V 10tt odumřel plod

@frndafrrr no to je šilene přijít v 38 tt o dite. To bych už skončila na psychiatrii. Ani ve snu bych to nepřála svému nepříteli. Tak to je mi vázne lito co se Vám stalo! ☹

Ahoj...já jsem v 8tt potratila v podstatě ještě živý plod..je to příšerná bolest, nedivím se že jsi na dně...Drž se a posílám hodně sil...přečti si můj článek Po potratu a okolí...třeba pomůže...Drž se !

@frndafrrr To co jsi zažila je noční můrou nás všech!!!! Nechci se ptát co se stalo - určitě je to do teď živý a bolavý. A plně chápu, že pak po šestinedělí muselo přijít další těhotenství - taky bych to tak udělala 🙂 Mě stačilo, že při porodu malého vyndávali za 5 minut dvanáct akutním císařem, protože to jak mu spadly ozvy a vypadalo to, že to nedá, tak mě dostatečně vyděsilo. Když ten monitor co dělá furt píp,píp,píp najednou skoro utichne, tak mě málem štrejchlo a byl to šílenej stres..... Moc přeju ať ti děti dělají jen samou radost a už nikdy žádnej podobnej zážitek ve tvém životě!!!!!

Bohužel, tuhle zkušenost má víc žen, než by člověk řekl....mně se to přihodilo v květnu 2016. Mimi bylo po umělém oplodnění. Chytlo se až druhé transferované a zároven poslední z toho celého cyklu IVF. Radost ohromná, v 10tt bohužel zjistěno, že mimču přestalo bít srdíčko. Revizi jsem tenkrát odmitla, protože jsem už začínala krvácet a byla tedy šance, že potratím sama bez zásahu. Potratila jsem pár dní na to, bylo to hrozně težky, strašně jsem krvácela a po par dnech jsem skončila na moji reprodukcpní klinice a po odběrech krve mě hnali na revizi. Na sále jsem potrat dokončila sama za 5minut 12 a ze stolu jsem jim slézala s tím, že už revize nebude potřeba. Byl to naš vymodleneček. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat, v tu dobu stejně se mnou otěhotněla moje sestra a já ji tak záviděla...pomohlo mi o tom mluvit a i klidně slyšet litost od ostatních, byla to pro mně velká událost v životě a nechtěla jsem, aby se dělalo že nic, potřebovala jsem asi vnitre držet nejakou chvíli smutek. Nedokážu to popsat, hlavně jsem ty emoce v sobě nedokázala držet a tak jsem je ventilovala chlapovi doma a pomáhalo to. Pak jsem si řekla, že dost už, musím se sebrat a bojovat ...musela jsem jit v léte na operaci k prerušeni vejcovodu kvůli zánětu a hura do dalšího IVF....prvni embryjko bylo biochem.těhu a druhé se chytlo a jsem 16tt..
Čas vše zahoji, nejvic mi pomohlo druhé tehu a hlavně to, že jsem dopřala tomu andilku nějakou dobu truchlení, mně to proste pomohlo. Přeju ti hodně sil, ať to brzo přeboli a ty pod ❤brzo nosíš zdravé 👶😊
Řika se, že po i krátkém těhu je to v bříšku pohnojeno v dobrém smyslu slova pro druhe mimí 😊 držim )✊

@lenusaak přesně s vámi souhlasím. Nedusit to, říct o tom všem, oplakat to, rozloučit se a jít dál. To vnitřní smíření pak dodá sílu.

Ahoj,
dlouho jsem se odhodlavala napsat prispevek. Nejsem moc sdileci typ a internetove diskuze me vetsinou mijeji. Loni jsme se s pritelem po 8 letech vztahu zacali snazit o miminko (chteli jsme uz o 3 roky driv, ale nebyla k tomu vhodna sitauce - rakovina v rodine a vsechny to dost vycerpavalo). Povedlo se nam temer na poprve, prvni kontrola v 8tt byla v poradku, dalsi v 10tt bohuzel ukazala zamlkle tehotenstvi (ja jsem to citila uz driv, nebylo mi dobre a tak nejak jsem vnimala, ze se neco pokazilo). Musela jsem na kyretaz, protoze samovolne miminko neodchazelo. Ale po propusteni jsem si rikala, ze uz to bude jen a jen lepsi. Za tyden jsem nastoupila do prace, protoze jsem mela pocit, ze doma se zblaznim (neustaly pocit viny, ze neco jsem udelala spatne).
Uz jsou to 3 mesice od revize a mam pocit, ze muj psychicky stav se spis zhorsuje nez zlepsuje. Problem je, ze pritel se psychicky zhroutil z prace (kratce potom, co jsem zjistila, ze jsem tehotna-jemu jsem to jeste nestihla rict), ma panicke ataky, bere neurol a antidepresiva, takze ja misto abych mela cas se vyrovnavat s prodelanou ztratou se snazim dat dohromady jeho. Bohuzel se to velmi podepisuje na nasem vztahu, necitim z jeho strany oporu ve chvili, kdy bych to nejvic potrebovala (a on to mozna vnima stejne). On odmita chodit do spolecnosti, ja bych spolecnost naopak potrebovala. Nechci se tu vic rozepisovat, uz tak je z toho roman. Neni tu nekdo, kdo treba zazil neco podobneho? O pritele nechci prijit, mam ho rada, ale citim ze se mezi nami hloubi propast ☹. Mluvime o tom spolu, ale on nedokaze momentalne prekonat svuj strach z lidi, cestovani aj., zaroven nechce zustavat sam a ja citim, ze jestli jeste chvili budu sedet doma a koukat na televizi, tam se zblaznim.

@zabec Ahoj...tvoje situace vůbec není jednoduchá. Já o miminko přišla v 10tt o vánocích, ještě to není ani měsíc...Mám doma dvouleťáka, co mě nenechá truchlit moc často, ale bolí to moc...a ještě dlouho bude. Kupodivu jsem se s tím ale dokázala smířit a je mi čím dál lépe, jak čas plyne. Nedokážu ti proto poradit co se tebe týče. Ale mám zkušenost i se situací tvého přítele a bohužel je to na hrozně dlouhé lokte... Moje maminka se před šesti lety díky bossingu zhroutila psychicky taky a byla na tom přesne tak, jak ty píšeš o svém příteli. Nejprve Neurol a zkoušení různých antidepresiv, které sednou, což samo o sobě trvalo 3/4 roku. Panické ataky, které přetrvávají čas od času do teď. Antidepresiv se zbavila před rokem, ale jsou dny, kdy to prostě nedává a vrací se v těch šílených stavech zpět. Mezi lidi jí to trvalo rok, než se odvážila jít sama. Neustálé klepání se, nechuť k jídlu, strach, tloustnutí díky práškům i šílenému stravovacímu režimu... Je to pro mě těžký ti napsat tohle, ale i přesto, co se ti stalo, ho teď musíš podržet ty...on tu pro tebe teď nedokáže být, i kdyby chtěl...prostě mu to ta psychika nedovolí...Najdi si někoho, nějakou dobrou dušičku, co bude poslouchat tvoje pocity a vyslechne tě a nechá tě se vypovídat a vyplakat, tvůj přítel na to teď prostě nemá.... Já si tohle u mamky zažila v době své maturity a přijímaček na vysokou, prvního stěhování, maturitního plesu atd...Nebyla tu pro mě, když jsem jí tehdy potřebovala a chtěla...prostě to nedokázala, i kdyby milionkrát chtěla... V týhle zkušenosti jsem o šest let dál, než ty, zkus mi, prosím, věřit... On tě teď opravdu hrozně potřebuje, pokud se z toho má někdy dostat....Čím rychleji to přijmeš, tím rychleji to půjde i u něj.... Nicméně fakt si najdi nějakou kamarádku, se kterou budeš sdílet ty svý trápení, nebo to sama neuneseš, nejlépe někoho, kdo má tuhle zkušenost za sebou taky, nikdo jinej tě nepochopí a neutěší.... Kdyby ses chtěla na cokoli zeptat, ať už co se tebe týče, nebo přítele, klidně mi napiš IP, ráda ti pomůžu... ❤

@katiex Diky za Tva slova. Ja to vse tak nejak vim. Hodne jsem o panickych atakach nacetla, konzultovala jsem to s jeho psychiatrem, jak mu pomoci. Zkousime ruzne i alternativni smery. Jen proste nevim, kde brat dalsi energii a nekrast... uz jsem diky tomu zhubla 10kg, z toho 7 za poslednich 14 dni(zacinala jsem na 65kg, takze nemam moc kde brat), dvakrat jsem skoncila v nemocnici na kapackach, protoze nedokazu udrzet skoro zadne jidlo. Vzdycky kdyz jsme meli problemy v rodine, tak jsem to byla ja, kdo drzel vsechny nad vodou, dodaval dobrou naladu a o vsechno se postaral. Ale tentokrat mam pocit, ze se utopime vsichni. Kdyby prave clovek mel aspon nejakou nadeji ze se to za rok, za dva vyresi, ale je to beh na dlouhou trat se znacne nejistym vysledkem.

@zabec nemá ten přítel rodiče? Že by mu byli oporou a tím i Tobě? Aby sis mohla odpočinout, někam jít atd.?Co jeho doktor? Já také zrovna nejsem společenská, ale okolnosti-děti-mě nutrí společenskost aspoň předstírat-u dcery ve škole se organizují setkání rodičů, trhy atd.Jelikož muž je přímo pavouk, musím se snažit, aby měly děti trochu příklad. Aniž bych chtěla, aby byli lvi salonů, základní slušnost a zdravý vztah k lidem je potřeba. Mám sestru podobnou jako Tvůj přítel-také nevím, jak na ni.Aby někam jela-nejraději je doma a na zahradě a říká, že jet autobusem je utrpení-čeká, co kdo zorganizuje, ale musel by jezdit autem a to já nejezdím-bohužel.☹Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem si pomohla sama-čas a nové miminko vše vyřešili-ne že bych si nevzpomněla, ale byla jsem už starší matka a mám dnes 3-letého syna.