O tom se těžko mluví

@gregorini Když jsem si přečetla co píšeš, úplně stejné jsem to měla Já. NaKonec jsme se s manželem rozhodli pro adopci a já jsem 3 roky maminka. Někdy to prostě jinak nejde. Stejně jsme se ani po podání žádosti o adopci nijak ne chránili a já nikdy ne otěhotněla. Naše štěstí je nakonec dvojnásobné máme dvojčata. O takové cestě nepřemýšlíš? ???

@desdemona003 Tak to je super, že jste šťastní a spokojení🙂! Adopce je velmi zdlouhavý a náročný proces a popravdě, kolikrát vidím ty ženy, které své dítě dávají k adopci a měla bych strach z genů. A navíc s mužem už nesplňujeme podmínky adopce, eventuelně pouze pěstounské péče

Myslím si, že pokud někdo nezažije situaci, ve které se nacházíte, tak to nemůže pochopit. Jsem maminka dvou dcer. Nyní čekám synka. Všechny děti máme prakticky lusknutím prstů - pro nás překvapivě a nečekaně. Ano, je to štěstí a mělo by to tak být u všech lidí, ale realita je jiná. Dítě by mělo být darem a někdo to štestí nemá. Jiní rodí jako na běžícím páse, o děti se nestarají, dávají je do DD.
Moje mladá kolegyňka přišla ve 21tt o miminko. Holčička měla vrozenou vadu, ale držela se dlouho. Kolegyně si ji dokonce nechala ukázat a dala jí jméno - já bych na to neměla. V té době už jsem byla těhotná a nechtěla jsem, aby se to dozvěděla, když přišla do práce. Naštěstí je to člověk velice empatický a hned mě ujistila, že je vše v pořádku, nemusím se nikdo schovávat. Strašně, ale opravdu moc, se mi ulevilo. Jsem ta, která si hladí břicho v soukromí, jsem ale nepřehlédnutelná s tím pupkem.
Rozhodně Vás nechci odsuzovat. Pocity, které máte se nejspíš nedají ani takhle popsat. I tak jste statečná, že vůbec takovou práci vykonáváte. Musí to být hodně bolestivé. Všechno se nejspíš překoná časem a asi Vám bude lépe, když kolegyně odejde. Já jsem měla za životní cíl (jeden z mnoha) být těhotná, vědět, jaké to je, být mámou na plný úvazek, ... Je mi to opravdu líto, nejsem zrovna ta, která by Vám měla psát, ale naděje umírá poslední 🍀

@lv Nemáš mě zač obdivovat, je to povolání jako každé jiné. Ale vždy se mi to líbilo, naplňovalo. Alě děkuji, pochvala potěší vždy🙂. Víš, mně ani tak nevadí, že rodí ženy pro mě anonymní, cizí, ale ty, ke kterým mám vztah, které jsou mi blízké. Je mi z toho strašně těžko, a to tady své pocity jen píšu...........

@gregorini Existuje přímá adopce kde si najdete maminku samy je tady o tom i mnou založená skupina kde najdeš plno informací. A bojíš se genu?? geny jsou povahové vlastnosti ty s manželem jste dokonalý? nemyslím to špatně ale to když je někdo vrah neznamená že jeho dítě bude taky zaléží dost kde a s kým dítě vyrůstá a samozřejmě z části geny které máme každý nějaké

@gregorini není jako každé jiné!
Možná je dobré si ty pocity dovolit, jako jo, zlobím se, že ona dítě čeká, já ne. Že to není spravedlivé, že to bolí, že ty chceš taky.. oplakat to doma, věnovat si půlhodinku lítostnění, vyhradit si na to čas. Pokud je to kamarádka, svěřit se jí, že jí to moc přeješ, ale je to pro tebe bolestné, když se to u tebe nedaří.
A držím palce!

@riakuk Ale ne, děkuju, sama vím a kolikrát pacientkám říkám taky, že naděje umírá poslední, ale častokrát a hlavně v poslední době v to sama víru nemám. Ano, určitě mi bude lépe, až kolegyňka odejde na mateřskou. A nejvíc by mi pomohlo, kdyby se i mně miminko podařilo. Pořád si říkám, jaké by to bylo a co by bylo dnes, kdybych o své miminka tehdy nepřišla

Mám kamarádku v podobné situaci. Dost dlouho čekala na partnera,pak onemocněla rakovinou,poté se jí podařilo otěhotnět,ale potratila... Teď jí je 49,jsou s manželem šťastní,ale bezdětní. O adopci uvažovali,ale vzhledem k věku by tenkrát dostali dítě minimálně třináctileté,dneska už žádné,tak to vzdali. Celý život pracuje jako učitelka ve školce s malými dětmi. Upnula se tedy na svou práci,ve které se opravdu realizuje.Protože bydlí a pracuje v malé vesnici,stará se o zábavu dětí i mimo pracovní dobu. Zařizuje výlety,organizuje různé akce pro děti a jejich rodiče,pomáhá,kde může. Je opravdu neskutečně hodná a obětavá a díky své povaze,skvělému manželovi a okolí se dokázala povznést nad to,že sama maminkou není a pomáhá jiným rodinám. Možná je to i tím,že je silně věřící a prostě to přijala. Pomáhá s organizováním záležitostí kolem kostela,taky hodně času věnuje rekonstrukci poděděného domečku a zahrádce. Obdivuji ji,já bych to psychicky nesla hrozně těžce,asi jako ty. Snad se i ty časem dokážeš od těch myšlenek oprostit a najdeš smysl života v něčem jiném. Nedokážu jinak poradit,mrzí mě to,snad to časem přebolí. Přeji ti z celého srdce v životě jen to nejlepší a ať najdeš něco,co tě opravdu chytne za srdce,co tě bude naplňovat a bavit,třeba nějaké dobrovolnictví,práce,cestování,psaní knihy...Já nevím,prostě cokoliv. Hodně štěstí,sil a pěkný večer!!! ☺

@simca31 O přímé adopci vím, i o několika případech v naší porodnici. Je to ale i hodně finančně náročné pro budoucí rodiče a nevím, zda bych tolik peněz měli. A ne, já ani on dokonalí určitě nejsme, ale právě proto, že pracuji na porodním sále a mám i kamarádku v kojeneckém ústavě, vím, jaké děti a čí děti se k adopci většinou dávají. A co si budeme říkat, geny jsou geny...jsem z Chomutova....ale rasista nejsem

@lv Děkuju moc za povzbuzení!! Já právě smutním pořád, není chvilka, abych nad tím nepřemýšlela a nejvíc, když se vidíme, jsme spolu nějaký čas. Popřála jsem jí k těhotenství, ale obě jsme cítily, že to není až tak upřímné,s radostí.. nebo nevím, jak bych to řekla. Nemám tu odvahu a sílu se jí přiznat, že jí závidím, že mě to bolí, u nás v práci nikdo moc o mém těhotenství nevěděl a nikdo už dávno se mnou nepočítá, že bych děti chtěla a měla. Jinak práce je to docela hezká, i když negativ je také dost, ale je to opravdu poslání a radost přivádět na svět nový život❤

@verkaver Moc ti děkuju! Pěkně jsi to napsala. Tvoji kamarádku obdivuju, že svůj osud dokázala přijmout a smysl života najít v něčem jiném, než ve svých dětech. Možná jsem nevyzrálá nebo zatím nevyzrálá, ale já si živoz bez svého dítěte nedokážu představit, přijmout, nevím, co jiného by mělo takovou sílu, aby můj život naplnilo. Třeba časem k tomu dospěju také a třeba se toho miminka ještě dočkám. Taky jsem toho pana pravého potkala pozdě...pozdě pro to, aby z nás dvou vzešel ten nový život

Moje mamka dělala učitelku v MŠ. Mela tam kolegyni, kamarádku, která chtěla miminko a neslo to. Pak mamka otěhotněla (čekala mne..) a kamarádka se s ni přestala bavit, pomlouvala ji, prohazovala si služby, nezdravila ji. Za 3 roky na to otěhotněla a jsou to kamarádky do ted.
Mas pravdu, naděje umírá poslední, ty ji mas taky porad. Možná by ti prospělo někam s manželem vypadnout (lázně, moře, čundr, ...), nadejchat se novyho vzduchu, uspořádat si myšlenky. Ono to mnohdy pomůže (psychika toho zmuze hodně). Verim, ze se miminka dockas, sama je privadis na svět, tak to nemůže byt jinak 🙂
Kamarádka se snaží o miminko 2 roky. Je ji 25, ma rozsáhlou endometriozu. Byla už na jednom umelem, to se nezdařilo, tak ted odjela na měsíc do lázní a pak se na to chystají znovu. Tentokrát to dopadne.
Ty mas nějak zjištěnou příčinu, proč to nejde?

@prostejina Moc děkuju! Ta podpora pro mě znamená moc. Sama mám strach, že ten náš vztah skončí tím, že se s ní nebudu moct bavit, pomlouvat ne, ale prostě z obou stran to bude přetvářka...závist je strašná vlastnost!!! Ale nedokážu se jí oprostit, a to jsem měla za to, že jsem silný člověk, člověk do nepohody! Já už toho zkusila tolik, to moře i lázně, práci na zahradě, antistresové omalovánky, čtení, výlety, pokec s kamarádkama, jogu, meditace....prožívala jsem to s chlapem i bez chlapa, ale před těma myšlenkama a pocitama neuteču, ani kdybych odletěla na půl roku do nejluxusnějšího resortu v Karibiku ani kdybych se vystřelila na Mars. Já mám před transferem embryjka vše výborné i embryjka mám nejvyšší kvality, všechno tak, jak má být....a není mi dáno

Chápu, taky jsem měla problémy otěhotnět a cítila jsem se taky mizerně když otěhotněly všechny holky z rodiny, kolegyně v práci... bylo těžké se radovat s nimi, musím přiznat že závist a frustrace ve mě taky hlodaly. Nemá smysl si to vyčítat, bohužel to opravdu je těžké. A řeči o tom, že na to nemám myslet, byly ty nejhorší. Nejsi špatný člověk, prostě s tím musíš bojovat. Radu nemám, sama jsem s tím prala dokud jsem neotěhotněla. Možná je dobrý nápad zkusit tu energii nasměrovat jinam (snaha zhubnout, lepší životní styl), já jsem se nakonec naštvala, něco shodila a povedlo se miminko. Myslet jsem na to nepřestala, to ne, ale zaměstnala jsem se i něčím jiným.

@alkuska Děkuji i tobě za odpověď. Přesně, jak to popisuješ...dokud se toho zázraku nedočkám, bude to moc těžké. Pořád zkouším najít i jiný směr a cíl a asi nemám tu trpělivost, vytrvalost...a i tu energii, to co prožívám, mě strašně ubíjí a vyčerpává

@gregorini o změně prace jsi nepřemýšlela? Mysl by zanestnalo něco jinyho..

na tohle už ses divala? Jestli se venujes i meditaci, mohla bys byt k temhke věcem vIC nakloněna, jinak bych se to sem neodvážila dát 🙂

Podle mě máš úplně přirozené pocity. První dcera se mi narodila po 4 letech snažení. Vím, že jiní čekají i déle, ale pro mě to bylo nekonečné. Navíc jsem měla mimoděložní (mám už jen jeden vejcovod) i zamlklé těhotenství. V té době jsem se osobně ani nedokázala stýkat se dvěma kamarádkami, které byly těhotné nebo už dítě měly. Prostě jsem to psychicky nezvládala. Hrozně jsem záviděla a to každé těhotné. Byla jsem závistí úplně bez sebe, hrozně se trápila a strašně nenáviděla sama sebe za to, že nejsem schopná mít dítě. Otěhotněla jsem v době, kdy se mi to nejméně "hodilo", ve zkušební době v nové práci a stejně tak i s druhou dcerou (mezitím opět zamlklé těhotenství).
Na Tvém místě bych měla hodně podobné pocity a stavy a opravdu máš můj obrovský obdiv, že při tom všem dokážeš pracovat v téhle práci. Jo a taky jsem měla kolegyni, která v té době otěhotněla na první pokus a ještě se všem chlubila. Naštěstí jsem odcházela na jinou pobočku, tak jsem tomu unikla, ale jinak nevím, jak bych to zvládala.
Ještě mě napadá pomoc psychologa či psychiatra. Oboje jsem využila. Ne že by to bylo samospasitelné, ale trochu ulehčení to je.
Hodně jsem se naplakala, natrápila. Prodělala jsem i psychické zhroucení a věř, že to teď mi přijde neuvěřitelné, že ty děti mám. Taky se dočkáš, jen ta cesta je prostě hodně trnitá a bolestivá. První půlrok jsem měla pocit, že až se vzbudím, že už dceru mít nebudu, že jí jako někam budu muset vrátit. Prostě psycho i po porodu. O tom, co jsem si ještě jako bonus po tom všem užila s tím, že jsem ani jednu nedokázala kojit, raději ani psát nebudu. Brečím do teď, když vedle mě kojí cizí žena. A když vidím dokumenty o neplodných párech, tak brečím taky. Četla jsem, že neplodnost je stejná zátěž pro psychiku jako onkologické onemocnění. Trošku mi pomohla i knížka: Na cestě za dítětem od Hany Konečné. Moc hezky zpracované cesty k dítěti.
Hodně štěstí a duševní pohody. Když budeš chtít, písni do zpráv nebo tady.

Naprosto vím, o čem píšeš. Moc dobře si pamatuju, jak jsem se nemohla dívat na těhotné maminky, na jejich bříška, na kočárky s miminkem, jak jsem nemohla posloucht ty zprávy, kdo je zase z rodiny nebo ze známých těhotný apod. A to už jsem doma měla jednoho malého synka. Chtěla jsem děti brzy po sobě, nakonec je rozdíl mezi prvním a druhým dítětem 5 let, v tomto mezičase jsem si prožila 3 zamlklé potraty, 4 kyretáže a jednu operaci dělohy a asi milion vyšetření na různých odděleních, výsledkem bylo, že mi byla odstraněna malá přepážka v děloze a zjištěna mutace MTHFR v krvi (celý průběh těhotenství jsem si pak musela píchat injekce na srážlivost krve) . V té době by mě nenapadlo, že nakonec budeme mít 3 děti. Člověk musí doufat a věřit a prostě se snažit a snažit a nevzdávat to.
Myslím si, že člověk si to prostě musí prožít způsobem, který je mu vlastní, a žádné zaručené rady tady nepomohou. Touha po dítěti je prostě silná.
Věřím, že se Ti to také nakonec podaří a budeš skvělá maminka! Hodně štěstí a trpělivosti!
A nezapomeň: Přej a bude ti přáno. 🙂

@prostejina Knížku Tajemství mám doma. Ale popravdě jsem ji četla tak jedním očkem. Sice jsem psala, že jsem zkoušela meditaci a jogu...ale není to nic pro mě. Já jsem prostě racionální člověk, nejsem dost senzitivní a v poslední době mám takové vnitřní napětí a neklid, že k nějakému zklidnění u mě dojde až v hlubokém tvrdém spánku. Ale děkuji ti moc za snahu pomoci, za tip🙂!!

@prostejina No, a s tou prací, já jsem zdravotník, pracuji přes 20 let, nic jiného neumím. Vím, že v tomto případě věk nic neznamená, ale já teď ty své zbytky energie věnuju cestě za miminken a další studium, kurzy a tak, už bych asi nedala. A mě ty cizí Maminky ani nevadí, myslím rodičky, k nim a jejich miminkům jsem imunní, já závidím kamarádkám, známým, sestřenkám,kolegyním...

@gregorini Ahoj, taky tvoje pocity úplně chápu. 13 měsíců se snažíme o druhé a taky moc nezvládám radostné novinky, mám pocit, že už potkávám jen těhotné ženské a moc dobře mi to nedělá. Jakou radost mi udělá, když jsou jen tlusté 😉 . První nám trvala 11 měsíců a takhle špatně jsem to nenesla. Jak už tady někdo psal, je důležité si tyhle pocity dovolit, naplno je prožít, svěřit se a nestydět se za ně, myslím, že pocit viny to vše nakonec ještě umocní a nedovolí ti to vše aspoň na chvíli hodit za hlavu. Nemyslím tím "nemysli na to", to nejde, ale myslím, že když si dovolíš svoje negativní emoce prožít a trochu je prozkoumat a smířit se s nimi, uleví se ti a na chvíli je o něco veseleji. Musím říct, že v pročistění hlavy a srovnání se s různými vlastními pocity mi v poslední době dost pomáhá jóga.

@anakolut Ahoj, moc ti děkuji za tvůj příběh. Dost se v něm poznávám, jak píšeš, žes byla závistí úplně bez sebe, nenáviděla se, že nejsi schopná otěhotnět,, hrozně tě to trápilo a bolelo...přesně stejně já. Nedokážu se chovat normálně, radovat se z její radosti, těšit se z jejího miminka. A jak to dopadlo mezi tebou a těma kamarádkama, se kterýma ses přestala stýkat, když byly těhotné a ty ne? Řekla jsi jim, proč se jim vyhýbáš? Co ony na to? Podařilo se vám vztah obnovit a kdy? A jaký ten vztah mezi vámi byl po znovuobnovení? Jsem zvědavá, co? Tu knížku od H.K. si zkusím sehnat. Já pořád věřím, že třeba i na mě to děťátko ještě čeká, jsou to pocity "nahoru dolů" pak zase propadám skepsi a depresi. Už jsem prošla dlouhou a trnitou cestou, mám za sebou už 7 transferů, vše jako samoplátce, mám v tom už hodně hodně přes 100 tisíc a možná i dost poničené zdraví...ale vše obětuju, jen když miminko bude

Ahoj, chápu tvé pocity. Moc si děti přeji, moc po nich toužím. Musela jsem se přestat vídat s kamarádkami, které jsou těhotné nebo které už mají děti. Nezvládám to. Takže by se dalo říct, že nikoho už nemám, je mi 28 let a ať se kouknu doprava, doleva, tak právě už ty kamarádky, spolužačky děti a rodinu mají. Mě to ničí vidět to jejich štěstí, brečela bych, tak se s nimi ani nevídám, nepíšu jim 😘

Měla jsem přítele, se kterým jsem plánovala budoucnost, kterého jsem milovala. On mě ale opustil. Je mi hrozně. Moc se bojím, že už budu sama, že si muže nenajdu, že nebudu mít děti.

Hodně smutním, trápím se ... moc mě trápí a říkám si, proč má někdo muže a děti ve 20 letech a někdo musí tak dlouho čekat? To jsou věci, které mě trápí, které nepochopím … 😔

@gregorini Úplně tě chápu protože jse si prošla nečím podobným. Když jsme se snažili s mužem o miminko, ze začátku jsem to moc neřešila. Protože jsem měla už nějakou dobu gynekologické potíže, tak nějak jsem tušila, že se nám to nepovede hned. Když už jsme se opravdu intenzivě pokoušeli o dítě a já obrečela každou menstruaci, otěhotněla moje švagrová. Napoprvé. Za dva měsíce otěhotněla má sestřenice. Také napoprvé. Umíš si představit, jak jsem se cítila. Naštavaná, zklamaná, nešťastná. Racionálně jsem byla ráda, že budou maminky a přála jim to, hluboko uvnitř jsem jim záviděla, že se to povedlo hned a ony si nemusely procházet tím, čím já. Nakonec jsem byla odeslána do CAR. Při prvním nativním cyklu IUI sestra špatně pochopila pokyn a místo toho, aby mi ukázala aplikaci Pregnylu, mi ho rovnou píchla. Z plánovaného IUI nic nebylo. Říkala jsem si, že snad ani není možné, co se děje. Pak byl anovulační cyklus, takže jsem při dalším dostala stimulaci léky. A tohle první IUI se povedlo, až moc. Čekala jsem rovnou čtyři miminka, o dvě jsme přišli ještě v prvním trimestru. Další týdny jsem trnula hrůzou, abych neztratila naše dvojčátka. Nakonec jsem děti nedokázala donosit déle než do sedmého měsíce, kdy se narodili. A začala další vlna neuvěřitelného strachu o ně, protože rozhodně neměli jednoduchý start a na JIP strávili měsíc a půl. V mém případě mi těhotenství přineslo nejen dvě krasné děti, ale také hodně bolesti, která mi ze srdce jen tak nezmizí.

@gregorini Já jako i radost měla, že jsou těhotné, to jo, přála jsem jim to, ale ta závist prostě byla větší, nepřekonatelná a ta bolest a představa, že se rozbrečím jen uvidím jejich břicha, to jsem fakt nedávala. Pořád prostě ty otázky, proč ony jo a já ne, čím jsem horší než ony. Opravdu jsem je nedokázala vidět. Myslím, že to i tak nějak chápaly a snad se ani nezlobily. Nevím, nikdy jsem neměla odvahu se jich na to zeptat. S tou jednou jsme výborné kamarádky do teď, podporujeme se a jsme v kontaktu. Tak nějak nás to prostě nepoznamenalo, alespoň já to tak cítím. U té druhé je to složitější, bydlí celkem daleko a navíc asi prožívá něco podobného. U jejího prvního dítěte se bohužel po letech přišlo na určitý handicap a druhé dítě, aby bylo zdravé, může být pouze z IVF, aby vybrali zdravé embryo. IVF se nedaří, potrácí nebo se embryo neuchytí. Takže si myslím, že ten téměř ztracený vztah z její strany, je tím, že jí bolí, že my dvě zbývající máme 2 děti a ona jedno, bohužel s handicapem a druhé se nedaří. Takže to má podobné, jako jsem to měla já. Nevím no, složité. Nerozebírala jsem to s ní. Vím, že si taky užila své.

@vojkina Chlapa najdeš, jsi mladá. Toho se neboj. A děti taky přijdou. Třeba se nedařilo právě proto, že nebyl ten pravý a tělo to poznalo.
To s těmi kamarádkami je blbý, že jsou všechny těhotné nebo s dětmi. Zkus třeba najít tady nějakou skupinu snažilek, ať nejsi sama. Vím, že před lety tady bývala i skupina, která se stýkala i v reálu.

@lulu_ali
Když ono právě to přej a bude Ti přáno je zatraceně těžký. K tomu asi musí člověk nejdříve odpustit sám sobě, za to že se mu nedaří. Odpustit si, i když vlastně není ničím vinen, ale cítí se tak. Přát můžu druhému jen tehdy, jestliže jsem vnitřně přijala to, že já to nemám a že tím nejsem horší. Nebo samozřejmě tehdy, což je ta lepší a snazší varianta. Ano, sama máma a přeji i druhému.

@gregorini ale jako PA bys třeba mohla pracovat nekde jinde, třeba na šestinedělí, nebo dělat soukromou Pa. Nemyslela jsem změnit obor úplně, jen změnit prostředí 🙂

@prostejina Ahoj, vždyť na šestinedělí jsou společně maminky s miminkama🙂. V naší nemocnici se po čase vždy střídáme mezi odděleními, vždyť i na gynekologii a rizikovém těhotenství jsou budoucí maminky, některá s větším a jiná s menším bříškem...🙂Soukromá PA pracuje třeba v ambulanci nebo pracuje jako OSVČ-vede předporodní kurzy, cvičení,plavání pro těhotné, jsou mezi nimi laktační poradkyně, učí masáže miminek, šátkování (ono není jednoduché se tímto živit na vlastní pěst, znám takové kolegyně a vím, co to obnáší) a pořád to píšu, že mně moje práce ještě pořád baví a celkem uspokojuje, ty "cizí maminky a jejich miminka mi nevadí", trápím se, když čekají rodinu ženy, ke kterým mám vztah, vazby a závidím jim to