• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

10. května 2017 
@skurinka Taky jsem se bála mezi lidi. Přece jenom to na mě už bylo dost vidět, takže to všichni věděli. Ze začátku jsem ty otázky vůbec nedávala. Když mě manžel přivezl z nemocnice, tak jsme hned před barákem potkali souseda, kterému se zrovna narodila holčička. Věděl, že jsem byla v nemocnici, tak se jen chtěl zeptat, jestli už je všechno v pohodě. Tak to jsem se nezmohla na nic a začala brečet. No a pak jsem měla strach vidět kohokoli i z rodiny, protože se mi chtělo hned brečet. Moje kamarádka má dva týdny po mě, celé jsme to spolu prožívaly, všechno řešili a teď má ona bříško a já už ne... Ještě jsme se neviděly, ale hodně si píšeme a docela to zvládám. Ale není to jednoduchý.
Seš statečná - my jsme neměli odvahu děti vidět. Měli jsme strach, že bysme je viděli do konce života. Já bych to nezvládla. Musíš to brát tak, že teď už je mimi spokojené v nebíčku. Ono to není lehčí tak ani tak. Naše děti byly zdravé ale kdyby je zachránili, tak měli víc než 90% šanci, že budou těžce postižené. Byla jsem 23+3.
Psychologa mi nabízeli v nemocnici druhý den. Ale to jsem ještě byla v šoku. Ani jsem nebrečela jen tupě zírala do zdi, padlo to na mě až druhý den...
No a dneska jsem byla poprvé v práci. Je to všechno těžký a fakt to stojí hodně sil, ale když jsem byla doma, tak jsem celý den na nic jiného nemyslela, hledala veškeré dostupné materiály a byl to začarovaný kruh...
Je mi jasný, že se z toho úplně nedostanu, dokud nebudu znova těhotná a pak zase budu na nervy aby to nedopadlo stejně... Chtěla bych se probudit až to bude všechno rozlousknutý, ale holt si to člověk musí odžít :frowning2:
18. dub 2011 v 19:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah -Ja jsem Michalka videla az druhy den .Chtela jsem ho videt jeste ten den ale hned po porodu jsem dostala narkozu a pak jsem byla jeste takova zblbla ,Druhy den prisla sestricka a ptala se me jestli chci malyho videt a ja sem ji rekla ze nevim ze mam strach a ona ze se podiva a pak prisla a rikala ze se nemusim bat.ze je to moje miminko.Tak mi ho donesla hlavicku mel zakrytou abych nevidela to postizeni ale mel tak malinky osuka pusinku nosanek,strasne dlouhy prstiky byl krasnej. :frowning2: tak jsme se snim rozloucili ..ja se musim priznat ze jsem odchazela z nemocnice takova klidna,ale jak pises prislo to na me v noci cely druhy den jsem brecela strasne jsem si to vicitala ze jsem si ho nenechala u sebe ,,to si vycitam i dneska ,,ze preci byl se mnou a nebyl tak sam ,ja proste nemuzu .strasne me vadi moje deti ale myslim to jako ze me nervujou jako kdyby delali vsechno schvalne aby me jeste vic provokovali,je mi to lito kolikrat se drzim ale proste nekdy to nejde a rvu jen a rvu :frowning2:
18. dub 2011 ve 20:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka Já jsem porodila v noci z po/út a z nemocnice mě pustili ve čtvrtek odpoledne. Narkózu jsem neměla, čištění nebylo potřeba. Ale ta cesta domů byla blbá. Všechno bylo najednou jiný. I doma to bylo jiný.
Hlavně si nic nevyčítej. Vždyť nemáš co. Neuděla jsi nic špatně! Příroda si to naplánovala jinak :frowning2:
Je jasný, že tě děti nervujou. Hormony jsou jak bláznivý - chvíli brečíš, chvíli je ti líp a je to jak na horský dráze. A ty na rozdíl ode mě máš doma děti a musíš fungovat...
18. dub 2011 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah jj to mas pravdu musim fungovat,ale uz se tesim az zitra pujdou do skolky a ja si zalezu pod perinu : :frowning2: .a budu koukat na fotecky michalka.....tohle mimi bylo strasne mooc chteny...
18. dub 2011 ve 20:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka Každý miminko by mělo být chtěný. Ale je smutný, že se rodí spousta nechtěných miminek matkám, který o ně nestojí... Vždycky se mi chce brečet když slyším o nějakým týrání. Proč je osud takovej a nám děti bere zatímco jim je dává. Já to fakt nechápu
Tak ti držím palce ať dny plynou - to zatím stačí. A když ti bude smutno tak napiš.... nejsi v tom sama to mi věř :cry:
18. dub 2011 ve 21:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka Ahojky,taky jsem si myslela,ze se nikdy na takovou diskusi nedostanu a nebudu ji potrebovat,ale osud vse zmenil.Je to mesic,co jsem podstoupila,podobne jako ty,indukovany potrat v 19tt pro VVV miminka.Nejtezsi rozhodnuti meho zivota...Po tydnu jsem nasla tuto diskusi a musim se priznat,ze diky holkam tady zvladam vsechno mnohem lip.Je pravda,ze je ten,ktery si necim takovym projde,umi naslouchat a povzbuzovat,proste drzet nad vodou...Je az neuveritelne,kolika mamnkam se to stalo... :frowning2:
Verim,ze i Tobe tato diskuse pomuze a dokazes se s tim smirit ,zapomenout nikdy,zustane to v nas,protoze to prece byli nase miminka...
18. dub 2011 ve 21:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Plne s Tebou souhlasim,spousta nechtenych miminek,matky,ktere se nestaraji,nedavaji detem lasku,jakou si zaslouzi a nevazi si toho daru - byt mama :frowning2: Je to obrovska nespravedlivost :frowning2:
18. dub 2011 ve 21:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky nevite co je z duhovnou? Strasne dlouho tady nebyla.
18. dub 2011 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka ach jo... já mám taky výčitky. Že jsem to nezvládla, že jsem je nedokázala ochránit, postarat se o ně... říkám si, že kdo jiný by měl než já, vždyť jsem je měla v bříšku, kopaly mě... Kopaly mě do poslední chvilky než se narodily. A bušily jim srdíčka. Také strašně mrzí, že jsme děti neviděli, ale moc jsme se báli... totéž s pohřbem, taky jsme se moc báli, dávali nám všechny ty papíry podepsat chvíli po vyřčeném ortelu, že musím děti porodit a když jsme je podepisovali, tak děti pořád kopaly... já byla v šoku, nedokázala jsem přemýšlet o pohřbu. A teď mě to hrozně mrzí. Stále zapalujeme za děti svíčku, pravidelně v sobotu v přibližné době, kdy odešly a potom vždycky, když přijdou ty horší chvíle. Ještě jim ani nemohla udělat albumko, nějak na to ještě nemám... Já bych si je tak moc chtěla alespoň pohladit..
18. dub 2011 ve 23:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah doufám, že zítra už to bude v práci lepší... a naprosto chápu tvůj špatný pocit z toho, že každý ví... mě to taky vadí, že všichni vědí... zároveň se mnou o dětech téměř nikdo kromě mamky a manžela moc nemluví, tak je to takový zvláštní. Nevím jestli mám být ráda, že se nikdo neptá, na druhou stranu se ale tvářit, že nebyly.. to nejde.

Zítra jdu k doktorce, tak bych s ní všechno chtěla probrat a poradit se s ní, co dělat dál. Taky bude záviset na našem CARu, co nám řeknou a zda dají zelenou do dalšího pokusu. Ráda bych zůstala co nejdéle to půjde doma, na nemocenské, abych se mohla co nejvíc "zregenerovat", dát co možná nejvíc do klidu a v klidu se připravit na dlaší pokus. S hledáním nové práce by se vše zase odsunulo, tak nevím...
Zítra se u doktorky snad už dozvím i co se stalo dětem, jestli to byla infekce nebo něco jiného... a dozvím se, co jsme čekali, jestli holčičky, chlapečky nebo páreček. Bohužel se to dozvíme až z pitevní zprávy. To je strašné.
18. dub 2011 ve 23:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka ahoj vítám tě tady. je mi to líto, musíš být silná. je dobře, že sis svýho synka prohlídla. Já jsem si ho taky pochovala a celý prohlédla a pamatuju si jeho vůni a křehkost.

Já jsem si včera byla sednout s kamarádkou na zahrádce, měla sebou 4 měsíční miminko, a jak ho chovala a kojila atd., tak jsem na ně tak koukala, tekly mi slzy a říkala jsem si, jak málo stačilo, jak málo stačilo. A nemám nic, jen strašnou bolest, krásnou vzpomínku, ale jak málo stačilo. (Byl krásnej a zdravej, chybělo opravdu málo)

Reakce lidí jsou opravdu různé a dokonce se někdy setkávám i s nepochopením mé mamky. Vše se mnou prožívala, ale někdy něco řekne nebo zareaguje a prostě vím, že tomu nerozumí. I když se snaží sebe víc, tak prostě nerozumí. Ale zase vím, že i já jsem pro lidi nepříjemná, protože neví jak se ke mně chovat. Jedna moje kolegyně, blízká kamarádka, mi říkala, že problém je v tom, že vypadám, že jsem v pohodě, a proto si lidí myslí, že se mohou zeptat nebo mi vykládat cokoliv. Nevím proč ale pořád mi vykládají o svých vnoučatech. A já jen sedím, usmívám se a poslouchám jejich kecy. Ve vnitř mě to drásá, ale nemůžu a nechci jim říct, ať na mě berou ohled. Ale nechápu, jak to, že jim samotným to nedojde. Tak právě na to mi řekla, že vypadám vyrovnaně a v pohodě. To by jako chtěli, abych kolabovala, dávala naodiv svůj smutek nebo co. Snad trochu empatie a taktu má v sobě každý ne. Na svoje děťátko myslím pořád, každou minutu, každou vteřinu, cítím strašnou bolest, ale snažím se žít dál. Chtěla jsem umřít, neumřela, tak musím žít, nic jiného nezbývá. A jsem ráda že žiju a doufám, že budu mít zase jednou šanci být těhotná a čekat další miminko, ale to že se usmívám a jsem schopná je poslouchat mě stojí spoustu sil a energie, a jim to absolutně nedochází. Někdy už mám chuť na ně křičet, že jsou tupý nebo co. ale raději sedím a usmívám se. Jsem ráda, že vypadám vyrovnaně, snažím se být, ale někdy je to opravdu náročné.
19. dub 2011 v 08:31  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m a kam chodíš do CARu? Já chodím na Obilňák.
19. dub 2011 v 08:31  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Ono takové ty otázky Jak se máte? Kolik máte dětí? Jak je mamino? jsou chápány spíš jako fráze. Nikoho nenapadne, že tak obyčejná otázka může někoho rozhodit. Ještě se st ím budem muset porvat, ale věřím, že to bude lepší a lepší.
@skurinka Je mi to líto :frowning2: Ted budeš potřebovat moc sil a hlavně podporu v lidech okolo. Obklop se jen těmi, kteří ti chtějí nějak pomoct, i když to moc nejde. Nepřestane to bolet asi nikdy. U mě to včera bylo 8 týdnů a je mě je pořád strašně smutno. Nevím, jak to mohlo tak rychle uběhnout, není to život, který jsem žila před tím, je prostě jiný. Věřím, že zase přijde lepší obodbí a přeju ho i tobě! Když se na to zpětně dívám, takmi to došlo až tak po týdnu možná i později. Je to u tebe hodně čerstvoučké, tak ti držím pěsti at brzo to nejhorší překonáš. Přesně jak píšeš, nechtěla jsem tomu věřit. Srdíčko nebije - no však začne, říkala jsem si. Je to hrozné. Myslím, že se tak tělo brání a tuto katastrofální informaci přijímá postupně, kdyby ji přijalo najednou asi bychom to nepřežily. Já pracuji ve školce, s jednou maminou jsem měla termín ve stejný den! Kupodivu mě setkání s ní žádné problémy nedělá, až se tomu sama divím. Dostala jsem od ní krásného, ručně vyřezávaného Andělíčka naděje, který přináší odvahu a světlo naděje, je moc krásný, tak doufám, že nám pomůže. Jsi fakt statečná, že ses na miminko podívala, já na to neměla sílu a ted toho strašně moc lituju, přemýšlím, jaký mohl být a je mi to fakt líto, že jsem se bála podívat na svoje vlastní dětátko.

@ivcah Přesně jak píšeš, všechno to, co ted prožívám (chození do práce, zaměstnávání se koníčky jako zumba atd.) je jen a jen NÁHRAŽKA za to co mělo být.

Holky, všem hodně sil!
19. dub 2011 v 09:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka ahoj je mi moc líto :frowning2: :frowning2: :frowning2:
já jsem porodila v 23tt zdravou holčičku,která musela kvůli infekci ven a nepřežila :frowning2: cítila jsem se úplně stejně, když si na ty chvíle vzpomenu,je mi z toho zle :frowning2: chtěla jsem usnout a už se neprobudit,ale mám doma 7letou dceru, která mně potřebuje a která moc dobře věděla, co se stalo :frowning2: proto jsem se musela zvednout a jít. Taky jsem byla radši,když byla ve škole a já žila jenom se vzpomínkami na miminko.
Chci ti jenom říct,že je to teď už 7 měsíců a začínám si konečně život normálně užívat, samozřejmě i s mým andělíčkem v nebíčku na kterýho nikdy nezapomenu a který bude navždy s námi.Přeji ti aby se dušička co nejdříve uzdravila :slight_smile:

19. dub 2011 v 09:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky strasne vam mooc dekuji za krasna slovicka nadeje.Priznam se ze jsem to ted zase vsechno obrecela :frowning2: Chodim k psychologovi a jak sem psala strasne moc jsem zmenila nazoru.Prve jsem nechtela miminko videt ,rekla sem ze chci okamzite ukoncit tehotenstvi a dr mi rikala at prve jdu k te psycholozce a tam jsme mluvili a tam jsme vedela ze miminko chci videt je to kus me a je to moje a bylo mi jedno jak by vypadalo je to moje a bude pro mee tim nejkrasnejsim miminkem :frowning2: Dneska je to presne tyden co mi v nemocnici dali nejakou tabletku po ni mi bylo strasne spatne ,zvracela jsem omdlivala a zitra to bude vecer uz tyden co jsem porodila mimino.Mozna to vyzni blbe ale jsem alespon rada za to ze jsem ho mohla porodit :frowning2: Byla to takova nase chvilecka co jsme si prozili spolu.
Ten zivot je tak hnusne nespravedlivej :frowning2: :frowning2: :pensive:
19. dub 2011 v 09:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k já chodím do Gennetu. Netaktnost lidí je kolikrát do očí bijící... mě taky všichni říkají, že vypadám dobře, že už vypadám v pohodě.. jenže oni mě pak nevidím brečet v koupelně na zemi. A já se nechci předevšemi hroutit, brečet a stále dokola mluvit o našem neštěstí... tak mlčím, poslouchám, snažím se usmívat. Jenže pak to mám zpátky jak bumerang, všichni si myslí, že už teda v pohodě a já musím poslouchat dál a dál, všechny ty nedůležitý, nepodstatný věci, pro mě hlouposti... jenže co s tím? o vnoučatech taky poslouchám... jenže je mi blbý říct na plnou pusu, že mě to sakra nezajímá.
19. dub 2011 v 09:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka to je moc dobře, že ti v nemocnici takhle pomohli, myslím psychologa.. mě v nemocnici říkali, at si na něj vezmu kontakt, až budu odcházet, jenže protivnost zdravotní sestry mi nijak nepomáhala, bylo mi špatně a byla jsem ráda že stojím na nohou a neseknu sebou, tak jsem na psychologa zapomněla a stejně jsem ho tak nějak vnitřně odmítala.. Šla jsem k němu až po šestinedělí, kdy se to zoufalství nelepšilo a já cítila, že potřebuji pomoct, ale nevím, jestli to mělo účinky, byli jsme tam s manželem jen dvakrát, a podruhé už to bylo tak nějak o ničem... Je nádherné, že sis miminko pochovala a viděla ho, já bych taky tak chtěla vidět a pochovat svá dvojčátka...
A plně chápu, že jsi ráda, že jsi malinkého mohla alespoň porodit. Já jsem teď za to už taky ráda, je to něco, co jsme s miminky prožili spolu. Ale já až do posledního okamžiku nevěřila, že rodím.
19. dub 2011 v 09:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m ja sem miminko nechovala donesli mi ho zabalenyho v dece co jsem mu donesla a mel na sobe cepicku taky od nas ..byl v takovym kosicku tam mel kyticku ..takze vlastne chovala ale v kosicku..Bylo to hrozny a zaroven moc krasny ..jenze pak druhy den na me prislo ze proste ani neuvazuju kde ted momentalne je a kde se nachazi nechci to ani vedet,My mame pohreb v cervnu je to anonimni pohreb .u nas na hribotove maji tyto deti svoje mistecko kde pak jsou spolecne rozpraseny ....porad si rikam kde nastala chyba jsem i nastvana na sveho dr protoze musel uz neco videt,chodila jsem co 14dni
19. dub 2011 v 10:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka ahojky moc mě to mrzí,ani já ještě nedokážu potlačit slzy,je to strašně ubíjející.každý mi radí jak to zvládnout,ale nikdo z nich neví o čem mluví.Když to bylo tenkrát poprvé, věděla jsem a moc jsem chtěla jít do toho znovu,vždyť každý dr. říkal že takové věci se většinou 2x nestanou.No a jak to dopadlo!!! :frowning2: Někdy si říkám ,že tam nahoře nás asi někdo nemá rád.Skuri doufám ,že se setkáme až pojedeš za Jančou.
19. dub 2011 v 10:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@pajdulka -je mi to strasne moc lito ,ja placu taky porad a mas pravdu ty rady jsou fakt uzasny od nekoho kdo to neprozil :frowning2: taky bych chtela jeste jednou do toho jit,hned po porodu jsem nechtela ale ted chci proste neco mi chybi :frowning2:
a ja doufam ze se uvidime,janca se me ptala jestli dojedu a ja musim potrebuju vypadnout i deti to potrebuji :frowning2: pajdulko drz se skoda jen ze to nase setkani nebude s briskama :frowning2: :frowning2:
19. dub 2011 v 10:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka držím palečky ať se z toho nezblázníme......věřím že nezblázníme však čas je nejlepší lékař a věř že o tom něco vím.Doraž budeme rádi Valdštejnské slavnosti jsou vždycky moc pěkné a určitě se tu odreaguješ.páááá :wink:
19. dub 2011 v 10:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
No, je to neskutečný, u mně to je už osm měsíců... a i když pomalu žiju jako dřív, tak stejně brečím snad každý den, i když jen tak pro sebe. Říkám si, jak málo stačilo a umřela bych taky... a jak bych tomu všemu trápení unikla. Moje dr. to taky mohla podchytit dřív, byla jsem ve středu na kontrole, říkala, že je všechno ok... ale v nemocnici říkali, že byl Jakoubek v tu dobu už mrtvý. Navíc jsem měla nějaké špatné výsledky krevních testů a moči a vůbec to neřešila, tvrdila, že jsem asi jen přechodila zánět ledvin, ale tomu jsem moc nevěřila... a pak než se Jakoubek narodil, tak jsem všem říkala, že určitě jen spinká, že nekope... no, to je jedna z fází vyrování se s utrpením, člověk to prostě popírá. Taky jsem žila jak v minulosti, vzpomínala na dětství a střední školu, Honzíka jsem skoro nemohla ani vidět, on byl tak veselý a spokojený, sahal mi na břicho, mluvil o miminku a když jsem říkala, že není, tak to nechápal... tak to bylo hrozný. Snad měsíc trvalo, než jsem vyšla ven, aniž bych se rozhlížela, zda neuvidím někoho známého... hrozně mi pak ublížili manželovi rodiče. Od té doby jsem u nich nebyla a upřímně řečeno, nejradši bych je už nikdy neviděla...
19. dub 2011 ve 13:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky holky. Já jsem díky Bohu nazažila to, co potkalo vás. Ale docela chápu vaše trápení. Moje starší sestra taky potratila vevyšším stupni těhotenství. bylo to pro ni strašné. a vlastně pro nás, pro všechny. Postupně se s tím nějak vyrovnala i když vím, že na malého nikdy nezapomene.
Pročítala jsem všechny vaše smutné příběhy a i když vás ani jednu neznám, všechny vaše miminka jsem postupně obrečela :frowning2: :frowning2: :frowning2: :frowning2: .
Držte se.
19. dub 2011 ve 14:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Taky pořád čekám na pitevní zprávu. Ale už v nemocnici mi říkali, že si od toho nemám moc slibovat, že se pravděpodobně nic nenajde :cry: Takže to bude celý uzavřeno s tím, že se to prostě stává a u dvojčat mnohem častěji. Nám řekli, že čekáme páreček na tom velkým ultrazvuku. Bohužel mi v zápětí řekli, že mám kraťoučkej čípek a že jsem maličko otevřená. No a zbytek znáš. :frowning2:
19. dub 2011 v 15:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
S tím okolím to máme všichni stejný. Všichni mají pocit, že už jsem v pohodě. Ale já se musím tak strašně snažit a přemáhat abych nebrečela. Ale co mám dělat? Nemůžu se doma zavřít na pořád a nemůžu někde dělat scény. To, že pak doma brečim a brečim, je věc druhá.
A mám hroznej strach, že to příště dopadne stejně, že je chyba ve mě. Nemůžu vůbec na nic jiného myslet. Nic mě nebaví. A to pořád poslouchám rady, že se mám něčím zabavit. Ale mě vážně nic nezajímá...
Bože holky proč nás tohle muselo potkat, co jsme komu udělaly?
19. dub 2011 v 15:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ach jo holky. Je mi z toho všeho moc smutno :frowning2:
19. dub 2011 v 17:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky za jak dlouho vás dr. poslal do práce??.........já to nějak nedávám,mám z lidí úplnou fobii.Tenkrát mi práce sice pomohla,ale teď je to jiný.
19. dub 2011 v 17:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@pajdulka Mě doktor říkal, že mi může nechat nemocenskou max 6 týdnů po porodu. Já šla po pěti. Proto jsem neřešila, co bych dělala, kdybych chtěla jít pozdějí. Přeju, at se dobře domluvíš.
19. dub 2011 ve 20:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mne v nemocnici nabidli neschopenku max. do konce tydne :confounded: . Nastesti jsem byla na rodicovske dovolene. Ale po mesici jsem zacala na castecny uvazek pracovat, sama jsem chtela, jinak bych se asi zblaznila. A zacala jsem chodit na zumbu a hledala jsem nove aktivity, abych neco delala, ale neco jine nez driv.
19. dub 2011 ve 20:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@pajdulka já byla 8 týdnů,ale jde to i dýl,když ti napíše psychické problémy...
19. dub 2011 ve 20:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek