Zemřelo mi dítě

raz som uz Milenkin pribeh zacala citat, ale nebola som schopna ho precitat cely...teraz som to spravila a cez slzy pomaly nevidim na klavesnicu...co vsetko musi matka vydrzat..Mili, slovami sa neda vyjadrit co by som Ti chcela povedat, drz sa, prajem vela sil Tebe i Tvojej rodine...

MILI,viem ako ti moze byt,lebo ja som stratila tak dieta,este nenarodene a tiez mi nebolo dobre,vtedy sa mi zrutil svet...prajem ti vela stastia v zivote a aj celej rodine a hlavne pevne zdravie... 🙂

Mili, keď som si prečítala príbeh Tvojej princezničky-teraz už Tvojho Anjelika, dlho som nad tým všetkým rozmýšľala... ☹ a znova som sa vrátila do doby spred desiatich rokov, keď zomrelo vtedy 6 ročné dievčatko mojim veľmi dobrým známym... bolo to dievčatko, o ktoré som sa vtedy starala, ktoré som varovala, keďže jej rodičia mali ešte 4 mladšie detičky... vtedy to bolo pre mňa ťažké - bolo to akoby niekto vzal kus aj zo mňa- z našich spoločných zážitkov...mám pocit, že som to vtedy niesla oveľa horšie, ako jej uŽASNÍ veriaci rodičia, ktorí to prijali tak krásne a s pokorou... boli pre mňa príkladom, ako zvládnuť vo VIERE aj takúto ťažkú udalosť... A myslím, že práve Ty si mi opäť ukázala to, čo oni vtedy... Teraz opäť čakajú bábätko-už ôsme... Pán Boh ich požehnáva na deťoch, ktoré im posiela a za ktoré sa ich najstaršia Agi v nebi modlí... všetky ich deti sú totiž nadpriemerne inteligentné, talentované (hodba, spev, ostatne umelecké smery) a zároveň nesmierne empatické, chápavé a altruistické...
Chcem Ti len povedať, že Tvoja Milenka v nebi určite vyprosí toto isté aj pre vás a pre svojich súrodencov tu na zemi...
A jej slová: "dobý, uz je to dobý", ktoré sa Ti stále vracajú v mysli, podľa mňa znamenajú, že teraz už je to naozaj "DOBRÝ"...!

Mili, co si prezila je strasne, hoc som matkou iba tri mesiace, asi by som sa zblaznila ak by mi maly umrel.... kazdy ta tu podporuje, pise povzbudive a obdivne slova, samozrejme, ze sa k nim pripajam, ale hlavne sa ti chcem podakovat, ze si napisala o svojom trapeni... mnohym matkam si svojim pribehom ukazala aky nevyspytatelny je zivot, co v jednej minute je, v druhej byt nemusi, vyuzit kazdy okamih nielen so svojim dietatom,ale hocikym blizkym, "nezbavovat" sa deti ked chceme mat chvilu pre seba, tym, ze ich posadime pred telku, ale sa im skutocne venovat a uzivat si ich naplno... 4 dni sme bez ocina, maly mi zaspal v mojej posteli, chcela som ho prelozit do postielky...necham si ho u seba...

Děvčata, opravdu jsou to povzbudivá a krásná slova, nejvíc mě těší, že je to mnohým z vás k dobrému, že jsem o tom napsala, že je to pro vás inspirace k lásce a laskavosti a starostlivosti k vašim dětem. Věřte mi, že mnohdy i já se zase musím poučit od vás, když mi to připomenete, protože často mě unava a i smutek nutí uzavřít se a nedávat dětem tolik, kolik bych mohla. Mám z Tomíka i velkých kluků velkou radost a zvlášť Toma si užívám, ale pořád tomu něco nebo spíš někdo chybí. Byla jsem dnes s Tomíkem na kontrolním EEG v Plzni, je to v té samé budově, co ležela Milenka. Byla jsem tam od té doby mnohokrát, tak už jsem si zvykla, ale stejně pokaždé cítím takovou úzkost a i zlost na ten život, co mi tohle přinesl. Ta Jipka je hned v přízemí, vždycky když kolem jdu, znovu cítím ten strach a tu bezmoc, jak jsme tam s Petrem stáli a čekali, až nás pustí za Milenkou. Bylo mě tenkrát hrozně, ale nakonec jsem se dočkala a mohla jsem jít za ní a pochovat ji, obejmout, pohladit a popusinkovat. Tenkrát byla ještě živá, ještě jsem ji mohla sevřít v náručí. Dnes je mi taky hrozně, ale už se nedočkám ani objetí, ani pusinky, nic jen prázdno. Ale naději na to, že se to jednou přeci jen stane, že ji znovu obejmu, jsem neztratila.

Ahoj Mili. Citala som uz davnejsie milenkin pribeh. je naozaj hrozne, ja by som to asi nezvladla. Ale vidim v tvojom profile, ze mas maleho Tomika, ktory je naozaj krasnucky. A tiez ako sledujem tu na konikovi diskusiu... vobec necitim na tebe, ze z maleho Tomika mas radost, pretoze stale nosis smutok z milenkinej straty. No, ale prosim ta pekne,,, aby to nepoznamenalo Tomaska, ta strata a tvoj staly smutok 😔 😔 😔 Maly Tomik potrebuje citit tvoju lasku, a potrebuje, vediet, ze si stastna ze ho mas... Aj ked je iba malinky, ale...ak tvoja depresia z milenkinej straty je viditelna aj doma,,, holt - to nie je spravodlive k Tomikovi. 😔
Nic v zlom, len ma to tak napadlo,,,, az potom co som si pozrela tvoj profil, a videla tam este babatko 😕 😕

Missy musím sa zastat Mili lebo ja necítim žeby Tomíka nemala rada.Ked po očkovaní mal teplotu už sa bála aby sa to nezopakovalo ako pri Milenke.Určite ho miluje rovnako ako všetky ostatné deti.Len Milenka tu už nieje a to ju bolí a potrebuje to dostat von.Matka ktorá stratí dieta sa asi nikdy s toho nespamätá.Starý rodičia môjho muža stratili dcéru už dospelú(moju svokru)a babka to zlé znáša.Nechodí ani na cintorín lebo strašne plače ked vydí ten hrob.A čo matka ked stratila tak malé dieta ktoré len začalo žit.Ved si to nezaslúžila nikomu neublížila nič neprežila.Mili potrebuje podporu pretože je velmi statočná ako to zvláda.Neviem či ja by som sa nedostala na psychiatriu keby som prežila také niečo. ☹

Vinka akurát som to chcela tiež písať ale predbehla si ma. Mili nie že by malého Tomíka nemala rada len sa bojí mu dať toľko lásky ako by mala aby sa to zase nedajbože neopakovalo. Mili strašne obdivujem lebo ja by som tiež nemala toľkú silu. Mala ju už vtedy ked bola Milenka v nemocnici ja neviem ako by som to zvládala aj ked doteraz nepochopím správanie personálu a doktorov že furt že to nič není. A na maléj to bolo vidno a matka vždy vicíti ked dieta niečo bolí.. Jednoducho Mili nenechala by som to tak lebo viem že tam urobili chybu aj doktory ale zase na druhéj strane viem že to veľmi bolí oživovať to!!

vinka, kika - ja som to v zlom nemyslela proti Mili. 😔 A ani som nepovedala, ze by nemala Tomika rada...
proste je to hrozne, ked zomrie dieta. mne sa to nestalo, tak neviem, co by bolo ☹ ako hovoris, vinka - tiez by som asi skoncila na psychiatrii.

ale Mili mas teraz Tomika, ktory ti urcite nenahradi Milenku, ale je to radost, a stastie, ktorym si bola znova po strate Milenky obdarovana. Uz len kvoli nemu treba ist dalej. 😔

Děvčata, já Tomíka miluji a i starší kluky, bojím se o ně, ale i se z nich těším. Dala jsem do fotogalerie i jejich fotky, tak se mrkněte. 😉
Pokud jde o to, že jsem se bála mít Tomíka tolik ráda jako Milenku ze strachu z jeho případné smrti, tak to platilo dřív, na začátku měl Tomík velké potíže a skutečně hrozilo, že by mohl i zemřít. Pokud by člověk měl 2x krátce po sobě prožít takovou bolest, mohl by se bez nadsázky zbláznit, takže to byla vlastně taková obrana mé psychiky, způsob jak to přežít. Nyní ho miluji stejně jako Milenku a ostatní děti, vlstně už tenkrát jsem ho tak milovala, ale nemohla jsem si dovolit to tak silně prožívat.
Je to takhle. Tomík a Vašík a starší kluci jsou má každodenní realita, starám se o ně, mohu je obejmout, popusinkovat, hrát si s nimi nebo povídat, prožívat jejich životy, radosti i starosti. O Milence si mohu jen povídat a vzpomínat na ni, nemohu nic z toho, co běžně dělám s kluky. A tohle forum je o ní, o ní a o mé lásce k ní a o mé bolesti z její ztráty. Vzpomínat na ni, snít o ní a povídat si o ní je jediné, co mohu, abych ji cítila aspoň trochu blízko, aby nebyla tak strašně vzdálená.

Mili pozrela som si fotky a sú to nádherní kluci.. 😉 Moja svokra tiež na svojho malého Tomáška spomína, rozpráva nám ako vyrastali spolu môj muž zase čo sme spolu tak mi ani raz nepovedal ako to bolo z jeho bratom nerád o tom hovorí a ja ho radšéj nechám tak.. Mili len rozprávaj spomienky na malú hovor o tom aj malému Tomíkovi, tak si ju udržíte živú vo svojich srdciach. A myslím že aj Milenka pozerá na Vás z nebíčka a dopriala Vám aj bratčeka to preto aby si ešte v živote bola šťastná 🙂 🙂
Mili drž sa a veľa síl celéj vašej rodine 🙂

ach jo, mili. je to hrozne. ako som vyssie spomenula, ja by som sa zrejme zblaznila. a vlastne, mas pravdu. Hlavne je, ze mas oporu aj doma so synmi. Tvoj Tomik (mrkla som ti do albumov) je krasnucky chlapcek 😅 Ale vobec nevyzeras na to, ze by si mala ty uz 20rocneho syna 😀 😀 Pokus o zart 😒

No Mili?Keby som mala o 10 rokov menej a bola slobodná tak dvorím tvojmu synovy(20)tak ten je fešák. 😀 Dievčatá asi u vás stoja v zástupe.Fakt máš krásnych chlapov.Určite máš byt načo hrdá.Mili plne ta chápem prečo si sa po Milenke bála o Tomíka.Ja som len podotýkam len potratila a bolelo ma to dlho.A ked som neskôr otehotnela tak som skoro do pôrodu o tehotenstve nehovorila ani nechcela hovorit.Bála som sa,že sa to zopakuje.Nikdy pred potratom som si nemyslela,žeby mne sa mohlo niečo také prihodit.A stalo sa.Aj ja som obvynovala seba,že som možno niekde spravyla chybu a nedávala som pozor na seba.Ani neviem či by to bol chlapček alebo princezná.Ešte teraz niekedy večer pripomeniem mužovy,že ktovie ako by vyzeralo a čo by to bolo.Takže teba fakt obdivujem a patrí ti velka ucta lebo si silná žena. 😉 Prajem vám fakt len to najlepšie.

juj mili az ma strdce zabolelo ☹ 😔
mas peknych synov a tes sa na vnucky 😉

mili, moja babka prišla o svoju prvorodenú vyše ročnú dcérku, potom mala dvoch synov, ale smútila za ňou celý svoj život, nikdy sa tá bolesť nezmiernila, len sa naučila s pomocou spomienok a viery s ňou žiť. Sú veci, ktoré by sa na tomto svete nemali stávať a medzi ne patrí aj prežiť svoje vlastné dieťa. Babka na malú Lydku veľmi často spomínala, videla kúsok z nej v každom svojom dieťati, vnúčati a pravnúčati a myslím, že práve to jej dodávalo silu. A práve to, že na ňu spomínala, tak malá Lydka žila s nami a bola a je súčasťou našej rodiny, lebo ako sa hovorí, človek žije dovtedy, kým na neho niekto spomína. A Tvoju Milenku čaká tiež dlhý, hoci trochu iný život, som si istá, že na ňu budeš spomínať nielen Ty, ale aj celá Tvoja rodina. Prajem Ti veľa krásnych snov a spomienok.

Annag napísala si to krásne a pravdivo.

anang, aj moja abka prežial to ,čo Tvoja...
Prvorodený syn sa je jnarodil mŕtvy, druhého potratila vo vysokom štádiu tehotenstva... Stále o nich rozpráva, a ja vidím, že ju to aj po takom dlhom čase bolí.... s tým sa proste zmieriť nedá...
Poto mmala ešte štyroch synov, ten tretí v poradí zomrel ako 32 ročný na rakovinu, to bola Ďaľšia rana, nikdy nezabudnem, ako mi na pohrebe plakala v náručí, že už nikdy nepríde domov.... ☹ ☹ ☹ ☹

Mili ja neviem či to bude mať ešte zmysel ale chcem sa spítat prečo ťa na celé dva dni nepustili k Milenke?Čo hovorili doktory? Však ked tak nad tým rozmýšlam ona mala len rok a zopár mesiacov tak prečo ti to nedovolili? Aký bol dôvod? ďakujem za odpoved a drž sa!!!!

Kika, pro mě naprosto nepochopitelné důvody, nejdřív jsem byla s malou na dětské neurologii, tam jsme byly spolu, pak se to zhoršilo a musela na tu JIP, tam jsem jí ještě nesla, ale tam mi dala sestra do ruky jakési pokyny pro rodiče a tam bylo naspáno, že pobyt není možný jen krátká návštěva maximálně 15 min. Byla jsem sama a vyděšená, nedokázala jsem se nějak bránit, bylo to večer a nebyla jsem připravená, že toto budu muset řešit. Musela jsem zavolat manžela, aby pro mě přijel, spolu jsme mluvili s přednostou oddělení a dozvěděli jsme se, že oni na to nejsou vybavení, že nemají podmínky(ve srovnání s MOtolem, kde jsem s Milenkou později být na JIP mohla, měli ve skutečnosti mnohem lepší podmínky), že rodiče se pak u dětí nudí a zbytečně pokukují po ostatních nemocných dětech. Ten poslední argument je až směšný. Nicméně jsme nedokázali být neodbytní a moc jsme se o malou báli a doufali jsme, že oni jí pomohou, tak jsme odjeli domů. Celý další den jsem jen netovala a telefonovala, co mám dělat a jak zařídit, abych s malou mohla být a další den jsme tam jeli zpátky, měla jsem strach o malou a ještě jsem se musela připravovat na dohady, že tam malou nenechám, bylo mi neskutečně hrozně. Když jsme tam přijeli, tak nás u ní chvíli nechali, ale pak nás zase vyháněli a že tedy máme přijít ještě odpoledne, při odchodu jsme zaslechli vrchní setru, jak říká, že ty návštěvy rodičů jsou jen pro zlost. Odpoledne jsme za maličkou přišli, ale nepustili nás hned, že mají poradu, skoro dvě hodiny jsme čekali ve vestibulu nemocnice za dveřmi JIP, manžel se pokoušel sehnat ombudsmana nemocnice, našli jsme si na netu, že ho mají, ale nesehnal ho, všude kam ho odkázali, buď vůbec nevěděli, že někdo takový tam funguje a nakonec z nich dostal, že tam momentálně není. Nakonec jsme se k malé dostali a já jsem byla rozhodnutá, že prostě neodejdu, dlouho kolem nás chodili a naznačovali něco o odchodu, ale dělali jsme, že to neslyšíme, nakonec potřebovali lůžko pro nového pacienta a malá že už vypadá lépe, tak nás přeložili na standartní oddělaní, tam už jsem byla s malou.

no, hrozné, naozaj Mili, tento prístup Ti to celé nijak neuľahčoval!!! ☹ nepochopim, prečo to tí ľudia nechápu... ☹

Magimary, copak mě, já už jsem dospělá, ale Milence, jakoby nestačilo to trápení, které se nedalo změnit, musela ještě zažívat úzkost a strach z opuštění. ☹

tak som to aj myslela...lenže jej trápenie, bolo aj Tvojim (vašim) trápením... ☹

miliharmi, ale máš užásne krásneho chlapčeka /a aj celú rodinku/ ktorý ti maličku určite nenahradí, ale je pre vás požehnaním je to také usmievavé slniečko. Naše bábo zomrelo ešte v brušku pred 6r. ale neprejde deň aby som na neho nemyslela, a nepomohlo ani to že mame naše slniečko, ale neviem si to bez nej predstaviť aj keď to nie je náhrada ľúbime ju za obe detičky tak som to sľúbila našemu anjelikovi v nebíčku.Želám ti všetko dobre v živote a menej tých smutnejších dni 😵

ahojte ja asi patrim medzi vas v 14tyzdni som potratila bola som uplne na dne cele noci som plakavala ale ako sa nam narodila dcerka Natalia Zoe moj svet sa uplne zmenil alestale myslim na Tomaska (tak sa malvolat) ak vas nieco zaujima kludne napiste

mili: presne, ako si napísala...Tvoj príbeh nás ešte posilní duchovne....aspoň ja som si uvedomila, aký je život krehký....trápila som sa nad tým, že moja dcérka sa v noci budí každú hodinu a pýta si papať....teraz som šťastná, že sa budí, veď sa chce len pritúliť k mame....prečo jej to nesplniť.....s radosťou k nej vstanem a spomeniem si na Tvojho anjelika

Tohto sa veľmi bojím...niečo sa malej stane....doktori, samozrejme nie všetci, dakedy zľahčujú situáciu...neveria, že nás niečo bolí......

Dost dlouho jsem nějak pocitově nedokázala přijmout, že už nepřijde. Rozumem jsem věděla, ale měla jsem pořád pocit, že mi z nemocnice zavolají, ať si pro ni přijdu. Dokonce se mi o tom i zdálo, že telefonovali z nemocnice, tak si pro tu svou holčičku konečně přijeďte, už je tady tak dlouho a já jsem to v tom snu říkala manželovi a on nechtěl pro ni jet, že to nemá smysl, v tom se asi odrazila ta jeho neochota o tom mluvit, že jsem v tom snu měla pocit, že pro ni nechce jet.
A jindy se mi zase zdálo, že jsme pro ni jeli a ona tam někde byla v nemocnici na oddělení pro beznadějné případy, jen ležela a byla strašně opruzená a já jsem měla v tom snu hrozné výčitky, jaktože jsem si pro ni nepřijela už dávno.

Nyní už ten pocit, že se musí vrátit nemám, asi jsem to už přijala, že se nevrátí, ale nijak se mi tím neulevilo. Někdy mám chvíle, kdy si vyčítám, že je mi líp, že na to už tak nemyslím, protože když na to už tak nemyslím a nesmutním, mám pak pocit, že ji úplně ztrácím, že už ji nemám ani maličko, je to tak těžké. Nebýt těch fotek, toho pomníčku na hřbitově a rány v mém srdci, bylo bvy to už, jakoby tu ani nikdy nebyla. Proč nemůže být aspoň nějak jinak s námi, proč je to tak nepřekročitelné oddělení. I když někdy ji cítím blízko, ale ne tolik, aby to stačilo, aby to bylo dost. ☹

Mili,pracovala jsem par roku na Anesteziologicko-resustitacnim oddeleni jako sestra a protoze tam jsme zili obklopeni smrti a bolesti vic nez zivotem,zacala jsem se postupne venovat otazkam mezi zivotem a smrti,abych psychicky zvladla narocnou tu praci.Jaky smysl ma smrt...Verila jsem a verim na reinkarnace,ze tu na svete nejsme jen jeden zivot,ale prozijem treba stovky zivotu a vsechno co se nam prihodi,tak neni nahoda,ale ma to hluboky smsl.Jestli by ti to malinko pomohlo najit odpoved na tu hroznou otazku:proc?!!...tak bych ti doporucila stranky www.milahelp.cz Tam mimo jine existuji bajecne knihy,vsechny napsane Marcelem Vankem,ktery se prave zaobira touhle tematikou.Mam par jeho knizek prectenych a vsechny jsou bajecne.Asi nejvic me oslavila kniha 7 Zivotu,ve ktere je popsana reinkarnace jedne duse do vicero zrozeni (na tech vyse uvedenych strankach najdes dlouhe uryvky z kazde knizky).Cteni je to lehke a zabavne formou jednotlivych pribehu,zadna tezka literatura. I kdyz bys takovym vecem "neverila"jako ja,tak te kniha urcite pohladi po dusi.
Preji ti moc sily a hlavne radosti ze tvych deti.

Mili,nyni jsem si precetla cely tvuj pribeh na internetu,kde se na konci zminujes o tvem snu v den D,kdy ti dceruska rikala,ze se do sveho telicka uz vratit nemuze,ze uz nejde pouzivat.Jeji duse tim chtela rict,ze svuj ukol v tomto zivote je splnen a u konce,ze je cas opustit uz nepotrebne telo a narodit se znovu,do zdraveho telicka aby pokracovala dal...v dalsim zrozeni.Treba v tele tveho posledniho syna,kdo vi?Vim,ze krestanska vira moznost reinkarnaci vyvraci,ze zivot je jen jeden a pak nasleduje nebe...ale at uz clovek veri cemukoliv,dulezite je,ze ho jeho vira aspon trochu drzi nad vodou v tezkych zivotnich situacich.

Adunka díky, máš pravdu, že víra pomáhá ze všeho nejvíc.
Tomíček by asi nemohl být Milenka, nenacházím mezi nimi moc podobnost, spíš si říkám, že by byli krásný páreček, kdyby byla Milenka živá. Ona měla takové andílkovsky světlounké vlásky a veliké modré oči, byla klidnější a rozvážná, ráda sedala u mě na klíně a mazlila se nebo chtěla povídání. Tomík má tmavé vlásky a takové výrazné medové oči, je to neposeda, pořád se někam natahuje a chce něco prozkoumávat, je to rychlík, kolikrát ho ani chytit nemohu, jak si to maže po čtyřech 😉 , na klíně moc neposedí. Zajímalo by mě, jak by spolu vycházeli a ajak by si spolu hráli, myslím, že Milenka by byla docela chůvička a ráda by s ním pomáhala. I když je možné, že Tomík by ji svou energií poněkud válcoval, asi jako mě 🙂 . Tolik bych je tu chtěla mít oba.

Nedokážu věřit, že ve svých dvou letech už splnila svůj úkol, že tu neměla být i nadále, chodit do školky a do školy, vdát se, mít sama děti. Spíš si myslím, že Bůh měl nějaký vážný důvod, proč ji vzal k sobě. Milenka měla pohřeb 28.12. na den Betlémských neviňátek, prvních mučedníků pro Krista, jsou považovány za mučedníky i přesto, že si svůj úděl nevybrali a že svůj život položili za Pána nevědomě. Věřím, že jsem od Boha přijala něco, co mi pomáhá se vyrovnat s tím trápením, které Milenka musela v posledních dnech svého života prožít. Ukázal mi, že i takto malé děti mohou nést velmi těžký kříž a svým utrpením doplňovat to, co zbývá do míry utrpení Kristových.(Pro znalkyně Písma - Ko 1,24)
Pán mi řekl, že Milenka ke konci svého života nesla těžký kříž a donesla ho až k Božímu trůnu, kde Bůh stírá slzy a trápení proměňuje v hojnou odměnu. Její trápení bylo i součástí mého vlastního kříže, kéž mi Bůh dá milost, abych i já své trápení dokázala obětovat pro něj.
Když se mi nyní připomene něco z těch těžkých věcí, které jsme spolu prožily, říkám si, to také bylo součástí našeho kříže, kterým jsme byly povolány následovat Krista a tato myšlenka mi přináší úlevu, protože věřím, že Bůh to nenechá bez odměny a Milenka už tuto odměnu obdržela.