Jak zvládnout ztrátu vysněného dítěte a nezbláznit se?

@svetluseeee je mi to moc líto, život není fér 😓
Kdo si něčím podobným neprojde, tak to nemůže úplně pochopit. Ty maminky, co si stěžují na "blbosti", to tak proste nemyslí. I když chápu, že to teď vidíš jinak a hlavně se na to hodně zaměřuješ...
Taky být tebou, tak zkusím nějaké terapie, určitě ti to pomůže celou situaci zvládat lépe 🙏🏻 drž se ❤️‍🩹

Protože každý problém, který momentálně řešíš, je pro tebe v tu chvíli důležitý. Ano, bolest nad ztrátou dítěte je obrovská, ale vztekající se batole musí někdo jiný v tem samý okamžik taky nějak řešit a nemůže si říct, však to nic není, horší by bylo, kdybychom naše děťátko neměli. Je fajn umět se nad drobné starosti aspoň občas povznést, ale utápět se v myšlenkách, jak někdo může rodit jedno dítě za druhým a já čekám aspoň na to jedno vymodlené, taky nejde. Zkrátka každý si neseme svůj kříž a ve výsledku ho nemá nikdo menší. Jakmile to půjde, zkus zapracovat na zvládnutí vlastních starostí, ale neohlížej se na druhé, to ti v ničem nepomůže.

@svetluseeee vůbec si neumím představit bolest, kterou prozivas, mrzí mě to. :( Moje situace je taková, že mám 2 kluky a oba jsou nemocní, mají diagnózu. Obzvláště starší nijak lehkou. Často si říkám proč já, proč já jsem neměla nárok na to mít zdravé děti. Proc me lide vice nelituji ( ano zni to hrozne), proc lidi, kteri v těhotenství kouri, piji nebo i fetuji rodi jedno zdrave dite za druhym. Ale karty jsou lozene takto, sve deti samozřejmě miluji a mam je na 1. miste.., nezijí vcerejskem ani zitrkem, snažím se žít přítomnosti, občas se mi to nedaří a spíše přežívám než žijí. Držím Ti moc palce, cas je vselek byt některé veci se nezahoji uplne nikdy a ať se Vám narodí brzy zdravé miminko.

@zuzkasim moc hezky napsané, taky bych se měla něco priucit

Někdy přestaneme řešit blbosti až když nás život pěkně vyliská, mluvím obecně ne o tobě. Někdy je to jen taková běžná "psychologická údržba", když si postěžujeme, že nám tříleťák dává zabrat. Když mu ráno blbě rozkrojíš toust a on brečí, je scéna u čištění zoubků, má se převléct rovněž scéna, chce modré autíčko, tak mu ho dáš a on se rozbrečí, protože chtěl červené. Dá se to srovnat s úmrtím dítěte? Nedá, ale to neznamená, že tě to nevyčerpává a není to náročné. To přece neznamená, že ho dotyčná matka nemá ráda, není vděčná za dítě.

Tyhle emoce, kdy cítíš, že je to nefér, že si někdo rodí jedno dítě za druhým, to si musíš zpracovat a odžít, nebo tě to sežere zaživa. Teď je to všechno čerstvé a velmi bolavé.

Jako první pomoc bych se z těch pocitů, co máš zkusila vypsat. Pěkně bych to solila na papír, jak mě všichni se*ou, jak je svět na dvě věci. Pak bych daný papír ideálně spálila, abych se od těch emocí symbolicky oddělila. Sebrala všechnu hrdost a našla si psychologa, jestli jsi alternativu, tak si to klidně doplň něčím alternativním třeba kineziologií.

Kdo si plodí a rodí děti na první dobrou, asi nikdy plně nepochopí čím si procházíš ty.

@svetluseeee život není fér, vyhledej psychologa vážně. Možná i psychiatra. Já si třeba vždycky přála hezký přirozený porod, vždy jsem se k porodu poctivě připravovala a skončila jsem 2x akutním císařem. Druhý porod byl pro mě velmi traumatizujícím zážitkem, plný hrubého zacházení a vět které nechápu, jak může někdo vypustit z úst a ještě směrem k rodící ženě. Otázky typu, proč jiné ženy, kterým kolikrát nesejde ani na těch dětech, natož na tom porodu a přesto porodí s prstem v nose, se mi honili v hlavě pořád. Mohlo by se to zdát jako neskutečná prkotina oproti životu zdravého dítěte a taky jsem to velmi často slyšela. Ve chvíli kdy jsem na tom byla psychicky velmi zle, mi ještě lidé udělovali další facky hláškami - prosím tě, buď vděčná za děti a neřeš kraviny. Ano, v momentě, kdy se naší známé zabila dcera, se kterou jsem v dětství vyrůstala, se to zdá jako banalita, ale pro mě to byla v tu dobu bolest opravdová a dlouholetá. Zpětně lituji, že jsem nevyhledala odbornou pomoc dříve. Mohla jsem sobě i celé rodině ušetřit spoustu trápení. Běž za odborníkem. 🙂

To je prostě život.
Zní to drsně, ale čím dříve si to uvědomíte, tím lépe pro vás. Nemá cenu si říkat " Proč právě mě se tohle děje"?? Naopak, to je život a takové věci se bohužel dějí...Proč právě vám by se to nemělo dít, ale druhým ano? Nemá cenu to takto vnímat. Každý má v něčem těžký život a problémy. Vy si to vybíráte právě v tomto. Ale lidé, co třeba mají hodně dětí, nebo jim jde snadno otěhotnět, tak mají zase třeba jiné vážné problémy: psychické, v osobním životě, pracovním, zdravotní, finanční atp atp.
Těžké situace se dějí všem lidem. To je prostě život :(

Chápu, je to normální, po takové tragédii. Časem se to srovná a budeš zas uvažovat normálně.

Procházíš teď určitou fází, která je reakcí na zažité trauma a bolest. Řekla bych, že takové myšlenky sebeobviňování a obviňování druhých, pocity nespravedlnosti atp. by napadly každou ženu, která by si prošla tím, co ty.

Je ale moc důležité, aby jsi se v téhle fázi nezacyklila nijak dlouho. Není to totiž nic, co by tě mělo posílit a jakkoliv ti pomoci. Naopak tohle smýšlení dělá jediné: rozrývá znovu a znovu tvé rány a bolest a vede k zahořklosti a pocitům nespravedlnosti.

V životě se bohužel takové tragédie dějí a ty musíš najít způsob, který ti pomůže to překonat. Nějakou myšlenkovou mantru, která tě posílí a pomůže ti jít dál. Tvým nešťastným údělem bylo porodit miminko s VV, které zemřelo. Ale byla jsi to ty, kdo ji mohl porodit a být s ní, když odcházela. Navždy budeš její maminka. A to se přece počítá❤️. Možná si tě miminko na tu krátkou chvíli vybralo, protože to tak prostě mělo být...

Věřím, že jsi vnitřně silnější, než o sobě víš. A jednou tuhle bolest přetransformuješ v sílu a lásku k miminku. Uvědom si, že daleko horší by bylo, kdyby jsi jej donosila a porodila mrzáčka s bolestmi, neschopného žít kvalitní život bez bolestí.

Spousta lidí by takovou bolest a trauma nedokázalo samo překonat. A bmnebo navenek by to tak mohlo vypadat, ale uvnitř by je to užíralo dál. A je to naprosto pochopitelné.

Je lepší vyhledat terapii, kde ti pomůžou najít způsob, jak situaci uchopit, aby jsi s tím dokázala žít. Prosím udělej teď pro sebe něco pěkného, aby ti bylo lépe. Najdi si terapii, na kterou budeš chodit intenzivně🙏. Sama mám zkušenosti s terapií a změnila mi život. Moc ti fandím ❤️🙏 ale aby ti bylo lépe, musíš se vědomě snažit se dostat z fáze ve které momentálně jsi, a nebo si najít terapii.

Jednou jsem byla kupovat boty v obchodě. Byla tam maminka s dítětem a řekla… ja uz te zabiju. V tu chvili jsem na ni chtela zakricet, jak tohle muze rict! Byla jsem tou dobou po potratu v 16tt, vse ve mne kricelo smutkem a nestestim. Dneska mam deti tri. Jsem za ne neskutecne vdecna, delam pro ne prvni posledni, dala bych za ne zivot, ale… uz chapu proc maminka tehdy krikla na svoje dite. Nemusela sice volit tahle slova, ale pochopila jsem, ze je vlastne taky jen clovek, ma jedny nervy atd. Ted vidim veci jinak nez driv. A co mi pomohlo se nezblaznit? Vsichni rikali, chce to cas. Ano chtelo to presne 5 let casu, nez se mi moje holcicka vratila. Mam jeste dva syny. Miluji je, jen moje hlava a srdicko cekalo na malou, az se vrati. Ted je mam vsechmy tri a jsme kompletni. Vim, ze to zni asi hrozne, ale neztratit malou v 16tt, nikdy bych nemela sve uzasne syny.

Moc mě to mrzí a rozumím ti. Také jsem přišla o chlapečka, zemřel při porodu ve 39tt. Vnimala jsem jak moc svět není spravedlivý. V tu dobu zrovna těhotněli okolo mě snad úpkně všichni. Já si na pozitivní test musela počkat skoro 3 roky. Pokohlo mi si tu dobu odžít, vyplakat, psychologická pomoc a taky prostě jít dál.
Teď mám zdravého chlapečka a taky si stěžuju. 🙂 leč můj vděk je nekonečný, jsem taky jenom člověk. Únava a nervy pracujou. Není to jednoduché, člověk tím trochu upustí páru.
Držím ti moc palce, aby si k tobě nové miminko našlo brzy cestu a zahojilo tvoje srdíčko❤️

Dobrý deň. Odkiaľ prosím ste? Prešla som si niečím podobným, v 29.týždni. Predchádzali tomu ešte ďalšie nepríjemné okolnosti a rok som sa dostávala zo synovej smrti. Po ďalšom roku sa mi podarilo donosit synčeka, avšak zase s komplikáciami. Prvý polrok v nemocnici, takmer sme o neho prišli. A to sa narodil 2.1kg v 36.tt, čo je už vzhľadom k zdravotnej starostlivosti v ČR považované za donosene dieťatko a všetko malo dopadnúť ružovo. Život je hold občas nevyspytateľný a krutý. Keby ste sa chceli o tom porozprávať, kľudne mi napíšte. Chápem vaše pocity a nemáte si čo zazlievať. Hovorí sa, že prvý polrok je najhorší. A je na tom niečo pravdy. Postupne sa tie boľavé hrany obrusia, ale v podvedomí to človeka ovplyvní na celý život. Je mi ľúto vašej straty. Posielam veľa síl a energie 😘