Zůstat v manželství kvůli dětem nebo odejít?

@anonym_autor a to nemluvím o tom, že bys to měla udělat i pro manžela - každý si zaslouží být s někým, kdo ho miluje. Tohle není fér ani vůči němu.

@mrkvovydort vše ví vše jsem mu řekla a těšíme to spolu ale má pocit že když se 14 dní nepohadame a vycházíme spolu že je vše zas v pořádku ale prostě ta láska tam není a nevím jak ji najít

@anonym_autor zkuste párovou terapii a uvidíte

Vůbec. Přesně proto jsem ze vztahu odešla a jsem v lepším. Jak píše @mrkvovydort . Moje malá teď vidí, co je láska a sama se stala extrémně lásky plnou a empatickou osůbkou😊

Určitě bych se snažila nejdřív udělat vše pro záchranu vztahu. Terapii, manželskou poradnu, knihy... Pokud by i přes veškerou snahu nebylo žádné zlepšení, asi bych vztah ukončila. Mám kamarádku, která dlouhou dobu o konci vztahu přemýšlela, měla i nějaký drobný úlet (nic dramatického ani velkého, ale vím, že zkrátka doma už dlouho necítila vůbec nic, tak zkusila, jestli by se v přítomnosti jiného aspoň něco objevilo, aspoň tak jsem to pochopila já). Hlavně z finančních důvodů to doma přes nepříjemné období spolu přežili a pak nastala obrovská změna. Nevím čím, ale našli k sobě s manželem cestu zpět, jsou spolu nyní přes 20 let manželé a jsou spolu skutečně šťastní. Jsou v mém okolí velmi spokojeným párem.
Já mám nakonec vztah nový, hezký, naplňující. Změna je po 2,5 letech vidět na dceři, která ač nebyla nikdy empatickou osobou (možná chyběly ty správné vzory, ale je tak i osobnostně založená), se začíná znatelně měnit a to i přes to, že je jí 12,5 a poslední rok začíná být dost vidět puberta. Jsou situace, které mě příjemně překvapí a jsem si jistá, že je to i díky pěknému vzoru, který má od mého partnera a v našem vztahu.
Rozbít dětem rodinu je dost zásadní rozhodnutí. Proto by k němu mělo dojít po velmi zralé úvaze. Skutečně zkus všechnu dostupnou pomoc. Pokud to nepůjde, můžeš odejít s klidným svědomím, že jsi pro záchranu udělala vše, ale nešlo to.

fyzický odpor nějak vznikl
umíš si představit, že ho dokážeš odstranit? eliminovat?
jestli jo, tak zapracuj a máte šanci na společný život.

@xxx3d on není škaredý nebo že by se mi vyloženě nelíbil jenom mě už nepritahuje a jeho náklonnost mě není příjemná a to je asi největší problém.. asi bych zvládla nežít úplně šťastně ale vždy mám úplně hrůzu že po mě bude něco chtít. Furt doufám že návratem do práce po mateřské se to třeba vše zlepší jenom nevím kde k němu začít hledat city. Poradnu samozřejmě chci jen finance na to úplně nejdou

Věř, že rozvod nebo rozchod je mnohonásobně dražší než nějaká terapie😉 Existují i méně nákladné varianty, poradny v centrech pro rodinu, manželské a rodinné poradny... Sezení bývají obvykle 1x za měsíc, takže i kdyby to mělo být soukromé zařízení, tak se cca 1000Kč za měsíc někde uškudlit dá. Vždy záleží na prioritách.

@anonym_autor poradna je zadarmo, stačí pohledat, je to v rámci sociálních služeb, chodili jsme 1x týdně, zkuste

@anonym_autor ne, odešla jsem od partnera, když synovi byly 2 roky (ale to bylo spíše kvůli alkoholu) ... A bylo to nejlepší rozhodnutí. Teď synovi 11let, mám přítele 7let a jsme šťastní teď i s 9 měsíčním miminkem 🙂

@anonym_autor určitě to zkuste. 1-2 sezení měsíčně vás určitě nezruinují a třeba bude stačit pár postřehů a pomůže vám to. Jako kdysi nám. Pokud jste někdy ke svému muži vášeň cítila, někde tam je. Je možné, že ten problém je někde jinde a sami na to fakt nepřijdete. Moc držím palce. ❤️

Ja to udelala. Znovu jsem se vdala, poridila si dalsi baby a jsem strasne stastna. Mam nadherny vztah, ve kterem jsem opravdu stastna a zamilovana kazdy den. Exmanzel, navazal vztah, ve kterem neni spokojeny, ale nechce byt sam. Deti si bere kdykoli kdy si preje, vychazim mu maximalne vstric, ale stejne to neni totez, jako kdyz se vracis z prace do sveho domova, kde na tebe kazdy vecer ceka zena a vase deti. I ldyz deti vzaly rozvod velmi dobre, hlavne proto, ze jsme s ex zachovali nadstandardne dobre vztahy, i kdyz maleho brasku miluji, stejne by asi byly radeji, kdyby rodina zustala pohromade. Casto nad tim premyslim, co je spravne, jestli se obetovat pro druhe, nebo jit za svym srdcem i za cenu, ze svoje stesti postavis na nestesti druhych…. Ale ja se vzdy bala jedne veci - ze se jednou otocim zpatky za svym zivotem a budu litovat rozhodnutich, ktere jsem se bala udelat.

Píšeš, že máte malé děti. To by stálo za to ještě zkusit poradnu/terapii/domluví. Nepíšeš jak je na tom muž. Stejně?
Ale jen postřeh z dálky... Muž je z rodiny, kde tchýně zůstala v manželství jen "kvůli dětem" a čekala az bude nejmladší 18 aby nemuseli řešit při rozvodu ospod. A můj muž má totálně rozbité, jak se k sobe mají/můžou partneři chovat. Jelikož v pubertě prostě doma neviděl, jak to může být hezké. Nerad slaví narozeniny, Vánoce, nechápe proč si můžeme dávat dárky, neví proč někomu dělat radost.
Trávení společného času je taky kapitola sama pro sebe. Takže bacha na to. Ten domácí vzor a zažité vzorce jsou strašně nebezpečné

@craki tvrdil že stejně pak řekl že to řekl jen aby mě "taky" ublížil. On problém nevidí krom toho že s ním nespím. Jeho pohled je takový že láska prostě vyprchává a že jsme na sebe hodný tak je vlastně všechno v pořádku

@anonym_autor Já jsem odešla, už to nešlo.. a všem se ulevilo. Holky byly malé a až okolo 5,6 let se zajímaly, proč s tatínkem nejsme spolu jako rodina. Ale hezky jsme jim to vysvetlili. S tatínkem jsme v pohodě. Ale dodnes mám k němu "vztahový odpor" (tzn. Že si neumím představit vztah s ním a nechápu, jak jsem s ním mohla být) a udělali jsme to nejlepší rozhodnutí. Ale všude jsme spolu jako rodina i s mým novým partnerem. Prostě velká rodina. Holky vidí u nás s partnerem, jak vypadá láska a máme se všichni dohromady moc rádi.
Určitě je to lepší, než se trápit, dusit a ztrácet samu sebe.

Jestliže manžela opravdu nevydýcháš z nějakého důvodu, tak tedy odejdi.
Ale jestli čekáš na nějaký nový stoprocentní vztah, zůstala bych stát nohama na zemi. Všude jsou nějaké problémy, jde o to, jak se k tomu ti dva staví a řeší je. Musíš vědět sama jaké máte jiné problémy kromě toho, že tě muž přestal přitahovat. Proč to tak je? Umíš to pojmenovat? Byla nějaká snaha o nápravu? Píšeš, že na poradnu nemáte peníze. Budeš je mít potom aby ses postarala o děti? Ve vztahu kde je násilí, alkoholismus, ponižovaní, nevěra bych nezustavala. Promluvte si ještě.

já souhlasím s příspěvky, které radí, nejdříve zkusit na vztahu zapracovat.
Jsi dlouho na mateřské, žiješ vlastně v izolaci, v uzavřené skupině dětí a maminek. To hrozně vyčerpává. Muž zase chodí do práce - máte každý jiný svět a vzdálili jste se. A tvůj muž je typický muž, možná vnímá s tvojí strany nějakou nespokojenost, ale jako rodina fungujete, tak z jeho pohledu je vše v pohodě. Muži často zjistí, že je problém, až příjde žena s rozvodem.
Popřemýšlej, co tě na něm dříve přitahovalo a proč to přestalo fungovat. Co můžeš udělat pro změnu - protože změnit můžeš jen sama sebe, ne druhé. Máte s mužem nějaký čas pro sebe, nějaké společně aktivity, které provozujete? Zkuste si něco naplánovat. Pokud mezi vámi láska byla, je jen potřeba ji znovu najít.
Na netu jsou i různé kurzy, přednášky na podobná témata, nějaké si najdi a podívej se na ně. Dej si v hlavě nějaký časový horizont, že zkusíš nějaké změny a za půl roku, rok to vyhodnotíš a rozhodneš se, jestli odejít. Ale podle mě, pokud jsou v tom děti, stojí za to nejdřív něco zkusit, odejít se dá vždy.

@anonym_autor na vztahu je potreba pracovat, proc jste se brali? proc jste si jeden druheho zamilovali? proc mate deti? mozna stoji za to zabojovat...

bije vas? chlasta? prohraje prachy? mate kvuli nemu dluhy?atp. pak je vasem zajmu a v zajmu deti odejit

@anonym_c8ade3 upřímně vzít jsem si ho nechtěla v tu dobu nám to hodně neklapalo ale byla jsem zasnoubená čekali jsme druhé dítě tak to byla asi taková jasná volba se vzít.... Proč jsme se zamilovali? Oba jsme měli za sebou hodně špatné vztahy a v tomhle jsme se našli chtěli jsme něco stále chtěli jsme rodinu už jsme se nechtěli jenom bavit Já tomu říkám vztah s rozumu..... Člověk potom přejde spoustu věcí který mu vadí protože chce prostě tu rodinu ale pak ti to dožene. Samozřejmě manželskou poradnu zvažuji a určitě to zahodit nehodlám jenom prostě vím že jsem odpojená a nevím kde ty city k sobě zpátky vzít.... Prostě zase bych chtěla být šťastná a nepřipadat si že jsem sama i když vedle někoho žije

Z osobní zkušenosti bych Ti poradila, abys neodcházela.
Řešila jsem sama v sobě otázku, jestli je lepší dětem ukázat vztah z rozumu a udržet úplnou rodinu, nebo si říct, že půjdu za lepším a hledat štěstí jinde. Já se stoprocentně rozhodla, že udržím rodinu. A i když máme náročnější období vztahu, máme to s manželem oba stejně, jsme schopni si to i narovinu říct a oba víme, že udržet rodinu je pro nás zásadní.
Možná někdo může namítnout, že tím ukazujeme dětem špatný vzorec toho, co je vztah. Ale ve svém okolí vidím, co je opravdový vztah a nikde to není dokonalé, všude jsou děti ovlivňovány i negativními věcmi ze vztahů. Zásadní pro mě je, že děti vidí, že umíme strávit spokojené společné chvíle, umíme se vzájemně pochválit, mluvit o sobě hezky. Ale umíme se i na sebe navzájem naštvat a potom to vyřešit.
A čistě prakticky u nás funguje to, že i když spolu žijeme, nemusíme spolu trávit nutně hodně času, pak se vzájemně neštveme, jsme k sobě milejší. Nějak přirozeně se rozdělil čas, kdy jsem během dne s dětmi já, kdy manžel, samozřejmě se doma potkáváme, ale nenutíme se do společného času - někdy cítím, že manžela štvu jen proto, že jsem, tak si to zařídím tak, abychom spolu nebyli - najdu si program s dětmi sama, nebo nějakou aktivitu doma a když nechce, tak se nepřidá. Taky ho nenutím jezdit na každý náš výlet - dám mu vybrat, jestli chce jet nebo ne. Akorát víme, že strávíme společně dovolenou dvakrát ročně, o to nechceme ani jeden přijít, ale i tam se umíme vystřídat a vzájemně se neobtěžovat. Vše je dané tím, že pro nás pro oba je rodina to nejdůležitější a ani jeden nemáme potřebu se hnát za nějakou romantickou představou lásky.
A mám už děti ve věku, kdy umí říct svůj názor. A obě naše děti jsou nejšťastnější, když jsme všichni pohromadě. Je pravda, že se to kvůli našemu vytížení neděje pořád, ale neumím si představit, jakým myšlenkám a emocím bych je vystavila, kdybych se rozhodla vztah ukončit. Oba s manželem jsme z rozvrácené rodiny, proto víme, jak se dětem zkomplikuje život, jak musí mnohdy o něco dřív dospět atd.
A pak Ti dám ještě jeden úhel pohledu - chci s dětmi strávit co nejvíc běžných každodenních chvil, být u jejich usínání a povídat si s nimi u večeře apod. a to ideálně každý den, abych nepřišla o jejich každodenní veselé i smutné chvíle a trápení. A to bych nemohla, kdybych s manželem nebyla - i on by chtěl to samé, takže bychom se u dětí nějak střídali a to ze sobeckého důvodu nechci.
A možná přijdeš na to, že nejdůležitější je, abys dokázala najít štěstí sama za sebe, nespoléhala se, že budeš v nějakém vztahu šťastná, ale budeš vědět, jak udělat šťastnou sama sebe. To mi pomohlo ze všeho nejvíc - nehledám štěstí u jiného chlapa, v jiném vztahu, ale cítím odpovědnost za svoje štěstí sama.

@palacinka555 štěstí postavíš na neštěstí druhých... zase záleží jak se člověk dívá.. já jsem z rozvedené rodiny, naši to dotáhli do konce až když mi bylo 17 a měli to udělat o mnoho let dřív a bývali by to třeba zvládli v klidu a ne jako nepřátelé.. přitom u nás nikdo nikoho nebil, nebyl v tom žádný alkohol akorát se prostě vzdálili tak, že žili jak spolubydlící víc než rodiče a ani z jedný strany nepřišel impuls k tomu to změnit... za mě z pohledu dítěte, který v tom žilo celou pubertu to bylo hrozný a dost mi to i bráchovi zkreslilo představu o vztazích

@westie uf, vztahy jsou různé, ale považovat za úspěch, že se umíte vzájemně neobtěžovat, to je skoro smutné. Vnímám, co k tomu rozhodnutí vedlo, ale zajímalo by mě, jestli v sedmdesáti řekneš, že to bylo šťastný rozhodnutí a že jsi šťastná, žes tak prožila vlastní život.
Protože partnerské vztahy nemusí být jen takové. Jsme spolu deset let a jsem do manžela furt zamilovaná. Furt se mi líbí jako chlap, furt mu ráda dávám pusu, když jeden z nás přijde nebo odchází. Furt se těším, až dcera usne a budeme mít sex. Když mám blbý den, těším se, až mu to doma řeknu a on mě vyslechne. Když mám dobrý den, těším se, až si to spolu řekneme a budeme se z toho radovat spolu. Miluju naše dovolený, kdy jsme spolu dva týdny 24/7, děláme různě náročný věci, občas se vzájemně dostáváme mimo komfortní zónu a přesto to společně zvládáme.
Nepíšu to proto, že bych se potřebovala pochlubit, ale proto, že takové vztahy okolo sebe mám. Lidi, co jsou spolu rádi, co se sebe těší, co se dotýkají, co si dávájí najevo lásku. A ukazují dětem, jak vypadají vztahy.
Život je krátký a já nevím, jestli bych zcela dokázala rezignovat sama na sebe.

Pokud bychom s partnerem vycházeli a bylo nám spolu dobře (byť jako přátelům), tak ano.

@drep Snažila jsem se napsat negativa vztahu, nebo tu komplikovanější část. A to, že se dokážeme neotravovat pro mě asi není úspěch, ale spíš návod na přechodné období pro někoho, kdo řeší to samé. Kdybych vypsala vše, co je na našem vztahu skvělé, tak by to vlastně nepomohlo té diskusi - chtěla jsem ukázat, že když člověk nechce přijít o rodinu a chce o ten vztah bojovat, tak se to dá nějak nastavit, aby si co lidé co nejméně lezli na nervy, zbytečně se situace vyhrocovala a mohli si od sebe oddychnout, i když spolu stále žijí a neničí kvůli tomu rodinu hned.
A jak píšeš, že život je krátký, tak to souhlasím, ale přiznávám, že moje štěstí jsou děti a fungující rodina - s manželem jsme skvěle fungující tandem, kde děti vidí, že si rádi dáme pusu, říkáme si hezké věci, ale není to jen jednoduché, to přiznávám. Ale nenadáváme si, nemáme italskou domácnost, umíme mít doma velkou legraci apod. A až děti budou samostatné, nebudou chtít s námi trávit tolik času, tak buď se s manželem zase víc sblížíme, nebo vím, že si své štěstí najdu sama. Vím, že ze mě nebude matka fixovaná na dospělé děti jen proto, že má nenaplněný vztah.

Já jsem z takového vztahu, kdy moji rodiče spolu byli jen kvůli mně a iluzi rodiny. Nikdy si neprojevili city, maximálně pusu k narozeninám, ale ani se nijak nehádali. Vlastně si asi celkem šli z cesty. Ale tu dovolenou jednou ročně, jak tu stojí, jsme měli...
Tak jsem si našla partnera, který se mě nedotýkal, nedával mi pusy, nepohladil mě, neříkal mi, že mě má rád. Když mi jako naivní dvacítce řekl, že dospělí se nedrží za ruce a nelíbají se, já ve své touze mít vztah mu to uvěřila a přijala to. Když jsem začala s drobnými doteky nebo něžnostmi, odmítal mě. Nevyslechl mě , když jsem měla trápení, nadával mi, když jsem něco pokazila nebo popletla... Asi 16 let jsem si myslela, že je to tak v pořádku, že možná kdybych se víc snažila, kdybych míň otravoval svými problémy, bylo by to jiné.... Ale tak nepije, nefetuje, nebije nás, tak co řešíš... Však naši taky měli takový chladný vztah, každý si jel to své, tak to tak asi má být...
Teď mi je 40 a nikdy jsem neměla opravdový vztah. Jen jednu mnohaletou iluzi... Taky nemám ráda Vánoce ani narozeniny a jiné oslavy. Ale aspoň si můžu říct, že nejsem z rozvedené rodiny. Hurá.

@westie Napsala jsi to moc hezky, já to mám ve vztahu podobně. Taky jsem z rozvedené rodiny a vím, jak to děti poznamená. On totiž rozvod automaticky neznamená , že si najdu skutečnou lásku. Je to pak mnohem složitější, všechno, hlavně kvůli dětem. Takže za mě - udržet. 👍

@marimanta Chápu a často si říkám, že by děti měly vidět ten romantický vztah, aby neměly pokřivenou představu.
Jenže pak si uvědomím, že to nezajistím rozvodem. Protože co když si ani já, ani manžel takového nenajdeme a ten romantický vztah nevytvoříme? Pak mi zbydou děti poznamenané rozvodem.
To si tak akorát můžu říct, že jsem si špatně vybrala otce pro své děti. Ale to si nejsem jistá, že bych kdy chtěla vyslovit. Protože otec je to super, děti vidí, že se spolu smějeme, dotýkáme se, dáme si pusu, umíme společně plánovat apod. Děti nevidí, že si spolu po jejich usnutí neuděláme hezký večer, že když jsou na škole v přírodě, tak máme každý svůj program apod.
A pak vidím okolo sebe ty romantické vztahy, kde jedni zažili nevěru a děti tím jsou obrovský poznamenané; jiní mají právě ten romantický vztah po rozvodu a děti jsou tím poznamenané; jiní si projevují lásku před dětmi, ale taky se před dětmi hádají; jinde má žena romantický vztah s chlapem, který je příšerný otec.

@marimanta Jestli se můžu zeptat, projevovali rodiče lásku vůči tobě?

@marimanta já myslím, že tohle ostatním nevysvětlíš, pokud se rozhodly, že úplná rodina je svatý grál. Ani to, že děti nejsou pitomé a chápou mnohem víc než myslíme. Já rodičům vyčítám, že se nerozešli. Oba by byli mnohem šťastnější a já taky. Ale třeba můj brácha je s jejich absolutně patologickým vztahem naprosto v pohodě. Já se setkání s nima oběma dohromady snažím vyhýbat, je mi s nima nepříjemně. Jednu dobu jsem sloužila striktně čtvrtky, abych mohla sama s tátou v pátek na oběd, když byla máma v práci.
Ale naděje je v tom, že já to odmala vnímala jako problém a dokázala jsem si vytvořit úplně jiný vztah. A vůbec se nestydím, že dcera někdy vidí i hádku, protože pak taky vidí, jak to vyřešíme, jak se usmíříme. Taky ale vidí, že když odjede k babičce, že jí pošleme společný selfíčko z kopce nebo z jeskyně nebo ze oběda. Že kdykoliv okolo sebe projdeme, tak se pohladíme, že nás najde přitulený na gauči a může se vecpat mezi nás. A nakonec i brácha má velmi podobný, emoční a romantický vztah, takže úplně ztracené to není.