Je vlastní bydlení v budoucnu dostupné pro děti?

@anetka1701 No my těch pár let "luxusu", jak ty říkáš, prožili s miminama na MD/RD, takže z jednoho platu. Manžel ale díky tomu začal mít konecně aspoň trochu slušnej příjem, tak jsme to zvladli a ještě šetřili na nový auto. Do práce jsem se vracela za covidu, přesně po roce korony...to jsem pak říkala díky bohu, že už máme dva příjmy, všechno se začalo šíleně zdražovat...

@veroniquecz myslím si, že dobře už bylo. Mně je 45, mužovi 48. Máme děti 21 a 18. Mladší je postižený, takže celý můj produktivní věk jedeme víceméně na jeden plat. Syn vyžaduje 24h péči. Dostali jsme RD od rodičů, museli jsme vyplatit ségru ( ta má zaplaťpánbůh dneska svůj vlastní byt, jinak by jako samozivitelka byla hotová ) a za všechny ty roky jsme toho už spousty opravili, zrenovovali. Kdybychom si jako mladí vzali hypo, myslím si,že bychom ji splatili v pohodě. Jsem spořivá, jsme na vsi, nejezdíme na dovolené, hodně si vypěstujeme, maso máme svoje téměř vše. Jsou to roky dřiny, ale neměnila bych. Teď k mladým.
Je mi jich moc líto! Dcera je na VŠ, běhá na brigády, ale jako možnost vlastního bydlení jde mimo ní a jejího přítele. Ty miliony, na které vyjde dneska RD i na vsi, by v životě nesplatili.....😥. My ji vždycky budeme oporou a budeme jí pomáhat, ale nikdy ji nebudeme moci koupit její vlastní byt. Pro mladé je doba horší, ty startovací podmínky mají hrozné. Pokud nemají rodiče s tučným kontem nebo vyhlídky na to, že zdědí něco po babičce, tak budou chudáci ....

@etinka mám na to stejný názor 🫶 ať se tobě i dceři daří 🍀❤️

Zajímavá diskuze, nečetla jsem všechno, ale díky za ni! Jen přidám svou úsměvnou zkušenost...Žijeme bohužel ve státě, kde má pořád někdo pocit, že o něj musí být postaráno ze strany státu, že má přece na něco nárok! Po skončení mateřské jsem šla nahlásit začátek rodičovské a paní na UP se mě ptala, jestli chci vyplnit papíry na přídavky na děti...chvilku jsem přemýšlela....propočítala si to a řekla jí, že radši zase začnu na pár hodin týdně pracovat jako u prvního dítěte, že to vyjde asi o trochu finančně líp (a na přídavky si teda už nedosáhneme). Málem spadla ze židle, že ještě neviděla, že by si někdo vybral práci před přídavky 😂

@ai30 tím příkladem s čokoládou myslím tohle, citace Radkina Honzáka ze Seznamu dnes: “Co se týče peněz a statků, tak člověk nikdy nemá dost. I když má úplně nejvíc, tak chce ještě víc, pokud není moudrej.” A dále v článku zmiňuje, že lidé jsou chamtivý, mají to v genech. Myslím si to samé, měla jsem možnost pozorovat dost dětí, už těch malých dětí, které ač byly přecpané sladkostmi, tak koukaly druhým do talíře, jestli ostatní nemají víc.

@etinka
@veroniquecz Je to tak, bohužel. Při současných cenách mladí lidé pokud nezdědí, nemají šanci na vlastní bydlení. Byt 70m2 za 7 a víc milionů by kupoval fakt leda blázen...jako mzdy rostou...ale ceny nemovitostí rostou mnohem větší rychlostí a opravdu se utrhly ze řetězu. Jako kdy v minulosti byla situace, kdy rodina dala i víc jak polovinu svého měsíčního příjmu za bydlení? Naši rodiče za bydlení platili kdysi v řádu pár stovek...za potraviny (vč.obědů ve školce/škole) taky dnes 4-členná rodina dá min.+-15000 měsíčně, když jó šetří, když se chce stravovat kvalitně a zdravě a nenakupuje 95 % ve slevách, tak i přes 20 000.

Dnes i ceny nemovitostí jsou hrozně. Ale...kdyz jsme byli mladí, bezdětní, makali jsme jako blázni, abychom našetřili. Já se stěhovala od rodičů v 19 a kupovala s přítelem, za tehdejší peníze, byt na malém městě. Když mi bylo 24, rozešli jsme se těsně před již naplánovanou svatbou. Byt jsme měli předělaný, vybavený. On se chtěl vrátit zpět ,, domů,,. Vzal si našetřené peníze, nově koupenou fabii , a já si nechala byt. Za těch pět let jsme toho stihli hodně, ale hlavně hodně šetření. Já jsem už měla dvě práce, on bral přesčasy. Na dovolené jsme byli dvakrát. S novým partnerem jsme se pak rozhodli jinak. Cena nemovitosti v tu dobu skokově stoupla, prodala jsem byt, koupili jsme pozemek na vesnici, vzali hypo za tehdejších 5,5% úrok a nechali se prolustrovat bankou hlava nehlava. Tenkrát šílený proces. Stavěli jsme dům na pozemku zarostlém bezinkama, každý metr hlíny odkopali ručně, sami jsme postavili dílnu, ploty, sezení, každý stromek jsem tu sama zasadila, každý, obrubník jsme položili spolu. Stále jsem měla dvě práce. Povedlo se nám zaplatit hypo a říkali jsme si, už nikdy víc. Konečně jsme se rozhodli vzít a mit dítě, které jsme odkládali, až bude lépe. Zjistila jsem, že jsem těhotná chvíli po svatbě, kterou jsme si platili sami (naštěstí se nakonec něco vrátilo v darech). Po doplaceni hypo jsme ale byli na nule, manžel měnil práci, na výbavičku jsem si musela vydělat druhou prací. Narodil se nám syn ( až později jsme zjistili jak moc je nakonec nemocný a kolik péče bude potřebovat). Já si přivydělávala celý rodičák a to s dítětem v náručí ( syn byl neodložitelné dítě) . Plánovali jsme druhé dítě. Domek nám začal být těsný a rozhodli jsme se vzít druhou hypo na malou přístavbu. Základy nám pomohl betonovat můj táta a můj brácha, stejně tak základovou desku. Pár dnů po tom, co jsem hladítkem uhladila poslední část, jsem zjistila, že jsem těhotná. Dveře do přistavené části jsme ze stávajícího domku probourali, když už byla dcera na světě. Hypotéku platíme dodnes. Snažím se co nejlépe starat o nemocného syna jezdit po terapiích , k tomu si dodělávám školu a chodím alespoň na půl úvazku do práce ( po dobu, kdy je syn ve škole). Většinou mi je předhazováno, že nemám chodit do práce, ale starat se o potřeby dětí, že tohle tempo nemohu dlouhodobě zvládat a pod. Asi bychom v té chvíli dosáhli na přídavky na děti, ale stejně .. takto máme pár tisícovek navíc, jsem mezi lidma, získávám praxi. Ano, někdy jsem pořádně utahaná ( dojíždím s dětmi do školy, do své školy, do práce i na vzdálené terapie, k lékařům,jsem pořád v poklusu). Ano, někdy toho mám dost, už mi není dvacet. Ale to nejhorší se už snad chýlí ke konci, má škola. Ikdyž bych ráda další, kvůli rodině to vzdávám a do dalšího studia už prostě nepůjdu. Hodně se nám tím uleví - mě bez zkoušek, učení, seminárek a dalších prací, praxí a pod., manžel si nebude muset přehazovat šichty v práci, snad se občas sejdeme společně doma, dcera se vyhne hlídání u prarodičů ( kam nechce), nebudu děti okrádat o můj čas, ušetřím za dojíždění. Také jsem se rozhodla, že na jaře ukončíme jednu synovo terapii ( po mnoha letech toho už máme oba dost), ten čas buď budeme trávit prostě jen spolu nebo zkusíme nějaký kroužek v nejbližším městě - ale už jen jako zábavu, ne jako povinnost. Mnoho let, vlastně po celou dobu, se snažíme pracovat na tom, abychom hlavně slušně bydleli, tedy hlavně naše děti. Oželeli jsme tak dovolené, drahé koníčky, opravdu jsme roky jen a jen pracovali. Ano, máme dům, nemusíme se strachovat o střechu nad hlavou, a jsem za to moc ráda. Řešíme totiž tolik problémů kolem děti, hlavně kolem nemocného syna, že řešit ještě bydlení, tak by mě asi kleplo.
Uznávám, že to dnešní mladí nemají jednoduché, ale my jsme také neměli. Makali jsme jako šrouby, měla jsme dvě práce, manžel hledal lepší místo, chodil na přesčasy ( i teď maká, aby měl slušné odměny, protože jsou až 50% platu), sem tam jde na melouch, aby nám přilepšil. Snažíme se využít zahradu, takže pěstuji, zavařuji, krmím, množím a pod.., taky šiju oblečení ( baví mě to), nakupují skoro všechno v akci, šetřím kde se dá,abych pak děti vzala na výlet. Ale když si vzpomenu na mé dětství? Bylo to dříve jinak? Naši také dřeli na chalupě, pak jim sousede sedící na lavičce před domem, záviděli kybliky jablíček či brambor, když se to neslo domu.
My už na další nemovitost nevyděláme. Manžela trápí zdraví,já pečují o děti a zahradu. Víc síly nemáme, než na stávající zaměstnání. Promarnili jsme , hlavně kvůli manželovo obávám o budoucnost,několik příležitostí na koupi ,, levných,, nemovitostí ( šlo o pozemky, byt, chatu, i dům). Ceny hodně stouply, příležitosti jsou fuč, smůla, no. Holt jsme to narozdíl od jiných nevyužili. Manžel si teď trhá hlavu. Ale báli jsme se mít další hypotéku, byli jsme hodně zodpovědní,manžel se pak už bál kvůli dětem ( co kdybychom nezvládali splácet, dnes by se to hravě splácelo samo z pronájmů). Když už jsme něco našetřili, zhoršil se zdravotní stav syna a začali jsme raději platit drahé terapie. Pak covid, místo dovolené jsme koupili bazén na zahradu ( pomáhá také synovi k rozvoji pohybu. Ale miluje jej i dcerka. Teď měl syn zlomenou nohu a bazén nám pomohl jej opět postavit na nohy). Zazdili jsme pak i koupi kousku lesa a raději zaplatili FTV, báli jsme se tolik zdražení energii a že to pak neutáhneme..... popravdě mě to, že nemáme někde kus pozemku, tím myslím zahradu , louku, les, strašně mrzí. Byl to můj sen, měla jsem vymyšlený rozvoj, novou práci s tím spojenou, po čase podnikání, jednou i možnost určitým způsobem pracovat pro syna, jistotu pro dceru. Tohle bohužel padlo a s tím i můj sen o samostatnosti ( nebýt zaměstnancem). Teď už jsme bez šance, nejsem schopná ušetřit větší částku, takže sen házím za hlavu ( ve sportce asi nevyhraju). ...ale vážím si toho, co máme. I to jsme získali poctivou prací a pílí, odříkáním. A opravdu nám to vytrhlo trn z paty, protože takto bydlet s nemocným dítětem, je prostě fajn oproti panelákovému bytu. Jsem odprostěna od problémů, dohadování se sousedama nebo od bouchání na topení ( kvůli dupání, křiku, pračce puštěné v noci a pod ). Díky bohu, že jsme do toho tenkrát šli tak po hlavě a nečekali. Dnes bychom už určitě dům nezvládli postavit, z mnoha důvodu.

Moje máma koupila byt 3+1 za 500 tisic v privatizaci někdy kolem roku 2002, na prazskem sidlisti. Kdyby tech bytu koupila vic, tak ted je asi tezce za vodou. Ale i tak měla štěstí jako kráva. Tohle už se opakovat asi nebude.

@marketa11112 Mi přijde, že fakt skoro všichni, co se vypracovali a dokázali pořídit si bydlení relativně mladí, tu pak píší: "strašně jsme makali, dvě práce, furt přesčasy, žádná dovolená"...no pravě. A co "normální" život? Pokud něco chceš mít, tak máš makat jak mezek 16 hodin denně, odepřít si jakékoliv radosti, žít jen pro práci, z ruky do huby, ale hlavně že bude na barák? Přiznám se, já bych tenhle styl života prostě nedala. To není stěžování, ale konstatování faktu. Nejpozději po pár měsících bych se zhroutila. Není to pro každého....a fakt teda obdivuji každého, kdo tohle dá třeba po dobu 5 a víc let...

@ninive211 V porovnání s tou relativně krátkou dobou, kterou potřebuješ na vypracování se, je pak ten "normální život" mnohem delší a je s mnohem méně starostmi. Taky mám za sebou pár let práce "od nevidím do nevidím", dnes pracuju jen na část úvazku, protože chci a protože už nemusím makat tak, jako dřív. Jo, není to asi pro každýho, ale kdo si na to netroufá, tak pak nemá fňukat, že nemá totéž, jako Máňa odvedle.

@ninive211 ale tak to přece je, ne? Já neměla dvě práce, ale spíš tři (normální práci, přesčasy na služby, záchranku). Mám jasné životní priority (cestování, možnost kdykoliv vypomoct své/manželově rodině, vzít je na dovolenou, zaplatit plot nebo nový telefony nebo cokoliv, zdravý životní styl, kůň) a proto nebydlím jako správná doktorka v novostavbě baráku (a jsem na klinice skoro jediná), ale v šedesátimetrovém bytě v padesát let starém paneláku. Protože buď bych musela pracovat ještě mnohem víc než pracuju (a už těch 60 hodin přesčasů mi v 37 vlastně vadí) nebo bych si z těch ostatních radostí musela víc ukrojit a to nechci. Ano, mám vlastní bydlení a byt jsem koupila někdy 2015 za 670000, protože byt z exekuce a protože blbý sudety. Ale i to je racionální volba, jednak jsem tu doma a druhak to, co mě nejvíc v medicíně baví, se dá dělat asi v deseti nemocnicích v čr a tady je poměr cost/benefit fakt výhodnej. Ale je to otázka priorit. Pro někoho je ten barák životní cíl a lecos mu obětuje, proto někoho je to cokoliv jinýho a pak si ale nemůže stěžovat, že ten barák nemá.

@drep Já mám pravě priority srovnané, barák se zahradou k životu nepotřebuji a moje představa života není být od rána do večera, víkendy svátky v práci. To by pro mě byla noční můra, ne život...
Švagr, když byl dítě, tak ho de facto vychovavala babicka, protože rodiče "stavěli barák". Nikdy nebyli na žádné dovolené, nebyli u moře ani nikde jinde třeba v ČR v hotelu...pořád jen barák, práce, zvířata...jeho máma pak onemocněla rakovinou, opakovaně se jí to vracela, nakonec tomu podlehla v 60...nikde pořádně za svůj životnebyla, nic nepoznala, jen práci. Táta žije sám ve velkým baráku, všechny čtyři děti se rozutekly do "světa", doma na rodné vesnici nikdo nechtěl zůstat. Jedna ségra šla za manželem do j.Čech, druhá mladší je "do větru", žije a pracuje v Praze a cestuje, dokud je mladá, mladší brácha se s rodinou rozkmotril kvůli přítelkyni, která rodičům nesedla, protože byla "co na srdci, to na jazyku", žijí v Ostravě v bytě a "domů" jen na Vánoce, protože s tátou po smrti mámy není řeč a je z něj jestě větší morous, nez býval...

@ninive211 jenže tak to prostě je. Pokud. Vím, že barák nezdědím, ale chci ho, mám pěkné bydlení jako prioritu, tak na tom prostě musím makat. My jsme měli s mužem společný cíl a zvládli jsme to. Bydlíme a máme hezké zázemí pro děti. Moc nám to pomáhá, život v paneláku si s našema dětma neumím představit, byl by to očistec. Takhle to jde, zvládame, mám prostor pro cvičení a dítětem, na pomůcky, můžeme mít zvířata a nemusím řešit canisterapie. apod. kraviny, mohu se soustředit na důležitější věci. U nás to dává smysl i zpětně, jako kdyby nám ten život byl doslova naservírovaný přesně takový jaký je. Doufáme, že postupně půjde cestovat i s našima dětma a snažíme se teď pro to zase něco dělat. Ikdyž to nebude jednoduché a nikdy to nebude stejné jako v běžných rodinách. Ale snad se to povede. My s manželem víme, že už nikdy nebudeme sami, cestování ve dvou jsme si holt neužili, třeba to bude jednou dobré i ve čtyřech. Nebo ne a budeme sedět na rybách a válet se u rybníka na desce, kdyby syn nic jiného nezvládal. Ani to mi nevadí.
Pro mě je bydlení důležité. Mám jistotu, že se nebudu muset trmácet s dětma a věcma rok co rok jinam, nemusím řešit špatnou náladu sousedů, klepání na topení, protože děti dupou a křičí, pračku si pustím klidně o půlnoci, vyběhnu na zahradu a utrhnu čerstvé bylinky do polévky, děti se vycachtají v bazénu a v relativním bezpečí je mohu nechat hrát na terase. Když se rozhlédnu, jsem šťastná a fakt pyšná na to, že jsme to dali a nikdy nás nenapadlo to vzdát. Pravda je, že my nemáme jistotu v dědictví, na to jsou v rodině jiní machři. Jistota je jen to, co jsme zvládli dát dohromady sami před dětma. Na víc už sílu nemáme, čas musíme věnovat dětem. Práci, abychom je uživili a připravili je co nejlépe do života ( peníze u nás teď žerou terapie, cvičení, doprava, pomůcky ).

@95newmommy2020 Kdyby, kdyby...tchán měl možnost koupit koncem devadesatek se známým napůl barák ve vilové čtvrti, známej-doktor, že by si tam udělal ordinaci Nakonec se lekl rizika a couvl, tchán sám na to neměl...dnes má ten barák hodnotu tak 25 milionů. Moji rodiče měli kolem r.2000 možnost koupit byt v novostavbě, ale nelíbila se jim představa, že by po 40 si museli vzít úvěr ze stavebka na 15-20 let (tatka měl nadstandardní výplatu, rodinný rozpočet by to tehdy zas tak extra nezatížilo). Protože přece "v životě si nikdy na nic nepůjcili, na vše si nejdřív našetŕili"... nakonec si stejně v 50 brali půjčku na opravu baráku po babičce (teď tam bydlí ségra, barák ofiko patří mamce).

@ninive211 Proc mam pocit, ze vsemi temi, kteri nekolik let meli dve prace, tei prace nebo nekolik brigad pohrdas a mas pocit, ze jejich zivot stoji, jak v minulosti tak i dnes, za velky kulovy? Vzdyt vsichni tito jsou dnes da se rict vysmati, neresi kazdou korunu, nehrouti se z uroku ani z cen bydleni, berou vsechno tak jak je a nepadaji do depresi.
Porad se tady nektere vracite do minulosti, popisujete vase rodice, jak si nikdy na nic nepujcovali, jak meli strach z uveru a tim padem nic nekupovali? Tohle je davno pase, doba je jina, rodice maji bydleni vyresene, neni o cem diskutovat a srovnavat, oni nemaji povinnost resit bydleni svojich deti nebo i vnoucat.
A dalsi vec, i kdyz je to uz mimo tema bydleni, zminujes, kolik rodiny vydaji za jidlo, pises 15.000 - 20.000 korun mesicne. Ja nevim, nase peticlenna rodina (ok, mladeti jsou dva roky, takze odpada treti stravne ve skolce/skole) se vejde do 10.000 Kc. Ano, travim v kuchyni hodne casu, varim, pecu ale kupuji kvalitni potraviny, zakladne potraviny, polotovary doma temer nemivam, kupuji lokalni, sezonni veci, kolikrat jsem ty nakupy sdilela na zdi i s cenami.
Ale jak pisu, tohle je mimo tema, na jinou diskuzi.

@jelenice_zavodnice To se mýlím a nevimm kees přišla na to, že pohrdání...opakovaně jsem psala je svým způsobem obdivuji, ale že já bych to tak nikdy nechtěla. Jestlis k tomu přišla z toho posledního příspěvku z rodiny, tak to spíš byl popis toho, jak mnozí "pro barák" obětovali život...a že takových lidí znám (spíš teda z generace starší, našich rodičů, my mileniálové máme už ty priority jinde).
Jestli se vlezete s jídlem do 10 000, tak jste dobří. U nás denně nechám v albertu 200 za pečivo a sunky +něco navíc a ono to padne k večeři. Jako dvacku neutratíme, ale těch 15 určitě, mám děti žrouty 😀 A to ještě nejsou v pubertě...
Ono těch 15 000 pro 4 na měsíc, to je na osobu denně 145 Kč/den (v průměru) a to v době, kdy jen meníčko na oběd seženeš za tuto cenu spíš jen výjimečně, jogurt stojí 15 Kč, 1 žitný rohlík 9 Kč, 100g kvalitní šunky v akci min.24 Kč, o ceně ovoce a zeleniny ani nemluvím, fakt není nějaká závratná částka (na ty meníčka chodíme výjimečně, párkrát za měsíc, jinak nám vařím "krabičky", ale v práci třeba většina kolegů chodí na obědová meníčka denně)

Tohle je fakt téma na širokou diskusi. Dočítám teď. Ono je to i o tom, jaké kdo má možnosti. S názorem, že každý se může vypracovat, aby nezáviděl Máně odvedle,nesouhlasím. Všichni nemůžou být doktoři a právníci. Někomu prostě učení nejde, tak je to prostě prodavačka a i kdyby seděla celé noci někde u knížek, tak maturitu nedá nebo dá maximálně tu s odřenýma ušima. Tudíž zůstane v práci, kterou může dělat a od toho se odráží plat ....🫣
Bude to šikovná ženská, ale prostě v životě si nebude moci dovolit si třeba pořídit vlastní byt, natož dům protože na něj prostě nevydělá. Když vedle sebe nebude mít zase chlapa, co vydělá desítky tisíc měsíčně. Takže to není o tom, že by nechtěla, ale prostě to nejde.....🥴

@ninive211 ale my třeba neobětovali celý život. Bydlíme už dost let, splácíme tedy malou hypo, ale splácíme, to ano. Víc jak nájem to opravdu není spíš méně. Je nám 40, máme spoustu let před sebou. Děti jsou malé. A myslím, že se jich hned tak nezbavíme, syna asi nikdy. Takže máme čas na to, abychom zažili ještě spoustu věcí. Malé děti by si to stejně nepamatovaly. Teď musíme vyřešit , pro nás velmi důležité, auto. A pak už snad bude dobře a budu se moci soustředit více i na zážitky pro děti, které jsou dražšího rázu. Prostě budeme šetřit dál. Kdyby jsi teď viděla naši předsíň a kuchyň, tak tě asi klepne. Všude rajčata, papriky, hrušky, jablka ....prostě sklizeň ze zahrady, kterou jsem obrala těsně před tím, než u nás začalo mrznout. Tímhle ušetřím hodně peněz a vše pak obratem vrátím do potřeb dětí. Už dávno nežijeme jako při stavbě domu, to bych dětem neudělala.

@dasasa1 neberu to jako obhajobu. Jen vysvětluji, jak to má každý postavené jinak. Já jako dítě nechápala mé rodiče a postupem času si uvědomuji, jak jsem převzala některé ty jejich manýry, potřeby jistoty apod. A to jsem chtěla být úplně jiná. 😉. A vlastně jsou u nás v rodině takoví všichni....bydlení mají všichni jako prioritu. Mému muži nikdy na statcích nezáleželo, byl trochu do větru, ale přišla obrovská změna po narození našeho dítěte. Bydlení bere jako prioritu, hned za tím jsou veškeré potřeby dětí. V tomhle ohledu se úplně změnil. Jsem za to moc ráda.

Rovnou se přiznám, že jsem to nečetla celé. 😀 je toho moc. Každopádně je fakt, že oproti jiným národům jsou Češi extrémně posedlí vlastním bydlením. A bez vlastního bytu/domů mají pocit, že v životě zklamali. Podívejte se i do jiných států: vlastní bydlení není samozřejmostí ani omylem! Lidé žijou v nájmech a jsou v pohodě. A víc než u nás. Asi je to v nás zakořeněné ještě z minulosti. Mám dojem, že vlastní bydlení je pro většinu Čechů alfa a omega jejich života.
Taky jsem tak přemýšlela...Já měla to štěstí, že moji prarodiče měli nemovitosti a jak babičky umřeli, zdědili to moji rodiče=oba jedináčci. Jeden dům v Olomouci prodali, část peněz dali mě i sestře a já to v roce 2013 použila na základ hypotéky. Kupovala jsem 3+1 v paneláku v Praze. V té době ten byt stal necelých 2,4mil. Úplně směšné že. 😀 peníze od rodičů byla necelá 1/3. Hypoteční úrok lehce přes 2%.
V dnešní době bych ten byt prodala tak za 6mega určitě, možná víc (dělala jsem zdařilé úpravy za určitě 500tis). Nedovedu si představit být ve stejné situaci dnes: nemovitosti jsou neskutečně drahý, úrokový sazby někde jinde. Asi bych do toho v dnešní době nešla.
Teď bydlím v zahraničí, máme s přítelem barák v pronájmu a uvidíme, jestli budem kupovat něco svýho. Přítel by chtěl, ale už je starší a peníze teď nejsou úplně top. Starší syn handicap, takže zatím nepracuju a uvidím, kdy budu moct. Pražský byt pronajímám. A doufám, že se tam jednou s chlapem a dětma vrátím. :S
Ale jak říkám: být ve stejné situaci jako před 10 lety s dnešníma cenama a urokama: zůstala bych v klidu v nájmu.
Fakt to není ostuda m

@me_druhe_ja rozhodně není ostuda bydlet v nájmu, ale pro člověka ne úplně finančně gramotného nebo takového, který nemyslí finančně dlouho dopředu to může být docela past. V ČR nejsou takové důchody, aby z nich jeden důchodce mohl úplně v klidu zaplatit nájem a ještě mu zůstalo dostatek na vše potřebné. Pro dva vydělávající lidi je nájemní bydlení v pohodě, jenže když odejdou do důchodu a jeden z nich třeba zemře nebo musí být umístěn do ústavu, je druhý na hranici chudoby, pokud nemá slušné celoživotní úspory. A přesně to je důvod, proč většina lidí vidí jako důležité vlastnit nějaké bydlení. Samozřejmě i provoz velkého domu může být nad síly jednoho důchodce. Ale tento, když má dům ve vlastnictví, má stále možnost ho část pronajímat nebo ho celý prodat a z prodejní ceny pak slušně žít v něčem menším.

@jajulin To je další úskalí jak vlastního bydlení, tak i nájmu ve stáří...Češi nejsou moc ochotní se uskromnit a jít do toho menšího. V zahraničí je právě běžně, že když zůstane samotná seniorka, pokud má problém s příjmem, jde bydlet třeba do 1+1, aby to utáhla, protože jí to stačí. U nás přesto spousta starších lidí zůstává bydlet ve stáří bydlet sama ve velkém starém, nerekonstruovaném baráku, kde jen roční provoz je stojí vyšší desítky tisíc. Do menšího nepůjdou, protože jsou zde zvyklí celý život, pak je to vyjde i hůř než pronájem menšího bytu. Jinak samozřejmě je sebevražda zůstat bydlet na stáří ve velkém nájemním bytě od soukromého pronajímatele, který za 2+1 chce třeba celý důchod.

@etinka nevim, proc mas Ty i jini automaticky pocit, ze vypracovat se = vystudovat. Znam par velmi sikovnych remeslniku, kteri nemaji nouzi o zakazky a ziji si stejne dobre, jako vystudovany VS. To jen tak na okraj.

@somalicats je to tak. Kamarádka že ZŠ má vysokou školu, našla si přítele, který je tuším truhlář. Dostal nabídku jít pracovat do Rakouska. Žili tam cca 4 roky, ona i když má VŠ, dělala za barem jelikož i nich naše školy neberou. Nakonec dělala po známosti asistentku ve firmě kde ten její přítel. Za tu dobu si něco nasetrili a vrátili se zpátky do ČR. On dělá sám na sebe, je šikovný o práci nouzi nemá, občas jede třeba na 14 dní do Rakouska vydělat ještě něco navíc. On má,, jen,, vyuční list, ona VŠ a když mi říkala, že ji někdy nabídli práci za 20 tisíc, tak jsem se pousmála. Takže dneska jsem ráda za to, že se mají dobře i šikovní řemeslníci nebo celkově lidi, kteří nemají školy, protože já si nemyslím, že člověk, která nemá tu maturu nebo VŠ je hloupej. Jako, ne vždy to platí, ale to samé je i u lidí co má VŠ, kolikrát neumí uvažovat, hlavně selským rozumem 🙂

@somalicats jenže dneska ani šikovný řemeslník nebude mít šanci splatit několik milionů za byt či dům, to jen na okraj.....raketově vzrostly veškeré náklady na život, o materiálu na stavbu ani nemluvím. Před dvěma roky nás stála nová střecha 300 tisíc....dnes bychom byli tak na 450....😔

A druhá věc je ta, kolik těch šikovných řemeslníků je dneska...prostě tohle nejde napušalizovat. A fakt nejde napsat, že se někdo vlastní pílí vypracoval a může to udělat každý. Nemůže.

@ninive211 chtěla jsem poukázat hlavně na to, že důchodce bez úspor a vlastního bydlení je v mnohem nevýhodnější pozici než důchodce s vlastním bydlením. Velikost bydlení a ochota se ve stáří stěhovat je individuální záležitost a úplně nesouvisí s tématem. Prostě důchodce s vlastním bydlením buď náklady sám utáhne (protože neplatí nájem, jen energie) nebo má MOŽNOST prodat, tzn. získat větší částku na jiné výhodnější bydlení. Tuhle MOŽNOST důchodce v nájmu nemá. Max. může platit o pár pětistovek menší nájem, když se přestěhuje z většího do menšího. Ale co když nezvládá z důchodu platit ani malý 1+1? Vždyť i malé byty v nájmu stojí dnes majlant.