• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Zemřelo mi dítě

8. května 2017 
Gogoska - já nikdy moc neřešila co bude zítra nebo za rok. Nějak si říkám, že zítra už tu člověk nemusí být.
Právě že u nás byli problémy už předtím, ale takové ty normální, jako všude. Jenže teď to tak nějak graduje a já nemám sílu něco řešit, pořád rozebírat věci, které jsme už asi milionkrát rozebírali. No a nějak vůbec nevím, jak z toho ven.
12. únor 2010 ve 12:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Milé maminky,
je mi moc líto vás všech. My jsme naštěstí nic takového nezažili, máme 20 měsíčního kluka, při porodu to vypadalo jednu chvili špatně, ale všechno je v pořádku (ťuk, ťuk, radši to zaklepu).
Jsem porodní asistentka, zažila jsem, když lékař mamince říkal, že její miminko v bříšku je mrtvé, zažila jsem i porod mrtvého miminka (dodnes cítím tíhu toho chlapečka v ruce), zažila jsem i miminka, která zemřela po porodu na postižení a všechna si pamatuju, všechna jsem obrečela. Přeju vám, ať je líp, na svá děťátka nikdy nezapoměňte, pořád jsou ve vás, v celé vaší rodině.
Když mi bylo 10, zemřela mi maminka, my děti to nesly hrozně (jsme 3), náš táta se nezbláznil jen kvůli mě a babička - maminčina máma skončila v blázinci(mámě bylo 43), jak už jste tu psaly, dítě je pořád dítě, ať mu je pár dnů nebo 60let a pro rodiče je to hrozné. Mě tenkrát i teď moc pomáhá s mámou mluvit, všechno jí v duchu vyprávět, ukázat. O Adámkovi jsem jí říkala ještě v porodnici, i na hřbitov jsme jí ho nesli ukázat, ať vidí svého vnoučka.
Všem vám přeji hodně sil.
12. únor 2010 ve 13:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcaa: jo, tak to jsem měla taky.....přišlo mi, že se motáme pořád dokola a řešíme pořád ty samé věci a už mi taky docházeli síly. Řešila jsem to tím, že jsem se zaměřila na sebe - začala jsem asi po 5-ti letech cvičit, zašla si koupit něco hezkého, udělala jsem Marečkovi album...Prostě, to co mě napadlo nebo co jsem zrovna chtěla dělat, tak jsem prostě udělala. Začala jsem pak sama ze sebe mít trochu lepší pocit, že ještě nejsem odepsaná a že život jde dál....Taky jsem před tím měli problémy, takové ty normální hádky nebo spíš nedorozumění, žádný vztah není bezproblémový. Tím jak člověk prožije něco takového, tak je tak zaslepen svou bolestí, se kterou si neví rady, že není schopný vidět bolest ostatních, natož jí pochopit. Chce to čas, teprve až se člověk sžije se svojí bolestí, je schoopný vidět i tu ostatních. Zkusila sis třeba s partnerem sednout a popovídat si o tom, co cítíš ty a co cítí on? Možná byste nakonec přišli na to, že to oba cítíte stejně, akorát to dávate najevo jinak a proto vás to odcizilo.
12. únor 2010 ve 13:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
zzuinda: to je dobře, že jsi mámě ukázala vnoučka, určitě ho ze shora hlídá, aby se mu v životě dařilo jen a jen dobře (to mu přeju i za sebe). Je mi líto tvé ztráty z dětství, stejně jako dítě je dítě, tak i máma je máma...

Muselo být pro tebe hrozné setkat se s takovými zažítky a jsem za tebe moc ráda, že jsi se s nimi setkala jen jako pozorovatel...Je hrozné, že se takovéhle věci dějí na místech, kde má být veselo, kde začíná nový život....
12. únor 2010 ve 13:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Gogoska - u nás se o malém nemluví. Teda mluvím já a pořád, urnička mám na čestném místě. Já vím, že chlap je z toho taky hotovej, jenže u nás jsou všichni zvyklí, že já jsem ta silná, já jsem ten tahou a přijde mi, že najendou nikdo neví, co má dělat - protože ten tahoun prostě nefunguje.
A mě se nechce nic dělat. Jo začala jsem chodit cvičit, vydupala jsem si jedno volné odpoledne v týdnu sama pro sebe. Přesně jak píšeš, potřebuju vědět, že ještě žiju.
Zzuzinda - mě umřeli oba rodiče hodně brzo, takže chápu.
12. únor 2010 ve 13:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcaa: u nás to taky tak bylo, přítel nechtěl o malém mluvit. Nechtěl fotky...nic...Pak jsem jednou viděla, když už jsem měli doma urničku, jak jí drží v ruce a povídá si s ním (nevšiml si mě). Bylo to den před tím, než jsme malého ukládali do hrobu. To byl asi ten hybný moment, kdy jsem si poprvé uvědomila, že to byl i jeho syn a že ho to taky bolí, jen nechce přede mnou dát nejevo, jak moc...Víš, ono se mi to lehce radí, nejsem v tvé situaci, ale kdo je teď silný a tahoun bych teď vůbec neřešila a zkusila bych dát nejbližším a hlavně partnerovi najevo, jak mně to bolí a že i já potřebuju oporu od nich. Na druhou stranu, lidi se bojí nejen své bolesti, ale i té cizí, a v takových situacích se spousta lidí odtáhne - prostě nevědí, jak komunikovat, co říct, task se raději vyhýbají nebo dělají, že se nic nestalo. Taky jsem se s tím setkala a časem jsem začala dávat jasně najevo, že mi sice umřelo dítě, ale že já jsem tady dál a mám to dítě pořád ráda a že je to moje součást. Když pak lidi vidí, že ty s tou bolestí umíš žít a že se občas umíš i zasmát vtipu nebo máš radost, že je venku hezky, tak se tolik nestraní.
Taky se mi nic nechce, kolikrát bych si nejradši zalezla do postele a představovala si, jaký by malý byl a co bychom už teď všechno uměli a tak...Ale pak mně vždycky popožene dál to, že si řeknu, že jsem jemu i sobě slíbila, že se za mně nikdy nebude muset stydět tam nahoře, a jdu se k něčemu dokopat.
12. únor 2010 ve 13:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
Gogoska - nikdy jsem si nepředstavovala, co už by maličký uměl a jak by byl veliký. Pro mě zůstal tím miminkem, které jsem porodila. Nějak mi to nejde a asi se tomu i zuby nehty bráním. Stejně jako utíkám před stejně starými miminky. Těm se teda vyhýbám, jak jen to jde.
A právě tou oporou jsem byla vždycky já a všem, všem se vždycky dělala vrbu. Jenže teď prostě nemám sílu řešit jejich problémy, jsem ráda, že ten den nějak překlepu. Prostě sama na sobě cítím, jak moc potřebuju být jen sama se sebou, se svými problémy. No a okolí tohle nějak nechce pochopit - to jen slyším, ty jsi silná, ty to zvládneš... Vím, že to zvládnu, člověku ani nic jiného nezbývá, ale jsem nějak vycucaná, otrávená, ... Vlastně ani nevím, jestli je to k pochopení. Asi se potřebuju jen vypsat :wink:
12. únor 2010 ve 14:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcaa, tvoje pocity chapu... Taky jsem vzdy ten tahoun a najednou jsem byla na dne a toho tahouna potrebovala ja. Taky me vsichni rikali, ze jsem silna a ja jim na to rikala, ze to teda kazdopadne ted nejsem a oni rikali, ze ted ne, ze je to logicke, ale ze normalne ano.... Neboj tu silu najdes az bude pravy cas, zatim mas furt duvod byt uvnitr slaba a zranitelna....

gogoska, taky jsem musela s manzelem trast a lochtat ho a ja nevim, co jeste, abychom se zacali bavit o tom, co citime. Ja jsem ale vedela jak moc trpi, bylo mu to videt (a stale jeste je, kdyz to na nej prijde) v obliceji a v jeho chovani. Ted, kdyz to na nej prijde, tak ho obejmu a reknu mu, ze i me chybi.... Clovek musi komunikovat, nebo jako v tvem pripade ho pristihnout, aby zacal komunikovat, pak je ta bolest takova "mirnejsi". Kazdy ji proziva po svem. A nadarmo se nerika, ze sdelovana bolest je polovicni bolest a sdelovana radost je dvojnasobna radost....
12. únor 2010 v 15:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
barca - no nas to posilnilo a viacej upevnilo, but to posilni alebo zlomi - nik za to nemohol v mojom pripade ani ja ani manzel - len skurveny doktori na SK takze - sorry ze sa tak vyjadrujem o "nasich specialistoch" ale v mojom pripade to tak bolo, nedala som uplatky tak na mna sa vyondiali. ale je to tazke lebo ja som to niesla velmi zel a aj manzel ale on to niesol inac ako ja a hocikedy som ho vinila ze ja za nou smutim viacej ako on - chlapi to tak nedavaju znat ako my zeny.

monikka - to je hrozne dalsie anjelik, ak bude mat dost sil nech sa prida ku nam - urcite jej to pomoze.
12. únor 2010 ve 20:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
barca - ja som (uz som to tu vela krat pisala) tiez sa vyhibala babetkam, nemohla som sa na nich ani pozriet.

moj manzel nastastie so mnou komunikoval a komunikuje o Emmuske - tiez si hocikedy poplace, alebo ked ma vidi na tejto teme a vela krat placem tak si poplaceme niekedy aj spolu, vzdy mu o vas rospravam ake tiez trapenia zasivate a ked pribudne novy anjelik. :frowning2:
12. únor 2010 ve 20:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky

Broni, Gogoska : ja ho nevidela, protoze ten primar mi to rozmluvil a manzelovi nakonec taky. Erik byl zhruba 30 hodin mrtvy....a nevim jak je to s jednim miminkem....ale Viktorek si tam asi udelal vic mista, kdyz uz mu tam nic nebranilo, takze Ericek pry mel uplne propadlou hlavu a jine casti tela......takze udajne uz nevypadal jako miminko. Najednu stranu je asi dobre ze jsem ho nevidela. Mam ho v pameti i tak....navic denne vidim jak by byl uzasny. S Vikym se nekdy divame do zrcadla a vim ze je to uchylne ale zdravime brachu :pensive: :pensive:

se vztahem to docela zamavalo...kratce po porodu ans to neskutecne spojilo, ale obcas jsou chvile kdy to neni nejlpesi. Kazdy ma jinou potrebu se o tom bavit. Stve me ze jinak v rodine delaji jako by Erik vubec nebyl. Predtim porad jak se ma Ecko a Vecko (kdyz jsem byla jeste tehu) a ted nic. Pry aby me netrapili...ach jo

Zzuziznda : s tou mamkou mi to je lito :pensive: Vim co to je. Mne bylo 14, segre 11 kdyz nam mamka umrela (bylo ji 43). Ted si rikam ze se mi tam o Ericka ma kdo postarat :pensive:
12. únor 2010 ve 20:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
...dnes smúti aj mama gruzínskeho sánkara,ktorý zomrel na olympiáde, ktorá ešte ani nezačala :frowning2:
12. únor 2010 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruleg - to mas pravdu ved ty vies ako by vyzeral ked mas Viktorka, tak to je asi lepsie ze si ho nevydela ved doktori vedia ako by si to zvladla nie? no a ze sa o nom nikdo neche bavit tak to poznam, okrem manzela a netere Emilky tak nik - Emilka si minule kupila take privesky s jej menom, Sebastiankom a Emmuskou - tak mi tym urobila radost ze aj ju bere ako clena rodiny.
13. únor 2010 ve 02:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcca: vím, že je to pro tebe teď těžké, u nás se taky u některých příbuzných dělá, že se nic nestalo a Marček nebyl...Abych pravdu řekla, poměrně mně to od nich mrzí - prostě se nedá jen tak vymazat, jak by pro ně bylo určitě pohodlné...
Buď taková, na co se cítíš, teď nemusíš být silná, máš důvod být zraněná a dát bolest najevo. Ti, co ti to říkají, tak neví, o čem mluví. Jasně, každá to zvládne (když chce), ale takové chytré řeči mají ti, co si to ani nemumí představit. Mysli teď na sebe, dělej to, na co se cítíš a na ostatní se, omlouvám se za ten výraz - vybodni. Teď jsi důležitá ty, aby se tobě ulevilo.
A klidně piš, jsme tu přeci od toho, abychom se navzájem podržely, ne? :slight_smile:

aninam: ten můj doteď přede mnou ani nepláče (ani když jsme na hřbitově, kdy mě teda tečou slzy proudem). Trochu mně to mrzí, ale na druhou stranu vím, že ho to bolí taky a že to jen nechce dávat najevo. Jak říkáš, je mu to vidět na obličeji a na chování, člověka ta bolest hodně změní....

verulag: v tomhle případě to asi opravdu bylo lepší. Neuvědomila jsem si, že už byl Eriček nějakou dobu mrtvý a asi by to opravdu nebyl hezký pohled. Takhle máš Viktorka a je pravda, že díky němu víš, jak by vypadal Eriček. Myslím, že vůbec není, jak píšeš, úchylné, že zdravíte brášku. Já zase líbám každý den fotku Marečka, aby měl pusu od mámy :slight_smile:
14. únor 2010 v 09:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Verulag - náš maličký už byl taky nějakou dobu v bříšku mrtvý. Minimálně 24 hodin, podle dr. ale podstatně déle. Já ho vidět chtěla a doktorka byla tak úžasná, že mi ho dala. Ale předtím ho připravila, zabalila ho, koukal mu jen obličej a ručičky a až za nějaký čas jsem se dozvěděla, že malý už měl rozestoupenou lebeční část. Takže taky myslím, že to tak bylo lepší.

Gogoska - já teda na každého kašlu. Prostě se chci dát do kupy sama a tečka. Zrovna včera na mě dost divně koukala jedna známá. Oznámila mi totiž, že přijedou na návštěvu, mají chlapečka jen o 14 dní mladšího než by byl ten náš. No a já jí řekla, že v žádném případě, že ať se nezlobí, ale že malého vidět nechci a nemůžu. Asi to vůbec nepochopila.

Aninam - z tebe je cítit, že jsi tahoun. A musím říct, že tahouni to v životě někdy nemají moc jednoduché. :wink:
14. únor 2010 v 17:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcaa, tak si mi pripomnela me.... Ja kamaradce, ktera rodila o 3 mesice po me a byla mi za svedka, ktera je skoro jako segra, taky rekla, ze s ni omezim styk na nejakou dobu (nez otehotnim) na minimum, kvuli manzelovi.... No nemam lehky zivot, ale nestezuji si.... Rikam si, ze nevim proc, ale vzdycky me ta spatna udalost nejak nakonec posilni.... Tahle snad na dost dlouho a mam vybrano....
14. únor 2010 v 19:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
barca - to je dobra kamoska ti poviem - ked nepochopi ze si stratila dieta a pride sa tam pretrcat zo svojim zdravym, takych ludi nechpem, co nemozu pochopit nas? aj manzelov najlepsi kamos asi mesiac po smrti Emmusky sa jeho spytali ci by sme nesli im krstit male ked sa im narodi (presne sme mali rovnaky termin) tak manzel ze hej preco nie? a pritom vedel ze sa nemozem na male deticky ani pozriet 0- tak som ho zjazdila a o tych ludoch si myslim svoje, ja s nimi sa nebavim ale manzel hej- to su jeho kamosi a nie moji, kazdy tvrdil ze ony mi len tym chceli pomoc????????hm????? neviem ako????

tak isto kamoske sa udusil chlapcek pupocnou snurou 5 rokov do zadu a bol mrtvy asi 5 dni ked ho musela normalne porodit, ona ho nevidela ale manzel ano a ma aj fotky, a este k tomu nemal vyvinutu hlavicku, polovicku mozocku mu chybalo - tak zatial tie fotky este nevidela.
14. únor 2010 ve 23:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcca: moje kolegyně z práce měla termín jen měsíc po nás. Dnes se chodí občas pochlubit s malým, jak roste...Jsou to pro mě dost těžké chvíle, na jednu stranu jí chápu, má zdravé dítě a na jejím místě bych se taky přišla do práce pochlubit...na druhou stranu si asi dovedeš představit, co cítím, když přijdou... Myslím, že je to od tvé kamarádky trochu sobecké a neohleduplné (bez urážky)
15. únor 2010 v 09:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte..
zial patrim tiez k maminkam ktore maju anjelika..
v juli 09som v 19tt prisla o nase dvojcatka.. mesiac na to som zazrakom znovu otehotnela.. ale hned od zaciatku tehu som mala problemy..vsetko sa to zacalo stupnovat okolo 20tt..a v 23tyzdni sa nam narodili dievcatko..mala 520gramov..narodila sa s pupocnou snurou okolo krku,nedychala ale lekari jej dali sancu na zivot ozivili ju a ona zacala bojovat..par dni po narodeni dostala zltacku z ktorej sa pomalicky ale isto dostavala..zacala krasne priberat..ked v tom prisiel najvecsi sok :pensive: z doposial neznamej priciny u nej nastalo krvacanie do mozgu :pensive: nezlucitelne so zivotom..a tak sa nasa malicka bojovnicka stala po 13dnoch zivota anjelikom :pensive: :cry:
15. únor 2010 v 11:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mirco, je mi to moc lito, ze jsou dalsi andilci na tehle planete.... hodne sily preji!!
15. únor 2010 v 11:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
mirko: je mi moc líto, hodně sil a drž se!
15. únor 2010 ve 13:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
AHOJ.

Zatím,neznám vaše příběhy.Budu muset pročíst asi hodně stran do zadu.
Bohužel mě potkal také tento smutný fakt,že jsem se musela rozloučit s naší dcerou Jeanette.
Narodila se v termínu jako "zdravé" dítě.
Ještě tři týdny jsme se radovali s ní.Jen málo jedla a nepřibývala na váze.
Po čtyřech týdnech zemřela.Měla nezjištěnou srdeční vadu,která neměla řešení. :frowning2:
.V tu dobu jsem musela žít pro našeho 2letého syna.S manželem jsme věděli,že ihned chceme další dítě.
Rok po její smrti se nám narodil syn Tobias,myslím si,že jen další dítě je lék na tuto bolest.
Všem ,kdo prožil podobnou bolest přeji hodně sil,oporu v rodině a další zdrevé děti.
15. únor 2010 ve 14:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
leopolda, u me staci navstivit albul, je tam odkaz na muj pribeh..... Take cekam miminko, narodi se vice jak rok po nasi smutne udalosti.... U vas uz je to dele ze?
15. únor 2010 v 15:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Mirka.
Naše slniečko sa narodilo tiež predčasne v 25+1 tt. a bola úplne zdravá. Po 3 dňoch u nej nastalo krvácanie do mozgu. Nám to primár na neonatológii vysvetlil tak, že väčšina takýchto predčasniatok dostane krvácanie do mozgu. A príčina? Tieto detičky sú tak maličké a krehučké, že ich bunkové steny sú také jemné ako "želatína" a nie sú dosť silné na to, aby "udržali" v sebe krv. Takže u nás a s najväčšou pravdepodobnosťou aj u Vás to nebolo klasické krvácanie, ale tzv. presakovanie krvi. Naša mala krvácanie do mozgu v stredu a zomrela až v nedeľu. Bola veľmi statočná. :hearts:
15. únor 2010 v 16:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kacko, to byla Julinka?
15. únor 2010 v 16:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kacko, ja jsem fakt tupec!!! Promin..... Je mi to lito. Julcu cekas ted a ta bude zdravoucka!!! To jsi ale otehotnela brzo pote co? Nam rikali, pockat pul roku i vic.....
15. únor 2010 v 16:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ani, aj naša prvá bola úplne zdravučká, len veľmi skoro narodená. Narodila sa o 16 týždňov skôr a to je veľmi, veľmi veľa... príčina, prečo som sa na začiatku 6. mesiaca úplne otvorila a dostala náhle kontrakcie sa nezistila. Možno vraj infekcia.

A druhykrát som otehotnela 7 mesiacov po prvom pôrode. Našla som si nového Dr., ktorému absolútne dôverujem a spoločne to snáď tentokrát dotiahneme do úspešného konca. Akurát včera som bola 25+1 tt. kam som to dotiahla aj v prvom tehotenstve. Oddnes je všetko pre mňa nové. :slight_smile:
15. únor 2010 v 16:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kacko, dopadne to dobre.... Ja mela take naprosto zdrave dite!!! Jen diky neodbornosti a laxnosti dr. Gregorove vse dopadlo tak jak dopadlo.....
15. únor 2010 v 17:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
dakujem :pensive:

kacenka :cry: je mi to luto ze vas zastihol taky osud ako nas :pensive: ale drzim ti palceky nech toto druhe tehu dotiahnes do uuplneho konca a budes sa tesit zo zdraveho dievcatka:slight_smile:
15. únor 2010 v 17:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ani, poznám Tvoj príbeh. Ja som tu aj pred časom prispievala.

Mirka, viem, čo s manželom prežívate a ako sa cítiš, Ty ako maminka. Ja som mala taktiež cisársky. Jednoznačne však môžem povedať, že keď nám zomrela bola to tá najhlbšia bolesť akú som kedy zažila. Bolela ma každá bunka v tele a také zákutia duše, o ktorých som ani nevedela, že mám. Tá bolesť bola taká obrovská, že ma zrážala až na kolená. Teraz s novou nádejou v brušku trošku otupela a učím sa stým žiť. Nie je však dňa kedy by som s myšlienkou na svoju Marí nezaspávala a nezobúdzala sa. Veľmi Vám aj s mm držíme palčeky.
15. únor 2010 v 18:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek