• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

23. října 2017 
@sue_m Ahoj, jeste je to moc cerstve, neboj. Zni to moc statecne, jak jsi to popsala. Ja taky jeste par tydnu hladila bricho a pak mi doslo, co delam, a bylo mi jeste hur. Bohuzel, v nemocnici mi rikali, ze ted je tech pozdnich potratu mnohem vic nez driv. Budu na Tebe myslet, aby to brzo prebolelo.


@adonai Uvidis, par prvnich dni bude tezkych, ale potom to uz bude lepsi a lepsi, chce to cas, skoda, ze se ta doba neda prospat. Mne moc pomohlo neco delat, chodit mezi jine lidi, zmenit uces... po tom vsem mam dodnes dost zmeneny rukopis, takze si myslim, ze to kazdeho hodne poznamena az do hloubi duse. Ale clovek se musi naucit nejak s tim zit, i kdyz to zpocatku zni strasne neskutecne...
10. bře 2011 ve 13:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 jsou to opravdu drobnosti které se změní a jsou navenek vidět, mě se rukopis sice moc nezměnil (jen lehce nevím jestli to přičíst tomuto), ale co na sobě hodně pozoruju, tak změna v chování a vnímání lidí, změna barev na oblečení, prostě jsem někdo jiný, jen ještě nevím pořádně kdo. Dost často zažívám situace a jsem sama překvapená jak reaguju. Jsou to samozřejmě maličkosti - od stání ve frontě po komunikaci s manželem, ale je zajímavé to vnímat. Ptala jsem se na to psycholožky a ta říkala, že je jasné, že se změní osobnost člověka.

Na břicho si občas sáhnu ještě teď. A vždy si uvědomím, že to není sen, že je to skutečnost. Někdy si nejsem jistá, jestli se mi to opravdu přihodilo, jestli jsem opravdu byla těhotná a opravdu jsem rodila a opravdu se stalo, je to opravdu můj příběh ... Je.
10. bře 2011 ve 14:50  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Mne dost pomohlo, ze jsem se k tomu postavila, jako ze jsme meli jeste jedno dite, ktere se narodilo prilis brzy a umrelo. Pomohlo mi to celou vec definovat a tak k tomu zaujmout postoj. Je mi jasny, ze Jirka to vnima jinak a okoli taky, ale ja si to takhle zpracovala. Samozrejme ostatnim rikam, ze cekame druhe dite... ale az bude jednou Honzik starsi, tak mu urcite reknu, ze mel brasku, stejne se to dozvi z fotek a tak. Ted ho fascinuji andilci, ale ted by to jeste nepochopil a nechci, aby se bal o miminko, ktere cekame. Mimochodem, preferenci barev jsem taky zmenila, libi se mi ted fialova, roky jsem ji nemela rada. A vubec, zcela jsem zmenila satnik, po tydnu, co jsem byla doma, jsem vyhazela skoro vsechno obleceni, dala jsem to na Charitu, a nakoupila si nove. Stejne jsem zmenila postavu... a tak jsem zmenila i satnik. Nicmene si myslim, ze mne to nezmenilo k lepsimu. Ztratila jsem velkou cast optimismu a duvery, oboje jsem roky budovala... Vsichni mi rikali "slunicko", ted bych to brala jako hloupy vtip...
10. bře 2011 v 16:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Abych řekla pravdu, tak mě v nemocnici bylo psychicky snad líp než doma. Sesypala jsem se cestou z nemocnice a doma se přelévám z místa na místo a nic mě nebaví. O slzách na krajíčku ani nemluvím. Asi pracují hormony, protože rozumově jsem si to všechno ujasnila, ale ten splín prostě je. Dr. mi v nemocnici zapomněla napsat Lexaurin, tak si pro něj zítra půjdu ke svému gynDr.
Jinak jsem teď ve stavu, že se mi vůbec nechce mezi lidi. Nejraději bych zalezla do postele. Nad vodou mě drží náš tříletý tygřík.
Probíhalo to tak, že jsem nastoupila v pondělí, v úterý začali vyvolávat, kontrakce začaly v úterý večer. Byly slabé, dalo se i spát. V středu ráno bolesti zesílily a v 13.30 jsem už jela na revizi.Takže docela rychovka.
10. bře 2011 v 16:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@adonai To tak ma asi kazdy... v te nemocnici je to takove sterilni, clovek ma pocit, jako by to byla nemoc, ktera se vyleci... a doma zjistis, ze to nebyla nemoc, ze to bylo Tve dite. Ja tyden doma skoro prolezela, manzel byl doma s Honzikem a ja fakt hodne lezela. Docela jsem to potrebovala, ztratila jsem spoustu krve, trensfusi mi nedali, a ja jeste dva mesice kolabovala :frowning2:. Mezi lidi jsem sla snad po trech tydnech a jeste jsem se snazila vyrazit tak, abych nikoho znameho nepotkala :wink:
10. bře 2011 v 16:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Děkuju moc holky za vaše slova... budu ráda, když tu s vámi budu moct být. Četla jsem vás téměř každý den po tom co jsme se vrátili z nemocnice. Pomáhá vědět, že vás někdo úpně chápe, bohužel proto, že si prožil to samé. Taky mám pocit, že mě to změnilo... nemohla jsem ani nikoho vidět, nějdřív jsem jen ležela doma v posteli, brečela, pořád jsme o tom s manželem mluvili. Nechtěla jsem ani s nikým jiným než s mamkou mluvit po telefonu, nevěděla jsem co mám říkat... každý se ptal jak se mám a jestli je to už dobrý... a co na to říct? Přišlo mi to i jako taková neúcta k těm miminkům, přece nám umřely, tak je přece jasné, že to není dobrý a že už to nikdy nebude takový jako předtím, když tu nejsou :pensive: ještě s tím nejsem smířená, nemám to v sobě zpracované... snad to přijde. Taky mě to změnilo. Straním se lidí, setkání s rodinou a s neznámými lidmi, třeba se sousedy, co nic nevědí, už jsem zvládla, ale třeba nemůžu vidět ani své kamarádky... prostě mi to nejde.
Odjezd z nemocnice jsem taky moc nezvládla :frowning2: ve chvíli, kdy jsme si řekli, že teda jedeme domů a já se měla oblékat, jsem se rozbrečela a přestala jsem až doma. Nemohla jsem si odmyslet, že jsem měla odjíždět s miminky domů, ne bez nich.
10. bře 2011 v 16:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Teď jsi doma a můžeš v klidu truchlit. Mě hodně vadilo, že jsem k tomu neměla kvůli Honzíkovi prostor. S kamarádkami jsem se začala vídat snad po 3 měsících, s těmi, co měly termín porodu stejný jako já, jsem se viděla až tento měsíc... po půl roce. A hodně dlouho jsem nedokázala odpovědět na otázku, jak se mám. Vlastně až tak do konce 8.tt. Protože jsem nějak nemohla v hlavě sesumírovat, jak bych mohla někomu říct, že se mám dobře, když jak bych se mohla mít dobře, když mi umřelo dítě... hodně mi pomohlo až to, že jsem teď znovu těhotná a že miminko má sem tam živější den a každou chvilku mě kopne a já vím, že žije... Máš to ještě hodně čerstvý, ale uvidíš, čas to hodně otupí. Já po tom měsíci šla poprvé na zumbu, nikdo mě neznal... bylo to fajn.
10. bře 2011 v 16:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Ahoj, moc mně mrzí, že se ti přihodilo takové neštěstí :frowning2: :frowning2: uvidíš, že postupně to bude lepší, že půjdeš mezi lidi,ale ze začátku to nebude takové.Taky se mi tam nechtělo,protože všichni na mně pohlíželi jako na největšího chudáka a to mi nedělalo dobře, lepší by bylo, kdyby si o tom se mnou na rovinu promluvili,ale většina lidí se toho bála :frowning2: nejlepší byly dobrý kamarádky,které se mně na rovinu zeptaly, jak se cítím a rozebraly to se mnou, potom jsem si vždy na chvilku ulevila. Jak říká veru, taky se mi to bere lépe ,když to beru tak,že mám dvě děti :slight_smile: mám svého andílka s kterým si často povídám a ještě doteď si s ní popláču :frowning2:
10. bře 2011 v 16:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky opět mi z toho všeho běhá mráz po zádech, máme to opravdu všechny hodně podobné - ty pocity.
I my to s manželem máme tak, že máme dětátko, jen s námi prostě nežije, vybral si jiný směr a my to musíme přijmout, ale milujeme ho stejně, jako kdyby tady byl s námi. Mluvím s ním, zapalujeme téměř každý den svíčku, stále na něj myslím a nechci přestat.
Já jsem naopak kamarádky vidět chtěla (dokonce itu, která měla stejný termín jako já), měla jsem kliku, že byly ochotné o tom se mnou mluvit, poplakat si se mnou, chodily k nám domů, já nebyla schopná ven, styděla jses se. Asi po 6 týdnech jsem šla k psycholožce, moc mi pomohla vysvětli některé myšlenky a zase se mi ulevilo. To že už s tím teď jsem celkem smířená je zásluha mnoha faktoru - manžel, rodina, psycholožka a pár dobrých kamarádek. Ale na otázku jak se mám? Děkuju za optání - dobře přece nemohu odpovědět a vždy každému připomenout co se mi stalo a přivést ho tím do trapné situace to taky nechci. tuto otázku nemám ráda.
11. bře 2011 v 08:58  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky, u mě je to ještě hodně moc čerstvé, tak s tím vším bojuju. navíc je to umocněné tím, že mi v tuto neděli končí rodičovská dovolená, pro malého nemám školku a pokud nechci přijít o práci, tak nejspíš budu muset nastoupit. Ještě jsem jim to tam neoznámila, zatím půjdu na neschopenku. Nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná cokoliv řešit:(
Každopádně, když vás tu pročítám, tak věřím, že bude lépe, protože vaše pocity jsou opravdu hodně podobné.
Mně se mezi lidi moc nechce, mám pocit, že to na mě každý vidí a lituje mě. Nevadí mi jen setkání s těmi, kteří o tom problému vědí (kamarádi, příbuzní) Tam mi naopak rozhovor s nimi pomáhá.
Hlavně já stále nevím, proč se stalo to, co se stalo. Výsledky z Gennetu budu mít až tak za měsíc. Pak už se k tomu snad budu moct postavit čelem a rozhodnout se, zda se pokusit znovu nebo ne.....
11. bře 2011 v 09:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@adonai - to čekání na výsledky mi taky hrozně ubližovalo, že to člověk neměl dořešené a nemohl si to srovnat, v hlavě spousta otázek a žádné odpovědi, Čekali jsme tři měsíce na výsledky a pak se mi tak strašně ulevilo. všechno nabralo jinou dimenzi. Náš příběh má začátek a konec, je to tak správně, prostě se uzavřel kruh a my už s tím teď nic nenaděláme, nic nenamyslíme. Prostě je to tak, musíme se s tím naučit žít, ale ten život může být i tak pěkný, věřím tomu, že bude.
Byla jsi u psycholožky? Mě to opravdu hodně pomohlo. Stačilo pár sezení, hned po prvním jsem cítila, jak mě postavila na nohy. Byla jsem tam jen párkrát, ale díky tomu, se to hodně zlepšilo. Byl tam se mnou i manžel, ale každý u jiné doktorky. Doporučuju, opravdu. Ze začátku jsem se trochu styděla a měla jsem chuť utéct, že přece nejsem blázen, že to nepotřebuju a takové myšlenky, ale bylo to co jsem potřebovala. Někdo mě konečně pochopil.
11. bře 2011 v 09:29  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Také to s manžele bereme tak, že máme dvě děti, které ale od nás odešly. Já se nějak nemůžu smířit s tím, že nedostaly od života tu šanci žít, pořád jsem si říkala, že přece nikomu nic neudělaly, byly tak malinké, tak proč by měly odcházet... doktorka mi řekla, ať to z určitého ducovního hlediska zkusím brát tak, že ty děti tuhle zkušenost ve svém krátkém životě potřebovaly a potřebovali jsme ji i my s manželem... ale nevím, jestli se s tím dokážu úplně ztotožnit. Pro mě od nás děti odešly a nevím proč...
Taky mě hrozně mrzí, že jsme se v nemocnici rozhodli úplně špatně, když jsme stáli předtím, jestli budeme chtít pohřeb nebo ne. Já jsem tenkrát byla v takovém šoku, nemohla jsem přijmout fakt, že se to děje, natož fakt, že bych dětem které mě ještě kopou v bříšku měla strojit pohřeb. Manžel na tom byl stejně, hned řekl, že to nechce a já souhlasila. A až doma mi to došlo, došlo mi, jak ráda bych pohřeb udělala a jak ráda bych měla místo, na které bych za nimi mohla chodit. Neměli by se na tuhle věc ptát tak strašně brzy. Kdyby se nás zeptali aspoň druhý den, už by bylo to uvažování myslím jiné :pensive:
Mrzí mě spousta věcí, které jsem v té nemocnici nedokázala nebo nechtěla udělat. Neviděla jsem děti když se narodili, už jsem se nedokázala podívat na poslední ultrazvuk, který mi dělali tam na té posteli, nezeptala jsem se jestli jsou to chlapečci, holčičky nebo páreček... nevím nic a je mi to teď hrozně líto. Měla jsem se na ně podívat, i když byly tak maličké. Třeba by se mi pak lépe oplakávaly.
11. bře 2011 v 10:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m my jsme pohřeb také neudělali, nikdo se nás ani nezaptal, ale stejně bych asi řekla, že ne, ale nevím. Ten šok je strašný. Já jsem malého viděla, chovala jsem si ho. Manžel ne a nechtěl jej vidět. Místo kde na něj myslíme, je všude kde jsem a doma máme krásný velký železný svícen s kamenem, který manžel koupil na vánoce - pro svíčky našeho chlapečka a zapalujeme mu tam vždy bílé svíčky. Manžel na ně někdy kreslí obrázky, a tím jsme zase spojení.
Nepřemýšlím nad tím proč od nás odešel, prostě si vybral jinou cestu. Není na to totiž odpověď. ale určitě mu je dobře, je to andílek a těm je dobře. Koukám na nebe, dívám se po obláčcích, když je krásně svítí sluníčko, tak mám radost z toho, jak tam má krásně, když jsou červánky a tak, tak mu to vykládám, že tam má prostě moc pěkně. A že jsem za to ráda. Jinak i já jsem si to řekla tak, že to prostě pro nás je dobře, že se to tak stalo. Prostě se to tak mělo stát, s manželem se nám změnil vztah, jak jsem už psala prostě se stala spousta změn. Stále je mi to moc líto, stále někdy brečím, stále to moc bolí, ale už vím, že se s tím žít dá. Mám radost ze života, jsem ráda, že jsem to přežila (na záčátku jsem chtěla, přála jsem si, umřít, prostě jít, spadnout a už nevstát), ale taky se dívám na život a lidi jiným pohledem. Jsem zvědavá co bude dál.
11. bře 2011 v 11:02  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m je jasné, že sico te beru, tak že mám dvě děti jedno od nás odešlo, ale chci říct,že se mi stím žije lépe,ale samozřejmě se také stále ptám proč zrovna ta moje holčička nedostala šanci na život,chudinka moje :frowning2: kamarádka mi stále opakuje, že od začátku věděla,že s námi stráví pouze ten krátký čas a byla s tím smířena,ale ať si říká kdo chce co chce,stejně takové chvíle lítosti stále chodí a stále hledám PROČ :frowning2: zakazuji si to vyčítat, určitě by to tak nechtěla a já bych se z toho nikdy nevyhrabala.Musíme žít krásný život i s našema zlatíčkama, které se nenarodili!!!protože oni by určitě chtěli mít veselé maminky :slight_smile: :slight_smile:
nevyčítej si co jsi měla udělat,prostě si to tak v daný moment cítila a udělala to tak správně :slight_smile: já jsem to udělala také tak a vyčítala jsem si,že jsem se s ní nerozloučila,ale vůbec nevím jestli bych to zvládla, možná by mi bylo ještě hůře.
11. bře 2011 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k také máme doma krásnou svíčku, kterou miminkům zapalujeme. Za chvilku už ale dohoří, koupila jsem v týdnu novou, také bílou, jako vy... Ze začátku jsme zapalovali každý den, i několikrát denně, poslední dva týdny ale už vždy jen v sobotu, to je den, kdy se to všechno stalo. Ale myslím na ně neustále. Při různých činnostech je mám pořád v mysli, hodně myslím na první ultrazvuk... Obdivuji tě, jsi statečná, že jsi si malého pohovala, viděla ho. Já to nedokázala, hrozně jsem se bála a manžel také. Dokonce jsem si zakryla oči, když se narodilo první a při druhém jsem je upírala do stropu, abych nic neviděla... Je mi to dnes líto.
Také nám to s manželem změnilo vztah, hrozně nás to sblížilo. Měli jsme moc pěkný vztah i předtím, ale teď oba cítíme, že jsme si mnohem blíž. A pohled na život... také je jiný.
11. bře 2011 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kackag tvá holčička by měla, vlastně má, nádherné jméno... já myslím, že ty chvíle lítosti, kdy se ptáme proč, už nezmizí, nebo neumím si představit, že by zmizely. Já bych to snad ani nechtěla. Často myslím i na to, že jestli se nám za čas miminko opravdu podaří, ve zdraví se narodí a vše bude jak má, tak že už za ním v pozadí vždycky uvidím dvojčátka, tak staré, jak měly být. Bude tu ten pocit, že tu mohly být s námi a nejsou..
Také jsem se moc bála, jak píšeš, že bych třeba to rozloučení vůbec nezvládla... :pensive:
11. bře 2011 ve 12:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak já miminko taky v ruče nedržela jsem když jsem se dotkla miminka, jak se dralo ven na chodbe. Ale byla jsem v takovem soku, ze jsem ani nechapala, ze rodim. A potom uz jsem se na miminko nepodivala, ani mne to nenapadlo a okamzite ho odnesli. Pohreb nam nikdo nenabidnul, ale meli jsme soukrome rozlouceni v kostele - v podstate pohrebni msi, jen ja, manzel a znamy farar. Moc nam to pomohlo.
11. bře 2011 ve 12:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky,
tak už je nás tady zase více:frowning2: ach jo, zase další andílci...

@sue_m
je mi to strašně líto...musíš být silná...s každým dalším dnem je to lepší, ale bolí to stále:frowning2:

@adonai
zvládla jsi to hezky...jsi šikula...výsledky z genetu budeš mít během měsíce? Můžu se zeptat výsledky čeho? My čekali na výsledky z histologie 6 týdnů a na výsledky z genetu (trombofilní mutace to bude trvat tak měsíc a vyšetření chromozomů si máme zavolat za 2-3 měsíce:frowning2:)

@klara.k
"závidím" ti jak to máš v sobě hezky pořešené...snad k tomu taky někdy dospěju... teď to mám tak, že si řeknu, že to tak mělo být a dobrý a za pár hodin, dní (jak kdy) si vzpomenu, že bychom měli chlapečka (to jsem se dozvěděla až z pitevního protokolu) a zase byl jen brečela, brečela a brečela
11. bře 2011 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@Veru,
18.tt, to je super! Držím pěsti...teď to pro tebe budou asi velké nervy, ale ty buď v klidu, protože ty už máš tu smůlu vybranou:slight_smile: Psala jsi, že už kope, to je docela brzo, viď?
Kdy jdeš na tripl testy?
11. bře 2011 ve 13:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@duhovka já ani nevím čeho výsledky budou. Řekli mi, že mi tak za měsíc zavolají kvůli domluvení termínu konzultace. Dělali mi AMC, trombofilní mutace a víc asi nic....
11. bře 2011 ve 13:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@duhovka Ahojky, to jo, ten 18tt mi přijde jako sen. Teď jsem fakt neklidná, ale miminko začíná pěkně kopat a převalovat se, tak mě to vždycky na chvilku uklidní. Na tripple testech jsem byla minulý týden, za týden jdu k dr., tak snad už budou výsledky. Ale věřím, že to bude ok, NT+ vyšlo 1.14000. já už byla dlouho statečná a včera jsem ji to vybrala, jak jsem si večer lehla, tak jsem brečela, až jsem usnula... ale jinak dobrý. Jak vysvitne sluníčko a budu chodit ven v těhu kalhotech, tak se třeba budu cítit víc těhotná :dizzy_face:
11. bře 2011 ve 13:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 četla jsem jak jsi psala o přístupu lékařů u vás v nemocnici, něco takového by vůbec nemělo být, nechápu jak si to mohou dovolit... aby se miminko narodilo na chodbě, panebože... :pensive: jestli se můžu zeptat, když jste dělali soukromou mši, má váš malý někde pomníček? asi ne, že, asi to není jen tak... jen mě to napadlo. Chtěla jsem ti napsat, že ti moc držím palce, aby těhotenství probíhalo v pořádku až do šťastného konce. Věřím, že to musí být nervy a umím si je představit. Zvlášť teď. Taky mám pocit, že mi může pomoct jenom těhotenství, nosit v nosit v sobě další miminko a dostat tu šanci znovu. Snažím se zafixovat si, že dušičky dvojčátek by se k nám vrátili v dalších dětech...

@duhovka ..děkuju moc... musíme být silné společně :pensive: snad nám popovídání si tu aspoň trochu pomůže..
11. bře 2011 ve 13:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@duhovka mě to takto poskládal manžel, zákázal mi myšlenky typu proč? zakázal mi dívat se pesimisticky a vzdát to, prostě mě zachránil. Pak mě ještě podporoval, když jsem šla k té psycholožce a když jsem chtěla aby šel taky, tak šel. Vždycky když potřebuju, tak si mu řeknu - povykládej mi to zase - a on začne, máme chlapečka, který od nás odešel, lumpík mrňavá, ale až já ho potkám, tak uvidí. A jednou k nám přijde další dětátko a to první se na nás bude dívat a hlídat nas atd. a tak mi prostě začne vykládat. Objímá mě u toho, já si pobrečím a je mi potom dobře. A chci mu toto všechno věřit a moc se líbí jak má to naše dítko rád. Jak by byl báječný táta, tak musím být silná abych ho mohla udělat šťastným, když on tak pomáhá mě. Kdyby ho nebylo, tak jsem zababraná, zavřená doma nebo někde, na práškách a utrápím se myšlenkama co jsem udělala špatně, proč zrovna já, co jsme komu udělali. Jen jak to píšu, tak se mě to sevře, jak je to špatné myšlení, ale zato vděčím svému muži, že mě v tomto prostě nenechal. ukázal mi jak se na to dá dívat, aby se člověk nezbláznil.
11. bře 2011 ve 13:55  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Pomník nemáme, tělíčko nám nevydali, ono se to tak brzo nedělá, snad až po 24.tt. Měli jsme jen tu mši. Já se naopak snažím uvědomit si, že miminko, které se narodí, bude úplně jiné než to, které nám umřelo, i když to bude také chlapeček. Ale ten, který umřel, se už nikdy nevrátí... já na reinkarnaci nevěřím, viš.

Jinak manžel to tou mší uzavřel, nikdy se k tomu nechce vracet, jako by úplně zapomněl, ani povídat si o tom nechce. Takže s tím bojuju sama. Vím, že já nikdy nezapomenu :pensive:
11. bře 2011 ve 14:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pro mého manžela to skončilo tím zákrokem. On se hrozně nervoval před tím. Bál se spíš o mě, abych to zvládla. Teď z něj ta tíha spadla a bohužel si myslí, že i mně se ulevilo. Ale mně je naopak hůř než když jsem se rozsudek dozvěděli. Všechno je to ještě umocněné existenčními starosti vzhledek k tomu, že mi končí rodičovská. Dostala jsem od gynDr. Lexaurin, ale po jedné tabletce teda úlevu nepociťuji:( Psychologa asi zkusím. Musím popátrat po někom dobrém v okolí.
Jinak já to beru tak, že jsme měli miminko, které se rozhodlo nedojít až do konce a bylo to jen a jen jeho rozhodnutí. Nevím pohlaví a ani vědět nechci, částečně chci zapomenout, ale maličký plamínek v mém srdíčku planout bude...
11. bře 2011 ve 14:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@adonai Ja to mela presne tak. Taky jsem nechtela nic vedet, videt....V nemocnici moje prani respektovali, ale pak mi poslali domu zpravu, kde vsechno uvedli. Docela me to znicilo.
11. bře 2011 ve 14:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
manžel nezačíná sám od sebe, já ho o to poprosím.
Zatím si myslím, že náš chlapeček se už nikdy nevráti, ale někdy mě napadne myšlenka, že možná to další děťátko bude zase on, toto zatím ještě nevím.

Já rodila ve 27tt a taky nám tělíčko nedali.
Píšu v rychlosti, musím končit, omlouvám se. zase v pondělí. Pěkný víkend, hodně sil přeju.
11. bře 2011 ve 14:25  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m To je mi moc lito, taky jsem prisla o dvojcatka ve 20tt. Bylo to stejne, prisly kontakce a bylo po vsem...
11. bře 2011 ve 14:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Manžel se tvářil, jako by to jen kolem něj prošlo... miminko bylo - nebylo. A nic víc. Já pořád žiju s tím, že tam někde v nebi je, dokonce i farář mi říkal, že je z něj andělíček :grinning: - ale já si teda myslím, že to je spíš jen pověra. Proto si nedokážu představit, že by se znovu narodil. Tohle miminko prostě kope jinak a bude jiné. Nedělalo by mi dobře dvě děti slučovat, jedno druhým nahrazovat, dávat jim stejné jméno... Pohlaví jsem teda chtěla vědět, ale to mi zase odmítli říct, dozvěděla jsem se to až z pitvy. Potřebovala jsem dát miminku jméno.


@klara.k Teda, ve 27tt miminko nezachránili? To já na 24.tt čekám jako na smilování, že pak už jde miminko snáz zachránit :unamused: ... chjo, já vím, děti umírají i těsně před porodem... strašně doufám, že Jakoubek byl poslední dítě, které umřelo dřív než já.
11. bře 2011 ve 14:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k taky musím děkovat svému manželovi, je mi opravdu velkou oporou. Popisuješ vyprávění manžela o malém moc hezky, zní to tak hezky a klidně.. mluvíme podobně.

@veruska007 věřím, že manžel nezapomněl... jen to asi zpracovává jinak. Mrzí mě, že v něm necítíš oporu. A mše, myslím, že je to krásné rozloučení. Také bych si pro naše dvojčátka takové rozloučení přála :pensive: ale už to bohužel nevrátím zpátky. Přemýšlím, jak se s nimi rozloučím jinak. A ráda bych jim udělala malé album, fotky z ultrazvuku, s bříškem a chtěla bych jim napsat dopis... cítím, že si to musím v sobě nějak zpracovat.

@okurkaa ..děkuju... také je mi moc líto, co stalo vám :pensive: takové věci by se prostě stávat neměli... můžu se zeptat? přišli u vás na důvod? my ještě čekáme na pitevní zprávu.
11. bře 2011 ve 21:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek