Jak zvládat těhotenská oznámení, když se nám nedaří?

@zofie_stastna Když jsem tolik let nemohla otěhotnět, bylo to pro mě hodně bolestivé téma, když někdo otěhotněl/porodil. Nejdřív jsem to vždycky obrečela, po pár letech jsem na to začala být alergická...

Když se nedařilo 2 roky, tak jsem samozřejmě projevila nadšení, ale byla jsem z toho upřímně smutná. Nejvíce teda u těch co "ani jsme to neplanovali/vyšlo to napoprvé... kolikrát jsem viděla matky, co křičí na své děti, co jich mají hromadu a od pohledu vypadají, že do 5 neumí napocitat, q to js si rikala, ze neni fér... jako joo..hezky jsem se v tom piplala, to jo 🙂 pak se zadarilo a uz jsem nic a nikoho neresila (a občas i pochopila ty urvane mamy)

@zofie_stastna snažili jsme se dlouatánských 19 let. Za tu dobu se třeba stihla narodit dcera a dokonce už i vnučka. Tak dlouho to trvalo. Každé oznámené těhotenství, a že jich za tu dobu bylo, jsem nejprve obrečela, ale pak jsem se sebrala a měla z nich upřimnou radost. To jen u nejbližších. U ostatních jsem se mohla jevit jako zapšklá nepřející bába, ale bolelo to hrozně moc. Ale to je asi logické. A nikdo to neřešil. Na druhou stranu taky dobře. Než aby kolem mě chodili po špičkách...

@kelerub A jak to nakonec u vás dopadlo po tak strašně dlouhé době? Já se taky právě děsím toho, že bude manžel dřív dědeček než podruhé táta. To by mě asi definitivně položilo...

@zofie_stastna nakonec jsem se na prahu čtyřicítky dočkala a díky darovanému vajíčku máme dceru. Té je teď něco málo přes rok.
Ale jak říkám za tu dobu se třeba švagrovi narodila dcera a té dceři její vlastní dcera.
Můj manžel je z 8 dětí. Když jsme se začali snažit o dítě, všichni jeho sourozenci ještě byli bezdětní. Než se zadařilo nám, bylo na světě už 13 neteří a 1 praneteř. Tohle bylo teprve na palici.

@kelerub to je šílené. obdivuji vás!

Měla jsem biochemko. První po několika letech. A setkala se se známou co měla břicho. Bylo mi to nepříjemný, snažila jsem se ji vyhnout, nakonec jsem kontaktu neutekla a byla jsem dost zaražená (protože mě to mrzelo, že nám to nevyšlo, ale nikdo to nevěděl) že se všichni smáli, že jsem dlouho nebyla mezi lidma (covid) ještě venku jsem to obrecela, jakmile všichni odesli. Nicméně jsem si to pak zpracovala, ze bych to měla přát, že aspoň někomu to vyšlo a zpětně se omluvila a vysvětlila situaci. A zjistila, že si holka prošla tím samým a pak až se zadařilo. Takže jsem se pak snažila si to nebrat tak osobně, protože člověk nikdy neví a zpracovat si to až třeba doma.

Mně je to take líto, vzdycky kdyz vidim nekoho s pupkem nebo miminkem. Ale nejsem nepřející. Přeji.
U mě je to těžší v tom, že v mé praci potkávám z 90% těhotné i maminky s dětmi.

Vždycky, když někdo oznámil, že je v tom a ještě na první dobrou, tak to zabolelo u srdíčka. Každopádně držím se hesla ,,přej a bude ti přáno" a vždycky jsem to se všema z okolí prožívala. Teď, když někdo přijde (většinou už čekají druhé), tak už je to bez hlodaveho cervicka, proč oni jo a my ne a upřímně se radujeme. Každá se jednou dočkáme!🙂)

@zofie_stastna bolelo to celých 9 let. A jak 🙂. Ale každému jsem to přála..
Moje ségra děti nechtěla a stejně každý rok se ji prý naprosto nečekaně zadařilo.
Nejhorší třeba bylo, když za mnou třeba přišla paní v očekávání, že když to bude kluk, okamžitě dítě dává pryč. Ona přece chce holčičku.
Člověk to obreci a naučí se s tím žít, upřímně jsem se prostě smířila, že děti mít nebudeme. No a pak přišel nás největší zázrak..❤️.

Nejhorší na tom je, že opravdu vypadáš jako nepřející, přitom je to tolik citlivé a bolestivé. A z pohledu druhého je to taky nepříjemný. Víš, že se několik let snaží a pak mu oznamuješ, že budete mít dítě a to se znáte oproti nim chvilku. Tak ti pogratulují a stejně ve tváři vidíš, jak moc je to bolí. Je to nespravedlivý. Na mě manžel poznal, že je další kámoška těhotná, jen jsem přišla domů a už se rovnou ptal, tak která to je. Dokonce nám to oznamovali i v pokročilejším stádiu s vidinou, že se nám třeba do té doby taky zadaří. Pak jsem se sama musela postavit s břichem před kamarádku, která 7 let čekala na svý. A vůbec jsem o těhotenství ani nepípla. Samozřejmě se ze slušnosti zeptala, ale když jsem to znala z druhého břehu, věděla jsem dobře, jaké to je a nechtěla jí zbytečně trápit.

V době, kdy jsme se marně snažili o druhé, za mnou přišla kamarádka, že je v průšvihu a neví, jak to říct manželovi. Čekala neplánovaně třetí. Normálně si pamatuju, jak tam stojíme u dětské prulezky s těmi našimi (předchozími) prcky a řehníme se tomu, jak s náma osud vydrbal. Těhotné kamarádky mně těšily, já brečela vždycky nad tím, že ten, kdo by dal dětem vše, žádné nemá, a kdejake existence jich mají jako když nasype.