Jak zvládnout bolest z neúspěšného snažení o miminko?

@anonym_autor znam to také, bohužel na to podle me nic nefunguje,jen že to prostě bolí. Řešíte to na klinice? Ještě jste relativně mladí,je velká šance, že by se také mohlo zadarit.

Ano, jdeme cestou IVF. Já se za svoje pocity stydím, ale ovládnout mi to nejde. Už jsem přemýšlela nad psychologem.
Díky za milá slova.

@anonym_autor To se nemusíš stydět. Myslím, že všechny, které si procházely něčím podobným, tyto pocity měly 😊 naopak mě vždy udivovala necitlivost okolí, které nikdy nic takového řešit nemuselo.

Byla jsem na obou stranách barikády a jediné, co za mě funguje, je upřímnost… Nevidím problém říct kamarádce i blízkému z rodiny, že jim to moc přeju, nicméně sama se cítím tak a tak a potřebuju odstup od situace, omezit návštěvy. Prostě na rovinu. Tak stejně, když jsem byla už já těhotná (s dítětem) a kamarádka byla v této situaci, tak jsem jí to taky takto řekla, ať si to řídí ona, jak potřebuje, nemávala jsem jí mimioblečkama pod nosem atd. Myslím, že většina z nás ti úplně rozumí. 🙏

Cgápu tě, ale asi neporadím...Já jsem omezila styky se setrou a jejími dětmi, když se nám nedařilo...natolik to bylo bolestné :/ Jinak to nešlo :/

@anonym_autor ja se s snažila s přítelem 4 roky o dítě. Už jsem měla nachystané injekce do břicha... Které jsem nakonec odmítla a nějak jsem se smířila, že to druhé dítě nebude. prvni se narodil v r.2014... ovulaci jsem neřešila, koupila si kolečkové brusle a jezdívala jsem 3x do týdne jezdit, sem tam zacvičit, věnovala se více práci a najednou dup.... Mám u sebe teď 6,5 měsíčního chlapečka (je mi 33) .... Já vím, že se to lehce řekne a říkali mi to i ostatní ať se na to přestanu soustředit, nemyslet na to... A ono to fakt nějak zabralo 🤷🏼‍♀️ . Příběh známé byl takový, že nemohla několik let také otěhotnět, do toho rakovina, z které se dostala 🙏🏼a nakonec si adoptovali holčičku miminko, no a pak ? Po adopci, kdy už to neřešila a že nemůže mít děti,po 5 letech otěhotněla, celkem 11let to trvalo 🙈 ....

Za pocity se nestyď. Pocity, emoce jsou jen informace, jak se v určité situaci cítíme. Dávají ti signál, že si máš něco zpracovat. A když se ti nedaří počít je to citlivé téma, jednak máte s partnerem důvod proč to dítě chce, a také je jistý společenský tlak, očekávání, jak máš správně žít a to dítě je jistá sociální vizitka.

Najdi si bezpečný prostor, klidně toho psychologa, kde prostě upřímně řekneš, co cítíš, nebo se aspoň vypiš tady z toho. Ono se moc nepohneš, když to v sobě budeš dusit. Přiznat sama sobě, nebo někomu, že závidíš, že má dítě a prostě tě to se*e, že ona ho má a ty ne, pobrečet si u toho, to chce odvahu. Jdeš s kůží na trh, ale je to úlevné a fakt to, chce bezpečný prostor, aby ti to nikdo nemohl dát vyžrat, hodit proti tobě hnusnou poznámku, že nemáš dítě, závidíš dokud to nemáš nemáš to zpracované. Někteří lidí si myslí, že jsou víc, když mají dítě.

Taky mě to štvalo jednu dobu, že se nedaří, že nemáme dítě. Asi si to na nějaké úrovni beru jako svoje selhání. Nedávno jsem se manželovi omluvila, že se to ještě nepodařilo. (On mi nic nevyčítá, nepředhazuje, jen vím, že si to přeje.) Řekl mi, že se mu nemám za tohle omlouvat, že jsem truhlík.

Snažíme se asi 4 roky, nebaví mě to přesně počítat. Je mi 36 let. Letos jsme byli s manželem na dovolené a potkali jsme tam pár, kterému bylo lehce přes 70. Nějak jsme se spolu dali do řeči. Byli z Rumunska, na pánovi bylo strašně vidět, že je hrdý na to, že je inženýr a jeho syn dělal něco s informačními systémy, umělou inteligencí, přesně si to nepamatuji, ale jen podle toho názvu bylo vidět, že je bedna. Syn dokončil doktorát na univerzitě v Anglii, která patří mezi TOP 5 univerzit v Anglii a na tom pánovi bylo krásně vidět, jak je na svého syna hrdý. Za mě super, prorazit v cizině v náročném oboru na prestižní univerzitě. Má můj respekt. Ptali se nás, jestli mám děti. Říkám, že ne, ale chceme. Paní říkala, že dítě měla ve 40. Nám to s manželem přišlo hodně povzbuzující jako takový vzkaz z vesmíru, že správný čas ještě přijde. Osobně si myslím, že to chce i určitou odvahu pustit dítě do světa a některé věci vidíš jinak s věkem, kdy máš určitý nadhled. Já říkám, kvalita chce svůj čas.

@bara07 Tak to bychom tvojí švagrové měli pogratulovat a udělat diplom za to, že porodila dítě dřív než ty. Jj taky mám takovou švagrovou, která dává najevo, že je lepší než já, protože má děti a my ještě ne. Také mi dává sežrat, že budu stará matka.

Měla jsem taky takové pocity, přestala jsem se stýkat s jednou známou, vůbec to nechápala, říkala ať si přijdu povozit a pochovat miminko kdy budu chtít...bolelo to moc. Podle mě to nemůže nikdy pochopit člověk, co otěhotněl hned nebo dokonce omylem. Ještě ty pocity budu stará matka, nechci bejt stará matka. Teď zpětné to vidím jinak, kdybych byla bývala měla dítě ve věku co jsem chtěla, bylo by to se strašným kret... Určitě bychom se tak jak tak rozešli a kdoví jestli bych vůbec dítě ještě viděla. Tím chci říct, že cesty Boží, co se má stát stane a tak podobně. Prostě leckdy si na ty důležité a krásné věci musíme počkat

Kamarádka měla velký problém otěhotnět. Z naší holčičí skupinky se jí zadařilo jako poslední. Jsem moc ráda, že jsem o ni nepřišla, protože jsme se postupně všechny bály jí říct, že čekáme, nechtěly jsme jí ublížit. Tvoje pocity jsou zcela přirozené, jde spíš o to, jestli se jimi necháš ovládnout. Kdyby toho už bylo moc, tak bych se neostýchala vyhledat odbornou pomoc, protože dětí kolem tebe bude jenom přibývat a byla by škoda přijít o lidi, které máš ráda a kteří mají rádi tebe.

Moc mi pomohlo, jak tu píšete. Asi to není taková zvláštnost, cítit závist nebo jak to pojmenovat.

Řekla bych, že máš úplně přirozené pocity. Měla jsem to hodně podobně, nedařilo se hrozně dlouho, pak jsem po druhém transferu otěhotněla a těhotenství ukončovala na konci prvního trimestru z důvodu vážných vývojových vad. Bylo to období totálního zoufalství a prázdnoty.
Ale zařekla jsem se, že nebudu zapšklá na své okolí a nepřestanu se stýkat s kamarády a rodinou, kde jsou děti. Došlo mi totiž, že jsem s nima ráda, doma jsem z toho byla smutná, že oni mají a já ne, ale nebyla jsem víc nešťastná, než kdybych je neviděla. A to mi hrozně pomohlo, když jsem si uvědomila, že míra mého utrpení se s návštěvami nijak zásadně nemění, protože jsem z toho nešťastná prostě pořád i bez návštěv.

A já to zase napíšu z pohledu té sestry - nezlob se, ale mně to přijde nespravedlivé vůči ní. Ona přece nemůže za to, že otěhotněla a ty ne. Teď se pravděpodobně často cítí na pokraji sil, nevyspaná, pořád v zápřahu s dětmi a místo abys jí s dětmi občas pomohla a viděla je vyrůstat, ještě jí to dáváš za vinu. Synovci/neteře brzo vyrostou a nebudete mít žádné vztahy. To ti za to stojí?

@prejeta_zaba Autorka to švagrové určitě za vinu nedává. Jen je jí to prostě líto a bolí to. Stejně jako to bolelo mě a spousty dalších žen, které si tímto prošly.

@anonym_autor pokud je ti nepříjemné se s nimi stýkat, ať jim to manžel normálně citlivě řekne, vždyť je to pochopitelné. Mimochodem, ono je to většinou těžké i pro tu druhou stranu, pokud vědí, že vy se o miminko už dlouho snažíte. Dodnes si dobře vzpomínám, jak mi bylo blbé přiznat mojí kamarádce, že čekám další dítě. Držím palce, ať se vám miminko brzy podaří.

Já tě chápu, na první jsme čekali 5 let. Všichni okolo už dítě měli a nás se pořád vyptávali. Během těch pěti let se mi jednou podařilo otěhotnět a musela jsem to v 9 TT ukončit, protože to bylo zamklé. Když mi sestra oznámila, že čekají, tak jsem to ořvala. Ale taky jsem se dočkala, teď mám dva zdravé kluky🙂

@prejeta_zaba Toale většinou nebývá pocit, že to dáváš někomu za vinu, jen ta hmatatelnost toho, že jiní mohou a ty ne, může být hodně bolavá. A upřímně mi tvůj názor přijde hodně jednostranný a tipuji, že jsi nic takového nezažila...
Upřímně si neumím představit, že bych v takové situaci ještě chtěla přemýšlet nad tím, že se manželova sestra cítí vyčerpaná a uvítala by pomoc.

@gruyerre vidíš, tenhle pohled mě nenapadl, děkuju.

@anonym_autor dokážu si to představit , my se teda snažili ,,jen" dva roky,ale období pro mě teda strašný . Za tu dobu jsem zažila jen jedno oznámení těhotenství a byla to kolegyně která otěhotněla během chvilky. Hodně jsem kvůli tomu brečela a strašně moc záviděla . Ty pocity si pamatuji doteď a už je to 16 let zpátky. V rodině to teda nikdo nevěděl že se snažíme, byli jsme hodně mladí. Držím palce ať se brzy zadaří.

@anonym_autor za pocity bych se nestyděla, ale psychologa bych zkusila. Já tuhle zkušenost nemám, respektive mám zkušenost dlouhého snažení a nedaření, ale už jsme děti měli, tak je to nesrovnatelné. Nicméně já si zakazovala, se tím extrémně stresovat a zatěžovat a určitě bych se snažila si to tak nastavit, i kdybych se snažila o první. Prostě to brát, že tím, že se na to tak moc zaměřím, tomu nejen nepomůžu, ale ještě si to ztěžuji. Ale jak píšu - já v té situaci nebyla, tak těžko říct, třeba by mě to taky semlelo. Ale psycholog je podle mě rozhodně dobrý nápad.

@anonym_autor Chápu tvé pocity a myslím si, že největší z nich je závist. Procházela jsem si tím samým, 7 let neplodnosti bez zjevné příčiny , řešení přes IUI a IVF. U mě byl největší dusivý pocit NESPRAVEDLNOST. Jsem z pěti dětí,z toho mám tři starší sestry a jednoho bratra. Ale. Nejstarší má tři děti, druhá čtyři a třetí taky čtyři. A poslední dítě se narodilo té nejstarší před rokem a víš co? Neplánovaně a hlavně nechtěná ani jedním z partnerů. Prostě prý to jeden večer neřešil a věděl, že nebere antikoncepci ,že si pro ni musí dojít. Víš jak mi bylo? Poslouchat,že ta malá je nechtěná a že vůbec ona neměla být matkou, že kdyby ty děti neměla... A já jen tak seděla a usmívala se... Co jsem mohla dělat? Je nespravedlnost,že bys dítěti dala vše , od zabezpečení po nekonečnou lásku , zatímco tvé sestry těm dětem nedopřejou ani výlet k vodě /do lesa/ školní aktivity , prostě nic tak samozřejmého ,protože přednější je tabák. Kolikrát jsem si říkala ,že chudáci děti, kolikrát mi psaly,ať jim půjčím peníze na jídlo pro děti ...
Ale jeden recept na to mám - pokud to nejsou tak hrozné matky jako moje sestry, tak se pokus jim to přát. Přej a bude ti přáno. Povznést se nad tou závistí, zkusit se zaměřit na ty pozitivní pocity ( ňuchňání miminka , být mu skvělou tetou apod) a třeba to opravdu přijde 🙏Emoce dokážou hodně - třeba blokovat pozitivní energii 😍
P.S. Nám se také podařilo poté,co jsem tyto lidi ze svého života radši vymazala. Nedávali mi nic dobrého, pozitivního - naopak. Protože jsem žila jejich životem,jejich problémy a nechala se ovlivňovat vším,co mě akorát rozčilovalo a nedělalo dobře.
Přeji mnoho štěstí 🍀🍀🙏❤️

@anonym_autor Já se přidávám. My máme děti neplánovaně a fakt mne mrzelo, když jsem dostala céres od známé, proč vůbec volám jedné kamarádce, že je ze mne nešťastná, protože to je přece nespravedlivé, že my jen lusknutím prstu a oni nic. A jestli si vůbec uvědomuji, jak ona se tím trápí.
Ne, vůbec mne to nenapadlo a přišlo mi to fakt nefér.
Jako to jsem měla ve své situaci dělat co?
Ten náš vztah se už nikdy nenarovnal.
Kdežto s kamarádkou, která nakonec po 20 letech adoptovala, máme fakt hezký vztah. Máme se rády, podporujeme se.
Zvaž toho psychologa, není zdravé v sobě pěstovat křivdu. A už vůbec ne vůči lidem, kteří za daný stav věci nemohou.

@brunetka11 to mi připomnělo, když mě můj děda vyzvedával z nemocnice po ukončení mimoděložního těhotenství (moje první těhotenství) a řekl mi, že známý mu akorát volal, že se mu narodilo pravnouče a on se s ním ani nemohl radovat. Já mu řekla, že to s tím přece vůbec nesouvisí - moje kamarádka byla zrovna těsně před porodem a rozhodně jsem chtěla mít z jejího miminka radost.
Já chápu, že to může být bolestivé, ale živit v sobě křivdu a závist není nikdy dobré. Je to možná pochopitelné, ale neomlouvala bych si to, že na to mám nárok. Navíc to člověka nejvíc sžírá samotného.

Ahoj jestli se můžu přidat, ve 20 a ve 30 letech jsem otěhotněla ani nevím jak, mám dvě děti. Ted nového partnera je nám lehce přes 40 a snažíme se rok a půl a já nějak nechápu proč to nejde. Byla jsem u lékaře, ale hnát to hormonama nechci. Prostě si říkám buď nám to pánbůh dá do vínku nebo ne.

Já jsem byla v hodně podobné situaci. Snažili se s přítelem taky až kolem třicítky a nakonec už byli úplně vyčerpaní z toho, jak se to pořád nedařilo. Ty návštěvy u ostatních, co čekají mimčo… to bolí, i když jim to fakt přeješ. To je úplně normální, nejsi kvůli tomu špatná. Nakonec jsem šla na IVF kliniku do Zlína a povedlo se nám to tam. Je to spíš menší klinika, všechno takový osobnější a člověk má pocit, že se mu fakt věnují, ne jak na běžícím pásu. Měli jsme fakt super koordinátorku 🙂