Jak se vyrovnat s tím, že vlastní děti nikdy nepřijdou
Ahoj holky, zakládám toto téma, přiznám to bez okolků, dílem ze zvědavosti a dílem proto, že si sama nejsem svým reprodukčním zdravím úplně jistá. Menstruovat jsem začala poměrně pozdě a vždycky byly problémy s pravidelností, bolestivostí...navíc mám další přidružené potíže hormonálního charakteru, nebo chcete-li symptomy, které napovídají, že s otěhotněním to u mě nemusí být vůbec snadné...Příští týden jdu na gynekologii a jelikož bych dítě samozřejmě chtěla, hodlám se nechat nějak podrobně vyšetřit, abych měla v této věci jasno. Toto téma mě prostě zajímá jako ženu. Lze se vyrovnat s tím, že nad vámi lékař vynese ortel "sterilita"? Je nebo byla pro vás v takovém případě přijatelná alternativa adopce nebo razíte heslo "vlastní dítě nebo raději žádné"? (Pracuji ve školství a občas se v rámci praxe se setkávám s příběhy, kdy adopce nedopadla úplně dobře, proto u sebe pochybuji, že bych se k ní vůbec odhodlala) Jak tuto skutečnost přijalo vaše okolí a rodina? Ve svém věku u se začínám setkávat se zvídavými dotazy "tak kdypak plánujete rodinu"?, a to dokonce i v práci, proto je mi jasné, jak musí takové dloubání obtěžovat a bolet ty, kteří vědí, že dítě mít nemůžou... Jak se s různými "debilními kecy" a nevhodnými reakcemi (třeba i v rámci rodiny) vyrovnat? Jak případná neplodnost ovlivnila a poznamenala váš vztah? Dnes mi připadá, jako by něco jako neplodnost v podstatě vůbec neexistovalo, protože centra reprodukční medicíny se tváří, že 99,9% problémů dokážou vyřešit... Nechci vypadat jako nějaké voayér, který se pase na neštěstí druhých pouze ze zvědavosti, proto samozřejmě chápu, když odpovědí nebude moc, protože tohle je velmi citlivé a osobní téma...
Koukni na můj článek.. Nám bylo díky všemožným zdravotním problémům řečeno že to přirozeně nikdy nepůjde.. Ano, na prvního syna jsme čekali tři roky a stálo to hodně nervů a peněz, i ten vztah to tehdy celkem poznamenalo, ale dneska máme tři krásné zdravé děti, ty dvě další přirozenou cestou počaté a je to super. Já bych se s tím, že nemůžu mít děti nikdy nesmířila, vždycky bych se snažila bojovat a i do té adopce bychom šli..
Mrkni na příběh neftys75, někdy je ta cesta trnitá, ale jistojistě nikdo nedokáže říct, že žena nebude mít nikdy děti. Takových příběhů jsou mraky, nevzdávej se bez boje, krom lékařských možností jsou i alternativní přístupy, psychika samozřejmě hraje hlavní roli, ale nejde to na povel, člověk na sobě musí pracovat, aby k tomu dospěl. My máme jednoho zdravého krásného kluka, cesta k druhému bude asi trnitá, ale snažím se přijmout i možnost, že budeme mít jen jeho, i když bych mu moc ráda dopřála sourozence.
Držím palce!
@flamarion ode me bude odpoved asi trochu mimo. Ale dite mam jedno, nijak zvlášt sem po nem netoužíla, nic neřesila. Nejaky nepravidelný krvaceni ( menses od 11 let) sem neresila, proste az prislo, tak prislo 🙂. Po mesici nechráneni s byla tehotna, nadsena sem moc nebyla. Druhy nechci. Vzdycky sem si dokazala predstavit zivot bez ditete. I ted si obcas rikam, ze sem tenkrat udelala chybu. Ze bych se ted mela lip.
Moje segra deti mit asi nikdy nebude ikdyz by silene chtela. To jeji silenstvi nedokazu pochopit... nasi mi rikaj tobě se to rika, kdyz uz dite mas... ale v mem pripade si nemyslím ze tomu tak je. Vim urcite ze bych kuli diteti nebyla ochotna podstupovat ruzne obtěžující vyšetření a zakroky.
Ale na druhou stranu, ve stáří bych urcite litovala.
@alboo Není to mimo, i takový pohled na věc je zajímavý. Určitě jsou mezi námi i tací, kteří děti prostě nechtějí, nebo si minimálně dokážou život bez nich představit...Mně osobně by třeba stačil i jedináček, nejsem zase typ, co by potřeboval mít kolem sebe kupu dětí...Ale bezdětná bych zůstat nechtěla.
@kacernice Neudržela jsem slzy, když jsem četla o tvých dvou andílcích. Nedovedu si to představit. To je šílené, co se občas děje. A pak tu člověk čte, jak se nějaká osoba rozhoduje, jestli jít na potrat, protože chce ještě cestovat...