"Jdeme k babičce a k dědovi a oni otevřou dříve, než malý stihne zaklepat na dveře. Případně otevře tchán a ne tchýně, jak by si přál. Tak to teda ne, zavřít dveře a znova. Když se sprchujeme, tak on musí pustit i vodu, jinak se může zbláznit," popisuje svou každodenní rutinu Zuzka.
"Já mám asi nejhoršího čerta. U nás je to opravdu někdy na psychiatrii (mojí). Pokud náhodou není po jejím, je slyšet i ve vedlejším městě. Například jedeme ráno do jeslí, krásně spolupracuje, vše funguje, umyje se, obleče, nachystá si batoh na chodbu. A pak přijdou na řadu boty. Chce si je obout sama. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že si je obouvá naopak. Vztekem by je už pomalu roztrhala, rudne, křičí, rozčiluje se, nějak se nám to nakonec podaří, já celá upocená, a ještě jsme ani nevyšly z domu. Následuje čepice (bože, ať už je léto). Ona musí prostě sama. Krásně si ji umí nasadit, ale už je rozladěná z botiček. Nejde jí to. Scénář stejný, šlehne čepicí o zem. Křik, nervy, další rozčilování se. Až jí u úst pění sliny. Tak já začnu zase svůj monolog... Naštěstí ho pochopila. Jdeme do auta, samozřejmě bez čepice, jen s kapucí. Od domu k autu se dá jít dvěma směry, logicky běžně chodíme tím, co je blíž. Samozřejmě dnes madam potřebuje jít tou delší trasou. Sedne na zem, křik, opět nervy. Já už jsem zoufalá, naštvaná, funící lokomotiva. Jdu pro ní. Čapnu ji přes rameno, ona vyvádí, lidi se otáčejí. Sedneme do auta, já vysvětluji a paní má na tváři najednou úsměv, jakoby se nic nestalo," vypráví Simona.
"Chystáme se do školky, ona si vytáhne z koše na prádlo špinavý kabát, že ten chce. Povím, že ne, protože je špinavý, a že si má vzít svetr a na něj bundu s kapucí. Hned cirkus, vřískala, bundu i svetr nejdřív hodila na zem, potom je šla dát do skříně, abych je náhodou nenašla. Tak jsem se oblékla, obula, otevřela dveře a povídám jí čau: 'Já teda odcházím.' Hned byla u mě i s bundou a svetrem. Potom zas začala řvát ve školce, protože tam nechtěla být. Dobře, že nezačala bít děti okolo, které si s ní chtěli hrát," vysvětluje Lucie.
"Ten můj, když není po jeho, tak si lehne na zem a čeká. Když se k němu přiblížím, tak kope nohama. Zásadně se nám to stává, když někam spěchám a nemám čas ho tam nechat ležet. Tak ho vezmu do náruče, on sebou dál háže, kope. Po cestě, abych si odpočinula, tak ho občas na tu zem položit musím. Minule tam stojím nad ním, s pohledem 'do blba' a čekám, dokud se neuklidní. Okolo nás šli jednou policajti a křičí na mě, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám, že ano, že jen malý protest. To jen ten můj takhle vyvádí?" ptá se Iva.
Vzdorovité dítě
Ne, nedělá to jen ten tvůj. Ani ta tvoje. Čtyři maminky, čtyři děti. Všechny ve věku 2 roky a čtvrt. Nejkrásnější věk. Čas na malou maturitu z exorcismu, nasazení sedativ (matce, ne dítěti) a koupi kvalitního brnění. Tu poslední položku kvůli sousedům, kámoškám a nebo jen kolemjdoucím, kteří se dokážou nekonečně pohoršovat nad tím nevychovaným, rozmazleným a nevyzpytatelným děckem. Ať už se okolí tváří jakkoliv rozhořčeně, období vzdoru neboli první puberta jsou (bohužel) normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývinu dítěte. Začíná okolo roku a půl a vrcholí v třetím roce.
Najednou máte pocit, že toho vašeho malého zlatého andílka někdo vyměnil. V této době dochází ke vzniku vlastního "Já" dítěte, dítě začíná rozlišovat svoje potřeby od svých přání. Začíná se prosazovat, používat já chci, já nechci, já sám. "Minule spadl. Když se mu něco stane, tak chce jen mě. Manžel ho zvedl a on dostal hysterák. Tak si znova lehl na zem a čekal, dokud ho nepřijdu zvednout já," popisuje tvrdohlavou povahu svého mini puberťáka Zuzka.
Staly se záchvaty pláče, fňukání, hněv a trucování vaší každodenní realitou? Klid, nejedná se o projevy zlého charakteru, mocenský boj, nepřátelství vůči rodičům nebo důsledek chybné výchovy. Existují ale faktory na straně rodičů i dítěte, které prožívané období vzdoru ovlivňují.
Rodiče by se měli zamyslet nad projevy hněvu v rodině, kterých jsou děti svědkem. Stejně tak i nad svými reakcemi, když je vzdor dítěte rozčílí. Projevy vzdoru se mohou zmírnit dostatkem blízkého kontaktu. Dítě může "nastartovat" únava, ale i porušení denních rituálů, vyrušení ze hry a pokud ho neberete vážně, když se mu nedaří. Dítě už má svoje představy a přání. Ví, jak má mít seřazená autíčka, ze kterého talířku chce jíst apod.
Co dělat, když má záchvat hněvu?
Co můžete tedy reálně dělat, kromě vyčkávání, že to jednoho dne přejde? Snažte se dítě zapojovat do svých činností. Dávejte pozor na svoje chování. Pokud odhodíte boty do kouta po procházce, nečekejte, že vaše dítě je bude příkladně ukládat. Všechno dětem vysvětlujte a plánujte. Co je čeká, proč se to bude dít.
Příkazy a zákazy jsou sice potřebné, ale omezte jejich množství. I vás by vytočilo, kdybyste celý den poslouchali NE. Dejte dítěti pocit, že vám záleží na jeho názoru. Nepřikazujte, ale dejte mu vybrat ze dvou pro obě strany přijatelných alternativ. Dítě by se nemělo trestat, ale potřebuje podpořit a povzbudit. Mýty a legendy praví, že skutečně existují matky, které svoje vzdorovité dítě nikdy nepotrestaly. Neustupujte však ze svých požadavků jen proto, abyste měli pokoj. Chce to ocelové nervy a dítěti vše vysvětlovat a odůvodňovat.
Někdy stačí jednoduše odvést pozornost na nějakou oblíbenou činnost. Ale pokud už se dítě rozčiluje (odborně je v afektu), je potřeba ho nechat prožít své emoce. Nechlácholit, nerozmlouvat. Pokud hrozí, že i vy vybouchnete, radši se vzdalte. Vaše reakce by vlastně byla stejná jako dítěte. Nezvládli byste svoje potlačené emoce a neadekvátně byste je ze sebe vydávali ven. S vysvětlováním počkejte, dokud se dítě neuklidní.
Tolik k teorii, teď přichází na řadu praxe. Vaše reálné zkušenosti. Podělte se s námi o ně. Jak jste vy přežili období vzdoru? Co bylo nejtěžší a jak jste to zvládli? Ukažte ostatním maminkám, že v tom nejsou samy.
ten první příklad jakési zuzky mi připadá, že ani tak nejde o vzdorovitý chování, jako silná potřeba rituálů, která se rovněž objevuje v tomhle věku. a tam bych s dítětem asi moc nebojovala. to, že se budeme snažit rozvrátit dítěcí potřebu něco dělat přesně tak a ne jinak, mu tak trochu boříme jeho vnitřní svět jistoty a uvádíme jeho svět v chaos.