• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Zemřelo mi dítě

8. května 2017 
marlene: to musí být velmi těžké, když jsi svého chlapečka ani nemohla pochovat. Musím říct, že pro mně byl nejnádnernější okamžik, kdy jsem si svého syna mohla poprvé pochovat (a to bylo asi tak 10 dní po porodu). Asi dva dny vydržel dýchat bez jakýchkoliv přístrojů, měl jen zavedenou hadičku na krmení a kanylku v ruce, tak mi ho sestřičky hned dávaly, a i přes ten obrovský strach a bolest jsou to chvíle, na které vzpomínám jako na šťastné, že jsem toho maličkého broučka mohla mít u sebe a cítit ho. A když nám, v den, kdy Mareček umíral, nabídli otisky nožičky a ručičky a pramínek vlásků, tak mi to na jednu stranu přišlo až nechutné, jak nám to můžou nabízet, vždyť nám umírá dítě a oni ho opatlají barvou a obtisknou to na papír...a dnes jsme oba s přítelem vděční, že tyto vzpomínky máme, stejně jako fotky. A o to víc mně za tebe bolí, že ty jsi tuto možnost neměla, myslím, že velká spousta lidí, kteří pracují v nemocnicích a setkávají se s takovými situacemi neví, jak se má zachovat a je to špatně. Když člověku umírá někdo milovaný, tak na takové věci nemyslí a je potřeba takové věci nabídnout ze strany lékařů a sester.
Když o tom píšu, nedá mi to, abych nesmekla před přístupem v porodnici v Krči, tam tedy nejdřív přístup sester k malému ani k nám nebyl nic moc, ale když malý umíral, tak nám dali na celý den lékařský pokoj, abychom tam s nim mohli být, zajistili otisky a pramínek vlasů a nechali nás s malým do poslední chvíle, než ho převáželi na patologii. Myslím, že to, že jsme měli možnost se s ním rozloučit, nám velmi pomohlo s vyrovnáním se s touhle obrovskou ztrátou. Vzhledem k tomu, že jsem měli pohřeb bez obřadu, tak nám dovolili i na té patologii, abychom tam přišli a dali mu kytičku a hračky do rakve.
Neumím si představit, jak bych na tom byla teď, kdybych se s ním nemohla pomazlit a nevěděla jak vypadá. Mám pocit, že s tím vším, si to člověk tak nějak "snáž" odžije, lépe se s tím srovná (jestli se to tak dá napsat).
A je mi skutečně líto, že ty jsi tuto možnost neměla, je to obrovské selhání ze strany personálu, který v tuto chvíli měl nabídnout a zajistit jakoukoliv, i sebemenší vzpomínku.....
9. pro 2009 v 08:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
marlene, velmi mi je luto ze si svojho chlapceka nevidela. pre mna by to bolo tiez velmi tazke, naozaj neviem si ani predstavit ako by som to zvladala. keby som ja nemala fotky mojho maleho alebo by som ho ani nikdy nevidela by ma asi mrzelo cely zivot, neviem ti ani poradit ako sa s tym vysporiadat. :frowning2: :frowning2:
9. pro 2009 v 08:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Gogoska: promiň, ale já s tebou nemůžu souhlasit. Někdy si říkám, že když tam nahoře věděli, že mi Maxíček umře, tak možná měl umřít hned při porodu. Já ani přítel bychom ho neviděli a nemohl by mezi námi vzniknout žádný vztah a možná ani taková láska jako vznikla. Jezdili jsme za ním obden a já jsem věřila, že když se narodil tak maličký a tak krásně to zvládá, že už nám osud snad bude přát, ale to byl ten největší omyl. Nejdřív jsem se ho bála začít mít vůbec ráda, protože jsem pořád myslela na to, že může umřít, ale když 14 dní slyšíš jen dobré zprávy, tak na to špatné přestaneš myslet. Máme taky fotky Maxíčka, včera mi je konečně přítel přetáhl do mého počítače. Když jsem si je včera prohlížela, tak jsem brečela, co brečela přímo řvala. Teď ho po těch dnech strávených s malým strašně moc miluji, ale tu lásku už mu nemůžu nijak předat, nemůžu ho pochovat ani se s ním pomazlit. Je to ta největší bolest a možná by byla menší, kdyby jsem ho nikdy neviděla. Možná teď budu pro některé hnusná a nevím co ještě, ale ...... já si to tak prostě myslím a musela jsem to napsat.
9. pro 2009 v 08:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
andraa: myslím, že není nic špatného na tvém názoru a rozhodně kvůli němu nejsi hnusná. Každý k tomu má jiný přístup, můj přítel měl velmi podobný tomu tvému a já ho chápu. On se bál mít malého rád, protože mu to působilo ještě větší bolest. Já byla u Marečka každý den, i když jsem věděla, že nám umře, tak jsem jezdit nepřestala. Víš, každý jsme jiný a každý se s tím vyrovnáváme po svém. Upřímně, to že se malý neměl raději vůbec narodit, že by to bylo méně bolestné, to mně napadlo také, tím se nijak tajit nebudu a myslím, že na tom nic špatnéh není. Jenže pak jsem si uvědomila, že takhle prostě vím, že měl oči po mě a že měl hlavičku jako přítel. Že byl nazrlý po mě a že měl velkou nožičku a byl by to velký chlap...kdyby zemřel při porodu nebo se vůbec nenarodil, tak bych přišla o to, že se na mně díval, že měl držel za prst, že jsem ho mohla pohladit a políbit. Ale to je jen můj názor, beru to prostě takhle a jsem vdečná i za těch krátkých 25 dní. Na druhou stranu tě skutečně dokážu pochopit, jak a proč to cítíš jinak. A rozhodně na tom není vůbec nic špatného, každý jsme jiný. Jen si ale myslím, že i kdybys Maxíčka neviděla, tak by tam ta láska byla stejně, ta mateřská je naprosto bezprostřední a možná by sis teď naopak říkala, že jsi ho chtěla vidět a cítit ho.
9. pro 2009 v 09:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
cafte musim sem i ja napisat tiez to citam kazdy den a myslim si ,ze vase fotky deticie mi vobec nevadia clovek si aspom uvedomi aky je zivot krasny a zaroven smutny a vobec ho nemozeme ovladat.
mne osobne to vobec neprekaza a som rada ze ste tu a pisete si o svojom trapeni. Nieje len vsetko krasne a taky je bohuzial zivot.
A kto nechce nech si tu temu ani necita nie este pozera vasi prekrasnych anjelikov :unamused:
Chcem vam povedat , ze ste vsetky uzastne mamicky a velmi silne :wink: a vsetkym vam prajem v zivote len vela vela a veeeeeeeela zdravia a nic ine to jedine clovek k zivotu potrebuje :wink:
Ja sa liecim na psychiatrii uz 7 rok nieje to noc strasne mam panicku poruchu a socialnu fobiu co znamena ze som nemohla ist do autobusu a domiestnusti plnej ludi a tak ale beriem super liaky a drzim sa :slight_smile: i ked ich musim brat cely zivot su lepsie dni a aj zle dni ,ale zijem a to je najdolezitejsie :slight_smile:
9. pro 2009 v 09:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
maminky andílků, moc je mi líto co se vám přihodilo a hluboce s vámi soucítím. I když, kdo to nezažije, si asi tu bolest neumí tak představit. A to že jsou někde na fotkách vaše dětičky s hadičkama a někomu to vadí, tak nemá soudnost a je to hlupák, na ty se vykašlete.
gogoska- tvůj Mareček byl moc krásné miminečko a byl ti moc podobný, měl vlásky jak ty, moc mi to je líto...
9. pro 2009 v 11:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
lovebaby: moc děkuju, teď tu brečím u monitoru jako želva :frowning2:
9. pro 2009 v 11:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska123 uz ste sa aj zacali snazit o dalsie mimi, alebo este pockate nejaky cas?
9. pro 2009 ve 12:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn: nezačali, mě a přítele to dost rozdělilo, takže k tomu není vhodná konstelace :slight_smile:, i když bych si miminko moc přála...budu si muset počkat....
9. pro 2009 ve 12:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Podla mna nikto nepochopi vasu bolest a preco by ste nemohli mat spomienky na vase deticky. Kazdy sme ini a kazdy preziva zial inak, jeden potrebuje mat pri sebe fotku, druhy radsej nie. Aj tak ma hrozne stve, preco zomieraju deti, strasne strasne. Ja ked vidim chore dieta, tak mi ide srdce roztrhnut. Ja viem mnohi sa odvolavaju k Bohu, ale preco potom necha trpiet male nevinne stvorenia.
9. pro 2009 ve 13:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky nevím vlastně jestli je to správné sem psát ale narazila jsem na vaší diskusi a tak jsem se začetla - pobrečela, poděkovala bohu za to co mám a vzpoměla si na svoji mamku. Chci vám napsat svůj příběh ale z jiného směru o tom jak se mi žilo jako v " náhradní dítě" ted mi bude 30 let.Mamka mě měla ve 40 letech.
Moje mamka přišla o svou dceru tragicky v 18 letech. Mám bratra o 16 let staršího. Jako lék na její bolest jí psychiatr doporučil dítě - Mě. Narodila jsem se po 2 letech od sestřiny smrti jak mamka v těžších chvílích říká byla jsem ten anděl co jí dal chuť jít dál. Od malička co si já pamatuju u nás bylo všechno trochu jinak více strachu. Ve školních letech jakýkoli výlet byl o tom,že každý mi domlouval co mám a co nemám, povídání lidí v okolí o podobnosti se sestrou, kolikrát mi řekli jejím jménem (teď už vím jak to mamku muselo moc bolet), v pubertě jsem nesnášela takové to učíš se hůř než sestra a podobné srovnání - to bylo asi to co mě popuzovalo a brala jsem to jako že jsem něco mín. Jednou jsem to řekla, že já jsem já a ona,že je mrtvá tak prostě nemůžu být stejná - bylo to něco za co jsem se jí až ted omluvila. Od mých 18 narozenin vše přestalo - ne sice taková ta starost ale už nikdo neříkal jsi jako sestra nebo jiná srovnání - už nebylo s čím srovnávat.
Teď když to píšu tak si asi myslím,že to sem nepatří protože moje sestra umřela už odrostlá ne jako miminko, ale co ...
Bude mi 30 mám 2,5 dceru - nejsem věřící v tom smyslu,že chodím do kostela ale od té doby kdy těhotenství probíhalo téměř ukázkově a žádný problém nebyl ani s porodem tak se mi často stává jak v duchu děkuji bohu za to co mám, sice zlobí jako každé dítko, na které občas vykřiknu, vynadám jí ale vím a už chápu starost a péči a strach jaký měla moje mamka už to vím...
Shrnutí ode mně jako tzv. náhradní dítě - není jednoduché s tím žít a vědět kdyby někdo neumřel nežila bych ale něco to člověku i dá a to trochu jiný pohled na život a na jeho hodnoty.
Přeju Vám všem hodně štěstíčka, hodně síly a jak říkám tak věřím v to že boží mlýny melou.... :slight_smile:
9. pro 2009 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska: nechtěla jsem tě rozplakat, přeji do života už jen to dobré a snad budeš mít brzy miminečko, aby ta bolest po Marečkovi byla menší. Přeji ať se s přítelem vše zlepší, on se s tím asi taky popřebuje poprat, s tou bolestí..
misinn: tvůj porod miminka mi strašně připomíná ten můj.. Uvědomuju si to štěstí, že malá je živá a v pořádku. taky mi vyvolávali porod 2 dny injekcema, tabletama, když jsem byla na 3 prsty otevřená, tak mi dali taky oxytocin asi v 8 ráno, pak mi píchli plodovou vodu, pořád křížový bolesti, ve 14 hod teprve na 4 prsty, otvírala jsem se strašně pomalu a malá špatně rotovala. Tak takhle to trvalo do půl desátý večer, to jsem byla na 10 a měla jít rodit. Zavolali nejstaršího doktora, nevěděli co dál. Ten okamžitě rozhodl pro císařský řez. Malá se narodila s velkým otokem hlavy, s obrnou nervů ručičky a s otlačeninama. S malou jsme šli na neonatologii, tam jí vyšetřovali, pod narkozkou jí dělali magnetickou rezonanci, CT, rentgeny ručičky atd. Byly to nervy. Naštěstí vše vyšlo v pořádku, za 2 měsíce zmizel otok hlavičky, na ručičku jsme cvičili vojtovku a taky nakonec jí má dobrou. U nás to naštěstí dopadlo dobře, ale moc si uvědomuji, jak to mohlo dopadnout.. děkuji Bohu za to, že mám holčičku živou a zdravou a modlim se, aby byla i dál.
Tohle značilo to, že na porod jsme nebyla připravená ani jedna. To vyvolávání porodů podle toho, jestli je volná postel nebo ne je podle mě hrozný. Doktoři i sestřičky na neonatologii byli opravdu lidi na správném místě, viděla jsem jak se pečlivě starají o nedonošeňátka a s maminkami soucítí.
9. pro 2009 ve 14:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
lovebaby: moc děkuju, jsi moc hodná. I já tobě přeji do života jen samé štěstí! Nerozplakala jsi mě ty, jen jsem si vzpomněla, jak jsem ho poprvé viděla, tak mi přišlo, že jsem se v tu chvíli rozdělila na dvě části a na tu jednu koukala :slight_smile:
9. pro 2009 v 15:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam: Jak jste vůbec dnes dopadli u doktora? Doufám, že je vše ok a máš samé dobré zprávy :slight_smile:
9. pro 2009 v 15:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska: mam dobre zpravy, jsme koncem panevnim, to se muze jeste zmenit, a jsme o 2 tydny starsi, pokud mu to takhle vydrzi, tak odhadovana porodni hmotnost je kolem 4 kg, ale to prej v mem pripade nemam vubec resit. Ted se zase ucime boxovat :grinning:
9. pro 2009 v 18:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska to mi je velmi luto my sa zaciname snazit od marca - aprila, nechceme to unahlit, chcem sa zregenerovat, cvicim a papam vela ovocia, zeleniny..nech mam zas zasoby na miminko :slight_smile: mozno dovtedy zacnete aj vy :grinning:
9. pro 2009 v 19:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
lovebaby mas pravdu nase telo nebolo na porod vobec pripravene, skoda ze sa mi nespustil sam, urcite by to dopadlo inak :cry: uzivaj si malu, urcite to cim si si presla ta velmi posilnilo a verim ze si opatrnejsia nez ine mamicky ktore toto nezazili...kazdy mame bohuzial nejaky osud, ja verim ze budeme mat este zive a zdrave deticky :slight_smile:
9. pro 2009 v 19:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam, super to sa tesim ze sa vam takto pekne dari, len tak dalej :wink: budes mat krasneho velkeho chlapceka
9. pro 2009 v 19:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn, i v minulem tehu (s Honzulkou) bylo vsechno v poradku, az na porod...
9. pro 2009 v 19:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam, viem ze bolo...aj u nas bolo cele tehotenstvo bez problemove, ale nesmies na to mysliet teraz to uz dobre dopadne, uvidis ako budu na teba davat pozor budu okolo teba skakat, nedopustia aby sa stala ta ista chyba dva krat.
9. pro 2009 v 19:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn, no ja verim, ze tentokrat neodejdu z porodnice s prazdnou naruci..... Koblizek bude v poradku a pak uz budou jen bezne starosti...
9. pro 2009 v 19:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam, urcite ano, neboj sa mysli pozitivne to je zaklad. ja na teba myslim kazdy den a drzim ti palce strasne velmi ti to prajem.
9. pro 2009 v 19:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn: určitě budeš mít brzy další miminko a vše proběhne v pořádku, jsi ještě mlaďoučká, máš toho ještě hodně před sebou. Třeba se brzy potkáme na veselejší diskuzi, taky nějak na jaře plánujem druhý mimi :slight_smile:
9. pro 2009 v 19:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
lovebaby, no to je super tak mozno si budeme buduci rok naozaj pisat na inej teme- veselsej :grinning:
aj ked sem budem chodit pravidelne aby som si nasho malinkeho pripominala :slight_smile:
9. pro 2009 ve 20:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn: úplně tě chápu a soucítím, tu lásku budete mít v srdíčku už navždy.
maminky andílků, moc na vás myslím, jak to máte těžké, držte se.
9. pro 2009 ve 20:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
misinn, dekuji a neboj utece ta doba jako voda. Vim, ted se ti to zda hrozne dlouhe, ale neboj, cas je neuprosny a utika stale stejne...... :slight_smile:
9. pro 2009 ve 20:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Všem maminkám, které přišly o své děťátko posílám mnoho sil. Občas sem nahlédnu, četla jsem už dříve příběh Aničky a paní Mileny a jen mě zajímá, jak pokračuje třeba Anička v těhulkování. Neberte to prosím jakože jsem zvědavá, jen to nějak nemůžu uzavřít a často na vás myslím.
Díky paní Mileně vím, jaké následky může mít očkování, na to samozřejmě pediatr nikdy neupozorní. Když jsem četla příběh Anny a Misinn, tak mě zatrne, když si vzpomenu na svůj porod. Nic tragického se naštěstí nestalo, ale zpětně si uvědomuju, že to bylo celé podivné. Neodtekla mi voda a začala jsem krvácet, kontrakce po minutě, nucení na tlačení bylo i mezi kontrakcemi, asistentka celá zoufalá se dožadovala příchodu lékaře a snažila se plodový vak protrhnout prstama. To se jí nepodařilo, pak naštěstí přišel protivnej dr a vak protrhl. V tu dobu už jsem ale byla bez kontrakcí, tlačila jsem jen tak, píchali mi oxytocin a skákali na břiše. Vše dopadlo dobře, nikdo mi nic neřekl, jen dr pak vynadal asistence, že ten konec se jí tedy moc nevydařil. Dodnes nevím, jestlii to bylo OK, podle mě jsem měla začít tlačit dříve, prostě to prokaučovali.
A fotky s hadičkama si v albu nechte, pokud to tak cítíte.
9. pro 2009 ve 21:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
ani, všetky Ti budeme silno držať palce, čo nevidieť nám napíšeš tú krásnu správu, pevne v to verím a modlím sa aj za Vás :wink: zaslúžiš si to

misinn, veľmi ma mrzí že si si tiež musela zažiť najhoršiu skúsenosť v živote aká sa dá :cry:

My sme tiež vďačný všetkých lekárom a sestričkám z ARO na Kramároch, to sú fakt super profesionálovia, nielen,že každý deň s nami hovorili o výsledkoch a prognózach, ale v deň D nám dovolili celý čas byť pri Romankovi, zistili nám tel.číslo na kaplána, ten potom prišiel za nami, našli nám ktorými spojmi sa dostaneme na Antolskú - tam sa vozia všetci,čo skonajú v nemocnici kôli dohľadu nad zdrav.starostlivosťou - vykonáva sa tam pitva a aj pri nás stáli v najťažších chvíľach. Páčilo sa mi, že lekárka,keď Romik dodýchal, dala popočúvala ho a dala mu na čelo krížik a povedala "spinkaj sladko anjelik" nám podala ruku a vyjadrila sústrasť, takisto aj sestra. Potom nám dovolili si ho po poodpajaní a poumávaní zabaleného len v perine, popestovať si. To bolo pre mňa veľmi dôležité, rozlúčiť sa a ešte si ho poľúbiť,môjho miláčika.
Ja som v každom tehotenstve veľmi intenzívne preživala každý deň s oboma drobcami, prihovárala som sa im a stále som ich hladila (aj keď sa to ku koncu nemá - tak som si vtedy aspoň položila ruku na bruško aby cítili moje teplo). Ľúbila som ich už od začiatku a ľúbim až do smrti a preto si myslím,že materinská láska je najpevnejšia a najmocnejšia na svete a preto to tak strašne bolí,keď sa zrazu pretrhne spolunažívanie matky s dieťatkom.
9. pro 2009 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
dada: :cry: :cry: :cry: posílám velké objetí, je mi to moc moc líto.
aninam: určitě bude všechno v pořádku, moc ti to přeju.
9. pro 2009 ve 22:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
adelka posielame Vam pusinky aj Rominkovi a aj Matkovi.velmi tazko sa mi citaju tieto riadky a ani si neviem predstavit co musi maminka prezivat ked sa toto stane :cry:
9. pro 2009 ve 22:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek