Jak zvládnout bolest po interrupci?

@ee.liska Moc mě mrzí čím sis prošla. A moc ti děkuju za podporu ❤️

Naše první dítě jsem porodila ve 23 letech. Ale nestudovala jsem, měla práci na neurčito, měla finanční polštář a milujícího partnera. Byli jsme připraveni a i tak to byl celkem záhul...
Sama jsem musela ze zdravotních důvodů revizi podstoupit u druhého plánovaného těhotenství. Je to jiné, ale taky to dost bolelo.
Neváhej se obrátit na odbornou pomoc, ať se tím neužíráš, můžeš sdělit veškeré své pocity a dostat jiný náhled. Chce to čas...

Určitě se obrať na odbornou pomoc. Už proto, aby ses naučila víc vnímat, co opravdu chceš, to své vnitřní já - a i to komunikovat na venek ke svému partnerovi. Nejspíše on ani nepochopil, že ty jsi reálně přemýšlela o tom si to své dítě nechat a možná ani neví, že jsi plakala, když jsi měla jít na potrat (BTW jestli to věděl a přesto jste to doma neprobírali, tak bych doporučila opustit i partnera).

@anonym_b48013 To věřím, zároveň musí být zpětně hezké být mladou maminkou, moc ti to přeju a zároveň mě moc mrzí to s druhým miminkem. Děkuju za podporu. Asi to zkusím, už jen abych se někomu vypovídala a cítila se pochopená. ❤️

@merope Za ten týden jsem mu plakala pořád, i po návštěvě gynekologa jsem mu plakala v objetí. Bohužel, nechat si miminko nebylo možné, nemáme na to finance. S přítelem se sice známe 7 let, ale oficiálně jsme spolu 6 měsíců, takže spolu ani nebydlíme a i to hrálo roli. Není na to připravený a to chápu, ani já z velké části nejsem. I tak se mě drží smutek. Když jsme byli v pondělí v nemocnici a šli jsme ještě na krev, tak jsem natahovala a říkala jsem, že si to ještě může rozmyslet, že stačí říct a bude naše. Bohužel ještě nebyl náš čas… Obrátím se na odbornou pomoc, rychleji se zahojím ❤️ Děkuji ❤️

@anonym_autor To mě moc mrzí, opravdu. Taky jsem otěhotněla ve 22 letech při studiu vysoké školy. Jako bych v těch slovech tvého přítele slyšela mého ex. Zatímco já brečela jen při představě potratu, ex říkal přesně tyhle věty - budeme mít jiné miminko až budeme mít vyřešené bydlení, až na tom budeme finančně líp, až si trochu užijeme cestování apd. Tvrdil, že jednoho dne budu ráda za rozhodnutí potratu. Zatímco se mnou cloumali hormony, on to vnímal čistě pragmaticky. Asi bych v tvém případě těhotenství obrečela a pokud by se tvé pocity nezlepšily, určitě si najdi odbornou pomoc. Teď už to stejně nezměníš, tak si aspoň ulev od bolesti. ❤️

@cherie24 Tvůj případ mě taky moc mrzí ❤️ Moc ti děkuju ❤️

@anonym_autor já si nakonec miminko nechala. Ale s ex jsme to neustáli. Jsem si jistá, že bychom šli od sebe tak jako tak. Potrat bych mu vyčítala a na miminko a rodinný život nebyl on připravený. Navíc se nám narodila náročná ADHD holčička, takže takový nespavý a neodložilelný satan. 🙂 Náročný porod zakončený akutním císařem, což pro mě byla rána nejen fyzická, ale zejména psychická. Teď už si troufám říct, že je situace stabilní, dceru miluju a jsem na ní pyšná, ale byli to téměř 4 velmi náročné roky, často dny plné zoufalství, než jsem zjistila, jak přistupovat k ADHD dcerce a než si to sedlo všechno i s mým stávajícím manželem, protože i pro něj to bylo často nad jeho síly. Bylo to hodně těžké ustát nový vztah s malým teroristou v náručí. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala, ale jen aby jsi věděla, že v tvých představách chováš svou krásnou holčičku, ale ve skutečnosti by to celé mohlo být úplně jinak. 🙂 Neplánované těhotenství zamává s životem, ať už se člověk rozhodne jakkoliv. Nemá cenu si přidávat bolest ještě představami o krásné holčičce a šťastné rodině...

Moc mě to mrzí. Teď už stejně rozhodnutí nemůžeš změnit tak se zkus zaměřit na to ať si odpustíš a dostaneš se z toho. Klidně za pomoci odborníka.
Já věděla od 17 let, že bych si miminko nechala, i kdybych na něj měla zůstat sama. Bála jsem se, že bych později litovala. Takže naprosto chápu jakou bolest, bezmoc, lítost cítíš a opravdu moc mě to mrzí. Já se s přítelem rozešla, když mi řekl, že pokud bych otěhotněla, poslal by mě na potrat. Nechápal v čem je problém, teď už má své dítě a asi před rokem se mi omluvil. Prostě byl v té době jinde, já se na něj nikdy nezlobila za to, že to měl jinak, jen každý jsme to měli jinak a neslučovalo se to.
Oni to chlapy prostě nepožívají jako ženy, pro ně je to něco neexistujícího. Kamarádka se s manželem skoro rozvedla, když potratila a on to nedokázal chápat jako ona. Nakonec to zvládli, řekl jí, že to nedokáže pochopit, co přesně prožívá, ale chápe, že ona tím moc trpí a bude tu pro ni a bude se snažit jí co nejvíce pomoc.
Možná by ti pomohla i nějaká dula. Také se zabývají ztrátou a chápou co žena prožívá. Drž se

Myslím, že jsi udělala chybu a budeš s tím muset žít. Rozhodla ses udělat něco, co si tvé srdce nepřálo. A to není nikdy dobré pro duši. Určitě začni chodit na intenzivní terapii, která ti časem pomůže zmírnit bolest a výčitky. Myslím, že nic jiného ti nepomůže. Snažila ses umlčet srdce rozumem a praktičností, ale život není jen o škole, práci, výkonu...časem to pochopíš, že jsou v životě důležitější věci. Možná už teď to chápeš. Ale je pozdě. Mlíko už se rozlilo a ty teď musíš na terapii, aby ses naučila po sobě uklidit a nic nehnilo.

Racionálně jsi se rozhodla správně, ale srdce bylo proti, tak teď tu ztrátu zpracováváš. To chce čas, hodně času, abys tu ztrátu mohla odžít. Paradoxně slova útěchy, budeme mít další, až budeme na tom finančně lépe nepůsobí jak slova útěchy, ale jen víc bolí. Další dítě není náhrada předchozího, to nejsou nové boty.

Můžeš si zkusit udělat nějaký rozlučkový rituál s tím miminkem, něco víc než je zapálení svíčky, řekneš mu svoje pocity. Inspiraci najdeš např. v knížce od Barbory Zemanové Ženské rituály, nebo si najdeš někoho, kdo to dělá. (Já jsem byla na jednom porozvodovém rituálu, bylo to zajímavé, emotivní, hodně silné a té ženě to pomohlo celý rozvod uzavřít.)

Vyhledej psychologa, protože jsi na potrat šla, protože to bylo společensky vhodné, v podstatě jsi tam šla proti své vůli, teď si to vyčítáš. Tím nepomůžeš nikomu, ani sobě, ani tomu dítěti ani dalšímu dítěti. Snažíš se celou situaci násilně racionalizovat, že to bylo správné, ale ty to tak necítíš. První krok, aby ses tím mohla vyrovnat, je podle mě přiznat si, že si myslíš, že jsi se špatně rozhodla. (Soudím dle věty, nejradši bych vrátila čas a nechala si ho.) Pustit všechny emoce, dovolit si truchlit, být na sebe naštvaná, být naštvaná na okolí.

V životě děláme rozhodnutí, některá jsou snadná, některá těžší, některá bolestná, někdy se tak bojíme se rozhodnout, až to okolnosti rozhodnou za nás. Jít, či nejít na potrat, patří mezi ty bolestné. S odstupem času, když si to zpracuješ, tak tě to může naučit to, že nikdy nemáš dělat rozhodnutí, s kterým vnitřně nesouhlasíš, protože tě to stejně doběhne.

Věřím v existenci lidské duše, naší nehmotné složky, která nás přesahuje. Věřím, že se k tobě duše jednou vrátí a budeš mít vysněné miminko.

@levandule_k Moc děkuju ❤️

@anonym_autor udělala jsem stejnou věc a byla v podobne situaci v daný rok jsem byla rada ze to mam za sebou, Zadnemu partnerovi jsem to neřekla. pak jsem mela problém s otěhotněním. Myslím, že toho lituju.

@anonym_b5f775 To mě moc mrzí, doufám, že už je vše aspoň trochu v pořádku. Chápu, že toho lituješ, ale udělala si co si musela.

@anonym_autor Hele, je to opravdu čerstvé a může to bolet - to jsou úplně normální pocity. Posílám velké objetí, určitě to zvládneš.

Tohle všechno časem pomine a možná na to budeš koukat úplně jinak - třeba až v budoucnu budeš mít rodinu a vzpomeneš si, že díky rozhodnutí, které jsi udělala v minulosti, můžeš být tam, kde jsi teď, a můžeš dát dětem podmínky, jaké jsi pro ně jako rodič chtěla.

Takhle to měla třeba moje dobrá kamarádka - otěhotněla s přítelem, který byl ale dost hňup a oni byli už v podstatě rozejití. Nakonec se rozhodla pro interrupci. A dneska má manžela, který je nejlepší na světě, a 2 úžasné holčičky. A má rodinu tak, jak ji chtěla mít.

Pokud je to pro tebe ale těžké, určitě je dobré si o tom s někým popovídat, pokud máš možnost, tak s psychologem, jinak s nějakou známou, kamarádkou, která si interrupcí taky prošla. Jen pozor na zdroje jako protipotratové organizace jako hnutí pro život - sice nabízí pomoc po interrupci, ale dost možná jediné, co bys z toho měla, by byl prohlubující se pocit viny místo pomoci.

Držím pěsti xx

Moc mě to mrzí, je mi to líto a opravdu soucítím. A pak, že psychické následky potratu neexistují. Existují, jen se o nich téměř ,, nesmí " mluvit.
Stalo se něco nedobrého a má to svoje následky, duševní, duchovní.
Uzdravení je dlouhá cesta. Začátek je postavit se k tomu čelem a přijmout následky za svého (částečně dobrovolného a vědomého) rozhodnutí.
Dá se miminko pojmenovat, udělat mu rozloučení, na duchovní rovině. Nechat odsloužit Mši, někomu to říct, sdílet se s lidmi se stejnými zkušenostmi. Jsem katolička , tak třeba konkrétně potrat u sebe jsem nikdy neřešila, jen u ostatních, ale jsem vděčná za svátost smíření. Je to duchovní uzdravení...kněz na Vás vloží ruce a opravdu slyšíte slova odpuštění a rozhřešení, teprve pak opravdu člověk dokáže jít dál.
Ale chápu, že tahle země je ateistická...takže aspoň nějakou formu vědomého rozhodnutí k odpuštění, poprosit duši i odpuštění, o sílu odpustit sobě i muži, do Vás vlastně nepodpořil.
Psycholog může pomoci, ale s tou duchovní tíhou, na to je moc ,,malý pán ". Tak jen tenhle pohled.
Modlitba o pokoj🙏

@anonym_38f50a nemá ji kdo za co odpouštět. Neudělala nic špatného. 🙄

@mrkvovydort Bohužel má - ona sama sobě. A to je občas to nejtěžší odpuštění ze všech - odpustit sám sobě.

@merope Ne. Udělala rozhodnutí, jaké potřebovala. Tohle svoje stigma si nechte laskavě pro sebe a nepřinášejte ho na jiné. Na interrupci není nic špatného.

Pro autorku: tohle je přesně ten důvod, proč říkám, nikdy se neobracejte na hnutí pro život a jim podobné, budou vám vykládat tyhlety nesmysly a pod zástěrkou pomoci vás leda tak namotají do spirály sebeobviňování.

Mrzí mě, co jsi musela zažívat. Taky bych se na to ale snažila dívat optikou budoucnosti, protože opravdu si jednou možná řekneš, že (i když to teď bolí), že jsi udělala to nejlepší, co jsi v současné situaci mohla udělat. Na druhou stranu je nutno si z toho vzít ponaučení - sex je zodpovědnost, protože může vést ke zplození nového života. Takže se důsledně chraň, aby se ti to nestalo znovu. A jak už je psáno výše, nevěnuj pozornost myšlenkám na krásnou rodinu, kterou jste mohli být. Nemohli, přítel by nejspíš utekl, nemá vzdělání, potřebuje si ho dodělat, jestli nemá maturitu, je to mládě, které by dítě příliš svazovalo. Mám v okolí podobný případ, dva středoškoláci, ona si maturu dělala s velkým břichem, nakonec mají děti dvě, ale otec se o děti prakticky nezajímá, ona už má jinýho, snaží se studovat i s dětmi VŠ a musí se podílet celá rodina na hlídání. Je to fakt spousta komplikací. V SOUČASNÉ chvíli jsi nemohla udělat nic jiného. Hlavu vzhůru, jsou to jen hormony, to přebolí, uvidíš. Já taky plakala, když jsem přirozeně potratila (dvojčata), bylo mi přes 35 a po dětech jsem toužila. Pobrečela jsem si a řekla si, že víc se tím nebudu zatěžovat, protože pláč nic nevyřeší. Dneska mám dítě jedno a jsem ráda, že je jen jedno. 🙂

@mrkvovydort 🙄 Opravdu? To, že sama sebe ujišťujete, že to není nic špatného, když je to legální možnost, neznamená, že to opravdu tak je. Člověk má v sobě kompas, je to svědomí....to ji obviňuje. Potlačit to, není řešení, naopak.

@mrkvovydort jak nesmysly? Nikdo ji tu neobvinuje, ale ona sama citi, ze to neni totez jak vyhodit plesnive rohliky.

Je skvele, ze tuhle moznost mame a nikdo nema pravo jineho kritizovat za to, ze se pro interupci rozhodl. Ani to tu nikdo povetsinou nedela. Ale je dobre upozornovat i na to, ze je to rozhodnuti, ktere s sebou muze prinest psychicke nasledky. Neni to uplne "jen tak". Prislisna bagatelizace zase vede k tomu, ze se nekdo pro potrat rozhodne na prvni dobrou, bez poradneho zvazeni s tim, ze prece o nic nejde.

@anonym_autor ve tve situaci bych sla za rodinou, pokud mate dobre vztahu nebo za dobrou kamaradkou. Myslim, ze rodice nebo kamaradka umeji pomocne rameno nabidnout lepe nez partner, ktery v tomto okamziku moc nepobira co se ti deje v hlave. Pro nej o nic neslo. Pro tebe ano, ale opakuj si, ze jsi se rozhodla na zaklade vasi situace a zvolila jsi pro tebe nejlepsi reseni. Materstvi obrati zivot vzhuru nohama, jestli vis ze nemas zazemi, nemas finance, nemas to jeste ani 100% jiste s partnerem - tak to bylo rozumne rozhodnuti. Take tebou ted hodne mlati hormony, ktere se na zacatku tehotenstvi vyplavuji v enormnim mnozstvi, za nejakou dobu to bude lepsi

@tereza0111 "nikdo ji tu neobviňuje", akorát se tu výše píše, že udělala něco nedobrého, co má svoje následky, a že by měla dokonce prosit o odpuštění za svoje činy. ;)

Pro informaci, v prostředí, kde se projevuje větší stigma po interrupci (např. pohled, že interrupce je, ač nutná, nutné zlo a vlastně škodlivá a negativní), mají ženy po interrupci obecně větší problém se o své pocity dělit, mluvit o nich otevřeně, trpí pocity viny a hůře se s tou situací srovnává.

Naopak přístup, že interrupce je normální a součástí běžné péče, pomáhá ženám cítit méně studu, viny, pomáhá jim víc o tom otevřeně mluvit a mnohem rychleji a snadněji se s tím srovnat.

Špatný psychický stav mnohdy není následkem interrupce, ale následkem stigmatizace okolí. ;)

@anonym_38f50a Ano, opravdu ;)
Interrupce je normální a běžný zákrok, kterým si prochází velká část populace a i nadále žije spokojené životy bez sžírajícího pocitu viny. Pro někoho může být těžký (a pro takové je potřeba samozřejmě mít pochopení a podporu), pro jiné zase snadný a úlevou. A opravdu, úleva je nejčastějším pocitem.

Co je taky faktem, je, že v silně věřících komunitách si ženy po interrupci vedou psychicky hůře právě kvůli naučenému pocitu viny a přístupu okolí. Tenhleten "kompas" nepřichází zevnitř, je naučený.

Myslíte si, že pomáháte, ale tohle opravdu nepomáhá.

@mrkvovydort Teď píšu obecně na téma odpouštění, odpustit sám sobě je jedna z nejtěžších věcí. Pro mě je to zpracovat si dané téma natolik, aby se to nestalo mým kostlivcem ve skříni, někdo to na mě nepoužíval jako páku, abych při zmínce o tom tématu necítila vinu, nebrala si danou věc jako selhání.

@anonym_38f50a Bagatelizuješ vyhledání psychologa.

Zpověď a odpuštění od Boha prostřednictvím pana faráře, kdy na tebe vloží ruce a uslyšíš slova odpuštění funguje u tebe jako katoličky, jinde to tak snadné být nemusíš. Co bych ti k tomu řekla, tak jemně naznačuješ, že katolická církev má štempl na to jí dát razítko, aby necítila vinu.

Zaplať Pán Bůh za ateistické Česko.

@levandule_k souhlas. To uvědomění si, že to rozhodnutí nebylo chybou, určitě s tímhle jen pomůže.

Šlo mi spíš o to odpuštění zvenčí, shůry. Katolické sebemrskačství. No thanks.

@mrkvovydort Interrupce je ukončení života dítěte. Žádné,, přerušení ", kde je možné pokračovat. Žádná zdravotní péče, kde je smyslem život zachovat nebo zlepšit z nějakého zdravotního důvodu. Není to ani zákrok na těle ženy, ale dítěte, které má svou vlastní DNA, takže své tělo. Nazývejme to pravým jménem a pak je možné se odrazit. Placání po ramenou nepomáhá, mazání medu kolem huby, jak se nic nestalo. Pro mne neexistuje k potratu dobrý důvod a museli by mě tam odvléct násilím s nožem na krku.
Nelze dělat, že se ,,nic" nestalo.
Ale máte také své svědomí a odpovědnost za svůj postoj.

@levandule_k Bagatelizuješ duchovno. A kde je smrt, už se nic jiného moc dělat nedá. Preceňuješ psychology a psychoterapeuty...jako většina....to není automatická pomoc. Kolikrát to nestačí. Spousta z těch lidí řeší vlastní problémy a dospějí až k sebevraždám. Ted je to na vzestupu.
Právě to, že lidé inklinují k ateismu, chtějí si dělat, co chtějí, mají umlčené svědomí, to tu vypadá, jak vypadá. Společnost snad nebyla v tak hrozném stavu.

@anonym_38f50a Ne, je to preruseni tehotenstvi, protoze tehotenstvi muze opet nastat.
A bez nekam s kecy o neexistujicim duvodu k potratu. Ona k tomu duvody mela, na rozdil od tebe nese zodpovednost za sva rozhodnuti a je jeji rozhodnuti, do jake situace dite privede nebo neprivede. Kdyz by se sem jednou vratila s tim, ze to nezvlada financne, nebo je dite tezce nemocne a vsechno se ji zhroutilo, ty jsi presne typ cloveka, ktery by ji prisel vykladat, ze nemela roztahovat nohy a co si nadelala to ma.