Jak zvládnout náročné chování předškoláka doma?
Ach jo, já už prostě nemůžu, jsem úplně na pokraji sil 😞. Máme dvě malé děti (4,5r a 1,5r)a se starší se to táhne už dlouho všechno. Je taková zvláštní. Furt ječí, hučí, zpívá ( je hodně hlučná) a i když se jí to furt připomíná tak jede dál. V ničem nespolupracuje, přijde mi že nefunguje doma nic (hygiena, spaní, jídlo, sama si hrát nebude...), sama ale nic neudělá. Že ze všeho udělá hysterickou scénu, úplně zbytečně. Chci jí učesat... Řev. Chci aby si umyla zuby... Řev. Něco jí spadne na zem.... Řev. Chci aby mi pomohla uklidit hračky... Řev. Prostě snad furt. U všeho jen nespoluprace a řev. Že zní tak afektovaně. Ze všeho udělá problém. Něco jí spadne a neřekne hezky podej mi to mami... Ale, jeeee mě to spadlooooo beee. Furt a furt a furt. Přitom ve školce funguje. Ale doma 🙄🙄 na ránu. Přijde mí, že není jediný normální den. Že není jediná normální hodina... A já už nemůžu. Často brečím. Jsem z toho hotová, nešťastná, naštvaná. Zuřím protože už nevím co dělat aby vše bylo ok. Manžel zuří, protože toho už má taky dost.a nejhorší je, že jsem ztratila chuť s ní trávit čas. Nebaví mě si s ní hrát. Furt si na mě i na manžela otevírá hubu. Kdyz se jí něco nelíbí tak mě bouchne, plácne. Nebaví mě s ní ani Jet na výlet. Jít s ní na hřiště. Dítě které jsme si vytrpěla (početí i porod). Dítě u kterého jsem si řekla že pro mě bude všechno. Že udělám vše aby byla spokojená, svá, silná.... Mám pocit že je všechno špatně. Když vidím děti na hřišti jak se chovají. Jak s schovají ve školce. V televizi ve filmu... Je mi do breku. nedavno jsem poslouchala písničku od Mira Jaroše, kde děti zpívali jak chtějí být jako jejich rodiče, tak je mi do breku. Protože mám pocit jak když jsem ve špatným filmu 😞 a ne nenechám jí dělat všechno. Zkusila jsem všechno..po dobrém i po zlém. Rozdýchavala jsem i křičela. A ne nezabírá nic.
Máme to stejně jako @houpacikonik. Ve škole fungující dítě. Doma peklicko. Je přetížená z toho jak se musí kontrolovat. Je už tedy starší. Doporučuji najít psychologa jak pro tebe, tak i dceru. Někoho kdo vám sedne. My bohužel párkrát neměli úplně štěstí. Ty rozdíly ve vývoji vidím až teď, kdy dorůstá mladší dite.Doporučuji to fakt řešit a nenechat se uchlácholit že z toho vyroste.
@jelenice_zavodnice teda když to čtu úplně vidím syna. Zatím je předškolák, děsím se toho až bude ve škole. Úplně jako bych četla o něm. Ale přitom když chce tak je moc šikovný a chytrý, ale často je dost boj. Má klapky na uších a jede si to svoje. 🙈
Dítě nechápe - proč zlobíš, proč neukliziš, proč nechceš učesat - vyjádřit že ji to nebaví, bolí, tahá, cítí se nepříjemně, nedokáže domyslet důsledky. To samé už budu hodná, to je moc abstraktní. Že říká, že tě nemá ráda? Běžný v tomhle věku, místo nechci, nelíbí se mi je tam vyjádření té negativní emoce takto. Zkus rozdělit tu náročnou péči, manžel, tvoji jeho rodiče, ty víc odpočívat, říkat ne.
Např. z té věty "už budu hodná" mi trochu vyplývá, že jí asi říkáte něco ve smyslu, jak byste chtěli, aby to byla vaše hodná holčička a ona je zatím zlá...nebo něco v tom smyslu...to je za mě na to dítě šílený tlak, se kterým si obzvlášť takhle malé dítě neumí poradit. Srovnáváte ji s dalšími dětmi (třeba na hřišti...podívej, jak si tenhle chlapeček hezky bere mikinu a ty zase zlobíš)? To pro ni musí být taktéž bolestivé...v Nevýchově to tuším je i popsáno tak, že když to tomu dítěti často opakujete (zlobivé, pomalé, hlučné, ...), vlastně ho do té role nacpete a ono takové opravdu je...nevím, třeba to neděláte, ale já měla toto uvědomění nedávno u naší nejstarší, že mi to občas dost ujede, ale ta už je mi schopná i říct "ale mami, já se fakt snažím, ale nějak si nemůžu pomoct" nebo prostě něco takovýho...a dá se to s ní líp rozebrat než se čtyřletou, ale napadlo mě, zda by to nemohl být jeden z důvodů, že často slyší nějaké takové hodnocení. Čímž rozhodně nehodnotím Vás, ono je strašně těžké se udržet. Každopádně bych jí často říkala, že i přes to, že ne vždycky je to doma sluníčkové, tak ji milujete atd...nebyla horší věta než slyšet od dcery, že už neví, co má dělat víc, abych jí měla taky ráda... a to podotýkám, že se s ní i v těch devíti každý den večer tulím před spaním stejně jako s jejími sourozenci, že nemá v mých očích jediný důvod si myslet, že bych ji neměla ráda, vycítila to nejspíš jen z toho, že se na ní častěji zvyšuje hlas než na ty menší atd...proto už ted po každý, když ujedu, tak se jí večer omluvím, vysvětlím, co mi vadilo, ujistím jí, že je normální občas vidět věci jinak, ale přes něco prostě nejede vlak a proto na tom trvám atd...prostě až pak mimo ten záchvat, který je v tu chvíli z obou stran často pak už vygradovaný úplně zbytečně.
@sarkoc Vubec to nemusi rikat matka.
Staci, ze to srovnavani slysi dite jinde. Treba od babicek, ve skolce nebo i od nahodnych lidi z okoli a to neovlivni, maximalne muze v tu chvili sama neco rict dceri.
Nikdy jsem zadnemu diteti nerekla nic o tom, aby se chovalo vzorne jako ostatni a presto kazde z nich jednoho dne doslo s tim, ze “bude tedy hodne”. 🤷♀️
Nacemz si vysvetlujeme, ze nemusi byt hodne, ze ventilovat a prozivat emoce je normalni ale kdyz je situace, ze musime nekam odchazet, venovat se v tu chvili nekomu jinemu, nebo ze musime dodrzovat zasady hygieny, tak v tu chvili je to tezke pro vsechny cleny rodiny, kdyz ma nekdo “amok” a jeste k tomu nemluvi, co se vlastne deje.
Ach jooo 😂 opět mám pocit že jsem nejhorší matka na světě. I tak vám děkuju za odpověďi a rady.
Jen k věci.... Ano dceři pouštím videa úměrná jejímu věku. Nejsem idiot. Další věc je. Že mě tady citujete v příkladech co jsem uvedla. Ano beru to. Ale já jí nevkládam zodpovědnost do rukou. Já hledám jen spolupráci. Píšete že na ní jdu tvrdě. Jenže uvědomte si, že já vám dávám jen příklady. Rozepisuji je. Kdybych měla psát jak všechno se snažím dělat s klidem, jak máme kouzelné, školky kartáček, voňavou vodu na vlasy a podobně tak je to pomalu na vydání knihy. Takže ano všechno tohle se snažím spojit. Být milá, laskavá... Ráno vstávám s úsměvem a ne s naštváním. Mazlime se. Všechno je růžový. Jenže když nejsme schopný ani za hodinu a půl se z 20% připravit do školky. Protože žádná spolupráce tak je asi někde chyba že. Já nad ní nestojím s bičem.
@fioreta tvůj komentář nemá cenu ani komentovat. Buď ráda že tohle nemusíš řešit. Taky bych si přála dítě co spolupracuje, co aspoň jeden den neřve kvůli blbosti. To by se mi pak žilo. Mám kolem sebe dost kamarádek co tohle řešit nemusí, jsou happy. Joo děti zlobí, děti řvou ale aspoň něco funguje. Jenže to co jsi napsala ty je teda hnus. Ať už je moje dítě jaké koliv, miluju ho a nikdy jsem nelitovala že ho mám a nikdy bych neřekla, že jsem s ním měla jít třeba na potrat a podobně. Nikdy. Možná proto to tady řeším. Protože chci lepší život pro nás obě.... Lepší komunikaci, lepší vztah. Lepší než jí mlátit od rána do večera.
Ty ji mlátíš? 😮
@jelenice_zavodnice ani jsem tak nemyslela matku, možná jsem to napsala hloupě, myslela jsem to samozřejmě celkově, že pokud tohle poslouchá, že to sakra dobře vnímá
Prosím tě, na ty dvě vůbec nereaguj. My ostatní co doma nemají zrovna sluníčkové děti chápeme jak to myslíš. Přeji hodně sil a aby se situace zlepšila.
Mám doma třetí nespolupracující kousek v řadě. Deset let vlastně řeším vzteklá batolata, která řvou jeden přes druhého a jsem na ně většinu času v roce sama. Někdy mám pocit, že už to nedám. První se tak vztekala, že modrala a omdlívala. Trochu mám pocit, že to bylo něco, jak u vás. Ve školce zlatíčko, paní učitelka o ní ani nevěděla, poslouchala na slovo (v té školce). Dokud nebyl sourozenec, měla mamku celý den jen pro sebe a mamka celý den dělala věci podle ní. Bude jí deset, pořád je mírně hysterická. Ale nedávno jsem našla něco o vysoce senzitivních lidech a hodně to na ni sedí. Já bych řekla, že z toho nejhoršího vyrostla, ale trvalo to spoustu let. Mnoho vzteku a hysterie kvůli každému prdu. Jestě v první třídě předvedla scénu, když jsme šli ze školy jinou cestou, než běžně (mohli jsme jít část cesty dvěma způsoby a ráda jsem to střídala). Myslím, že hodně z toho bylo i povahou. Druhé dítko je výzva od narození. Jednak nedoslýchal (což jsme zjistili až téměř v pěti letech), takže spoustu pokynů neslyšel, dokud jsme na něj opravdu nekřičeli a tehdy on nechápal, proč na něj zase křičíme (ideálně na rachotícím odrážedle, kolem hlučné silnice, kdy na řvete stůj jako blázni a dítko jede vesele dál). Asi mu bude potvrzeno ADHD a možná ještě něco. Zrovna si čtu nějakou doporučenou knihu o tom, jak jim to v tom mozečku vlastně funguje (protože ADHD není jen o tom, že jsou moc akční). A je to mazec. Po sedmi letech mám pocit, že začínám rozumět, proč, co a jak. Desetkrát mu něco řekneš a po jedenácté to stejně udělá. Např. přesně tam bylo popisováno, že hodně jednají impulsivně (třeba vidí kamaráda na druhé straně silnice a první, co je napadne je běžet za ním. Tohle se nám stalo hodněkrát, vysvětluju do zblbnutí i s důsledky, je mu sedm a stejně tam zase skočí.) No a třetí řve od rána do večera vzteky, že svět se netočí podle něj, protože je zrovna v tom období, kdy to dělají všechna batolata. Nechci obléct, nechci domů, nechci ze hřiště, nechci tohle a tamhle to. Vzteklý je dost a dost i agresivní, ale počítám, že z toho taky časem vyroste. Zatím působí jako mix povah starších sourozenců. Když jsou každý sám za sebe, snáze se s nimi domluvím ke spolupráci. Dohromady je to velká třaskanice. Jeden chce to, druhý támhleto, začnou se hádat, mlátit a třetího chytám, aby se nezabil na prolézačce, neb nemá pud sebezáchovy. Jsou i děti klidné, poslušné, mírné, nekonfliktní. Taky bych ráda věděla, jak se dělají. 😁 Na jednináčka máš taky víc času, zvlášť, když má náročnější povahu, ale zase sourozenec ho učí spoustě mezilidských interakcí. Jo a scény, jdeme koupat, čistit zuby atd. jsou u nás stále. Půl hodinové přesvědčování a nucení. 🤷 Nejsou z těch dětí, kdy něco řeknou a oni to bez keců jdou udělat. Ale umí být i správná banda. Chce to hodně empatie, trpělivosti, vytrvat v důslednosti, i když je to někdy hodně na budku. 🍀 A taky jsme jen lidi. Někdy je toho hodně i na nás dospěláky.
@fioreta Upozorňujeme na blokaci profilu, urážky nejen v této diskuzi do komentářů nepatří, díky za pochopení.
@klokanka31 nn nemlatim. To mělo být myšleno tak, že raději to budu řešit tady a hledat řešení než jí mlátit od rána do večera, jako to dělají někteří rodiče a myslí si že tím něco vyřeší
Autorko, spíš než na modrém koni to zkus řešit s někým odborně vzdělaným. Tady ti půlka lidí řekne, že jsi moc měkká a dítě potřebuje přísnější ruku a druhá ti řekne, že jsi naopak moc přísná a máš ubrat. Tady ti nikdo nepomůže s tím, jak máš vychovat své dítě. Já přečetla snad 4 knihy, poslouchala videa, webináře, platila webináře a všechno marný. Akorát jsme si připadala ještě neschopnější. Nezabíralo nic, jen co otevřela oči, už byl jeden problém za druhým. Každý mi radil úplně něco jiného, 2 roky úplně k ničemu a já psychicky na dně. Psycholog nás z každodenního teroru vytáhl do pár týdnů. Ona je to docela věda. Moje dcera je třeba velmi citlivá, ale zároveň je dost chytrá a hranice zkouší neskutečným způsobem. Potřebuje přísnou ruku, ale v tom smyslu, že potřebuje jasně daná pravidla, přes která prostě nejede vlak a která se nemění, ale nesmí se toho dosáhnout na sílu. Musí jí člověk strategicky přesvědčit o tom, že to chce dělat sama od sebe. Jakmile se na ní tlačí, tak se šprajcne a i kdybych na ní nakráčela s vařečkou a seřezala jí zadek, tak ono to prostě už jen z principu neudělá. Jenže ani na hezké poprosení a milý přístup to taky neudělá. Ale vzhledem k tomu, že z ní musí vyrůst člověk, který umí spolupracovat s ostatními, tak je potřeba to řešit. Psycholog dá rady přímo na míru každému dítěti, všechny ostatní rady jsou všeobecné nebo podle zkušeností s vlastním dítětem, jenže každé dítě je unikát, takže vám to dost pravděpodobně bude úplně k ničemu. S mladší je oproti starší pořízení mnohonásobně jednodušší a takové ty všeobecné rady na ní fungují. U starší je to opravdu individuální přístup, na který bych sama v životě nepřišla.
@klokanka31 Jo, určitě ji řeže od rána do večera a ještě se tím chlubí na internetu, no. Prosímtě, všichni víme, ze ty umíš se svým jedináčkem všechno dokonale, tak se vrať na svůj obláček i s těmi úsměvnými radami a bude líp. 😆
@klokanka31 Nesouhlasím, každý může mít nějakou krizi, ty začátky jsou šílený, taky si to pamatuju a mám pochopení. To neznamená, že děti nemá ráda, nechce je a bylo by jí lépe bez nich přeci. Napsala, aby jí případně poradila maminka, která zažila něco podobného a dala tip, co zabralo u nich. Ono někdy pomůže opravdu malá změna a člověk, jak už je v tom zacyklený to nevidí, nenapadne ho to.
@luhana už je asi bloklá
@prejeta_zaba Ty si myslíš že u nás nikdy nebyla nějaká krize? 😃 Jenže když je člověk nas*aný, řve, tak si nepomůže, a akorát to je ještě horší. A co ví asi hodně z nás, když my jsme nervózní, naštvané, tak děti to vycítí, kopírují, a ten den pak fakt stojí za to 🤷♀️
@moudivlacek beztak je o rosalinda, ta už se tu dlouho nevyskytla 😀
@aedoss Amen. Bydlíš u nás, ne?
Mám takhle nejmladší dceru. Teď je jí aktuálně 7 a pořád je tak trochu “na zabití”. U všeho “řev”, kňourání, nespokojenost. Od miminka všechno problém, všechno špatně. Bývala tak do 4 let neumyvatelná, neučesatelná, stříhání nehtů bylo peklo, zuby jsem čistila nejdřív na posteli při “zakleknutí”, na radu zubaře, že lepší je půlhodina řevu u čištění, než půlhodina při vrtání nebo trhání černých zubů. Je nejmladší, takže žárlivost na mladšího sourozence to není. Má vývojovou dysfázii a je hypersenzitivní. Na pachy, chutě, zvuky, manipulaci. Když to vím jako diagnózu, líp se mi s tím pracuje. Čištění zubů jsme jí časem vysvětlili - stačilo ukázat reálné fotky černých zkažených zubů a od té doby si je vyčistit nechá, teď už kolikrát po jídle běží sama pro kartáček. Taky byla super “facka” ze života, když její stejně staré kamarádce museli vytrhnout 13 právě těch černých zubů, to jako pomohlo nejvíc, tohle moje dcera prostě zažít nechce. Jinak stále bojujeme, každý den jekot u česání (jenže ona chce dlouhé vlasy, tak holt musí držet, jinak vytahuju nůžky), každý týden jekot u nehtů (no, ale chce je mít “nalakované” dětským lakem, takže sice nesouhlasně remcá, ale drží). S věkem to bude lepší, ale pomalu. Nezbývá, než to přijmout a jedno hodně nepopulární doporučení- udělej jí zrcadlo - až zase začne ječet, začni ječet taky. A pak se jí zeptej, jestli se jí to líbilo. A pak ječ pokaždé, když začne ona. Pokaždé s otázkou, jestli se jí to líbí. Malm vyzkoušeno a netrvalo dlouho a ten řev se dost zmírnil. Sice pořád tak trochu protestuje, ale už ne řevem.
@luhana Ale ona má svým způsobem pravdu...