• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Zemřelo mi dítě

8. května 2017 
ahoj holky

Broni : tu stranku znam.....ale jeste nebylo moc sily se tam divat. Vzdycky se rozbrecim, kolik tech andilku tam je :pensive:

jo jinak nase detska mudr. konecne dostala pitevni zpravu nase Ericka.(po 7 mesicich)

Erik byl naprosto zdravy. Pricina smrti : udušení v děloze na základě hnisavého zánětu klků placenty.

Těžko říct zda by se na to přišlo.Vše bylo až do poslední chvíle v pořádku, neb Erik i Viktorek přibrali stejně, takže tudíž i průtoky byly OK.
Tak aspoň víme co se stalo ikdyž pořád nevíme proč

říkala jsem si, že nás to posune dál, že se tím něco uzavře...ale zase to spustilo stavidla :pensive: :pensive:
9. únor 2010 ve 14:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru - tak to je divne ze to len jedneho postihlo - myslim ze si pisala ze boli jednovajecny? tak to sa nedalo zistit nejak? ale aspon teraz vies ze preco sa to stalo a mozno ti to pomoze ist dalej a nebudes si vycitat ze si preto mohla neico spravit.
10. únor 2010 v 06:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruleg: Taky si myslím, že ti to pomůže jít dál. My dostali pitevní zprávu taky asi po půl roce a i když jsme už dávno věděli, proč malý zemřel, tak tím, že jsme to dostali napsané na papíře, tak tím se jakoby ukončila jedna kapitola života. A stavidla spustí každičká, i sebemenší věc, co ti Erička připomene, to je normální.
10. únor 2010 v 07:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Broni : ano byli jednovajecni s jednou placentou....takze jsem na druhe strane prestatstna ze se ten zanet nerozsiril dal a ze jsme meli zrovna tu kontrolu...jinak bych tu asi nebyla. :pensive: Ja vim ze se nedalo nic udelat, ale stejne se vzdycky objevi nejake kdyby. Dost mi trvdlo bricho, ale dle doktoru to bylo v norme....brala jsem magnesium. Zpetne asi tusim kdy se to stalo. Ten den mi bylo hur a tvrdla jsem dost, ale pak uz mi bylo az necekane dobre. Dokonce jsem mohla spat i na pravem boku, kde byl Erik (uz mrtvy) ach jo...

Nejhorsi kdyz se v tom zacnu stourat. Stejne nei dne kdybych se s myslenkou na nej nevzbudila a neusinala.......porad se mi to vse v hlave prehrava. Pak jsou zase dny kdy jsem jak otupela a mam pocit ze se to nestalo....ale ono se to stalo

tim si asi musi kazdy projit.

Gogoska : to mas pravdu....pro me staci videt dvojceci kocar...nebo dvojky v reklame, cokoliv a je to zpet. Nejhur je kdyz se v mem blizkem okoli znamym narodi dvojcatka. Ja jim to preju, hrozne moc, protoze neni nic krasnejsiho...ale zaroven je ve mne ta hrozna zavist.....az se za to stydim.Zatim jsem neprocitala tuhle diskuzi moc zpatky....co se stalo s vasim Mareckem ?
10. únor 2010 v 11:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mareček měl vrozenou vadu srdíčka a plic (měl ještě artrézii v bříšku a zadečku, ale to jsou operovatelné vady) a to, že je něco v nepořádku se zjistilo až ve 30. týdnu těhotenství (do té doby vše ok, malý rostl, oba screeningy taky v pořádku). Pak jsem ve 34. týdnu začala předčasně rodit, šla jsem na akutní císař a po narození zjistili, že má špatné srdíčko a jednu plíci. Doktoři se rozhodli neoperovat a my jsem souhlasili, protože to byly tak těžké vady, že by tak do 3 let zemřel. Nechali jsme to na přírodě, Mareček dlouho bojoval, celých 25 dní a pak srdíčko vynechalo i přesto, že měl léky na podporu srdeční činnosti. Teď už by mu bylo přes půl roku, broučkovi.
Víš, na jednu stranu je to strašné a bolest je to nesmírná, i když věřím, že to nejhorší období máme za sebou a už si zase všímáme i těch hezkých stránek života, ale na druhou stranu - jsem ráda i za těch 25 dní, co tu s námi byl, protože jsem si ho měla šanci pochovat a být mu mámou.
Takové pocity, jak píšeš, že máš dny, kdy se ti vše přehrává, a pak dny, kdy jsi otupělá a máš pocit, že se to nestalo, na to si moc dobře pamatuju a dodnes se s tím potýkám. i když už méně. Asi to tak má být, aby tělo zvládlo tu obrovskou bolest vstřebat.
Dodnes se nepřišlo na to, co to způsobilo. Nejpravděpodobnější je, že jsem v průběhu těhotenství prodělala zákeřnou chřipku nebo listeriozu (po porodu mi našli v krvi protilátky, ale už se nedá zjistit, kdy jsem nemoc prodělala).
Kolegyně z práce byla těhotná jako já, měla termín měsíc po nás a teď se občas přijde podívat do práce i s malým, tak je mi vždycky úzko. Jsou to právě ty chvíle, kdy se mi hrnou slzy do očí a nemůžu se na ní ani na její mimi podívat a jak píšeš, závidím až se za to stydím. Naprosto chápu, co cítíš, při pohledu na dvojčecí kočár. Spousta lidí by si řekla, že máš aspoň jedno miminko, ale myslím, že to tak není a že ti Eriček chybí stejně jako bys jiné neměla.
10. únor 2010 ve 13:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru - to ste mali fakt stastei ze aj ty si nezomrela, tak nakoniec prisli na to? hm? este dobre ze vcas a nezachitili to obe babetka. ty doktori su divny, mne brucho tvrdlo od asi 22tt ale tak hrozne a casto ze som skoncila v nemocnici s bolestami a krvacanim a nic, ty debili mi len davali magnezium a potom ma pustili domov s olestami.

boboska - podla mna ste dobre urobili ze ste nepristupili na operaciu. aj nam navrhovali Emmuske ze ju budu operovat ale to by predlzili nase trapenie tak o 3-4 mesiace a kazdy den by sme trpli ci zije ci sa to uz skoncilo. no pre vas by to boli 3 roky trapenia, ja si to neviem predstavit tu bolest. pozri na Milusku ta mala kolko 4-5 rokov - wow, to muselo byt hrozne, alebo Romanko co uz mal 6 mesiacov - takto my sme vededli do coho ideme tak som bola na to pripravena ale keby teraz z nicoho nic tak neviem ci to prezijem.

nie ste divne a nemate sa za co hambit ked zavidite maminam ich babetka, to je podla mna normalne u nas. ja som nemohla tehotnu zenu videit az kym som ja neotehotnela a babetko sa pozerit nan alebo si ho pochovat tak asi rok???? pre niekoho je to ine ako Aninam ta nema s tym problem ale jej manzel ano. u nas to bolo presne naopak manzel nemal problem a ja som sa na deti tak do 2 rokov nemohla ani pozerit. tak sa netrapte ze ste divne, to je normalne.
10. únor 2010 v 17:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nemam problem se divat na cizi deti i jsem si je chovala, ale musela jsem prestat, protoze mojeho manzela to moc bralo. Tenkrat mi rekl, ze by to bylo jine, kdybych uz cekala a je pravda, ze tim, se to u nej zlepsilo..... Ja mam treba problem se koukat na podobne postizene deti aniz by me to u srdicka nebolelo.... Pak vetsinou premyslim, co bych delala na miste tech rodicu..... Je pravda, ze ja se na to musela pripravit, kamaradka a synovcova zena rodila 3 mesice po me... To bych se utrapila.... Ale nerikam, ze kdyz jsem nastoupila do prace (mym poslanim je ucitelka), tak ze jsem v tech klukach nevidela maleho po letech.... I ted si rikam, uz by "normalne" behal a uz by sedel na nocnicku (pisu "normalne" v uvozovkach, protoze on by diky neodbornosti dr. ktera vedla porod, normalni nebyl).....
10. únor 2010 v 19:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
broni: možná to bude znít horzně, ale zpětně jsem za to taky ráda, že jsme nepřistoupili k operaci...I když tenkrát, nebýt mého přítele, který mi tenkrát řekl, že ze syna nenechá dělat pokusného králíka, aby si na něm nějaký doktor zkoušel, jestli se mu operace povede, a že klidně půjde i proti mně, že prostě nechce, aby do Marečka zbytečně řezali. Měl pravdu, já jsme tvrdila, že chci stůj co stůj, aby žil - dnes vím, že to bylo sobecké. Vůbec jsem si neuvědomovala, co by ho čekalo za utrpení a bolest.

Moje babička taky přišla o dítě, bylo její první - holčička - nechali ji dlouho rodit a holčička se uškrtila na pupeční šňůře...Prý dokud nebyla těhotná znovu, nemohla vidět žádné miminko. Je pravda, že to má každý jinak a nikdo se za své chování v tomhle nemusí stydět. Je to přirozené, vzhledem k situaci.
11. únor 2010 v 07:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak je jasne, ze kazdy tuhle situaci proziva po svem, nikdo nemuze rici, ze ji proziva naprosto stejne jako ten druhy.... Proto jsem nikdy nic a nikomu v nasi rodine nevycitala, proste to berou jinak a kdyz si chci o malem promluvit, tak uz vim jak na ne :slight_smile: Neni den, abychom slovickem o nej nezavadili.....

Gogoska, ja byla mezi tema, aby se maly, kdyz to bude mozne a nebude to k "radnemu" zivotu odpojil od pristroju, manzel byl zase ten, co by byl dle tvych slov "sobec" (omlouvam se, ale proste se mi to v tvem prispevku libilo) a bojoval by.... Nezazil, co je to mozkova smrt, za to ja uz mela zkusenosti. Me jen rekli, mozkova smrt a me se spousteli slzy, vedela jsem, ze uz davno dobojoval a tohle by bylo jen udrzovani na pristrojich. Nastesti tohle hezky vysvetlil primar oddeleni memu manzelovi a pak jsme si o tom povidali i doma....... ja vim, jsem jina, ale neco jsem si prosla a mam sve zkusenosti a "pravidla".... Nicmene, podruhe bych to tak "zlehka" asi nenesla.... vevnitr byly pocity a stale jsou smisene, ale clovek si musi stat za temi svymi mantinely....
11. únor 2010 v 08:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mám taky jeden smutný příběh, tak se přidám k Vám.......
Nezemřelo mi dítě, ale bratr - je to více než 34 let. Ale já jsem na něj nikdy nezapomněla. Byli jsme 3 sourozenci, starší bratr, já o 3 roky mladší a nejmladší bratr, který byl o rok mladší než já. Když mě byli 4 roky a jemu 3 roky stal se u nás doma požár a vyhořel nám celý dům. Mladší bráška Sašínek (jmenoval se Alexandr, já Andrea) měl popáleniny na 70% těla, já asi na 60% těla, nejstarší bratr byl na táboře. Bohužel Sašínek ten požár nepřežil a zemřela ještě naše babička, která v té době byla s naší maminkou taky doma. Takže u nás se konal dvojitý pohřeb - babička + bráška. Mamka v té době měla už jen babičku, tatínek jí zemřel když jí bylo 14 a ona neměla žádné sourozence. Byla navíc v 6 měsících adoptovaná. Takže najednou ji zemřela maminka a dítě. Vzpomínám si, že mamka byla 2 roky zavřená v Bohnicích (vůbec se nedivím), mě vychovával tatínek + jeho rodiče. Pak mamku pustili a ona se asi 9 let snažila otěhotnět. Pak se to povedlo a narodil se bratr, kterému je 28 let a hend za rok na to další, kterému je dnes 27 let. Ten poslední byl do 3 let neuvěřitelně podobný tomu co nám odešel. Dál jsme to už nemohli porovnávat, protože máme fotky Sašínka pouze do 3 let. Ale podle fotek jsou naprosto identický. Důvod proč vlastně píšu je ten, že naprosto chápu bolest a tíseň maminek, které o své děti přišly, JE TO VĚC, KTERÁ SE NEDÁ NIKDY NIČÍM VRÁTIT. Všechno ostatní na světě je pomíjivé a vratné. Smrt je ale difinitivní, najednou zjistíte, že je tu prázdnota a vy s tím nic neuděláte. Tenkrát mi byli 4 roky, ale dodnes si to pamatuju, nikdy jsem na Sašínka nezapomněla a dokonce jsem jeden čas měla i výčitky svědomí, že on tady neměl šanci zůstat a já ano..............................Věřím, že nás to všechny doma přebolelo, ale nezapomněli jsme..........................každý si v sobě kus Sašínka neseme, máme ho moc rádi a při každé přiležitosti, kdy mu můžeme potaji něco pošeptat to všichni určitě děláme. Například když se mi narodila dcera, tak první moje myšlenka byla na Sašínka a hned jsem mu vzkázala tam nahoru - vidíš jí, drž jí palce, ať to tady všechno ustojí.....
Nevěřím v boha, ale v lidskou lásku a dobrotu, věřím, že maminky a děti, sourozenci a i přátelé, kteří se mají skutečně rádi, že jsou tak nějak něčím propojeni.................................že spolu prostě zůstanou do konce života. Můj životní žebříček to navždy ovlivnilo, nic horšího se mi zatím nestalo, i když teda pár životních průserů mám taky za sebou, ale tohle je prostě nejhorší věc na světě, která mě potkala. Moje krédo do života je - Nic není definitivnějšího než smrt a žij tak, aby si si na konci mohl říct, že si to tady na tom světě moc nepokazil. Mám skoro 19-ti letou dceru, kterou jsem měla v 18-ti a snažím se jí hlavně vštípit aby věděla co je dobré a co je špatné a vždycky ona pro mě bude střed světa, protože ona mě zatím nikdy nezradila, nepodrazila, nezklamala. Vždydky pro mě bude přednější než manžel, protože ona je se mnou už 19 let a on zatím jen 5. Miluju jí strašně moc a všem maminkám držím palce a přeju hodně sil, holky, žijte a dělejte všechno tak, aby jste byly šťastné hlavně vy a vaše děti. Rozmazlujte je, protože nikdy nevíte, co je v životě čeká.
11. únor 2010 v 09:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Konvalinka, realisticky pribeh ze zivota... normalne bych napsala, ze je to moc krasne napsane, ale te bolesti.... Taky za vse dekuji Honzulkovi tam nahoru.... Dokonce si vzpominem ze tu noc v mych plodnych dnech, kdy jsem musela otehotnet (z 30.6 na 1.7) jsme s manzelem sedeli na plazi v lehatkach a padala hvezda a ja rikam: "Podivej, pada hvezda, honem si neco prej." Padala tak krasne jako nidky predtim a ja si v duchu rikam: "Honzulko, posli nam dolu treba dvojcatka, hlavne at je to brzo a jsou zdrave, moc dekuji a miluji te!" Tu noc jsem mu dokazala dat opravdovou svobodu a prestala ho volat zpet na tento pozemsky svet v jeho podobe, ale chtela jsem takovou malou nahradu (zadne nase dite nelze nehradit!! Jen nevim jak to jinak napsat.) Jakmile jsme se vratili z dovolene a ja uz prakticky po ceste zpet citila, ze si sebou vezu mimco, jsem vedela, ze me vyslechl a pomohl. Stejne tak, kdyz jsem potom zjistila syndrom mizejiciho dvojcete, tak mi to tak nejak doslo, ze musi neco mezi nebem a zemi existovat, tohle preci neni nahoda ze?
11. únor 2010 v 11:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam: myslím, že určitě nejsi jiná a máš ve svém názoru pravdu.
Víš, já pořád doufala, že se něco zlomí, že se stane něco a Mareček bude zdravý. Vůbec jsem si neuvědomovala, jaký život by měl, kdyby žil (prakticky žádný, jedna plíce, bůhví kolik operací srdíčka a bříška). To ještě nemluvím o tom, že kvůli dlouhým výpadkům dechu (ty nastali až ke konci, to už musel mít skoro 100% podporu tím přístrojem, co nasycuje krev kyslíkem) mohl mít i poškozený mozek...Je to těžké, prožít takovou situaci a zachovat si chladnou hlavu. Neříkám, že bych byla nějaký extra emotivní člověk, ale když malý umíral, tak mně ty emoce ovládly naplno a nepřemýšlela jsem nad důsledky do budoucnosti. Zpětně ale vím, že neoperovat bylo to nejlepší rozhodnutí v tu chvíli.
Můžu se jen zeptat? Ty jsi v nynějším těhotenství čekala na začátku dvojčátka? Jen jsem ve tvém příspěvku narazila na syndrom mizejícího dvojčete...

konvalinky: každá ztráta milovaného člověka bolí a ti, co ho opravdu milovali na něj nikdy nezapomenou. Už tím, že jsi na svého brášku nezapomněla, žíje dál.
11. únor 2010 ve 13:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska: cekala jsem dvojcata a v 6 tt jsem o jedno prisla, kravacela jsem a myslela jsem, ze jsem prisla o prcka a ono to jeho dvojce....

Nicmene si myslim, ze muj postoj a to co jsem prozivala nemenilo nic na tom, ze sveho syna stale stejne a emotivne nemiluji.....
11. únor 2010 ve 14:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam: je dobře, je ti zůstal prcek a je v pořádku.

Asi jsem se špatně vyjádřila, co se týče těch emocí, to nemělo nic společného s tím, co jsem cítila a cítím k malému, ale chtěla jsem tím říct, že pod vlivem těch emocí jsem nebyla schopná si uvědomit a vidět to, jak by žil, spíš nežil, kdybychom trvali na operaci....
11. únor 2010 v 15:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska: vyjadrila si se dobre..... ja taky mela hrozne smisene emoce, ale uz nejakou dobu se snazim ridit spis rozumem, nez city. Je to mozna blbe, ale proste moje srdce me vetsinou dostalo na uplne dno a az muj mozek me dokazal vratit zpet.... Je to logicke. I ja se u maleho zhroutila. Pamatuji si, ze to bylo den pred mymy narozeninami (malemu bylo 7 dni) a my se dovedeli tu krutou diagnozu mozkove smrti, stala jsem nad inkubatorem a prosila je at ho odpoji..... To byla ma nejslabsi chvilka. Zadat po nekom, kdo slozil prisahu, aby odpojil male dite, ktere nemuze a ja si v tu chvili prala, abych tam misto neho lezela ja a on zil.....
11. únor 2010 v 16:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogoska: a co vy? Uz se snazite o dalsi mimco? Uz by si mohla ne? Ja mam zas dneska emoce na pochodu.....
11. únor 2010 v 16:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam - neviem ci som sa uz raz pyatala ale v Cechach mozete odpjit cloveka od pristrojov? lebo nam primarka na SK povedala ze tamje to nelegalne, jedna kamoska to tu v USA urobila a obdivujem ju, muselo to byt velmi tazke rozhodnutie. my sme vedeli ze Emmuska zomiera ale aj tak sme chceli byt s nou co najdlhsie, sice tam bola asi 1% sanca ze prezije ale nastastie sa tak nestalo lebo co by to mala zivot, na pristrojoch a ani by o sebe nevedela.

konvalinky - to muselo byt hrozne to zazit a ako pises aj ty si bola velmi popalena 60% to je vela - wow a take male deit. Takze na Sasenku casto myslite? ved bol malinkaty chlapcek ked sa mu to stalo tak sa vobec nedivim ako skoncila tvoja mama - to musel byt pre nu sok, ty si to pametas?
11. únor 2010 v 19:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Broni, my nechali odpojit od pristroju meho bratra - mel mozkovou smrt. Ale u novorozencu do veku 3 let to v Cechach nelze... A ver mi, ze je to velice tezky rozhodnuti....
11. únor 2010 ve 20:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky jen upřesním ani zde v čr to není legální ale dělá se to že podávájí tekutiny ventilátor nastaví na frakci 21% jako je kyslík v atmosféře a tělo to nezvládne.....
11. únor 2010 ve 20:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lucenek, no my museli podepsat darcovstvi organu.... Nevim, jak to presne delaji...
11. únor 2010 ve 20:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
gogosko : Myslim ze to bylo spravne rozhodnuti....nepodstoupit tu operaci. Nedokazu si to ani predstavit...a jeste hure se vyjadruju. Ale myslim ze by se pak trapil....nebyl by to plnohodnotny zivot...ktery vsechny pro nase deti chceme.

taky jsme s manzelem uvazovali co by bylo kdyby Erika na posledni chvili nejak zachranili....jako kdyby jsme prisli na kontrolu o par dni driv a uz by u nej byl ten nedostatek kysliku. To by bylo jeste horsi. Videt dva stejne kluky...jeden by se vyvijel tak jak ma a druhy by byl treba cely zivot lezak....a videl by co bracha vsechno dokaze a muze.....
Rikali jsme si ze kdyby v te pitevni zprave bylo neco ze byl nemocny....tak je mu ted lip. O to horsi je ten fakt smirit se stim ze to bylo uplne zdrave miminko a chyba byla v placente...ktera ho celych 8 mesicu drzela pri zivote aby ho ten kousek pred cilem o ten zivot pripravila.

Uz je mi zas hrozne.....ach jo. Nikdy jsem ho nevidela, ani jsem si ho nepochovala. Kdyz mi to rekli tak jsem strasne ho chtela videt....porad jsem to dokola opakovala...jak silena. Na sale mi to ale primar rozmluvil...pry to nebyl vubec prijemny pohled...ikdyz to bylo moje miiminko. Cely zivot by me to pronasledovalo......

Animam : chapu Te....Muselo to byt tezke. Taky jsem realista a beru ze mozkova smrt je konec.....o to tezsi ze ho nemohli odpojit....promin ze to tak pisu....nejde se mi vyjadrit tak jak to citim...
11. únor 2010 ve 20:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ani jj pac s mrtvým mozkem je nabídnut registru osob čekajících na orgány....vše vyřizuje transplantační koordinátor
11. únor 2010 ve 21:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lucenek, vzdy na svem miste :slight_smile:

Veruleg, ja si maleho taky nepochovala, kvuli pristrojum jsem nejprve nemohla a pak, kdyz uz jsem vedela diagnozu jsem proste nemohla..... S dvojcaty by to byl v tom pripade boj a nejvice by to bolelo tebe, videt jak jeden vyrusta normalne a jeden se bez cizi pomoci ani nenaji....
11. únor 2010 ve 21:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
je to 3t čo nám Adamko zomrel a ja sa z toho nemôzem stále dostat a ked pocuvam stále ako to bude dobré a mám sa spametat tak mi je z nich zle..mám pocit ze vsetci akoby na neho zabudli, iba ja manzel na neho myslíme aj ked ja asi viac..chceli aby som si spravila skúsky tak som ich dorobila, ale to nepomáha
stále za ním placem...chcem ho spät :(moc
11. únor 2010 ve 21:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru - to viem co perzivas, no neviem ale viem si to predstavit, ale mozno aj dobre ze si to nevidela ale na druhej strane bolo to tvoje babetko a podla mna by si ten pohlad zniesla - zeny su silne tvory, videl ho tvoj manzel? ja napriklad dodnes banujem ze sme neodfotili Emmusku ked zomrela a bola oblecena, lebo do vtedy bola len v plienocke v inkubatore tak mi segra poslala z USA (neviem co to doma dostat ale tu hej) tak mi poslala take krasne dupacky pre nedonosene deticky a aj tie jej boli velke, ja som naliehala ze by sme ju odfotili a manzel mi nedovolil a stale si to vycitam.
Kamoske tiez zomrelo babetko neviem presne v ktorom tyzdni ale bolo to ku koncu a tyzden bolo mrtve kym porodila tak ho tiez nevidela ale manzel ho odfotil a fotky maju doma a stale uz je to 5 rokov tomu sa na tie fotky nepozrela - ja nemam taku vydrz.

lubka - bude to lepsie - casom, ja aj teras si poplacem tak si viem predsavit ako ti je - pre teba to je stale take cerstve.
11. únor 2010 ve 22:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
aninam: nevidím vůbec nic blbého na tom, že se někdo řídí víc rozumem než city. Každý jsme jiný a, popravdě řečeno, bych občas sama potřebovala víc používat rozum :grinning:
Zatím se o další miminko nesnažíme, měli jsme s přítelem po Marečkově smrti krizové období a teď se snažíme o to, aby se náš vztah z toho dostal, takže není vhodná doba na to, abychom počali...A musím říct, že se na to zatím ani necítím, prostě to chce čas a u nás zatím nenadešel, jestli rozumíš.
Vím, co jsi v tu chvíli cítila, v den kdy malý umíral, tak to bylo velice dlouhé, malý se prakticky dusil (měl hypertenzi plíce) a celou dobu jsem ho držela v náručí. Na jednu stranu jsem ho nechtěla pustit, ale pak jsem si přála, aby už byl konec, hlavně aby už netrpěl.
Pak nám řekli, že mu ještě vezmou krev a přinesli ho mrtvého. Jak jsem tady četla, co napsala Lucenek, napadlo mně, jestli to doktoři náhodu nevyřešli tím způsobem, o kterém psala. Asi bych se na ně ani nemohla zlobit....

veru: zpětně si to myslím taky, i když tenkrát ty doktory nenáviděla, když řekli, že si myslím, že je lepší to nechat na přírodě, co ti budu povídat.
Také si myslím, že bys ten pohled unesla. Bála jsem se taky, horzně moc, ale jakmile mi doktor tekrát řekl, že bude lepší, aby přijel co nejdřív i přítel (jela jsem tekrát do porodnice za malým ráno, abych odstříkala, tak jsem přijela sama), tak jsem se od té chvíle od malého nehla a i když nám ho pak dali do náručí po tom, co už srdíčko nebilo, tak byl stále moc krásný a spíš vypadal jako když spinká. Přišlo mi to v tu chvíli přirozené, dokonce jsem ho i jako mrtvého na rozloučenou políbila. Podle mého názoru je snažší si takovu tragédii odžít, když se můžeš rozloučit a to, že není moc přijemný pohled na mrtvé dítě je spíš spjato s pocitem toho zlého, co se odehrálo. Většinou vypadají jako když spinkají. Ale každý jsme jiný, jen jsem tím chtěla říct, že jsem se taky bála, takže vím, co jsi cítila a jaké to pak bylo, když k tomu došlo.

broni: taky je mi líto, že nemáme fotku, když byl Mareček oblečený. Máme samé v plínkách, těch nemocnčních věcech. Na poslední cestu dostal modré dupačky, na kterých byl medvídek, s čepičkou (to byl dárek od mého bráchy). Dodnes mě mrzí, že jsme si ho nevyfotili, ale bylo to poslední rozloučení a bylo nám tak hrozně, že jsme na to nikdo nepomyslel.

lubka: taky dodnes brečím, když to na mě padne, ale časem si pak na něj vzpomeneš i bez slz. Dokonce jsem se nedávno přistihla, že se při vzpomínkách na malého dokonce i usmívám. Ale chce to opravdu čas a každý ho potřebuje jinak. U Tebe je to opravdu moc brzy, poplakej si, když cítíš, že potřebuješ, je to tak dobře a vyplaví to troché té bolesti pryč.
12. únor 2010 v 09:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte,,, Tak nerada citam ked tu pribudne dalsi anjeik.. neviem ci ste poculi ale dnes k vasim anjelikom pribudol dalsi.. :pensive: :cry: Mala Bianca Harmony mala by dnes 2 tyzdne. Viac asi v teme jun2010. :cry:
Strasne vas obdivujem prajem vam vela sil :frowning2: :pensive: :pensive: :pensive:
12. únor 2010 v 10:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
monikka: je mi malé nesmírně líto...Ani nevím, co říct....
12. únor 2010 ve 12:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Je mi líto, že je na světě o andílka víc.

Holky, tak vás postupně dočítám a mám hned dotaz: Co to u vás udělalo se vztahem? Mám pocit, že u nás to jde od 10 k 5.
12. únor 2010 ve 12:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
barcca: no, například u nás to dospělo na docela velkou krizi. Bylo to tím, že jsme jeden druhého nechápali, každý z nás tu bolest prožíval jinak, já si chtěla pořád povídat, přítel se o tom bavit nedokázal. Dost jsme se hádali, každý jsme se uzavřeli do svého světa a odmítali toho druhého. Trvalo to asi 3 nebo 4 měsíce, pak jsme si řekli, že se máme pořád rádi a že zkusíme vztah zachránit. Pořád jsme spolu, řekla bych, že se víc snažíme jeden druhého chápat a občas se spolu i dokážeme o malém bavit. Taky už neřeším, co bude zítra nebo za rok. Prostě to vyjde nebo ne.
12. únor 2010 ve 12:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek