Jak zvládnout bydlení s dětmi v malém bytě 3+kk?
Máme dvě malé děti - 7 a 4 roky. Tak nějak jsme zamrzli v menším bytě 3+kk (70 metrů čtverečních). Ještě před druhou mateřskou / rodičákem jsme byli přesvědčení, že jakmile zase naskočím do práce, pořídíme si na hypotéku menší domeček, měli jsme i jeden vyhlídnutý, ale hypotéka by se během rodičáku jen tak tak poplatila, tak jsme to odložili. Jenže přišel covid, válka, ceny vyletěly nahoru. Najednou jsme zjistili, že i když máme našetřené pěkné peníze, na žádný rozumný domeček to nestačí, ba dokonce i větší byt je v naší lokalitě nedostupný. U jedné nabídky, kde bychom to zkusili, jsme si nechali spočítat hypotéku - skoro 40.000 měsíčně až do důchodu. Nakonec jsme na to nekývli, protože kvůli manželově pracovní době a provozu školky a díky tomu, že u nás není ranní družina, musím pracovat na 70% úvazek, než budou děti samostatnější. Bylo by to s veškerými dalšími náklady knap, navíc by další peníze spolkly nějaké dodatkové práce, menší rekonstrukce atd. Asi bychom to dali, ale za cenu hrozných nervů a odříkání. V tu chvíli jsme se rozhodli, že hold zůstaneme v našem malém bytě, ale alespoň dětem dopřejeme kroužky, výlety, občas zajdeme do restaurace, zajedeme na dovolenou, dcera teď půjde na vyšetření kvůli rovnátkům atd. Občas mě ale přepadnou myšlenky - jak my se tady časem poskládáme. Proto by mě zajímaly zkušenosti lidí, kteří také žijí v menším bytě. Vím, že někdo to zvládá na mnohem menším prostoru... Pokojíček mají holky malý, zatím dohromady, kamarádi jsou zatím většinou společní, takže čas tráví spolu. Občas nějaké hádky jsou, ale nic dramatického, ale sama vím, jak jsem celé dětství toužila po svém pokoji. Já vím, že to nějak dáme, ale krizi mám většinou, když jdeme na návštěvu my k někomu, kdo ten barák má. Není to závist, spíš si říkám, jaké by to bylo a sama si to potřebuju nějak zpracovat, že my to máme jinak. Nebo když mezi dětmi vznikne větší spor a starší mi tu brečí, že chce svůj pokoj. Počítáme s tím, že by se dala ložnice předělat na druhý pokojíček, ovšem pak bude mít jedno dítě mnohem větší pokoj než to druhé a to taky není ideální. Nebo si třeba našetříme a až zase budu pracovat na 100% úvazek, najednou ten větší byt nebo menší domek vyjde. Samozřejmě vidím i výhody - byt je v podstatě hned uklizený, mám o to víc času na děti, trávíme hodně času venku, nehromadíme zbytečnosti. Až jednoho dne děti odejdou do světa, my nemusíme přemýšlet, co s přebytečným prostorem. Ale nějak tu dobu musíme překlenout a já se s tím musím srovnat, že ten vysněný domeček nevyšel... Občasné otázky od těch, kterým se to povedlo - jak to budeme mít do budoucna (i když to není myšleno zle) tomu také moc nepřidávají. Jenže my si opravdu na vše museli vydělat a našetřit sami a bohužel nás žádná finanční injekce od příbuzných nečeká.
Taky bydlíme se dvouma dětma v 3kk a nešťastní z toho nejsme🤷 Mají palandu a máme maximum úložných prostorů, šatní skříně na míru až ke stropu apod, abysme se vešli. Jo a já jsem vyrostla doslova v paláci 12+1 a žádné štěstí to naši rodině nepřineslo... Jsme hodně spolu, radši si koupíme zážitky, než se dřít do úmoru na drahou hypotéku... U švagrů bydlí ve velkém domě, švagr je ve čtyřiceti udřenej k smrti, z jedné práce do druhé kolem baráku, děti maji každý svůj pokoj a jsou na sebe hnusní jak dva cizinci.. A až za pár let potáhnou do světa, tak tam budou ve dvou moct hrát na schovku🙈 Ne, díky.
Tohle je úplně to co bych řešila v životě to méně důležitý 🤔🤨 přece je důležitá rodina - zdraví -deti - spolecny čas my jako děti malí 2kk a stejně máma pořád že jsme ji byli za zadkem 🙂 nevím asi mám jiné hodnoty asi to bylo tím že jsme si jako děti teda mě už bylo 12-13 let prošli tím že sestra měla Leukémii a tak jsme jako rodina byli pořád spolu co to šlo a když to teď vidím u našich dětí kluk má své zájmy 15 let holka taky 12 let a nejmladší 8 let je nám pořád na zády pokojíček pro sebe a nevyužívá ho ....neřešit to tolik do předu nikdo neví co je v budoucnu napsáno
Dva dospělý, batole a kočka. 30m2. Tchyně má kolem sedmdesáti, zvládli jsme tam být ve čtyřech dospělých lidech a dvou zvířatech v pohodě. Ale jsem zvyklá jsem z vesnice na velkej prostor, hodně pokojů a chybí mi to. Zároveň lidi zvládnou různý podmínky a záleží asi na zvyku a přizpůsobení se. Myslím, že hodně záleží na dospozicích bytu a řešení - měli jsme padesát cca, ve dvou lidech a bylo to řešený tak blbě, že úložnej prostor nula a ve dvou jsme se tam pletli.
Já tě svým způsobem chápu. Manželův sen byl rodinný dům, v paneláku se necítil úplně dobře, a to jsme těch 70m² měli jen my dva pro sebe... My teda tu finanční injekci dostali, hypotéku máme i teď po zvýšení úrokové sazby pořád nižší než většina lidí v nájemních bytech. I přesto ale šetříme peníze, aby bylo vše hotové, žádné dovolené, výlety minimálně. Ale proč to píšu - ono ani to bydlení v rodinném domě nemusí být kdovíjaká idyla. My doteď nemáme hotovou zahradu, nemáme plot. Takže stejně musím za synem pořád běhat nebo jdeme na hřiště. Pokojík má celkem velký, ale má ho "na chvíli" - zatím tráví čas stejně se mnou a počítám, že možná půjde v 15 na intr nebo v 19 na vysokou. Celkově máme dům malý, právě proto, že v něm za nějakou dobu zůstaneme sami. Máme kamarády, kteří mají domy v porovnání s námi opravdu rozlehlé. Ale i u nich vidím, že je to rodina od rodiny, jen jedni využívají dům na maximum. Ti ostatní mají sice velké domy, ale buď v nich skoro nejsou (do práce a institucí dojíždí, o víkendech různé výlety), nebo mají sice obrovské rodinné prostory, ale vlastně jsou zalezlí každý jinde a vůbec spolu netráví čas. Další se honí z práce na brigády, protože teď najednou mají problém vyjít s penězi. Takže v současné situaci bych koupi domu odložila na neurčito, dcerám přenechala větší pokoj a ložnici přesunula do menšího, pokud to jde. Vysvětlila bych jim, že chápu, že vlastní pokojíčky by byly super, ale znamenalo by to, že by v nich byly vlastně pořád, protože už byste si nemohli dovolit vzít je na výlet, na dovolenou, apod. Uvidíš za dva, tři roky. Třeba se situace změní, hypo nebude tak drahá, ty budeš moct pracovat na plný úvazek, objeví se jiná perfektní nemovitost. Svého snu se nevzdávej, ale neupínala bych se na něj jako na to jediné, co ti chybí ke štěstí 😉
V 3+1 bez balkonu bydlíme se třemi dětmi (4,11,13) a donedávna k nám jezdilo na víkendy ještě jedno. Naštěstí představu baráku jsem nikdy neměla. Ty částky hypo jsou šílené.
Já ti svým způsobem rozumím.... máme 3+kk s pitomou dispozicí, nejde udělat další pokoj, takže děti budou muset být spolu. Po baráku vyloženě netoužím, ale chtěla bych, aby měli časem každý svůj pokoj, protože mám holku a kluka a myslím si, že to časem bude způsobovat problémy (vycházím z vlastní zkušenosti s bráchou v jednom pokoji). Východisko momentálně taky nevidím no....
Když nedosáhnete na domeček, zvažovala jsi větší byt? Nebo ani na ten ne?
Máme dispozičně to samé a jedno 3. Leté dítě. A podle manžela je ten byt malý, a cítí se v něm stísněně. Ano, on vyrostl v RD se zahradou. Já vyrosla v paneláku. Mě ten byt přijde akorát. Jeden pokoj využíváme na krámy typu kola, brusle, a šatník. Do budoucna tam bude pokoj. Spíme všichni spolu, pak máme obývák spojený s kuchyní. Ten obývák je opravdu malý, nemamé jidelní stůl, což mi vadí. Ale doufám, že se dočkám, až odstěhujeme hračky.
Jako dvě děti by byly na takový prostor moc i na mě, ale jsem jedináček a nezažila jsem to, sdílet pokoj. Každopádně pod náma žije rodina dokonce se 3 dětmi a stejnou dispozicí.
Co přesunout děti do ložnice, a vás do pokojíčku? Píšeš, že ložnice je o dost větší... nešlo by v ní později udělat soukromí oběma dětem?
3kk pro čtyřčlennou rodinu je za mě standard a realita 90% meho okolí v dospívání. Moc nevím, co řešíš.
My máme ještě o něco menší výměru. Navíc pronájem. Vyhovuje nám to, i když místnost navíc by se snesla, ale děti se jednou osamostatní, uteče to. Já zase třeba nechápu tu touhu po baráčku, jsem z vesnice a umím si péči o dům a zahradu až moc dobře představit.
A co zmenit lokalitu kde si to bydleni budete moct dovolit?
Mame tedy dispozicne vetsi byt cca 90m2, ale puvodne byl dvojpokojak+pokojik pro sluzku. My ho prestaveli, detem dali ten nejvetsi pokoj (krome prestavene mistnosti - obyvak a kuch. kout-ten je vetsi a srdce bytu), loznice ani neni zapocitana jako pokoj 🙂)) Takze vlastne mame na staveb. urade 2+kk. Deti mame tri v jednom pokoji (11,9,6) a zatim jsou spolu radi, vetsinu casu travi u me v obyvaku, nekdo zas v pokoji - vize je, ze kdyby nejstarsi syn chtel mit pak soukromi, dame mu na tu chvilku loznici. Ty dve jsou holky. Ja jsem z bytu, cely zivot s brachou v pokoji, i kdyz jsem snila o svem vlastnim pokoji, holt to neslo a zvladli to. Dost nas to naucilo toleranci k druhemu, coz se hodi v partnerskem zivote. V tomto byte ve stari zustavat nechci, je to 4. patro bez vytahu, dostane to jedno z deti. My budeme bydlet pak jinde 🙂))
Takze ja bych to tak strasne nevidela - fajn napad dat detem ten vetsi pokoj, loznice neni treba tak velka.
Děti necelých 10 a necelých 8 let (holka, kluk), kočka a dva dospěláci v 3+1 a nějakých 76 m2 i s balkonem. Manžel by do baráku šel okamžitě, já to zcela odmítám ze dvou důvodů - nechci vyšší hypotéku než máme teď a hlavně by to znamenalo, že by mi tam manžel obratem nastěhoval svou invalidní tchyni a invalidního bratra a to jsou energičtí paraziti a většinu života dělají jen dluhy a čekají s nataženou rukou, aby to za ně manžel řešil a s někým takovým já odmítám trávit dalších 20 - 30 let. A to nemluvím o tom, že by nás to společné soužití během krátké doby dohnalo k rozvodu, protože já je nedokážu vydýchat na noc či dvě, natož s nimi žít. Takže perspektiva, že bychom se přestěhovali, zde není. Nechci ani větší byt, protože oni by byli schopni se nacpat k nám i do jedné místnosti... Děti mají zatím společný pokojík a je předpoklad, že jim jednou uvolníme naší ložnici, my půjdeme do obýváku a děti budou mít soukromí. Zatím to ale není aktuální, manžel si na tu myšlenku musí zvyknout...
Znám spoustu rodin, co je s dvěma dětmi i v menších prostorech a vejdou se.
Já sama trávila pubertu v dětským domově a v pokoji jsme byly tři, až na střední jsem dostala menší pokoj, kde jsme byly dvě a na VOŠ jsem pak měla pokoj jen pro sebe a nijak jsem tím netrpěla, naopak se mi tím posílila schopnost vciťovat se do potřeb druhých...
V 68m² 3+1 vychovávali tchánovci svých 8 synů. Bylo jich tam tedy dokupy 10 a pes. A úplně v pohodě. Děcka se přesunuly do největšího pokoje v bytě a nikdo žádnou újmou netrpěl. Lidé jsou čím dál tím víc rozmlsaní. Se přestěhujte někam dále od města, kde jsou ceny nemovitostí nižší.
Chápu tě, také řeším, jestli jednou domek, ale bydlíme ve velkém městě a ceny jsou tu šílené. A pokud zůstaneme v bytě, bude to finančně jednodušší, ale budu se s tím muset nějak srovnat, domek je můj sen.
Nedalo by se nějak byt přestavět, aby tam vznikly dva pokojíčky? Třeba i za cenu trochu větší rekonstrukce, na kterou byste použili ušetřené peníze? Předělat ložnici na dva menší pokoje? Myslím, že i když je pokojík malinký, ale samostatný, dcery to do budoucna ocení…třeba až si přivedou na přespání přítele. Stačí skříň, stůl a postel, ideálně rozkládací pro kamarádku nebo právě jednou přítele. Měli byste z toho 4+kk a to už je podle mého na celý život super 😊
Ještě mě napadá, co třeba naplánovat malé pokoje s vyvýšeným spaním? A dole stůl a skříňky? Jen problém by mohl být co se týče oken a nosných zdí, okna by byly problém v našem bytě. Pokud byste o tom vážně uvažovali, obrátila bych se na architekty. Vymyslí to, co by člověka vůbec nenapadlo.
Vyrostla jsem na 65m čtverečních ve 3+1, v pokojíčku s o 2,5 roku mladší postiženou sestrou. Vlastního pokojíčku jsem se dočkala ve 20🙂 Zvládla jsem mnohé návštěvy kamarádek, kamarádů i přítele, na prázdniny k nám jezdili sestřenice a bratranci, vždycky se to nějak vymyslelo. Co tak vidím teď okolo sebe, tak někteří v 3+kk opravdu nechají svým dětem každému svůj pokojík, mají u nich aspoň oblečení a rodiče spí v obýváku. A někteří normálně nechají děti spolu v pokojíčku. Pokud máte ten jeden pokoj větší, jde opticky rozdělit třeba skříňovou nebo policovou stěnou a každá holka může mít aspoň částečně soukromí. Za mě je lepší být ve svém menším bez hypotéky. A dětem na rovinu říct, že vlastní pokoj mít nikdy nebudou, ať se s tím smíří (tak by to dopadlo u nás). Ostatně máme 3 děti na 2 pokojíčky, takže i u nás musí být vždy 2 děti spolu.
Jsme na tom docela podobně. Už jsme měli domek skoro koupený, ale couvli jsme kvůli vlhkosti a ceně s tím, že za půl roku bude domek jiný. Z půl roku přišel covid, zavřené restaurace, veškeré úspory vražené do udržení podniku a pekelný nárůst cen. Bolí mě to. Ale věřím, že se situace ještě změní a ten vysněný domek se zahradou mít budeme. Důchod v bytě trávit nechci. My ho teda máme ještě o místnost menší než vy, děti spí s námi v jedné ložnici. Ale teď si musím přiznat, že je moc fajn, že je muž za půl hodinky z práce doma a děti mohou na tréninky chodit samy. Dcera by pokojíček ocenila, jinak je nám spolu dobře, většinu času trávíme spolu v obýváku. A splácet půlku života místnost navíc na spaní je fakt blbost.
A víš co? Nedávno u nás spala dcerčina kamarádka a řekla, že jí moc závidí, že spí s námi v ložnici. Málem mi vypadly oči z důlku, co to říká, vždyť má přece svůj pokojíček! A ona, že to je moc fajn, ale večer jí bývá smutno a raději by usínala s rodiči. Ono opravdu všechno má své a všechno přijde v ten správný čas.
Bydlíme v 3+1, taky cca 70m, bez balkonu a ještě v nájmu 😄. Jsme dva dospělí a dvě děti 3r a 6m. Vyhovuje nám to, lokalita je super, všechno máme blízko, do práce 15 minut pěšky, jsme tady spokojení. Barák nechceme, na hypotéku na byt v naší nebo podobné lokalitě momentálně nedosáhneme, takže není co řešit. Spíme všichni v ložnici, máme velkou postel, děti mají pokojíček spíš na hraní, mají tam hračky, oblečení atd. Do budoucna se uvidí, nevím, co bude za pár let.
Jestli jsi vyrůstala v domě, tak to chápu. Když jsem šla do bytu, myslela jsem, jak to bude v pohodě. Ne, není. Bylo to v pohodě, než jsme měli El. Od nevidím do nevidím pryč, domů jsme chodili jen spát. S El už jen starost navíc, jak vše stihnout a ještě jí "vyvenčit" ten barák je v tom prostě k nezaplacení. Jezdí k segre a pak celý dny poslouchám, proč nemáme barák 🙄 onitam lítají celý den bezprizorně venku, domů doběhnou jen na jídlo a ona udělá co potřebuje a nemá je za zadkem. To v bytě ji mám jen za zadkem nebo musíme ven spolu a ještě vymýšlet aktivitu. Sama ven ještě nechodí.
Důležité je jestli jste v dosavadním bytě šťastný. Také bydlíme v bytě a do teď poslouchám od svých rodičů proč nejdeme do domu. Protože na to nemáme a nechceme žít z měsíce na měsíc. To že oni tak žili a nemohla jsem na kroužky, které jsem chtěla nebo šetřili na výletech apod. to už oni nevidí/nechtějí slyšet. Taky bych ráda časem šla do domu, ale říkám si, že jsme vlastně šťastný a nevím jestli by život v domě by byl taky tak pohodový. Přeci je tam víc práce, pořád dává člověk peníze do oprav a údržby apod. Takže uvidíte časem, neztrácet naději a třeba se nějaký domeček najde. 🙂 Taky v to doufám a už to tak ,,nehrotím”.
Žijeme ve 3+kk se třemi dětmi a ne, nevejdeme se... Minimálne ve chvíli kdy nejmladší odroste miminkovské postylce to už nepujde... Taktéž.bych v budoucnu chtela aby kazdé díte melo svuj psací stůl, ted mají jeden. Nemám nic proti, aby deti mely jeden pokoj, ale musi se vejit postele, šatní skříň a stoly.
@martinka_33 My jsme s brachou meli jen jeden psaci stul a stejne jsme psali ukoly na zemi - na stole byl neporadek 🙂)) Takze i bez stolu to jde, postel a skrin je jina 🙂)
Asi takhle, jsme v domě, máme plus 2 místnosti než vy. A nemáme v plánu dětem udělat 2 pokoje.
Z jednoho je pracovna, ze druhého šatna kombinovaná s hostinským pokojem a místem na cvičení. Starší občas držkuje, ale my dospělí pro práci potřebujeme klid a časté rodinné návštěvy neodlifrujeme na hotel. Chceme ten čas trávit společně.
A za naše rozhodnutí nás opravdu výčitky svědomí netrápí. Prostě nefungujeme jako rodiče, kteří dají dětem naprosto vše.
A i když si větší dům můžeme dovolit, neplánujeme to - chceme cestovat, dětem dopřát kvalitní vzdělání, podpořit je v jejich zájmech.
Vše je o vlastních prioritách.
P.S. Je fajn si vědomě užít toho, jak člověk právě žije. Jasný - sny jsou jedna věc, ale proč se užírat tím, co není momentálně dosažitelné, když si navíc v kruhu svých blízkých a ve zdraví užívá vlastně komfortní život.
3+kk mi nepřijde nic hrozného a nemyslím si, že děti potřebují každý svůj pokoj.