• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Zemřelo mi dítě

8. května 2017 
ked citam vase pribehy som stastna, ze mam dcerku a ze ju mozem lubit. Clovek sa zaobera hlupostami a niekedy ho rozculi, ze sa dietatko mota okolo noh a pritom je hrozne pomyslenie, ze by sa nemal kto motkat.
Moc vam drzim palce, aby vas v zivote uz nic podobne nepostretlo, aby vas vasi anjelikovia ochranovali. Viem, ze to sa neda zahojit, ale jedine sa stym musi clovek naucit zit. A uz nebudem mat vycitky ked kamaratky nastupili do prace, len preto, ze sa im zdali tri roky byt doma vela, alebo chceli ist na dovolenku a mat peniaze. Ja budem doma tri roky. Toto ma presvedcilo.
16. čer 2009 ve 23:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
To Mili - já vnímám "Bůh vzal" jako "Bůh sebral," a Ty evidentně jako "Bůh vzal k sobě" - tzn něco sice pro mě bolestnýho, ale ve svý podstatě pozitivního... Stejně tě za to obdivuju, za ten přístup... I když kdo ví zda bych ve stejný situaci taky nepřehodnotila ten svůj... Ale doufám že to nikdy nebudu muset řešit... I když, to jste si asi myslely všechny....

Posílám vám všem spoustu sil - a nejvíc teda Maové protože ta to má teď čerstvé...
17. čer 2009 v 07:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
papibubu: Kazdy si mysli, ze kdyz je to cerstve, ze to nejvice boli a pak o nasi bolesti mluvi jako o nemile zkusenosti. Tohle neni o tom jestli je to cerstve nebo neni. Ta bolest bude stale a stale v nas. Dneska mi kolegyne rekla, ze jsem zazila nemilou zkusenost, tak jsem ji rekla, ze to neni jen zkusenost, ale zivot a ze to nikdy neprestane bolet. Ze ma 2 deti a at si predstavi, ze prijde domu a nebude tam jedno z nich, treba dokonce zadne. Zda je tohle, byt jen v predstave, nemila zkusenost....... Nemam zase dobre obdobi, bohuzel a do toho mi konci smlouva v praci. Ale i to je zivot, ktery me poznamena na cely zbytek meho pusobeni tady na zemi......
17. čer 2009 ve 20:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Aninam: otázka je, jestli jsi na ni nebyla zbytečně tvrdá, protože to si fakt nikdo moc nepředstaví, kdo to nezažil, a třeba to jen tak plácla..... nicméně mne rozhodila moje kolegyně taky, protože ona sama má dvojčata o 4 měsíce starší než byli kluci, a když jsem s ní mluvila, byla přesvědčená, že to přece není tak hrozné, když mi jeden zbyl, a že si ho teď mám užívat...no prostě to řekla docela necitlivě na to, že sama má doma dvě holky...je to přesně tak, jak píšeš, i když přijdeš o dvojče - prostě máš dvě děti a o jedno přijdeš...ta ztráta je stejná jak u jednoho, jen ta bolest se vstřebává o hodně rychleji s tím druhým, tkaže v konečném důsledku to je samozřejmě lepší...ale řeknu ti, že lidem, co takhle plácají, nemám ani chuť to vysvětlovat.
17. čer 2009 ve 21:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Řekla bych dokonce, že když je to čerstvé, zdaleka to ještě není nejhorší, to nejhorší přijde až později po pár týdnech nebo i měsících. Mě bylo nejhůř tak půlroku potom a vím, že i ostatní maminky říkají, že nejhorší deprese byly až o něco později, až když si člověk právě uvědomí naplno, že se opravdu ale opravdu nedá nic dělat a nic o už nezmění a nic ho už nevrátí. Dokonce bych řekla, že to nejhorší přišlo právě v době, kdy si lidé kolem už říkali, už to musela zvládnout, vždyť už je to půl roku, 8 měsíců.....A je pravda, že je to na celý život, trochu se to otupí a hlavně si na to člověk určitým způsobem zvykne a naučí se s tím žít, ale stýská se pořád, tak moc se stýská.
18. čer 2009 v 00:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moje kamarádka byla také krapet necitlivá. Pokud neprožijí naší bolest, neví o čem mluví. Dokonce moje sestra mě zklamala, když mi řekla, že kdyby neviděla Davídka fotku, tak by ani nevěděla jak vypadal. To mě tenkrát hrozně ranilo. Mili, Váš příběh jsem četla, bylo mi z toho hrozně. :frowning2: Naše dětičky jsou už na lepším světě. :frowning2:
Ale pořád si říkám, proč, proč, vždyť já ho miluji víc něž kdokoli jiný.. tak proč já..proč on.. :frowning2:
18. čer 2009 v 00:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
ani - jsem ta která naštěstí neví jaké to je... ale myslela jsem že když to je takhle čerstvé tak je to nejhorší, protože i když se to nikdy nemá šanci plně zhojit, tak přece jen ten čas tomu zbrousí hrany, valí spoustu dalších věcí kterými se musíte zabývat.... A teď tu čtu že to tak zdaleka není.. No vida, občas věci nejsou tak jak se zdají být...

Všem vám hodně sil.
18. čer 2009 v 07:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
prikláňam sa k názoru, že neskôr to bolí oveľa viac, my sme na začiatku jeho odchodu vedeli, že Romankovi odľahlo, lebo posledných 10 dní na ARO sa iba trápilo jeho telíčko, bol samá hadička ... ale časom, si každý dáva otázky prečo práve on, nedalo sa niečo ešte spraviť ...???? bez odpovedí ... strata dieťatka je príšerná bolesť a ostáva na celý život. Nie je to ani tak, že nové dieťa nahradí to predtým, je to iný človiečik a má dostať takisto 100% lásky.
18. čer 2009 v 10:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Dado, nenahradí, užívám si Tomíka, ale ta Milenka tak strašně chybí. Asi to sama začínáš cítit, že to tak je. Něvím, jak přesně to máš ty, ale já jsem někde spíš v podvědomí doufala, že se s příchodem Tomíka něco změní i na tom smutku po Milence, že to bude snazší, ale stal se opak, jak jsem Tomíka poznávala, tak jsem naplno pochopila, že na Milenčině odchodu a bolesti z něj to vůbec nic nezmění, je to jiný človíček a moje holčička pořád tolik chybí. Lenka, co chodí na Dámu, o tom taky psala, když má nyní Honzíčka, moc ho miluje, ale na Jiříčka myslí snad ještě víc a pořád tak strašně chybí.
18. čer 2009 v 11:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
janim...ja tiež nemám moc dobrú skúsenosť so sestrou...paťka nikdy nevidela, len na fotkách...prišla asi pol roka(je momentálne v UK)potom ako paťko odišiel(to som už bola tehu), tak sa vôbec nespýtala ako sa mám, aké mám pocity, zapáliť aspoň jednu sviečku za paťku ju nenapadlo...a nespýtala sa ani ne druhé bábo, ako sa máme, či všetko ok...rozprávala len o sebe, čo si pokúpila, kde bola, ako sa jej žije, aké má plány) dosť ma to bolelo...ale nič som jej nevravela..

ja neviem, či ma to viacej bolelo tesne potom, ako sa to stalo, alebo potom neskôr...mňa to bolí stále rovnako a viem, že nikdy neprestane...aj ked tu bude druhý synček, príp. dalšie detičky, stále tu bude prázdne miesto, ktoré nikto nikdy nezaplní...
18. čer 2009 v 18:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Inneska,myslím na tebe,už se ti to blíží :wink: ....opatruj se a neboj,všechno dobře dopadne...
18. čer 2009 v 18:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
niekedy sa ma dotkne, keď ma presviedčajú, že teraz keď mám Martinka, tak budem na Romanka menej myslieť, že to bude menej bolieť a to mi povedia ako útechu ... :confused: ale to tak vôbec nefunguje !!!! Pozriem na Maťka a vidím aj Romanka, nielen kôli tomu, že sú si veľmi podobní, ale obaja sú moje deti a oboch veľmi milujem, jedného až do nebíčka a Martinka aj prejavmi lásky, pusinkovaním a objímaním ... veľmi si ho užívam, dnes má 14dní a veru obaja s manželom rátame každý ďalší deň ....
18. čer 2009 v 19:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Přesně to znám, kolikrát je mi až hloupé jim to nějak vymlouvat, protože pak je mi vyčteno, že Tomíka asi nemám tak ráda jako Milenku apod. Ale tak to není, mám Tomíka stejně ráda, ale to je ono, mám ho stejně ráda a tak nemohu na Milenku nemyslet a přesunout všechno jen na Tomíka, mám je přece stejně ráda a tak musím dávat i Milence aspoň myšlenky, vzpomínky, povídání o ní, často i slzy, protože se mi stýská.
18. čer 2009 v 19:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Innesko, kdybych já nesedla do auta a nejela k sestře, tak by ani neznala moje děti. Jo, jo, příbuzenstvo si nevybíráme.. škoda.. :confounded:
18. čer 2009 ve 20:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja bych rekla, ze me to take stale boli stejne. Stale stejne ho miluji a stale stejne o tom dokazu hovorit, akorat ne pred verejnosti (ne pred rodinou, ale v praci a pred temi, co se o malem nechteji bavit), protoze si pak mysli, ze se ve smrti sveho syna utapim. Vzdyt to tak neni! Dokazu se smat, zpivat, chodit do spolecnosti, veselit se, zvladat kazdodenni zivot a to i s myslenkou na nej!!! Na verejnosti to prijde vzdy, kdyz se mi neco spatneho deje. Jako treba vcera, kdy mi reditelka rekla, ze pro me ma uvazek, ale ze se rano rozmyslela jestli mi ho da a pak nakonec rekla, ze si radeji necha jeste otevrena vratka!! Jsem snad nejaky sasek na provazku??? Kdyz si vzpomenou, tak me vytahnou na podiu a kdyz se jim nehodim, tak pujdu hluboko pod podium??? Mela bych soucitit s rodici deti, kterym bych mela prilepsit a kaslat na nejakou spravedlnost!! A pritom by to bylo tak jednoduche. Nemam otehotnet, protoze oni potrebuji moji aprobaci, ale kdyby byla pani reditelka v me kuzi, tak by se vlastne zachovala stejne! Od smrti meho syna, ktera byt nemusela, se proti me urcite veci otaceji. Vzdy se nadechnu a uz si myslim, ze jsem zase na ceste vzhuru a zas neco resim a kdyby tu muj maly Honzulka byl, tak bych nemusela resit jestli jdu na pracak, zda jsem pro sveho zamestnavatele dulezita.........tohle jsou neprijemne situace, smrt ditete (blizke osoby - i tam je to trochu jine...) je drama, drama na cely zivot....
18. čer 2009 ve 20:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
peťka....moc ti dakujem, každým dňom som bližšie k druhému synčekovi a moc sa na to teším :slight_smile:

dadka...ako píšeš, nedá sa nahradiť jedno dieťa druhým...to je nemožné..budeme milovať navždy všetky naše detičky, či už budú tu na zemi, alebo v nebíčku :slight_smile:

mili...nedá sa milovať niektoré dieťa viac ako to druhé...všetky milujeme rovnako, či sú s nami alebo nie..a tie ktoré sú s nami neni, tak im treba venovať spomienky, myšlienky, zapáliť sviečku...proste nevynechávať ich z našich životov, raz nám už do nich vstúpili, tak v nich ostanú navždy...a nech si vraví kto chce, čo chce, nikto nám nevezme naše pocity a to kedy a ako často spomíname na anjelikov...
18. čer 2009 ve 20:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Dnes mám den, kdy se mi zdají jen ty vzpomínky atd. strašně málo, tak se mi stýská, potřebuji všechny svoje děti. Mám pocit roztrženého srdce, kus tady a kus tam a ta rána tak bolí a bude bolet, dokud se to srdce zase nespojí a to bude až teprve se všichbi sejdeme Tam. Asi bych potřebovala nějaký dotyk, něco co by mi pomohlo cítit, že i ona je se mnou, holčička moje.
Kdyby nám Bůh dal aspoň trochu nahlédnout, abychom se aspoň ve snu mohly dotknout a pohladit, slyšet jejich hlásek. Každá myslíme hlavně na to svoje, ale vím, že každé z nás se stýská a všem bych vám přála, abyste se mohly potěšit se svými andílky.
Máte, děvčata, nějaké takové chvíle nebo sny, kdy jste zažily dotyk nebo pocítily jejich přítomnost, něco, co vám je nachvíli zase přiblížilo?
19. čer 2009 v 08:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holčinky, lidé jsou občas strašně hloupí, zraní člověka strašně snadno. Dokážu pochopit, že ač máte jiné děti či jiné čekáte, že to prostě nemůže andělíčky nahradit, každé děťátko je jiné, člověk ho miluje takové, jaké je, to druhé a další a další bude zase jiné :pensive:
Inneska - tvá sestra je necitlivá, možná by bylo dobré, kdyby dospěla. To se ti nedivím, že se tě to dotklo, člověk nemá slov :confounded:
19. čer 2009 v 08:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, omlouvám se že Vám sem takhle vpadám. Nebudu předstírat že vím jaké to je, protože díky bohu nevím. Mám dvě zdravé děti a strašně moc Vás obdivuju a držím palečky. Lidé dokáží být zlí a necitlivý jak se už tady psalo. Každé miminko je nenahraditelné a když o jedno přijdete je to něco strašného na co se nedá zapomenout. Moc Vám všem držím palečky a přeji hodně sil.
19. čer 2009 v 09:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Miliharmi, vím že sem nechodím moc dlouho, ale ptáš se zda-li někdo zažil dotyk nebo pocítil jejich přítomnost.
Ráda bych napsala něco, co se zdá býti nepravdivé. Ale stalo se to.
Po 3 dnech co Davídek zemřel, jsem snad poprvé v noci usnula. Bylo něco kolem 3 hodiny ráno a mně vzbudil dětský smích. Bylo to ale něco úplně jiného. ten smích byl tak krásný, spokojený. Otevřela jsem oči a viděla jsem malého chlapečka, měl vlnité vlásky a šel květinovou loukou a zpíval si. na 100000% vím, že nejsem blázen, že se mi to nezdálo. Sedla jsem si a chtěla jít za ním, ale nemohla jsem vstát. To jsme s celou rodinou přespávali u mojí sestry. Doma jsem nemohla vůbec být. Muž mi ráno říkal, že to byla asi kočka. nebyla.. Muž mi nevěřil, říkal že jsem jen unavená. Říkal to do té doby, než jsme odjeli na chatu u Lipna. V noci mě vzbudil, že se šel projít. A najednou prý slyšel zpěv. Byla noc. Hluboká noc..
To je jen první příběh.
Když se narodil Kubíček, můj 4 syn a konečně začal něco málo povídat, tak pořád doma ukazoval na miminko.
Divné je to, že ukazoval na strop nad místem, kde zemřel Davídek.
Nevím, třeba se Vám všem tady bude zdát, že je to blbost. Já stále věřím, že se mi to nezdálo. Pořád mi v uších zní ten zpěv. Byl tak krásný, jako by mi Davídek říkal, mami, je mi líp, nebuď smutná.. :frowning2: :frowning2: :frowning2:
19. čer 2009 ve 12:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja verim ze sa to stava.pocula som vela pribehov.co ich nebudem teraz rozpisovat.janim ja verim ze tvoj maly davidko ti chcel ukazat ze je mu dobre aby si sa netrapila
19. čer 2009 ve 13:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
janim, krásny zážitok,verím,že Ti malý tak dával najavo,aby si sa netrápila, že mu je dobre.

milli, tiež by som veľmi chcela Romanka si popestovať a vidieť ten jeho úsmev a veselé očká ... ale ako sa spieva ... zase se sejdem .... musíme si počkať na našu dobu
19. čer 2009 ve 13:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ach dievčatá je to strašné prísť o malé deti :frowning2: :frowning2:

Mili neviem prečo ale veľmi myslím na Milenku najviac ma tvoj príbeh dostal asi je to preto že aj mám len dievčatká a tak strašne sa podobajú na ňu, ja neviem čo by som robila keby sa dačo malo im stať. Milenka bola krásna,plná života, a jedna hnusná choroba čo spravila a doktori ktorý všetko vedia a pritom nevedia nič to je strašné ja by som už nikdy neverila doktorom po tom. Si strašne odvážna žena že dokážeš vlastne takto existovať no Vy všetky. Držím palčeky v žovote a nech máte už len samú radosť v živote..
To je strašné čo sa deje :cry: :cry: :cry: :cry:
19. čer 2009 ve 22:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
janim...úžasné žážitky, určite to boli odkazy od davidka, že je mu krásne tam kde je....ja niečo podobné som nezažila, ale paťko sa mi zjavuje vo snoch...a verím, že aj prostredníctvom nich mi dáva najavo, že je spokojný a nič ho netrápi..ale aj tak je to nič proti túžbe vidieť ho ešte raz, pocítiť jeho rúčku na mojom líci a počuť jeho smiech a vidieť žiarivé očká...snád sa s ním raz a navždy stretnem...nech to bude kdekolvek...

anta...sestra je taká, snád časom dospeje...ja od nikoho nečakám, že budú paťka stále spomínať, hovoriť o ňom, nemusia mu každý deň zapalovať sviečky(ako to robím ja), ale velmi to poteší, ked si niekto spomenie, tak viem, že aj pre druhých niečo znamenal a mali a majú ho radi...určite aj sestra pochopí, ked bude mať vlastné deti, aké to je sa o ne báť, nieto o ne príjsť....a možno je dôjde, ako sa správala...
20. čer 2009 v 08:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Inneska, já mám taky takový podobný zážitek, měla jsem přítele 10,5 roku a zemřel a sestra mi dala jako útěchu nějaké plyšové kuřátko se slovy, že se jmenuje jako ten zemřelý přítel, no děsný :confounded: A to je sestra o 3 roky starší, tak by mohla mít rozum :wink:
20. čer 2009 v 09:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
anta..no tiež nič moc útecha, i ked ono je ťažko súdiť, nevieme, ako by sme sa my zachovali v takej situácií..ked si to človek nezažije, tak nevie...to sú také chvíle, ked človek nevie, čo by robil, ako by sa správal...možno by som aj ja bola taká, keby som nevedela o čo ide...ale to sú iba dohady...bodaj by sa človek do takých situácií nedostával, ale to je život a musí byť aj to...a dúfam, že vždy človek koná podla najlepšie vedomia a svedomia...
tiež si si prežila ťažké obdobie, musela to byť rana...a každí máme to svoje trápenie... :pensive:
20. čer 2009 v 10:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Inneska přežila jsem to a myslím, že mě to docela i dost zocelilo, co se psychiky týče, ale musela jsem se obrátit na psychologa, neboť jsem uznala, že to sama jaksi nezvládám :wink:
Tak Innes, 27.6. už se blíží, tak pěkně opatrně na sebe, ať ti bobíšek neuteče z bříška dřív :slight_smile:
20. čer 2009 v 10:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Mě to taky vždycky moc poteší, když si na Milenku někdo vzpomene, lidé se bojí o tom mluvit, i u nás se mluvilo o všem možném o samých hloupostech a tomu se vyhýbali, ani se nezmínili. Ale možná protože jim to připadá nepatřičné, bojí se, aby něco nepokazili a tak. Mě pořád hodně bolí, že u nás nikdo nepřipomene ani žádná výročí, narozeniny, svátek, den úmrtí, jakoby se nic nestalo a mě by tolik udělalo radost, kdyby třeba v den úmrtí mi zavolali, třeba sestra, švagrová atd. že zapálili pro Milenku svíčku, že si na ní vzpomněli. Nebo když měla narozeniny, kdyby přinesli kytičku, že je pro Milenku nebo tak.
Stala se mi taková věc, která mě pak dost mrzela, v den Milenčina úmrtí jsme měli v našem církevním sboru modlitební skupinku, tu máme každý týden, zrovna to vyšlo na ten den a v rozpisu akcí bylo, že vyjímečně bude venku a že se sejdeme u hřbitova, tak já jsem si myslela, že si vzpomněli a že půjdeme k Milenčinu hrobečku a tam se pomodlíme, prostě jsem si myslela, že to tak udělali kvůli mě a Milence. Ale ukázalo se, že si na to nikdo nevzpomněl, že ten sraz u hřbitova byla náhoda a nakonec jsem šli někam úplně jinam a Milenku nikdo ani nezmínil, k tomu přišlo malinko lidí. Tak to mě hodně dostalo, nic jsem neříkala, ale bylo mi to strašně líto, protože všichni ze sboru to se mnou opravdu upřímně prožívají, ale musím o tom začít mluvit já, sami si nevzpomněli. Totéž ale i moje rodina, nikdo se ani slůvkem nezmínil, ani o těch narozeninách. Vůbec nevím, co si mám myslet, snažím se to omlouvat tím, že se mě nechtějí nějak dotknout, ale hodně mě to mrzí.
20. čer 2009 v 11:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mili, ono je to takový zvláštní, možná, já tedy osobně neznám člověka, kterému by se stalo to, co vám a pokud ten člověk, kterému se stane taková ošklivá věc, nedá najevo, že mu nevadí se o tom bavit a že by ho to dokonce i potěšilo, že si jiný vzpomene, tak bych se možná taky bála se o tom bavit, asi je to trošku pomotané :sweat_smile:
20. čer 2009 ve 12:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jenže já to najevo dávám, sama o tom dost mluvím nebo spíš jsem se snažila mluvit, ale když jsem viděla ty reakce přesněji žádné reakce nebo snahu odvést řeč honem na úplně jiné téma, tak už jsem to vzdala, teda doma v rodině nebo se známými, ve sboru je to jiné, tam když o tom začnu, tak se mnou o tom mluví, ale asi jim taky nedochází, jak je pro mně důležité, aby se na Milenku vzpomínalo a aby byla určitým způsobem součástí mého života a asi je těžké pochopit, jak citlivé tohle je, že když kdokoliv zapomene na moje narozeniny, tak stomu jen zasměju a vůbec to neřeším, je mi to celkem jedno, ale tohle je jiné, to mě fakt mrzí.
20. čer 2009 ve 12:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek