Podpořili byste partnera v dluhové krizi?
Ahoj. Jen se potřebuji vypsat. Prosím nepište mi jaká jsem kráva, vím to sama. V neděli jsem partnerovi, se kterým mám 1,5r dítě, přiznala, že jsem v opravdu velmi špatné finanční situaci, za kterou si můžu sama svou blbostí. Dostala jsem se do exekuce asi 300k. Znovu opakuji, že vím, že jsem kráva, tak dlouho jsem před svými dluhy zavírala oči až to prostě došlo do tohoto extrému. Aktuálně řeším insolvenci. Chci říct, že nejsem žádný chorobný utráceč, dluhy vznikly při odchodu z pojišťovací firmy, kdy po mně chtěli vrátit adaptační příspěvky a storno poplatky ze zrušených smluv. Storna chápu, adaptační příspěvky mi slíbili, že vracet nebudu. Bohužel to byla pouze ústní dohoda, která když přišlo na lámání chleba, najednou neplatila. Dobře mi tak, moje blbost. O všem jsem se dozvěděla až byla dcera na světě, vědět to předtím, tak si nedovolím mít dítě. To se prostě stalo a kdybych to řešila hned, mohlo být vše jinak. Jenže já to neřešila a doufala jsem v nevím co. Nikdy jsem po partnerovi nechtěla žádné peníze, na nic. Po mém přiznání je samozřejmě nasraný, zklamaný, když jsem se ho v slzách ptala jestli mě opustí, tak řekl že neví. Teď se se mnou nebaví, řekl že se mnou v sobotu nepojede na oslavu šedesátin mého táty a že se odmítá přetvařovat. Přítel má opravdu hodně peněz. Několik nemovitostí a měsíční plat téměř ve výši mého dluhu. Já jsem si naivně myslela, že mi nabídne pomoc.. asi podle sebe soudím tebe, protože v momentě kdy by situace byla opačně a já ty prachy měla, tak mu je bez mrknutí oka dám a asi ani nejsem naštvaná. Vím, že vůbec nemám nárok být nějak zklamaná nebo tak, ale vlastně mě to hrozně zamrzelo, že mi absolutně nenabídl nějakou formu podpory. A teď nějak nevím jak se chovat. Momentálně (konečně) to nějak řeším a víc teď udělat nemůžu. Víte, myslím si že mu třeba vůbec nevadí, to že jsem mu to neřekla hned/dřív, ale spíš celá ta skutečnost a situace ve které jsem. Podotýkám, že jemu nic nehrozí, nikde nefiguruje, nemám u něj trvalý pobyt. Kolem a kolem je to pouze a jenom můj problém, který ho vlastně nijak neovlivňuje, nic se pro něj nemění. Tak mě strašně mrzí, že nemá ani špetičku pochopení a nedokáže mi vyjádřit aspoň morální podporu a místo toho se ke mně úplně otočil zády a já v tom zůstala úplně sama. Co vy si o tom myslíte? Podpořili byste svého partnera v takové situaci?
Nečetla jsem všechno, ale stejně mám potřebu reagovat.
Příteli dej čas, tohle potřebuje zpracovat. Na jeho místě bych strašně zuřila, žes mi to neřekla dřív. Byla bych zklamaná a "zrazená", protože se to dalo řešit zavčasu a částka by byla o dost menší.
Pak taky, co sis myslela? Jste pár. Měl by o takových věcech vědět. Řešíte, co bude k večeři, ale to, že ti někde lítá 300 tisíc, mu neřekneš?
To je těžký, tohle se dozvědět a hned říct: "Pohoda to vyřeším zítra o pauze na oběd.". Před tím, než bych ti pomohla, bych si potřebovala trochu odžít ten šok, že vlastně nevím, co se doma děje a ten na koho spoléhám, má vlastně věci někde průšvihy a mlčí o nich (bez ohledu na to, jestli jde o velký částky nebo pár stovek). A tvůj partner to asi potřebuje taky.
Ale na druhou stranu jste pár, rodina. Takže jestli je normální, tak to spolu vyřešíte,když ne, tak je to jasný znamení, že tak úplně rodina nejste.
Dluh řeš a vyřeš, bez toho to nejde a jemu dej čas, ať si věci sednou a uvidíš, že jestli k sobě patříte, tak to zvládnete a pomůže ti, podpoří, nebo aspoň pochopí. Má právo se zlobit, ale nakonec to bude dobrý.
@honatko092 mám to stejně. Z manžela předloni vylezlo, že má nějaké dluhy a že se styděl to celé roky přiznat. No nadšená jsem teda nebyla. Nejvíc mě bolelo, že mi to neřekl celé roky. A bála jsem se, že se té závislosti na půjčkách nikdy nezbaví. Ale rozhodně bych se s ním kvůli tomuhle hnedka nerozváděla. Pomáhám mu vše splatit, je to úžasný táta a manžel a snažím se mu teď věřit, že do toho zas nespadne. Naštvaná a nedůvěřivá být můžu, ale abych kvůli jedné chybě zahodila celý náš vztah, který je jinak úžasný, to tedy ne. Tadyta odpověď mě celkem šokovala.
Jak někdo neví ze dluží ? Sama jsem byla před 10 lety zadlužená (70tis), dluhy po bývalém, sama se synem, finančně na prd ….. ale splacela a věděla kde co je 🤷🏻♀️ po týdnu chození s teď už manzelem jsem vyložil karty na stůl a vše bylo v pořádku. Musím říct, ze já mela sakra štěstí na super chlapa ….. mě tohle manžel říct ze někde dluží 300k a ze o tom nevěděl a pak když to zjistil mi to ani neřekl ? Byla bych naštvaná, ne kuli dluhum ale kuli nulové komunikaci ….. vše na rovinu, to je základ.
diskuzi jsem tak nějak proletěla, ale vše nečetla. Ty pracuješ? něco jsem četla. Dodhodni se s přítelenem ať hlídá a ty můžeš na brigádu a splácet, ať vidí snahu. Počítat, že ti dá 300.000 když je má je nesmysl. Nikdy nepředpokládej, jsou to tvoje dluhy, snaž se to řešit sama a třeba uvidíš, že ti rád pomůže aby jste ten prblém vyřešeli. Co jsi měla udělat- na to je už pozdě. Takže řešte co je teď!
@suzanna123 Jakože jsi v pohodě s tím, že někdo pomlouvá svého partnera a stěžuje si na jeho prvotní neempatii na veřejném fóru, kdyz mu po 1,5 roce zatajování konečně řekne o svých dluzích? 😅
No ty kráso 😂 No, asi jsme každý založený jinak.
@brunetka11 tak jestli je to, že někdo naprosto anonymně sdílí situaci s partnerem a zeptá se na názor pomlouvání, tak už asi všechno 🙄
Ale jo, my dvě jsme rozhodně založené jinak, v tom s tebou naprosto souhlasím a tím bych to asi uzavřela
No já nevím, ani jsem nedokázala diskusi dočíst, zvládla jsem půlku.
Takže pro ostatní diskutující...
1) jakpak zatajovani? Vždyť měli každý vlastní peníze a tím pádem to není žádné lhaní ani zatajovani, jak tady spousta lidí píše
2) tenhle dluh vznikl spíš z potřeby mít práci a mít na chleba. Byla nějaká jiná možnost? Jestli ano, po té možnosti by sáhla, po takovéhle ne, ale to by jim tam nepracoval nikdo.
3) člověk po porodu funguje úplně jinak, já osobně se považuji za finančně hodně gramotnou a schopnou, dokonce jsem tahala z průseru bývalého (a tam to byla opravdu hlavně jeho blbost, žádné že by neměl na vybranou jak mi to trochu připadá tady kde to bylo kvůli práci) tím, že jeho peníze přišly na pro ten případ vytvořený společný účet a já poplatila z kombinace rodičáku a jeho peněz nájem, pak jsem zkontrolovala že odešly trvale příkazy na jeho dluhy a co zbylo bylo buď jen jeho nebo třeba společné podle potřeby stejně jako můj rodičák. A bylo to super, oba (opakuji, oba!) jsme díky tomu měli víc peněz než kdy předtím, přestože měl ty dluhy 🙂 Ale po obou porodech jsem nedokázala fungovat tak striktně analyticky a taky jsem měla tu smůlu, že jsem potřebovala řešit finanční záležitosti. Po porodu dcery ještě dobrý - běžné platby úplně v pohodě jely na zvyku, nějaké další jsem zvládla celkem elegantně, a jedna věc mi holt utekly peníze, ale to už by bylo na úkor dítěte to řešit (až moc stresu) a mohla jsem si to dovolit to zazdit. Ale vlastně v pohodě. A pak za nějakou dobu jsem byla těhotná znovu teď se synem a tyjo já to mám úplně jako v mlze a fakt se modlím že jsem poplatila všechno co jsem musela. Protože jsme se stěhovali, nic nebylo přehledné a skakalo na mě placení z různých stran. Takže tomu docela i rozumím, to nechávat situaci vyhnit... Ony za to dost možná mohly hormony. Ty stejné, které mámě pomáhají postarat se o miminko a nic jiného neřešit. Takže nic jiného neřešit 🤷♀️ evoluce nepočítala s financemi a vybavila nás dobře na opecovani a ochranu před predátory, a kvůli tomu pak jde vše ostatní stranou. Takže já se při čtení úvodního příspěvku naopak divila jak moc si autorka sype popel na hlavu a jak málo je k sobě laskavá a fér 🤷♀️ Já se třeba k normálnímu fungování s penězi začala vracet asi kolem pátého měsíce mimča, ale nejsem tam úplně ani teď když mu je 10 měsíců. A u dcery to úplně najelo taky až někdy na roce, myslím že to souvisí s tím, že začala rozumně chodit. A tu jsem ani už nekojila, ono to kojení taky spouští další hormony, to vidím teď u syna ten rozdíl.
4) no jako jestli ten chlap má dítě a vysoký příjem a svoji partnerku která má překážku k práci tím že se mu stará o jeho dítě nechává platit přesně půlku, tak je teda finančně negramotný spíš on 🤷♀️ a ten dluh beztak vznikl tak, že ona platila půlku a už neměla na splácení, a jako celkově u mě ve vztazích se nikdy neřešilo moje tvoje a prostě kdo měl víc, ten si mohl dovolit víc zaplatit. Ale je pravda, že u mě ve vztazích jsme většinou měli kulové střídavě oba, obzvlášť v době vysoké nezaměstnanosti a tak podobně. To se prostě něco nasetrilo a pak ta rezerva zase na něco padla... a tak. Teda jako teď už pár let jsem hrozně chudý milionář (protože mít nemovitost ve vlastnictví pořád ještě něco stojí a je potřeba tu nemovitost uživit i měsíčně 🙂) A jako prostě jist se chce, mít střechu nad hlavou taky. Obzvlášť s dětmi. Takže ta jediná chyba byla asi ta, že si autorka nechala srát na hlavu a neprerozdelilo se to jinak. A když už teda souhlasila s placením napůl, tak ani neřekla že to za ni není možné, protože má ty dluhy a místo toho to brala jako "moje"
Pro autorku
1) mi přijde, že ses s tím vnímáním vás jako rodiny probudila až teď hrozně pozdě, protože placení napůl mi přijde jako hrozná blbost. Tedy za předpokladu, že dítě je tohoto partnera. Jestli ano, buď vděčná za ty dluhy a celou situaci, protože prověří všechno to, co bylo špatně celou dobu. A nejen u něj - to, že Ty to bereš jako normální platit půlku a hrabat si každý na svém pisecku i když máte dítě, tak aby jeden měl miliony a druhý nic, to taky není v pořádku. A kde je nabídka, tam je poptávka a proto nečekej, že se to u něj ze dne na den změní, ona je totiž taková změna nepohodlná. Ale vlastně Ty jsi po odečtení výdajů za bydlení z toho co čtu táhla 2 lidi z mnohem méně peněz a on táhl pak už jen sebe. To se to pak dělá urazeneho, že... Jestli je dítě jeho, je úplně stejně společné jako domácnost. Plus péče o domácnost a dítě je tím pádem taky fifty fifty, protože sis to tak předplatila. Je to tak? Nebo to u vás bylo jinak? Jestli jsi mu dělala služku a ještě jsi platila půlku, jste do jisté míry finanční negramoti oba - pokud tedy on není úplný hajzl který profituje na vlastní rodině, což chci doufat, že není. Protože práce generuje peníze a čas není nekonečný. Dejme tomu, že Ty rodičák dostává za to, že se staráš o své dítě. Fajn, sice mizerně placená práce s uvazkem 24/7, ale ještě se dá obhájit, že je to "ženy starost". Ale s tou domácností to je až nešvar posledních 2-3 generací a vymyká se to zdravému rozumu a pochopit to jde jen díky tomu, že vím jak to historicky vzniklo. To, že to považuje za normální spousta chlapů, aby ženská makala ještě v práci a ještě doma a on ne, tomu ještě celkem rozumím. Je to sice sobecké, ale pohodlné. Ale že to ještě v dnešní době obhajuje tolik žen, to mi už zůstává rozum stát. A vlastně si na tom jen my ženy honime ego jaké jsme superhrdinky co toho stihame. Nebo to vezmeme jako nutné zlo a běda tomu, kdo se má líp než já...
Já jsem si svého muže naučila hned od začátku, že se o něj ráda postarám nad rámec svých povinností když můžu, ale že to rozhodně není samozřejmost. A že očekávám, že se do chodu domácnosti zapojí. Nějakou dobu byl ohledně toho lehce prinasrany ale zároveň ještě zamilovaný. Teď to bere jako samozřejmost. On je v práci já doma s dítětem, a on se zapojuje do péče o dítě, takže přesně ví jak náročné to je. A stěhování s miminkem jsme přežili ve zdraví (relativním) jenom díky tomu, že si vzájemně vycházíme vstříc a kdo zrovna může, ten dělá i věci nad rámec toho co by dělat měl, a ještě se snažíme druhému udělat radost. A finančně? Dost často mi muž koncem měsíce říká o peníze, přestože má krásný plat. Jenže nákupy jídla většinou obstarává on cestou z práce. Kdyby se na rodinu vykašlal a platil jen přesně půlku toho co musí, měl by se královsky. Ale ani jeden z nás si nedovede představit, že by něco takového udělal vlastnímu dítěti a vlastní ženě, která se mu o to dítě stará. A popravdě řečeno chlap který by si jenom hrabal na svém písečku by u mě letěl asi okamžitě, protože to u mě patří do důvěry ve vztahu. Je blbý, když má jeden výrazně víc než druhý a může to vypadat nevyvazene. Ale děti ten rozdíl většinou fakticky setřou, i tou péčí a tak.
@martinka_33 už zase s Tebou vlastně naprosto souhlasím 😄 až tedy na to, že bych možná nebyla tak přísná na toho chlapa, k něčemu byl asi výchova, něco si tahne odjinud a vidím i možnosti jak by to nemusel být nacistický hajzl a přesto by hrozně ublíženě odešel. Sice by to bylo hrozně kratkozrake, ale když mu doteď nikdo nevysvětlil, že platit půl napůl je vlastně hrozně nefér, možná ani neměl důvod se nad tím zamyslet víc a naopak má pocit takového toho co člověka napadne při prvním letmem pohledu, že to je půl napůl jediné fér a cokoli dalšího zasahuje do jeho práv a možná i do jeho bezpečí. Každý má důvod proč jedná tak jak jedná (a to vlastně i ten nacistický hajzl)
Ale jo, alimenty by platit měl a to ať už ve vztahu není, nebo v něm je 🙂🙂🙂
@jerrabina pro autorku 2) není nějaká možnost jak se jim na to právně vysrat? Bývalý měl nezákonně napsanou smlouvu na půjčku a já hledala způsoby jak to napadnout a kamarád právník takový způsob i našel. Na schůzku s ním už jsem šla vyzbrojena nějakými tipy díky kterým by šlo smlouvu stornovat a vrátit si peníze tak jak byly, on mi něco z toho vyskrtal a dovysvětlil, ale něco naopak rozvinul a našel ještě něco dalšího. Takže ve výsledku bývalý dlužil té firmě jen 5.000 místo 100.000
Nešlo by něco podobného tady? Taková smlouva mi dost smrdí a určitě bych se v tom vrtala, na co vlastně mají nárok a jestli nebylo třeba nezákonné obohacování i to že se ozvali až později a tak podobně. To vracení provizi při stornech je hrozná blbost, ale bohužel zákonná a takové věci se dějí. Můj táta si tímhle rozčarováním prošel a finanční sferu měl naštěstí jen jako přivýdělek a koníček, ale taky nakonec byl skoro na nule a jediný bonus pro něj bylo že se naučil jak spravovat peníze rodině.
Ale třeba na těch Tvých smlouvách bude i něco co by napadnout šlo, nebála bych se do toho rypnout, už jde o dost peněz.
Já diskuzi jen prolítla, ale úplně upřímně (a říkám to z pozice toho, kdo ty peníze sice fakt fyzicky má a ani by ho moc nebolelo je dát, ale zároveň je vydělávám noční lítáním v práci), být partner, tak po první nasrané reakci (jako fakt mi neřekl o takovém průseru???) bych to zaplatila. Jsme spolu v dobrém i zlém. Když bude mít partner rakovinu plic, protože hulí jak fabrika, tak ho kopneme do zadku, protože si za to může sám? Pro mě tohle není jiné a ano, taky bych byla zklamaná, že partner není finančně gramotný, že to nechal dojít takhle daleko, že mi to neřekl, ale nebyl by to pro mě důvod se na něj vykašlat. Mluvíme samozřejmě o prvním dluhu a zároveň ne o gamblingu nebo nákupu kokainu.
@jerrabina máš pravdu, že hned nemusí byt vyčůránek, oni si chlapi spoustu veci ani neuvedomí. Třeba kolik energie stojí péče o deti a domácnost a že to úsilí neni nikde vidět, prptože jídlo se sni, umyté nádobí ušpini, vyprané prádlo obnosí, zametená podlaha nadrobí, a uklizená skříň vykrámuje (na to je teď specialistka nejmladší). Trpim pocitem zmaru a nedocenění, protože kdyz dopoledne uklidim a muz prijde vecer domu do bordelu tak ani neni co oceňovat 😅 Vždycky si vzpomenu na bývalého jak říkal, ze chodí do dvou prací a já se válim doma s detmi. Tak sel z jedne prace na rodicovskou a ja na plny uvazek pracovat. Do měsíce uplne otočil, ze celý den skáče okolo deti zatimco já se vozim vlakem 😀 Mylsim že by pánům občas neškodilo si tu péči zkusit, je vcelku pochopitelné, že to nedokážou ocenit, kdyz vubec netuší co to obnáší.
Tak jsem s partnerem podepsala smlouvu o uveru. Akutni problem tedy vyresen, co to udela s nasim vztahem se uvidi casem. Pro me z toho plyne velke ponauceni, partneroveho gesta a i jeho si velmi vazim, rozumim, ze potreboval cas na to si to nejak zpracovat. Ja jsem jeho duveru ztratila, snad dostanu sanci ji postupne ziskat zpet. Zajimave je, ze ja si tim uvedomila, ze on moji duveru asi uplne nemel, kdyz jsem se tak dlouho bala mu to rict, to je ale jen takova poznamka pro me. No, zeny, dekuji vam za nazory, nekterym za podporu. Preji vam, abyste nic podobneho nikdy nezazily a nemusely resit ani z jedne strany… a kdyby nahodou, zkuste se zachovat lidsky a zkuste nabidnout podporu, at uz financni nebo moralni. kazdy muze v zivote udelat chybu.
Smlouvu o úvěru... Je dobře ze Ti pomohl 👍 Pro me by ten vztah dostal velkou ránu takovou zálezitosti, nabyla bych dojmu, že me nebere jako rodinu, jako sobe blízkou. Víš, my si totiž v rodine smlouvy o uveru nepiseme a to si pujcujeme castky okolo 100k. Ale kdyz ty penize mam, poskytnu je blizkemu bezúrocne a beze smlouvy, kdyz splacet nebude, penize oželim ale priste dotycnemu nepujcim ani korunu 😀 Tvuj pritel byl jiste vychovany jinak nez ja, to bude tim.
A nesyp si tolik popel na hlavu 😉 Muzes v klidu spát, budes v klidu splácet a to je super!
osobně mi smlouva o úvěru přijde jako elegantní řešení
a i když se to některým může zdát jako studené, neosobní, tak je to jedno, protože je to váš vztah, a na vás dvou bude, jak to bude dál a moc bych ti přála, abyste to překonali na všech frontách a byli spolu. 🍀
@martinka_33 ale no tak.... Pokud uzavírala se zákazníky smlouvy, ať už různá pojištění nebo jiné finanční produkty, a měla evidentně uzavřenou smlouvu o spolupráci s nějakou společností, tak musela mít zkoušky u ČNB. A tady vidím já ten největší problém. Člověk, který dělá v bankovním nebo pojišťovacím sektoru a má zkoušky i ČNB by se do takové situace nikdy dostat neměl, myslím tím neřešit problémy tak, že skončí s exekucemi. Ono se dobře píše, že by rozdávala peníze, které nemá.... Myslet si to může, ale kdyby peníze měla, pravděpodobně by si uvědomovala, jak těžké je si je vydělat a určitě by nerozhazovala, aby platila za cizí nezodpovědnost. Určitě by je raději investovala, spořila dceři apod.
Kdybych byla v jeho situaci a věděla, že máte být vzhledem ke vzdělání finančně gramotná a nejste, zaplatím dluh jako rozlučku a šla svou cestou, zažádala o střídavou péči dcery.
Zakladatelko, tak jak to nakonec dopadlo? Jak jste to pořešili?
hele autorko, pokud byla dohoda per huba, že adaptační příspěvky vracet nemusíš, tak to znamená, že v nějakém dokumentu (předpokládám, že ve smlouvě) je napsáno, že je vracet musíš?
@brunetka11 ne, neřekla. Hlavně, pokud by ona začala tím, že je strašná kráva a udělala blbost. Já nevím, ale pokud je někdo ve stresu a já mu můžu pomoct, tak pomůžu. A pomoct tím, že budu empatická, projevím pochopení, nebudu soudit - to je to nejmenší, co můžu udělat. Já nikde nepíšu, že je chudák, nemůže za to, jasně, že to měl chlap zacálovat za ní - píšu, že chybu, i takhle blbou a drahou, může udělat každý a teď je na místě to řešit. A od partnera bych taky čekala, že mě podpoří - ne nezbytně finančně, i když pokud ty peníze má a může mi je půjčit (!), tak bych se taky asi ptala, proč ne (ale nenárokovala bych si to). Ale na morální podporu bych si nárok dělala. Nemám partnera od toho, abych se mu bála svěřit s průserem - nejsem dítě a on není můj rodič (špatný rodič).