlrok trpěla a myslela jsem i na sebevraždu. Přestože můj život byl jak z pohádky-vlastní byt,hodný manžel,pejsek,zdrave miminko,milujici rodina-já tu už být nechtěla,strasne se mi styskalo po životě před dítětem...kolem 8.mesice se to pomalu začalo lámat. Teď už je to jiné,malý je můj svět,strasne ho miluji,někdy je špatný den,ale to je asi normální,..s vahou svého chlapecka už si hlavu tolik nelamu..občas si říkám,ze je to malej Koblížek,ale vím,ze mu dávám k jídlu jen to nejlepší,co muzu,žádné sladké nebo tučné věci,ze bude zdravý kluk jako buk..je to to nejlepší,co v životě mam..nejsem nejlepší matka na světě,občas ujedu,myslím,ze to je moji povahou,snažím se být dobra máma a vše malému vynahradit...
a tak jsme opět s manželem diskutovali na tema druhé miminko,manžel to nechává na mne,až budu připravena,protože kolikrát tu v mých depresích byl v slzách i on..
Bojím se,ze se mi ty stavy vrátí,nevím,jestli někdy budu 100% připravena mít další dítě..ale zase si rikam,ze jde o ten začátek,ze to bude masakr,ale pak snad bude vše,jak jsme chtěli-deti jako parťáci,společně výlety,cestování..
Mate někdo,prosím,zkušenost?
Omlouvám se za sloh..

klea81
28. říj 2018

Kamarádkám s depresí bylo doporučeno nekojit. Laktace jim byla zastavena hned po porodu v porodnici. Nevím jestli by to třeba nepomohlo i tobě. Možná bych šla předtím zpracovat těhotenství a péči o dítě s psychoterapeutem, aby sis netahala své špatné vzpomínky a pocity do druhého těhotenství. Parťáci budou děti i 3 roky od sebe, čím jsou blíž tím je péče náročnější a pokud jsi labilnejsi bude to o to větší stres.

urtica
28. říj 2018

Ahoj, taky jsem ji měla, teď čekám druhé, tak se háčkuji...jinak - mně se zatím kojení vzdávat nechce, ale pokud nebude zbytí..

urtica
28. říj 2018

Jinak tedy - my opravdu čekali, až se dám dohromady, brala jsem AD a dva roky docházela na terapii, děti od sebe budou 4 r., dvě za sebou bych nedala

77moona
28. říj 2018

Po prvním porodu jsem měla depresi asi půl roku. Chtěla jsem se zabít, skočit z balkonu. Když byl dceři rok a půl, přijala jsem myšlenku, že chci druhé dítě. Celé těhotenství jsem si říkala, že všechno musí být jinak. Že porod musí být jiný, první byl strasny, že druhé dítě bude hodné, prvni dcera skutečně rvala nonstop celý den, že druhé dítě bude chtít jezdit v kočárku, první dcera v nem jen rvala. A skutečně je to tak, porod byl mnohem lepší, ač druhá dcera byla ctyrkilova. Pláče jen jako běžné mimino a v kočárku krásne spí. Někdy, když ji třeba bolí břicho, a brečí trošku dýl, se ve mně probudí obává, že je to tady, že breci a už nikdy nepřestane, takže určité pnutí je ve mně pořád, ale depresi nemám. Každopádně jsem byla rozhodnutá případně pro psychiatra.

klea81
28. říj 2018

@77moona ono to tak funguje, pokud si člověk bude říkat, že to bude zase hrozné, tak bude, pokud si ale řekne opak, budou se dít zázraky 😉

preiba
28. říj 2018

Já kvůli poporodní depresi přestala kojit a bylo mi fajn. Neříkám, že je to vždy tak, ale bylo mi to doporučeno lékaři a dostala jsem léky na stopnuti laktace...
Jinak náš syn měl na půl roce 10.3kg a to byl teprve buřtík a nikdo to neřešil... Řeči jsem házela za hlavu a teď je akorát, vytáhl se a je to peknej klucik 😉
Jinak druhé dítko čekáme teď a narodi se před třetími narozeninami malého.
Vidim v tom plno výhod. Ve stejný rok půjdou Oliver do školy a malá Adélka do školky poprvé... 🙂

lnk84
29. říj 2018

@matyldik Z mé zkušenosti je to s druhým dítěte už jiné. Máte zkušenosti, proto se vše zdá být lehčí. Přesto bych druhé těhotenství naplánovala tak, aby staršímu byly už tři roky až se malý narodí, aby byla možnost dát ho do školky. Po porodu druhého dítěte nebudete mít na to první tolik času a školka může být dobrým pomocníkem.

michaela_2
29. říj 2018

@matyldik Pokud máš jakékoliv pochybnosti, tak bych to zbytečně neuspěchala 🙂 Jasné, že bys to zvládla! Ale zase je škoda, mít z toho předem nějaký stres a třeba si pak ty začátky zase protrpět - když za pár let by to mohlo být jiné. Nebo nemuselo, to je jasné, to ti nikdo z nás nepoví. V každém případě, já otěhotněla podruhé když bylo dceři 13 měsíců - byla naprosto bezproblémové miminko a já si to s ní užívala. Po narození syna to byl pár měsíců mazec 🙂), ten malý věkový rozestup má hodně co do sebe, ale ty začátky mohou být náročnější. Takže pokud bych měla s prvním zkušenosti jako ty, počkala bych s dalším těhotenstvím ještě tak rok dva třeba 🙂

hanve
29. říj 2018

Po prvnim porodu jsem chytla depresi, k cemuz zaajiste prispela ma minulost(uz jsem se s depresi lecila), problemy v tehotenstvi, kdy jsem nevedela, zda maly nebude vazne nemocný a cele tehotenstvi jsem byla ve stresu a predcasny porod a dlouhy pobyt v nemocnici. Brala jsem AD, trpela uzkistma a nezvladala jsem byt sama jen s malym. Druha se narodila po dvou letech. Bez jedineho problemu, jeji miminkovske obdobi jsem si uzivala, problem nastal az tak po pul roce, ale to je zpusobeno jinyma okolnostma. Jsem v tom zas, chodi na psychoterapii a nechci brat prasky. A do toho dneska test a treti vychazi presne za 2 roky od druhe. A ja tu rvu jak zelva, treti jsem chtela, ale v posledni dobe jsem si zacala rikat, ze uz ne, ze treti uz nedam. Manzel treti nechtel vubec. A ja nevim co delat. Dve deti, dost zdravotnich problemu, muj neuteseny psychicky stav a dve carky na testu.

peacev
29. říj 2018

Holky co jste depresí prošly, zajímalo by mě, jak jste si to vlastně diagnostikovaly... jak člověk rozliší vlastně sám, jestli je to jak mu je normální a kdy už to normální není a chce to odborníka?

matyldik
autor
30. říj 2018

Děkuji za reakce,asinbude opravdu lepší ještě počkat,až bude malý víc samostatný..a já trochu snad dozraju🙈

@peacev nevím,jak ostatni,ale já měla hrozne stavy uzkosti,brecela jsem každý den,ani z pyzama jsem se kolikrát neprevlekla,nic jsem doma nedělala,nechtěla jsem se o malejo starat a když jsem šla třeba sama ven,tsk jsem se nechtěla vrátit domu..premyslela jsem i o sebevraždě,bylo to strasny psychicky trauma,které trvalo fakt tak půl roku,pak se to malinko lepsilo..chodila jsem k psychiatricce...občas se mi stav vrátí a to hned jdu za manželem,ten mě obejme a promluvime si spolu,pak se na mě podívá to naše stesti,dá mi pusinku a je to pryč..už to nikdy nechci zažít. Psychika je nejhorší nemoc..nikdo nechápe,jak přesně se citis...

hanve
30. říj 2018

@peacev Probrecela jsem vetsi cast dne, nemela chut a silu cokoliv delat, nemohla jsem zustat sama, ve chvili, kdy jsem zustala byt i na 5 minut sama, tak na me padala silena uzkost, cele dny jsem radeji travila venku, doma to bylo k nesneseni, nechtela jsem se starat o maleho. Dochazela jsem k psychiatricce.

peacev
31. říj 2018

@hanve @matyldik holky oběma moc děkuju🌷, mrzí mě to, čím jste si prošly a i já jsem něčím rozhodně prošla, pořád jsem si říkala jestli je to OK nebo už ne ... teď už je to asi jedno, ale já bych v tom chtěla mít jasno, i když se pořád potýkám s nekonečnou únavou a myslím si, že je to k tomu...

urtica
31. říj 2018

@peacev U mě se to právě projevilo hlavně tím fyzickým vyčerpáním, takže mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo jednat o depresi. Nezvládala jsem základní sebeobsluhu, jednoduchá věc - třeba naskládat nádobí do myčky mi trvala 45 minut, třikrát jsem u toho musela odpočívat...pak mě začaly strašně bolet záda, chodila jsme v předklonu, nakonec jsem zůstala jen ležet.

aklin
31. říj 2018

@peacev poprve jsem nedela ze mam deprese, uzkosti a psychozu. Doslo mi to pote co jsem se chtela zabit. A druha deprese prisla znicehonic a to uz jsem vedela, ze ta mrcha prisla. Nebyla jsem schopna se postarat o sebe natoz o dite. Chvili mi bylo dobre a behem chvilky jsem byla bez zivota - nechut cokoliv delat, sedela jsem nebo lezela duchem nepritomna, otupelost, nechut k jidlu, plac, nenavist k sobe same. Jako vazne hruza. Nejhorsi bylo, ze me v tomto stavu videla dcera.

Sem začni psát odpověď...

Odešli