Používáme cookies. Více informací zde. OK

Dobrovolný potrat

1renca
25. dub 2015
Protože jsem tu nic podobného nenašla, rozhodla jsem se založit tuhle trochu kontroverzní diskuzi. Vím, že tady je hodně "uživatelek", které se dlouho snaží o miminko nebo které prošly nechtěnými potraty nebo prostě ty, které potraty odsuzují. Všichni mají právo na svůj názor a já jim ho neberu, jen prosím, aby se zdržely negativních komentářů. Přečetla jsem tady toho hodně a znám různé názory na tuhle problematiku a nepotřebuji je znovu číst, obhajovat se apod. Spíš mám asi potřebu se vypovídat, protože otevřeně jsem o tom ještě s nikým nemluvila. A byla bych i ráda za názory, zkušenosti, pocity holek, které si nečím podobným taky prošly. Které se samy rozhodly jít na potrat, ať už teď někdy nebo už před dlouhou dobou. Pokud se teda do toho bude někomu chtít.

Když mi bylo asi 20, rozešla jsem se s tehdejším přítelem, protože to byl kluk, který to většinu našeho dvouletého vztahu táhnul tak minimálně s dvěma najednou a nechoval se ke mně hezky. Já byla hrozně zamilovaná (první vztah) a hrozně dlouho jsem to tolerovala a byla v podstatě dva roky nešťastná. Rozešli jsme se, já vysadila antikoncepci. Po nějaké době jsme se sešli a večer skončili nezodpovědně v posteli - nechráněně. Hned ráno jsem běžela pro postinor (opravdu, nevymýšlím si to, abych vypadala lépe), který ovšem nezabral a já pak zjistila, že jsem těhotná. Když shrnu situaci - v té době jsem dostudovala gymnázium (vzdělání samo o sobě k ničemu), byla přijatá na denní studium vysněného oboru, bydlela jsem s rodiči ve 2+1 (oni obývako-ložnici, já pokoj) a hlavně jsem čekala dítě s klukem, o kterém jsem věděla, že s ním být opravdu po tom všem nechci a raději bych vychovávala dítě sama. Rodiče mě mají rádi, mysleli by si, že jsem si zničila život (mamka kvůli nejstarší sestře musela skončit maturitní nádstavbu a doteď nad tím lamentuje, že se mohla mít líp), ale podpořili by mě, na ulici by mě nevyhodili. Nicméně jsem se bez velkého rozhodování rozhodla pro potrat.

Nejsem na to pyšná, ale když se ohlédnu zpátky, udělala bych to bez váhání znova. Nebyla jsem na dítě připravená. Chtěla jsem si dodělat vzdělání, za kterým jsem si šla už od základní školy. Bála jsem se, že skončím někde bez kvalifikace v hrozném zaměstnáním, normálního kluka už si nenajdu (který můj vrstevník by si radši nevybral bezdětnou), že budeme žít příšerně ponorkově v malém bytě rodičů, kteří mi to budou vyčítat... A že budu prostě nešťastná a budu to jednou všechno vyčítat dítěti, kterého jsem nechtěla a které tak taky učiním nešťastné. Vím, že to mohlo být jinak - dítě bych milovala, se svou cílevědomostí a podporou rodičů bych školu mohla zvládnou dálkově a mít třeba stejné zaměstnání jako teď, normální chlap by se snad dal taky najít, třeba po čase. Ale co kdyby to tak nevyšlo... No, každopádně lituju toho, že jsem nezodpovědně otěhotněla, toho, že jsem šla na potrat ne. Vím, že toho bych sobecky začala vážně litovat až v případě, kdybych teď nemohla mít mimi, protože děti pokládám za smysl života a lepší mít dítě ve 20 než vůbec. Ale teď žiji život, jaký jsem vždycky chtěla. Mám už 6 let skvělého přítele (který to ví a který mi řekl, že tehdy před šesti lety by si se mnou nezačal, kdybych měla dítě - byl tehdy ještě mladé ucho.), s červeným diplomem jsem dodělala VŠ a už 4 roky pracuji v oboru, který jsem si vybrala. Máme byt, psa, všechno tak nějak, jak to má být. Jo, jsou samozřejmě nějaké problémy, to mají všichni, ale v těch zásadních věcech jsem šťastná.

Po potratu jsem to jednou obrečela, pár měsíců jsem si na to vzpomněla u každého dítěte, každého kočárku, každého obchodu s oblečením, ... Časem (je to už asi 7 let) to nějak "vyšumělo" a já si na to vzpomněla občas, tak nějak spíš neemočně, neosobně. Asi to mám i srovnané, i když když se mě kterýkoliv doktor zeptá, jestli jsem byla na interupci (mám to v papírech jen na gyndě), tak to zapřu. Asi se mi nechce to vysvětlovat, nevím. Je to zvláštní. Tak nějak to víc vytanulo až teď, když se budeme začínat s přítelem snažit o první miminko. Někdy přemýšlím nad tím, že tohle vlastně nebude první, že už jsem mohla mít dítko školou povinné a jaké by to asi bylo. A hlavně jaké by to dítko asi bylo, holka, kluk... Jako nejsem z toho smutná, ale vím to. Vím, že tu někdo mohl být. Těším se a doufám, že se nám s přítelem podaří to naše a už to snad bude tak nějak jedno. Už tu bude ten náš uzlíček a já budu vědět, jaký je a už se budu soustředit jen na něj... Nevím, jak to všechno tak nějak líp popsat, snad se dá z celého mého dlouhého článku vyčíst, jak to celé myslím a cítím. Děkuji, že jsem se mohla poprvé vypovídat.
jitule1989
25. dub 2015
@1renca ja ti moc fandim! Jsem z tech kterym se mimco nepodarilo prirozenou cestou, ted jsem podstoupila ivf, takze vim jak je tezke o miminko bojovat, ale tebe vubec neodsuzuju, naopak, byla jsi zodpovedna, pokud se clovek na dite neciti nemel by ho mit, dite ma vzejit z lasky.. preji ti at se brzo zadari a budete kompletni 🙂
axelis
25. dub 2015
naprosto souhlasím s jitule1989. hezky napsané. A tobě přeji ať se brzy zadaří
1renca
autor
25. dub 2015
jitule i axelis, moc děkuji za pozitivní komentáře 🙂 Vážím si toho.
slunickova123
25. dub 2015
Neodsuzuji te. Je to kazdeho vec.ja bych jednala stejne, opravdu v tve situaci nebylo na mimi spravne obdobi. Treba by ti to opravdu znicilo zivot, treba ne, kdo vi..Drzim palce, at si brzy pochovas vlastni miminko, planovane, chtene, milovane 😉
verunka_korunka
25. dub 2015
@1renca udělala bych to úplně stejně, kdyby se mi to stalo takto brzy... Naštěstí mě to nepotkalo.Takže takové rozhodnutí opravdu neodsuzuji a myslím, že je to každého věc jak se rozhodne. A hodně štěstí do snažení 😉
hromka35
25. dub 2015
Nikdo nemá žádné právo tě odsuzovat..ale to, že ted tady o tom píšeš, vypovídá asi o tom, že tě to občas trápí..otázky jaké by to dítě bylo, jestli kluk nebo holka, atd, si zkus nedávat, netrap se už tím.. to co bys měla jediné udělat a asi jsi ještě neudělala- měla bys odpustit sama sobě..jestli jsi věřící, pujde ti to líp když se za to pomodlíš. Věř, že život je dar ale když jsi se před lety rozhodla jinak, nejsi nijak ocejchovaná žes udělala zle a do konce života si to musíš vyčítat. Já jsem třeba v situaci opačné, také neplánovaný sex, pak postinor bez účinku, těhotenství s mužem, od kterého jsem netušila, co mám čekat, i když jsme se měli rádi, ale byli jsme psolu krátce. Já se rozhodla pro dítě, netuším co mě čeká, nevím jak to zvládnu, ale na rozdíl od tebe, ten muž se za mě postavil a miluje mě, já jeho taky, to je tá síla, co mě dala odvahu si to dítě nechat, jinak bych asi volila to samý co ty. takže hlavu vzhůru, minulost nezměníš, pomodli se za děťátko co už je v nebi, a těš se na další mimčo, co teprve budete mít, a tomu pak věnuj všechnu lásku a odpovědnost, co máš. papa a drž se .
hollybelly
26. dub 2015
ahojky, já byla trošku v jiné situaci vzhledem k tomu, že jsem otěhotněla ve 28, měla jsem už své vydobité místo v práci, finanční rezervy, svůj vlastní byt (ač s hypotékou), ale vztah taky na nic... tak jako ty jsem zabředla ve vztahu s chlapem, který to neustále táhnul s někým dalším a já skrz zamilované brýle to tiše tolerovala... když jsem otěhotněla (přes antikoncepci, kterou mi zrušili silné opakující se dávky antibiotik, kdy se mi neustále vracela nemoc dýchacích cest) věděla jsem, že když si to dítě nechám, tak zůstanu sama... v případě, že bych bydlela s rodiči, byla mladší a čekaly mě ještě studia, dítě bych si nenechala... ale vzhledem k mé situaci už to pro mne nebyl problém. S dcerou jsme sice samy, jelikož na nějaké to randění času není a zatím ani nechci, protože bych měla pocit, že ji odstavuji na druhou kolej, ale ani tak o muže nouze není a jsme s malou naprosto spokojené.... 🙂 držím ti palečky, aby se vám brzy zadařilo a nevracej se v myšlenkách zpátky, co by bylo kdyby apod.. čas nevrátíš a hlavně, rozhodla jses tak, protože jsi to tak tehdy chtěla, a proto to bylo pro tebe to nejlepší rozhodnutí...na žádném jiném názoru nesejde víc 🙂
1renca
autor
26. dub 2015
Holky, všem děkuji. Jsem si jistá, že své rozhodnutí bych nezměnila, o tom nepochybuji. V dané situaci to pro mě opravdu bylo nejlepší rozhodnutí. Spíš mě překvapilo, že jsem měla potřebu se k tomu ještě vůbec vrátit, po tolika letech, kdy jsem to v postatě neřešila a měla to za uzavřené. A najednou nad tím přemýšlím. Možná jsem to tehdy přešla moc rychle, moc o tom nepřemýšlela. Včera jsem to znovu obrečela, asi to ještě nemám tak srovnané, jak jsem si myslela. Fakt zvláštní po sedmi letech. Asi to tak má být. Moc tomu nerozumím, jsem přesvedčená o tom, že jsem udělala dobře a stejně je mi to tak nějak líto. Ale to se usadí. Možná si to fakt jenom potřebuju pořádně "odžít", uzavřít a pak se soustředit na všechno hezké, co snad přijde 🙂

Hromko, tobě přeji, ať všechno zvládnete a jsi šťastná. To, že jste spolu s přítelem krátce, neznamená, že vám to nebude klapat a nebudete spokojená rodinka. Třeba jenom přišlo rychleji to, co by stejně přišlo časem 🙂 Jste na to dva (brzy budete tři), tak to půjde, musí 🙂

Hollybelly, jsi statečná. Ve tvé situaci bych asi taky udělala to samé. Ve 20 jsem ještě pořádně nevěděla, co se sebou, natož s mimi, a nebyla finančně/bytově apod. samostatná. Je dobře, že už s tím chlapem nejsi. Ověřila jsem si, že než se trápit ve špatném vztahu, tak je lepší být raději sama. A ty nejsi sama, máš dcerku 🙂 Přeji ti, ať jste i nadále spokojené a později, až na to bude ten správny čas, ať se najde i správný partner a taťka 🙂 V našem věku už mají i ti naši chlapi vrstevnící (a starší) trochu víc rozumu, tak určitě někde bude 🙂 Jen na něj narazit.

Ještě jednou všem moc děkuji a snad se Vaše přání vyplní a nám se brzy zadaří. Snažit se budeme začínat v červnu 🙂
erinyekleio
26. dub 2015
Nikdo nema pravo te odsuzovat. Sama jsem ted v unoru hledala podobna temata,ale nenasla jsem nic,snad jen negativni nazory nekterych uzivatelek,coz ve me probudilo jeste vetsi zoufalstvi a vinu. V lednu jsem zjistila,ze jsem tehotna. Po 13 mesicich od porodu naseho prvniho chlapecka. Vzhledem k nasi situaci bychom si dalso miminko nenohli nechat. To mi problesklo jako prvni agument pro MI. Jak zacala stoupat hladina HCg zacala jsem premyslet,ze si dite necham,ze se ho nevzdam,plakala jsm v noci,omlouvala se mu,zeto nejde,aby na nas jeste par let pockalo...atd. No,psychika nic moc. V pulce unora jsem dostala termin a svym zpusobem na nej cekala jako na smilovani.Samotny zakrok a hospital. probehly bez problemu. Pak nastala faze po. To jsem jsem take brecela a stale myslela na to, to urcite byla ma vytouzena holcicka a termin porodu mohl

byt v krasny podzim.
erinyekleio
26. dub 2015
Cele to trvalo asi tyden az 14 dni. Pak to nejak odeznelo a ted po 2 medicich uz citim jen takove to bodnuti. Pevne take doufam,ze se na nas ta mala dusicka nezlobi,ale opravdu bychom to nezvladli. Za par let mozna,az se pevne usadime,radi ji uvitame. Dekuji,ze jsem sw take mohla vypsat.Nemela jsem se komu vypovidat,takze ti dekuji za zalozenou diskuzi. Preji ti aby ti vse vyslo a brzy v naruci drzela sveho zaslozeneho sampiona 🙂
lucinka58
27. dub 2015
Hele, já to naprosto chápu - v tvých letech jsem měla skoro obdobnou zkušenost. Po rozchodu s klukem (kterého já hrozně milovala a on se na mě vyprdnul jsem to 14 dnů nedostala a myslela jsem si, že jsem těhotná). Naštěstí to byly jen stresy, ale je fakt, že já věděla, že bych si miminko v té době nenechala. Bylo mi tehdy 22 a prakticky jsem byla taky mladá, bydlela jsem u rodičů a studovala. Teď je mi o 12 let víc a čekám své první dítě s partnerem se kterým jsem už 10 let v naprosto pohodovém vztahu a jiného bych si nevybrala 🙂 Myslím si, že pro spokojené dítě je hlavní spokojená maminka, která ho chce - ne vystresovaná studentka, která neví z které do které. Neboj, až bude ten správný čas a Ty do miminka půjdeš - budeš ho brát jako první vytoužené miminko a všechno bude v naprostém pořádku 🙂 Moc držím pěstičky a moc fandím 🙂
1renca
autor
8. kvě 2015
@erinyekleio
Jsem ráda, žes našla tuhle diskuzi 🙂 Ty to máš o moc težší, miminko jsi pocitově chtěla. Ale pokud na něj není ta pravá chvíle a nezvládli byste to, tak by to bylo trápení pro všechny, jak pro vás, tak pro novorozeňátko, tak pro staršího chlapečka. Jsi silná, žes to všechno zvládla. Určitě jste v dané situaci zvolili to nejlepší. Tak se drž a ať to brzy přebolí.

@lucinka58
Děkuji za milá slova 🙂 Doufám, že budu následovat v tvých šlépějích 😉

Taky mi pomohlo se tady vypsat a srovnat si myšlenky. Jak už se to snažení blíží, začínám se orientovat spíš na něj a myslím na to hezké 🙂 Všem tady v diskuzi moc děkuji za podporu a příspěvky 🙂
nica1234
8. kvě 2015
Nikdo nemá pravo v tomhle někoho soudit, rozumná žena ví, jestli je schopná svou situaci zvládnou nebo ne. Já jsem otěhotněla po těsně po vysoké, dobře rozjetá kariera a do toho těhotensví, nebyla jsem si vůbec jistá jestli, co vlastně chci. Probrečené noci, nakonec jsem se s těhotensvím srovnala ... Jenže to příroda vyřešila za mě.... 😞 není den kdybych si na to nevzpoměla, bohužel jakési výčitky se vrátily v plné palbě v době, kdy jsme se víc jak rok snažily o dítě a nešlo to... Takže úplně chápu co prožíváš. Teď čekáne za měsíc miminko, cesta k němu nebyla lehká, ale věřím, že to tak protě mělo být, že až teď je ten správný čas. Držím pěsti!!!
7of9
3. čer 2015
Taky to mám za sebou, bylo mi dvacet, provizorní práce v zakouřený putice, za pár korun, podnájem se spolubydlícíma nic moc, zadnici plnou dluhů, a chlapa co mi řekl, že jestli si to nechám tak mám dělat že ho neznám.Máma už vymýšlela jak rozprodá koně aby pomohla, a babičku by trefilo kdyby se to vůbec dozvěděla že jsem v takový situaci, byt na chvíli byla. Bylo to těžký a brečela jsem ještě na sále ale s faktem že bych do toho měla přivést dítě jsem se prostě nesmířila. Abych se s tíím nějak vyrovnala tak jsem se přihlásila do dárcovství kostní dřeně( jeden život vezmeš tak třeba jeden zachráníš). Ted mám super manžela, život v lajně, ale už přes rok nám nejde otěhotnět, je to jako by se otevírala stará rána, neustále se bojím, že jsem si vzala jedinou šanci na dítě.
1renca
autor
3. čer 2015
@7of9 Děkuji ti za odpověď. Přijde mi, že jsi byla v ještě těžší situaci než já. Nedivím se, že jsi zvolila tuhle cestu. Pokud ses tak rozhodla, určitě to bylo nejlepší řešení. Přeji ti hodně síly, ať všechno zvládnete, a hodně štěstí, ať to zvládnete se šťastným koncem.
Rok je dlouhá doba, ale ještě to nemusí znamenat nějaký vážnější problém. Snad to jenom déle trvá nebo to bude nějaká "hloupost", kterou zachrání jedna tabletka denně např. nějakého hormonu, který v těle chybí (mám v okolí takové případy). Byli už jste se poradit s doktorem, čím to může být?
1renca
autor
3. čer 2015
@nica1234 Děkuji, snad se nám to s tolika lidmi, kteří nám přejí štěstí, brzy a se zdravím zadaří 🙂
Mrzí mě, co máš za sebou. Ale u tebe za to mohla příroda, nebylo to tvým rozhodnutím, tak si nic nevyčítej! Nejdůležitější je, že to dobře dopadlo a miminka jste se dočkali 🙂 Jak říkáš, určitě to tak mělo být 🙂
7of9
4. čer 2015
@1renca Ne ještě ne, rozhodla jsem se že jestli to tenhle měsíc nevyjde, tak udělám testování a měření každý den, a to pak půjdu ukázat dr. a poradit se.
welbloudek
11. srp 2015
@1renca Závidím ti, že seš s tím vyrovnaná, já ačkoliv už mám tři děti a od té doby uplynula dlouhá doba, tak mě to, že jsem si v 19-cti nechala své první vzít bolí.... Byla jsem taky v naprd situaci, otec toho dítěte mě do toho tlačil, ale z mého pohledu, to prostě neni omluva proto to udělat.. pořád si dávám za vinu, že jsem ho měla poslat někam a dítě si nechat... 😢 A nejhorší je, že s narozením každého mého dalšího dítěte, prostě přišla myšlenka, jaké by asi bylo to mé první 😞

Sem začni psát odpověď...

Odešli