Nedaří se nám početí - začínám se chovat hrozně
Ahoj, třeba mě pochopíte, třeba ne, doufám v nějaké reakce. Předem se omlouvám za dlouhý text. S přítelem jsme 2,5 roku. Na jaře jsem potratila, byla jsem těhotná poprvé v životě. Přesto, že mě to zasáhlo, tak si myslím, že jsem to ustála dobře. Žádné scény, partner byl také skvělá podpora. Po několika vyšetřeních stojíme na prahu rozhodnutí, zda zkoušet dál přirozeně (jenže je tu můj věk 39 a malinko horší spermiogram), nebo jít do IVF. Ze strany kliniky IVF se cítím docela pod tlakem, mám v plánu nějaké konzultace u jiných doktorů, jdu ke svému gynekologovi, prostě chci mít hodně informací pro a proti. A teď k jádru věci. Doma to moc neřešíme. Partner se zdá, že jakoby to odhání to téma, nepřipouští si to atd. Já jsem čím dál víc ve stresu, propadám takové té neobytné panice, že "co když"... je to poslední šance? nechá to následky? už to později nepůjde vůbec? prostě sakra není to trhání zubu, pár nocí už moc nespím. Jenže místo, abychom drželi při sobě, jsem zkazila dlouho plánovaný víkend nesmyslným výlevem. Podotýkám, že mám pár Ex, které vídám běžně i léta po rozchodu, nic v tom není. Stejně tak jsem nikdy neměla problém, když některý z mých partnerů se vídal s expřítelkyní nebo exmanželkou. Třeba i kvůli dětem, vždy bez problémů. Přítel má EX - dle jeho slov byli spíš kamarádi (něco proběhlo, snad před 5 lety), ona jím ovšem byla tak posedlá, že když se dal dohromady se mnou, tak hrozila sebevraždou. Já jsem o ní zpočátku, několik měsíců vůbec nevěděla, dozvídala jsem se všechno náhodně (třeba, když volala, strkal si mobil zvonící do kapsy - takže jsem se narovinu zeptala, proč to dělá, že to vypadá divně). a tak postupně během měsíců vyplulo na povrch, že holka s ním prakticky kromě sexu a společného bydlení vedla partnerský život, stavěli dům /jeho slovy, ona mu pomáhala, jako každý jiný kamarád-muž/, dodnes (2,5 roku), když jeho parta kamarádů má nějakou akci a má tam být ona, já nejsem zvaná, aby ona z toho neměla psychickou újmu! 2,5 roku jsme spolu!!! naposled před 3 týdny, šlo pár jeho přítel na večeři a pivo a opět šel jen přítel. Já jsem si šla po svých. Zvykla jsem si. Vždy ale když se takto vidí (cca jednou za 2-3 měsíce, nic častého), ona jakoby znvou zahájí aktivitu. Takže teď se viděli v červenci (já nešla, protože ona mu vyloženě na dotaz, že by mě rád vzal, napsala, že ne) a teď v sobotu mu poslala fotku, která mu měla připomenout něco, co spolu zažili na stavbě toho domu (našeho brzy budoucího domova). A ve mě bouchly saze. Výsledek byl ten, že jsem cvok, co má strach z úplně neškodné ex, která je už dávno v pohodě, že příště mi ani raději neřekne, že píše ona, nebo, že jdou na pivo spolu (trvalo mi přes rok, než jsem ho naučila, říkat mi na toto téma pravdu - tímto jsem to úplně zhatila). Jenže já jsem teď hrozně zranitelná, bojím se, že zůstaneme bez dětí, našly se i další zdravotní komplikace, a fakt mi nepřidávají vtipné smsky holky, která prostě dokud se bude vyskytovat v okolí, vždy se bude snažit a doufat, že nám to nevyjde. Vím, důležité je, že on jí nechce! ale třeba jen to, že důsledně dbá, abychom se nepotkaly. My za tu dobu máme společné známé, ale já jsem se s ní nikdy neviděla! Proč neudělá to gesto, proč stále ohledy k ní, proč se jednou konečně před ní ke mě nepřihlásí, když mám být matka jeho dětí a pokud by to vyšlo, tak za pár týdnů už bych měla termín...? on říká, že jen a jen z ohledů k ní, že jí nechce trápit, že není důležitá. Já to mám od začátku ložené jinak. Představila jsem ho všem v mém okolí dávno a pokud by s tím někdo měl problém, je mi to fuk...
@saminomimino Zkuste si po sobě svoje příspěvky znovu přečíst a zamyslet se nad tím, jak se asi může při jejich čtení cítit žena v situaci zakladatelky, která je čerstvě po druhém potratu. Kromě toho jsou všechny příspěvky a la "mít dítě před či po třicítce?" mimo mísu a téma diskuze. Překvapuje mě, kolik diskutujících se nechalo strhnout k tomu, aby obhajovalo svoje rozhodnutí v tomto směru nebo dokonce soutěžilo, kdo si to v životě lépe zařídil.
Zakladatelce fandím a jsem přesvědčená, že to dobře dopadne. Těch šťastných konců vidím kolem sebe opravdu hodně. Přeji pevné nervy a trpělivost.
@zoufala_l Buď v klidu a nenech se znechutit příspěvkem někoho, kdo si neumí představit jaké to je. Ono je to pěkné, tak soudit druhé, když není problém s otěhotněním, bydlení vyřešené, protože se bydlí na malém městě/vesnici... Myslím, že opravdu není potřeba se jakkoliv obhajovat před někým, kdo očividně vůbec nemá páru. Držím palce! ❤️
Díky holky za pochopení! Píšu to všem, co poslaly nějaké pozvbuzující slovo! journals, pratensis, raschwa, veev, ariadna 12, vineta, hafika - omlouvám se, jestli jsem na někoho zapomněla. Ony zkušenosti jsou nesdělitelné. Já jsem dávno vyrostla z toho soudit lidi v podstatě jen podle pár vět ve virtuálním prostoru. K tomu musí každý dospět sám a nebo taky ne. Každého věc. Díky moc každopádně! ❤
Jen trocha k těm poznámkám k věku (i když jsem celou diskuzi nečetla). O dítě jsme začali s manželem usilovat, když mi bylo třicet a dokončila jsem druhou VŠ. Ve 34 letech po třech pokusech IVF jsem potratila (i když bolestná záležitost, pro mě i povzbuzující, že se mi konečně podařilo otěhotnět a příště už to vyjde), syn se narodil v mých 35 letech, teď je mi 38 a už dva roky se snažíme o druhého prcka. Takže to není tak, že kdyby se začalo dřív a bůhví co a šmahem odsoudit všechny, co se snaží před čtyřicítkou o miminko. Naopak to starším ženám moc přeji, jsou většinou dobře zabezpečené, už vědí, co v životě chtějí, mají srovnané priority a nemají pocit, že je dítě připravilo o kariéru, cestování, mládí, atd. Takže já moc přeji, ať to brzo vyjde.
@saminomimino to ti muze byt proboha uuuuuplne jedno.
@bayt
Proto jsem psala,ze jsem neresila cek,ale s kym. Ze si zeny udrzuji casto vztahy se spatnymi muzi,snazi se je predelat,pisi sahodlouhe diskuze na toto tema,je taky proti nim. Ja mela prvni dite ve 27letech,akcne jsem zila od 18,takze nacestovana a prosupacena jsem byla azaz. Horsi muj manzel 😀
@saminomimino opravdu happy? 🙂 vždyť na blogu řešíš manželskou poradnu a v debatě tam pak docela upřímně hodnotíš váš tehdy vyhořelý vztah. Jo, kdybys napsala, že jste leccos překonali a teď je vám fajn, byla by to jiná. Jsem ráda, že jste krizi překonali, byla by škoda, kdyby ne, ale nepepři tu 🙂 (a neříkám to ve zlém, spíš mě ten kontrast tvého příspěvku s událostmi 2/2017 jen zatahal za oči).
@saminomimino A ještě dodávám, že člověk po dvacítce zvládne asi opravdu všechno, ale proč to tak hrotit? A to neberu vůbec v úvahu to, že na dítě jsou potřeba dva - nejlépe (kvalitní) muž a (vyzrálá) žena. Což se dá ve dvaceti jen těžko hledat. Ale i tak, i kdyby měla žena i v těch dvaceti fajn partnera, proč řešit těhotenství tak brzy? Pokud se nestuduje FHS UK a nějaké její nesmyslné pseudoobory, tak studium vysoké školy není až taková sranda. Aby to k něčemu bylo, sežere hromadu času. Nejde jen o čas strávený ve škole, ale též nad knihami, projekty, seminárkami, praxí, bakalářkou, diplomkou... Některý holky si třeba odkládají těhotenství do čtvrťáku/páťáku, kdy už to mají celkem ošéfované a připravují se vesměs jen na státnice, takže je času trochu víc. Ale chtít po mladé slečně, která má ještě mokrej inkoust na občance, aby byla zodpovědná máma, skvělá studentka vysoké školy a uměla si k tomu ještě vydělat peníze, je trochu drsný.
Pořád nějako zapomínáme, že VŠ není patent na rozum. Ve většině případů studuji jen proto aby měli titul. Pak ženy sedí hodiny a hodiny v práci, nejdou na sluníčko, snaží si se dokázat, že na to mají, jejich ego je veliké... přebírají mužskou roli, potláčají ženkou a diví se, že nemůžou otěhotnět. O všem by jen rozhodovali, jen aby ukázali že na to mají. Já osobně si myslím, že je to o potlačování ženskosti v sobě.
@jalito No ty bláho, tak to je jak z osmáctého století... ne, já jsem fakt nestudovala VŠ kvůli egu, ani kvůli rodičů, ale kvůli sobě a tomu, co mě baví. A žel - na to, co mě baví, jsou třeba celkem specifické vědomosti, bez nichž bych nemohla dělat to, co mě baví pořádně.
Co je podle tebe ženskost? Cudný úsměv , dlouhá sukně, dobře vybavená kuchyň a kopa dětí?
@jalito a já si zase myslím, že základy gramatiky se učí už na ZŠ 🙂) Málokdy do někoho rejpu kvůli písemnému projevu - ale když už chce někdo takto veřejně diskutovat na téma vzdělání..........
Jinak zakladatelka diskuze už dala jasně najevo, že by se ta hádka měla ukončit, tak to všechny v klidu rozdýchejme 🙂) a hlavně klid!
@sudylichozrout normálně tě lituju, když to čtu
@vineta Pro pochopení, neříkám že všechny studujeme kvůli egu, ale jsou takové případy. Nelze zovšeobecňovat.
@michaela_2 děkuji. Myslím, že na to, že nejsem Češka ještě píšu mnohem líp než rozený Češi.
@jalito a proc, proboha? Je mi 34, mam dve deti manzela, firmu. Vsechno cajk.
Mě vždycky hrozně vrtá hlavou - kromě toho, že je mi z toho smutno - co lidi vede k tomu, aby si do někoho v tíživé situaci ještě kopli nebo aby šmahem odsuzovali někoho, kdo se chová nebo s životem nakládá jinak než oni. A netýká se to jen téhle diskuze. To nemáte chuť ženu, která se zatím marně snaží o dítě, spíš podpořit a povzbudit? A na vysokoškolačkách vidět a ocenit taky to, že si s láskou k svému oboru jdou za svým, aby se mu jednou mohly věnovat, i když je to stojí pár let života při studiu a oběť (protože i tak se to dá vidět) v podobě odkladu rodičovství na později? Jasně, neplatí to na všechny. Každá mince má dvě strany, vždycky a ve všem. Všechno má výhody a nevýhody, mezi lidmi jsou osoby nesmírně zajímavé a obdivuhodné, stejně jako ty úplně opačné. Ale pokud má někdo a priori tendence kolem sebe kopat (důvod se vždycky najde), pak jediné vysvětlení, které mě pro to zatím napadlo, je zamindrákovanost, frustrace a nespokojenost ve vlastním životě. Případně mě opravte a objasněte, vrtá mi to hlavou už notně dlouho. :-/
A zakladatelce se omlouvám, že už podruhé vstupuju do diskuze, ke které nemám co konstruktivního říct.
Důvodem, proč jsem sem občas nakoukla, byla zvědavost, co vám ostatní poradí pro komunikaci s partnerem. To je taky věc, co mě dlouhodobě fascinuje - že různí lidé mají určité věci "různě ložené" a jsou situace, kdy absolutně nejsou schopni pochopit, že někdo jiný něco vnímá a cítí úplně jinak a že ho to může zraňovat. Pokud se jedná o partnery, tak je to pat. Nebo vlastně on je to pat v každém případě. Sama jsem nepřišla na to, jakým způsobem podobné situace řešit. Jasně, co nejotevřenější komunikací. Ale jak sdělit druhému, co cítím, aby pochopil (případně z druhé pozice, jak pochopit, co mi druhý sděluje a vžít se do jeho situace)… K tomu se fakt asi nedá poradit nic obecného, řešení musí každý hledat sám za sebe pro tu konkrétní situaci.
@pratensis Není se za co omlouvat 🙂 A k té tvojí otázce o lidech a diskuzích... Toto téma jsem založila, abych se dozvěděla, jak mojí situaci vnímají jiní, až v okamžiku, kdy jsem si řekla, že už jsem všechny argumenty "doma" vyčerpala, ale přesto nechci za sebou prásknout dveřma. Ve virtuální světě jinak téměř nežiju, na sociální sítích nijak aktivní nejsem, na jiných portálech nemám registraci. A to hlavně proto... že virtuální svět často svádí k jakémusi sklouzávání do role, v které ve skutečnosti nejsme, ale chtěli bychom být. Znám hodně lidí, co jsou v životě docela nešťastní a navštívíte-li jejich facebook, máte pocit, že lépe se snad ani mít nemohou. Lidé se obecně dělají v tomhle "nereálněm" světě taky silnějšími a odvážnějšími, než by byli tváří v tvář. V anonymním prostoru diskuzí se z nich pak stávají "ranaři". Kdybychom se potkali na kafi, nejspíš by kritici takový koule neměli.. Já jsem na to byla připravená, je to tak ve všech internetových diskuzích. Sama se snažim ctít pravidlo neurážet, snažit se dívat na věci i jinak, než jen striktně svýma očima a chovat se i ve tady v nereálným světě tak, jak bych se chovala, kdybychom si něco vyříkávali osobně. Ale rozhodně nečekám, že to tak mají všichni. Každopádně díky za příspěvek 👍
ahoj, jsi hodná, že se ptáš. Jsem teprve po šestinedělí a po Novém roce chci jít na kliniku. No a ten druhý potrat dost zahýbal naším vztahem, ale to je na dlouhé povídání... to se asi stává i ve stabilnějších párech. Jarní potrat jsme zvládli, patrner byl bezva, opora, byla jsem ráda, že ho mám. Teď podruhé je to, takové "no bóže tak se stalo, vždyť to už nás nepřekvapilo", jenže pro mě je to mnohem větší rána, než prve... :( ale nechci to tady moc datlovat. díky moc za zájem, je to milý, vážně!
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@saminomimino Tak to máš možná "omezený" okruh přátel. Buď ráda, že patříš do "těch šťastných" co to takhle mají.
To, že někdo studuje a chce vybudovat kariéru před pořízením rodiny opravdu není nic špatného. Já naopak nechápu ty, kteří se do zakládání rodiny hrnou hned po maturitě. Je to čistě každého věc, ale nejde paušalizovat a nemůžeš někoho odsuzovat za to, že v 31 letech nechce mít 4 děti. Každý ať dělá to, co mu vyhovuje. Souhlasím s tím, že život se někam musí ubíhat. Pro někoho to jsou 4 děti, pro někoho studovat, pracovat a projet kus světa. Ani jedno není špatně.