Jak motivovat sportovně nenadané dítě ke snaze?

Synovi je 6 a doteď byl to samé. On je teda i strašně nešikovný, nechápu po kom, celá rodina jsme sportovci, oba sourozenci jsou naopak abnormálně pohybove nadaní. Je to boj, omezuje pak všechny. Ale uz se to začíná lámat, ted v létě se konečně naučil na kole, pomohl mu starší bracha, tak se konečně přestal bát a zkusil to. Ted jde do školy, tak sem ho zapsala pri druzine na florbal, snad ho to bude bavit, starší syn ho hraje závodně, ale na takový tlak mladšího nedonutím, tak aspon jednou týdně u té školy no. Bud se to zlomí nebo ne, holt každý neni na sport, zase ma jiné vlohy.

Muj syn je na sport úplně levej, po mamince, takže s nim soucítím. Ja sporty umim ken diky mladsi ségře, to mi nedalo aby ona zvladala neco co ja ne (samozrekme ze ona jakožto pohybove nadana vsechno umela lip i kdyz je mladší). Syn to ma podobně, segra ho taky hodně tahne. Takže na kole umi, na bruslich umi, plavat umí. I kdyz je videt jak mu to nejde, a dost casto ani nechce. Ono je to ale logicky co nam nejde, to nas nebavi a co nas nebavi, to nechceme delat a ci nedelame, v tom se nemuzem zlepsit a tak dokola...

@uzivatelkapetra da se s tim zit celkem plnohodnotny zivot 😅 Bude jist salat a cist knizky. Ale udrzuj se fit, at pripadna vnoucata muzes ucit ty. Je to hrozna pruda , kdyz mi nejde sport, nesnasim ho, a pritom ho musim ucit svoje deti a ani to teda nenese kdovijake vysledky.
PS: excelovat asi nebude, ale zkus mu ten pohyb aspon neznechutit.

A v jinych oblastech (mimo sport) je na tom jak? 🙂 Nas je totiz v rozumových schopnostech nadany a je zvykly, ze vsechno mu jde. Neuspech vubec nezvlada a navic je hodne bojacny (strach o sebe a o sve blizke, i ze smrti, z nemoci). A hodne se to vse odrazi na tom sportu. Na kole se zaprve boji a zadruhe je frustrovany, ze mu to nejde hned. On uz teda na kole jezdi (ma 5let), ale neni na nem vubec jisty a nechce na nem jezdit jinde nez na nejakem rovnem placku, kde muze trenovat, zadny vylet, nebo jizda do skolky. U sportu je taky vetsinou spis frustrovany, kdyz se mu neco nepovede. Ale je rychly a vytrvaly, v ramci hry nad tim nepremysli a beha rychle a dlouho, udela shyb, ma vydrz ve visu... ale treba kotoul sam neumi, jen s dopomoci. Do vody jde po pas, jinak se boji, na plavani ho vubec nehlasime, to by byly vyhozeny penize.
Ja bych nenutila zatim kolo ani sporty a spis se snazila najit nejaky pohybovy krouzky, kde pohyb je hrou a ne nic soutezniho. nebo kolektivni sporty, atletika... to byva u tech malochu takove nenarocne na techniku.

Trošku dyspraxie u dcery bylo, na kole ujela párkrát 1 rok a další se sekla, nechci, nebudu. Míčové sporty nic moc, je dobrá v tanci, to dost. Zlepšilo se to cca v 10letech. Má to po mě, knihomol a kavárenský povaleč, ale bojuju statečně a hýbu se i tak.

Urcite bych moc netlacila tam kde to nejde. No tak nejezdi na kole. Zkuste treba za rok nebo za dva, ale pokud nejezdite ci nechcete jezdit jako rodina na cyklo vylety tak to kolo k nicemu nepotrebuje. Tak treba aspon chodte na pesi vylety s nejakymi pro nej zajimavymi cili. Pohybovy krouzek zkusit muze, no a uvidite zda ho to bude bavit nebo za pul roku skonci. Nejakou aktivitu a pohyb by to chtelo, zkousejte a uvidite zda se nekde chytne...

@uzivatelkapetra Syn se na kole naučil až v 10 letech do te doby nechtěl. Od cca 7 letech měl koloběžku na, které rád jezdil. Měli je v družině a jeho to začalo bavit. Kroužky žádné nechtel až do páté třídy kdy začal chodit na florbal. On na sporty není moc šikovný, takže jsme rádi, že alespoň ten florbal ho chytnul.

Synovi je 10,5 roku a teprve letos v létě se naučil jezdit na kole. Paradoxně na pro něj malém, ale šlapat a zároveň koukat se před sebe se naučil. Jinak sport ho nebaví, plavat se naučil Jakš takš až ve škole, běhání ani míčové hry mu taky nejdou a ani ho to nebaví. Jen koloběžka ho baví a taky ne pořád. Rozhodně bych nelpěla na tom, že musí dělat nějaký sport. Nemusí. Náš kluk lítá po venku a je spokojený. Má zase jiné zájmy. Tak ho podporujte jen v tom, co ho baví. Každé dítě nemusi sportovat.

Byla bys radši, kdyby syn byl torpédo, co všude musí vylést, vyskočit, doběhnout první... a u toho se přerazit, spadnout, zlámat ruce? I takových je spoustu... Z zmiňuji to tu hlavně proto, že je tam společný jmenovatel v podobě (ne)schopnosti vnímat vlastní tělo.
Pokud máš pocit, že to syna (nebo rodinu jako celek) nějak výrazně omezuje, můžete se zkusit podívat po nějaké ergoterapii v okolí. Obvykle najednou ten pohyb pak začne jít a dítě se stane odvážnějším (aby ne, když se naučí vnímat jak a kde stojí)... Může mít buď smyslový problém s propriorecepcí (řeší smyslová integrace), nebo třeba nevyhaslé primární reflexy (tam se pak cvičí neurovývojová terapie)... Ale znamená to pak denně cvičit (5 minut, ale fakt denně) a zároveň dávat třeba 2 tisíce co dva týdny za konzultaci u lékaře, protože na pojišťovnu vám ji asi fakt nikdo nenapíše.
Druhá možnost je čekat: ono to částečně dozraje samo.

No jeje, to je tema uplne pro nas 🙃 syn odjakziva totalni lenoch. Ani v brise me nekopal, jako mimino lezel na hraci dece a koukal, jako batole odmital chodit ( chtel nosit nebo kocar snad az do 4 let).. nastesti ma rad aspon lyze, blbnuti ve vode a driv kolo. Ted kolobezka, ale to jen, aby nemusel chodit. Neznam linejsi dite. Nevim co s tim ani jak dopadne, ale nezmuzu nic. Kdyz jsem ho prihlasila na krouzek ve skole, tak tam nechodil..

@uzivatelkapetra no když ho sport nebaví, asi bych ho neužila. Pokud si hraje venku nebo na hřišti spontánně, bude nějaký pohyb mít. Spíš se s ním pobavte co by ho bavilo, třeba bude šikovný umělecky nebo výborný šachista ☺️

Děkuji všem, těší mě, že nejsme v tom sami. U něj je to asi dáno leností, je strašný vegeťák, nic neřeší, ani v tom břiše o sobě nedával moc vědět, chodit začal až před druhým rokem, však kam by taky šel. Prostě má hodně na parku.
Nechci ho do ničeho tlačit, ale nechci zase ať je úplná zdechlina (moji rodiče mě ke sportu nevedli a občas mě mrzí, že neumím lyžovat, bruslit, pořádně plavat, atd) a aby ho to vyčleňovalo z kolektivu.

Taky jsem sportovní nemehlo a syn je po mně, resp.on je hlavně šílenej lenoch. Na kole se teda naučil, ale snad až v 6 letech, přičemž děda, můj táta naučil na kole jezdit 4 vnučky, nestarší uměla ve 3 letech, dcera ve 4,5 a syn prostě ne a ne, bojí se, spadne, bude krev...nakonec to nějak překonal, ale jako jediný kluk v rodině je nejméně sportovní ve srovnání s holkama. Jde hlavně o to, źe ho to prostě neba, on je povahou spíš inťouš, vědátor, rak trochu "Sheldon"...

Nejde o to, že je sportovní antitalent.
Problém vidím spíš v pasivnosti, strachu ze selhání...Raději nic nezkusí, než aby mu to nešlo a rodiče nějak zareagovali. Tomu se právě snaží vyhnout.
Jak reagujete, když se mu něco opakovaně nedaří? Nejte moc nároční? Moc nespokojení? Netlačíte na něj moc?
Proč jej nutit do jízdy na kole? Není lepší se tím počkat až do toho dospěje?
Zkuste změnit přístup vy jako rodiče. Ukažte v běžném životě, že vám něco nejde, přiznejte i vy že máte obavy. Zkuste nějaký sport dělat s ním...

Náš syn byl už od malinka pohybové nenadaný, když chtěl kopnout do míče, netrefil se, běhal tak nějak zvláštně apod. Tak jsme od malička chodili do little gym, což je kompletní pohybová průprava od miminek až po školní děti. Tam se syn hodně zlepšil, při nástupu do školy z něj byl průměr, nijak negativně nevyčníval, což bylo pro mě důležité - že si bude moct zahrát fotbal s klukama a úplně se neutrální apod.
A na konci první třídy přišel s tím, že chce hrát závodně hokej, teď po roce už chce být v dospělosti profesionální hokejista. Je vidět, že si vše musí vydřít, ale nebýt té obecné pohybové průpravy, neměl by v hokeji šanci. A když jsme ho na tu průpravu dávali, šlo nám o to, aby získal základy, neměli jsme ambice z nejmit profi sportovce.
Takže je to něco, co můžeš ovlivnit, alespoň do nějakého průměru.
A u nás tedy hodně pomohlo, že sportujeme společně. To kopírování rodičů hraje dost často velkou roli v tom, jestli se jim chce nebo ne.

Já o sobě říkám, že jsem prostě pozdní-jsou plemena koní, se kterými se pracuje včetně obsednutí mezi 2-3 rokem. A pak jsou jiná, hlavně barokní plemena, která téhož jsou schopná až tak v 7. A to jsem já. Nemám talent. Na nic. Ale vlastně jsem dokázala se naučit taneční kroky na aerobicu, ale až tak v 15. Jezdím dobře na koni, což je koordinačně mimořádně náročný sport, ale díky tomu, že koně miluju a strašně jsem chtěla, jinak mi všechny holky, co jsme spolu začínaly, totálně utekly. A mám vůli mít ráda sport, byť mě to někdy stojí hodně přemáhání a mám nejradši ty technicky nenáročný - turistiku, běh, kolo.
Moje dcera je netalentovaná po mě. Navíc je bidlo, dlouhá, hubená, málo svalů, dlouhý končetiny, to se to nehýbe snadno. Snažíme se hrozně moc pozitivně motivovat, neřešit neúspěchy, vyzdvihovat úspěchy, mírně tlačit, jakmile ji něco zaujme, tak kout železo, dokud je žhavé. Víc asi nedokážeme, taky se těším, jak vyrazíme jako rodina na kola, demotivujou mě kolegové, jejichž děti jezdí od tří let single treky, ale holt je to jak to je.

@uzivatelkapetra a to musí?
Ja jen, ze ja osobne jsem na veškerý sport "leva jak savle", tělocvik byl pro mě hotový utrpením...ale zije se mi s tím celkem normálně = miluju knížky 😉
A syn je to samé, manžel to teda "horko těžko" zkousnul, ale co uz 🤷‍♀️ hold geny po mamince...
Na fotbalu vydržel přesně 2 tréninky, bavilo ho všechno okolo, vyjma kopání do balónu 🫣 na kole jezdi, to je tak jedine, co umi...

Podle mého chce identifikovat, zda se jedná o dyspraxii nebo strach ze selhání. Já sporty až do VŠ v podstatě nenáviděla, protože mi nešlo snad vůbec nic (vyřadili mě i ze spartakiády a udělali ze mě náhradníka). Jen na plavání mi to aspoň nedávali najevo (chodila jsem na rehabilitační kvůli zádům). Na VŠ mě pak začla bavit kanoistika a šerm. To bylo moc fajn. Pak jsem dělala tanec, to bylo taky fajn, ale když jsem se dostala do "kroužku", z kterého se stala taneční skupina a holky začly jezdit po soutěžích, jsem to zabalila, protože to prostě nedávám. Rodiče mě naučili jezdit na kole, lyžovat i bruslit, ale stálo je to kupu námahy. Máma se kvůli mě stala cvičitelkou v Sokole 🙂. Já nejsem schopná se pořádně trefit ani na dotykové klávesnici mobilu. Žít se s tím dá - je třeba najít, co by ho bavilo, což znamená, že se mu tam nebude nikdo smát, že je nejhorší. Držím palce.

A na tom kole má možnost jezdit jenom po zahradě nebo máte kola i vy rodiče a umíte ho vyvézt aspoň kilometr někam pryč? Někoho třeba nebaví aktivita, kterou dělá úplně sám, ale basketbal s tatínkem by si rád zkusil. Hrál ve školce s klukama fotbal?

Mě třeba docela mrzí, že manžel, ač kdysi aktivní sportovec (hrál korfbal, jezdil i na závody), nyní už desítky let (od úrazu ve 22 letech) aktivně vůbec nesportuje a jako chlap ty děti k tomu nijak extra nevede. Zimní sporty u nás třeba vůbec nejedou. Já měla ráda lyžování (byt jsem se k němu dostala až v pubertě a nejsem nějaký extra super lyžař), manžel v životě nelyžoval a při současných cenách skipasů jsme se tak nějak shodli, že sjezdové lyžování je sport pro boháče a na dnešní klimatické poměry v podstatě luxus a nějak na to netlačíme a děti k tomu vůbec nevedeme (a jednu stranu mě to trochu mrzí, ale my jsme z jižní Moravy, do nejbližších hor to máme min. 1,5 hodiny cesty, nemáme kopce za rohem). Nejsme ani aktivní cyklisté, manžel ani nevlastní kolo (teda, na chatě nějaké má, asi 35 let staré, rozvrzané, to už se ani nedá nazvat kolem...vlastně si ani nejsem jistá, zda je provozuschopné). Já mám také stále stejné kolo do svých 13 let (je mi 40) - stále teda funkční. S dětma kolo využívám tak na té chatě na dojezd do nejbližší vesnice na hřiště 😀 Ale samotná dovednost umět jezdit na kole, ta koordinace, rovnováha, to je podle mě docela důležité. Ale není nutné být aktivní cyklista a denně najezdit 60 a víc kiláků.
Jinak naši se nás k nějakému sportu snažili vést, právě to kolo, v zimě zkoušeli brusle, běžky...spíš co jsme s nima "museli" (na cyklovýlety), to mě nebavilo, k čemu jsem si našla cestu později sama, to mě chytlo a bavilo. takže bych neházela flintu do žita. Zkoušela bych i nadále ukazovat možnosti, ale netlačila bych na pilu a hlavně ne na výkon. Takoví spolužáci, kamarádi jsou později daleko větší motivace než to, že to kdysi chtěli rodiče.

Mám motoricky nešikovné jedno dítě ze tří a myslím si, že se to nemá vzdát. Každou činnost jsme ho učili roky, pomalu, překonávali strach i nešikovnost. A teď je rád, že umí jezdit na kole, plavat, bruslit a lyžovat. Byl to boj, nikdy nebude závodník, ale kvůli zdraví a pozici v kolektivu je to podle mě důležité.

Jj, nas nejstarsi a lame se to postupne. Na kole teda zrovna umi od necelych 6 (jeho mladsi bracha od 4), driv se bal bez kolecek. V zari mu ted bude 8 a neumi plavat. On je strasne opatrnej. 🙂
Na zakladce chodil na gymnastiku, protoze jsem mu vysvetlila, ze neco delat musi, ale ac se to jmenuje gymnastika, je to spis neco jako sokol. 🙂 Ve skolce chodil na plavani.
Kdyz jsem treba starsi kluky dala na jednodenni kurz parkouru, tak mi pri vyzvednuti hned vpalil, ze to bylo NEBEZPECNY, kdezto postredni byl uplne nadsen. 🙂
O lyzich nechce ani slyset, ani to zkusit.

Nezlomí, já jsem od dětství to samé. Nesnáším všechny sporty, při tělocviku ve škole jsem trpěla. Mám sportovně nadané děti (netuším po kom) a je to pro mě za trest.

Syn na tom byl podobne, moc mu pomohlo začít chodit na sportovky do DDM, první půlrok to vypadalo, ze ani toto na něm nezanechá žádné “následky” ale světe div se, přestal mu míč vypadávat z rukou, přišel na to jak se sám houpat na houpačce a celkově mám pocit ze je “šikovnější”

@uzivatelkapetra
Taky máme takový exemplář, je mu skoro deset a tragédie... Chodit to začlo ve 23 měsících, protože prostě nechtěl a bál se (tenkrát na popud tchyně pomohla jedna taková ezo-vědma s křišťálovým kyvadélkem a prvky kineziologie, vůbec na to nevěřím, ale když dítě do 24 hodin po návštěvě u ní začlo chodit, musela jsem, pak už se nám ji bohužel nepodařilo kontaktovat).
Abych mu nekřivdila, hýbe se docela dost (vodní skauti, hasičský sport - v obojím se nejede na výkon a dají šanci každému, kdo má zájem), miluje turistiku a dobrovolně vyšlapal třeba na Chopok. Naučil se jakž takž lyžovat (i když vypadá na pohled hrozně, protože se u toho kroutí všemi směry, má postavu záchodového pavouka, tak to nemůže utáhnout). Je ohromně pracovitý a šikovný na ruce, tátovi pomáhá se všemi pracemi kolem domu.
Největší kámen úrazu je ale kolo. Jeho děda je velký sportovec, nemohl se dočkat, až s vnuky vyrazí, ale tohle dítě už odrostlo odrážedlu a čtyřem dětským kolům, a stále nic. Výjimečně byl ochoten to aspoň zkusit, ale poslední dva roky už snad ani to. Nepomohly výhrůžky, sliby, apel na to, že ve čtvrté třídě se už bude dělat "řidičák na kolo" a on bude jediný za trapáka, co jezdit neumí. Zkoušeli jsme to my, zkoušela to babička s dědou. Nic. Fakt nevíme, co si s tím počneme. A jak bylo uvedeno, omezuje to celou rodinu, fakt bychom si chtěli třeba na dovolené půjčit kolo a vyjet na výlet...

@uzivatelkapetra Já bych na to netlačila a dala to volný průběh. Prostě každé dítě je jiné, no. 🙂 Taky to tak máme - děda sporty man, hned kupoval kola, ale zatím se na ně spíš práší. 😀 Takže jsme spíš vysvětlovali, že vnouček prostě nenaplňuje očekávání. S tou dovolenou je to blbý, no... Ale když se na to bude tlačit, bude to asi spíš horší. Prostě - je to rovnocenný člen rodiny, dovči a tak je potřeba uzpůsobit celku. 😉 Já se taky smířila s tím, že lyže a muzea si dopřeju pořádně až za několik let. Z rodiny lyžuju jako jediná - ostatní ne..