"Jdeme k babičce a k dědovi a oni otevřou dříve, než malý stihne zaklepat na dveře. Případně otevře tchán a ne tchýně, jak by si přál. Tak to teda ne, zavřít dveře a znova. Když se sprchujeme, tak on musí pustit i vodu, jinak se může zbláznit," popisuje svou každodenní rutinu Zuzka.
"Já mám asi nejhoršího čerta. U nás je to opravdu někdy na psychiatrii (mojí). Pokud náhodou není po jejím, je slyšet i ve vedlejším městě. Například jedeme ráno do jeslí, krásně spolupracuje, vše funguje, umyje se, obleče, nachystá si batoh na chodbu. A pak přijdou na řadu boty. Chce si je obout sama. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že si je obouvá naopak. Vztekem by je už pomalu roztrhala, rudne, křičí, rozčiluje se, nějak se nám to nakonec podaří, já celá upocená, a ještě jsme ani nevyšly z domu. Následuje čepice (bože, ať už je léto). Ona musí prostě sama. Krásně si ji umí nasadit, ale už je rozladěná z botiček. Nejde jí to. Scénář stejný, šlehne čepicí o zem. Křik, nervy, další rozčilování se. Až jí u úst pění sliny. Tak já začnu zase svůj monolog... Naštěstí ho pochopila. Jdeme do auta, samozřejmě bez čepice, jen s kapucí. Od domu k autu se dá jít dvěma směry, logicky běžně chodíme tím, co je blíž. Samozřejmě dnes madam potřebuje jít tou delší trasou. Sedne na zem, křik, opět nervy. Já už jsem zoufalá, naštvaná, funící lokomotiva. Jdu pro ní. Čapnu ji přes rameno, ona vyvádí, lidi se otáčejí. Sedneme do auta, já vysvětluji a paní má na tváři najednou úsměv, jakoby se nic nestalo," vypráví Simona.
"Chystáme se do školky, ona si vytáhne z koše na prádlo špinavý kabát, že ten chce. Povím, že ne, protože je špinavý, a že si má vzít svetr a na něj bundu s kapucí. Hned cirkus, vřískala, bundu i svetr nejdřív hodila na zem, potom je šla dát do skříně, abych je náhodou nenašla. Tak jsem se oblékla, obula, otevřela dveře a povídám jí čau: 'Já teda odcházím.' Hned byla u mě i s bundou a svetrem. Potom zas začala řvát ve školce, protože tam nechtěla být. Dobře, že nezačala bít děti okolo, které si s ní chtěli hrát," vysvětluje Lucie.
"Ten můj, když není po jeho, tak si lehne na zem a čeká. Když se k němu přiblížím, tak kope nohama. Zásadně se nám to stává, když někam spěchám a nemám čas ho tam nechat ležet. Tak ho vezmu do náruče, on sebou dál háže, kope. Po cestě, abych si odpočinula, tak ho občas na tu zem položit musím. Minule tam stojím nad ním, s pohledem 'do blba' a čekám, dokud se neuklidní. Okolo nás šli jednou policajti a křičí na mě, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám, že ano, že jen malý protest. To jen ten můj takhle vyvádí?" ptá se Iva.
Ne, nedělá to jen ten tvůj. Ani ta tvoje. Čtyři maminky, čtyři děti. Všechny ve věku 2 roky a čtvrt. Nejkrásnější věk. Čas na malou maturitu z exorcismu, nasazení sedativ (matce, ne dítěti) a koupi kvalitního brnění. Tu poslední položku kvůli sousedům, kámoškám a nebo jen kolemjdoucím, kteří se dokážou nekonečně pohoršovat nad tím nevychovaným, rozmazleným a nevyzpytatelným děckem. Ať už se okolí tváří jakkoliv rozhořčeně, období vzdoru neboli první puberta jsou (bohužel) normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývinu dítěte. Začíná okolo roku a půl a vrcholí v třetím roce.
Najednou máte pocit, že toho vašeho malého zlatého andílka někdo vyměnil. V této době dochází ke vzniku vlastního "Já" dítěte, dítě začíná rozlišovat svoje potřeby od svých přání. Začíná se prosazovat, používat já chci, já nechci, já sám. "Minule spadl. Když se mu něco stane, tak chce jen mě. Manžel ho zvedl a on dostal hysterák. Tak si znova lehl na zem a čekal, dokud ho nepřijdu zvednout já," popisuje tvrdohlavou povahu svého mini puberťáka Zuzka.
Staly se záchvaty pláče, fňukání, hněv a trucování vaší každodenní realitou? Klid, nejedná se o projevy zlého charakteru, mocenský boj, nepřátelství vůči rodičům nebo důsledek chybné výchovy. Existují ale faktory na straně rodičů i dítěte, které prožívané období vzdoru ovlivňují.
Rodiče by se měli zamyslet nad projevy hněvu v rodině, kterých jsou děti svědkem. Stejně tak i nad svými reakcemi, když je vzdor dítěte rozčílí. Projevy vzdoru se mohou zmírnit dostatkem blízkého kontaktu. Dítě může "nastartovat" únava, ale i porušení denních rituálů, vyrušení ze hry a pokud ho neberete vážně, když se mu nedaří. Dítě už má svoje představy a přání. Ví, jak má mít seřazená autíčka, ze kterého talířku chce jíst apod.
Co můžete tedy reálně dělat, kromě vyčkávání, že to jednoho dne přejde? Snažte se dítě zapojovat do svých činností. Dávejte pozor na svoje chování. Pokud odhodíte boty do kouta po procházce, nečekejte, že vaše dítě je bude příkladně ukládat. Všechno dětem vysvětlujte a plánujte. Co je čeká, proč se to bude dít.
Příkazy a zákazy jsou sice potřebné, ale omezte jejich množství. I vás by vytočilo, kdybyste celý den poslouchali NE. Dejte dítěti pocit, že vám záleží na jeho názoru. Nepřikazujte, ale dejte mu vybrat ze dvou pro obě strany přijatelných alternativ. Dítě by se nemělo trestat, ale potřebuje podpořit a povzbudit. Mýty a legendy praví, že skutečně existují matky, které svoje vzdorovité dítě nikdy nepotrestaly. Neustupujte však ze svých požadavků jen proto, abyste měli pokoj. Chce to ocelové nervy a dítěti vše vysvětlovat a odůvodňovat.
Někdy stačí jednoduše odvést pozornost na nějakou oblíbenou činnost. Ale pokud už se dítě rozčiluje (odborně je v afektu), je potřeba ho nechat prožít své emoce. Nechlácholit, nerozmlouvat. Pokud hrozí, že i vy vybouchnete, radši se vzdalte. Vaše reakce by vlastně byla stejná jako dítěte. Nezvládli byste svoje potlačené emoce a neadekvátně byste je ze sebe vydávali ven. S vysvětlováním počkejte, dokud se dítě neuklidní.
Tolik k teorii, teď přichází na řadu praxe. Vaše reálné zkušenosti. Podělte se s námi o ně. Jak jste vy přežili období vzdoru? Co bylo nejtěžší a jak jste to zvládli? Ukažte ostatním maminkám, že v tom nejsou samy.
Už je to tedy opravdu dost dlouho, ale když byla moje nejstarší dcera v daném věku, začaly být záchvaty na denním pořádku. Já chodila do práce a protože tehdy nebylo nic zvláštního, když v domácnosti žily dvě i tři generace, bylo mi řečeno, že žádné zařízení není potřeba, protože jsou zde babičky. Podotýkám, že babičky velmi přísné, nerozmazlovací (vlastní zkušenost). Přesto se stalo a slýchala jsem, že musím být trpělivá, že to přejde. Nepamatuji si, že by kterékoli z dětí v naší rozvětvené rodině (včetně mě) něčím takovým trpělo. Když jsme byli všichni doma, byla i tehdy výchova zcela v rukou babiček. Jenže já jsem viděla to, co ony ne. A sice, že je "brouček" vyloženě vydíral a celé situace zneužíval. Jednou se konečně stalo, že babičky nebyly doma a já měla svoje dítko ve svých rukou...."Pojď, teď to nemůžeš dělat. Oblečeme se a půjdeme ven." Okamžitý řev: "Já nechci! Nebudu tě poslouchat! Uááááááááááááá!!!!!!!!!!!!" Chvilku jsem se fakt snažila, ale pak jsem "broučka" chytla na zádech za tepláčky (byly to takové ty s laclem a kapsičkou), zvedla ze země, odnesla do kouelny, položila do vany a pustila studenou sprchu. Řev ustal, chvilku se lapalo z leknutí po dechu a od té doby se stačilo při náznaku jen zeptat, je-li libo koupel. Už navždy bylo po problému. U dalších mých dvou dětí jsem to vůbec použít nemusela. Byly pohodové. Osobnost dítka se sice tvoří a vyvíjí, ale dovolíme-li mu excesy, udělá je kdykoli a kdekoli s vědomím, že ustoupíme, abychom nebyly/i vystaveny/i veřejné kritice. Když není k dispozici přímo sprcha, stačí malá sklenička (1 dcl), nebo pistolka na vodu (to je třeba do obchodu nebo do parku). Tento výchovný prostředek mi doporučil můj strých, který byl dětským lékařem ORL a občas takto "krotil" dítka v ordinaci, protože jinak třeba hrozilo poškození sluchu při vyšetření. Vřele doporučuji. Tato metoda neubližuje, pouze krotí. 😉
@dobratp55 Dlouho se mi neudělalo z žádného komentáře tak fyzicky nevolno.
Doufám, milá maminko, ze když tebe něco trápí, máš jiný názor, nebo strach, taky někdo vezme lavorem po hlavě.
@jedna_krasomila To myslí paní vážně jako? Jako já na to čumím jako telátko.
@verunkaproch tak to je normální odpověď starší generace na to, jak by řešili jakýkoliv vztekání....akorátže tyhle lidi úplně nevěděj, že to na ty děcka stejně v dlouhodobým horizontu nefunguje. a pokud jo, je to špatně, protože jsme dítě v podstatě dokázali totálně zahnat do kouta a přimět ho, aby se nás bálo. třeba paní pozná, jestli bude mít krapet temperamentnější vnouče...🙂))
@normalnimatka No je to teda něco 🙂
@dobratp55 taky me nasi v detstvi parkrat supli pod studenou sprchu, byla jsem vztekloun. Nemam jim to za zle, proste se to tak tenkrat delalo, doktorka poradila ze jo. Nicmene s vadou reci s tim spojenou jsem bojovala do dvaceti. Takze asi tak k teto skvele metode. Btw, zajimalo by me, jak by se libilo vam, kdyby vam manzel na uklidneni zacal strikat do obliceje vodu, kdyz se vam neco nelibi a zlobite se na neho🤷♀️
K dětskému vzdoru je dnes povídání v rámci Kongresu pro rodiče
http://kongresprorodice.cz/kongres-duben-2018/z...
@dobratp55 výchovné metody tohoto typu mě naučily potlačovat/nevyjadřovat své negativní emoce a plnit to, co ode mě okolí očekává. Byla jsem vždy taková "hodná a bezproblémová holčička".
Problémy nastaly v dospělosti:
- byla jsem ochotná pracovat "do padnutí" (přece se očekává, že to a to splním)
- když se moje první dítě začalo hlasitě projevovat křikem/vztekem.... najednou jsem neuměla s ním jednat (znala jsem jen jediný způsob: nechat vybrečet na usínání; zastrašit, aby už neřvalo, když nevím, jak mu pomoct atd.)
- znala jsem jen "domluvit dítěti" (tedy přinutit ho dělat to, co chce dospělák) a teprve během rodičovství se učím "domluvit se s dítětem"
A taky to již potvrzuje současná psychologie https://psychologie.cz/jak-zachazet-s-negativni...
Moje tchýně taky "aplikovala" ledovou sprchu na svého tehdy malého syna( jak se mi přiznala), když mi doporučila, abych to mé tehdy cca roční holčičce udělala taky. Nevěřila jsem vlastním uším a v tu chvíli mi došlo proč muj muž koktá a zadrhává v řeči. 😲 to bych do té sprchy raději postavila tchýni😝
@dobratp55 Po Vašem komentáři se mi chce brečet....
Představuji si, jak tomu dítěti pod sprchou musí být 😥 Jak mu musí být, když řeknete jestli chce sprchu. Jak se musí bát. Jak lapal po dechu. Nikdy bych nedopustila, aby tohle moje holčička zažila. Nikdy.
nechápu jak může někdo fyzicky trestat dítě v rámci vycvičení :/ je teda pravda, že můj syn má období vzdoru teprve před sebou takže to neznám, ale viděla jsem na neteřích, že je to fakt občas hardcore. Nikdy bych nechtěla aby se mě můj syn bál.. :(
Tak já jsem si vzdorovitého chování s afekty vzteku užila s trochu starším dítětem než je zde popisováno,ale nebylo to o nic míň výživné pro mě jako rodiče a protože tyto stavy byly někdy i několikrát za den,někdy jsem byla večer ráda,že jsem přežila den.Jsem člověk,který má děti rád,klidně budu dětem 100 x za den vysvětlovat tu samou věc do doby,než jí pochopí a to jak kladnou,tak i zápornou. Své dítě,bych nikdy za vzdor do sprchy pod studenou nedala,ani bych mu nenasekala.Zrovna tak jsem nikdy nepraktikovala u našich dětí zavírání do pokojíku,kde by se mělo "vyřvat",vydupat či jinak uklidnit,pokud nebylo vyloženě ve věku,že si samo řeklo,že ted chce být chvíli samo. Třeba budu nebo jsem trnem v oku lidem za svoje názory a je mi to vlastně jedno. Malé dítě,které není emočně natolik vyspělé,že jinak,než vtekáním nebo válením se na zemi nedokáže jinak dát najevo že se zlobí,to stejně jinak dělat nebude. Maminky by si měli uvědomit,že mozek dítěte,malého dítěte jinak,než afekty jednat neumí. Vždycky se snažím vcítit do dítěte (podle věku) a říct si,jak bych já sama reagovala,když by mi něco nešlo. A ted ,když si ještě člověk představí,že dítě okolo 1,5 roku ani neumí pořádně mluvit,čili ani nevysvětlí,co ho tak šíleně rozčílí...At mi nikdo netvrdí,že žádná z maminek nikdy nebyla kvůli něčemu rozčílená...a ted si tak představte tu situaci,kdy vy jako dospělák něco nezvládnete,naštvete se a přijde někdo,kdo vás poleje studenou vodou,bude na vás řvát,někam vás bude vodit,případně vám jednu vrazí a ještě po tom všem po vás bude chtít ujištění,že už jste v klidu. Mě,dospělákovi to přijde trochu dost jako psycho. Se svým vzteklým dítětem jsem tyto situace řešila klidem. Svým klidem. přijala jsem fakt,že se dítěti něco nelíbí,nepovedlo a nebo že něco chce momentálně jinak,ale to se neděje a proto se pláče,křičí,leží na zemi nebo dupe. Nikdy jsem své dítě při afektu neopustila. Sedla jsem si na zem a afekt přežila s ním. Jen jsem tam byla,nemluvila,nevysvětlovala,nevyhrožovala a ani netrestala. Když dítě křičí,stejně nevnímá slova dospěláka. Když vztekání s křikem ustalo,většinou si dcera vlezla do postýlky a usnula.Na chvíli. A pak,pak to bylo,jako by se nic nestalo. Když trochu povyrostla a mluvit začala,po nějaké době chtěla rozebrat to,co jí tak hodně rozčílilo...,chtěla si o tom povídat.Ted,když je starší,je fakt,že je občas vzteklá,ale máme naučeno,že zlost se dá vybouchat třeba do polštáře,venku si zadupat. Má také naučeno,že ve zlosti nesmí ublížit nikomu druhému a ani sobě.
Tímhle "obdobím vzdoru" jsem si se synem prošla také. To, že kvůli něčemu protestuje by mne nerozhodilo, spíš mne znepokojovalo to, jak jej dovedly vykolejit některé jím nevymyšlené postupy, třeba jak je uvedeno na příkladech v článku. Širší rodina a sousedé jej braly jako nevychovaného s...... a kdoví jak mne. Mě to přišlo moc líto, protože jsem viděla jak je jinak citlivý a dovedl být i poslušný a komunikativní. A pak přišla ta chvilka jako by se sepnul nějaký spínač a už to jelo. Pak jsem jej detoxikovala po očkování a už během jednoho měsíce přišla taková změna, že nikdo v rodině nechápal. (Samozřejmě celá detoxikace probíhala déle.) Měl v sobě spoustu hliníku a rtutí z očkování a stačí se jen podívat co tyto obě látky dělají z nervovou soustavou. Když se podívám po dětech na hřišti, v obchodech, ... je mi jich líto. Bohužel moc často vidím stejné vzorce chování a nemyslím tím vzdor, neposlušnost nebo křik, je to určité "pnutí" nebo jak bych to pojmenovala.
@ivakalinova @olivoill @verunkaproch hlavní potíž je v tom, že dřív tohle bylo běžné - děti se "civilizovaly" podobně jako psi - metoda "cukr a bič". Spoustu rodičů ani nenapadlo, že by to šlo jinak - nikdy to totiž nezažili a ani to u nikoho jiného neviděli. "Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém", "Můj dům - moje pravidla", "Proč brečíš? Tak já ti jednu plácnu, ať máš důvod" .... To byly hlášky, které jsem slýchala v dětství od spousty různých rodičů (např. od kamarádek).
Když se dítě začne vztekat, tak u spousty rodičů vyplují na povrch jejich vlastní pocity z dětství, když se oni sami vztekali... Při velkém stresu se vypínají rozumové reakce a nastupují ty podvědomé - tedy naučené vzorce chování z dětství...
Navíc je potřeba si uvědomit, že tito rodiče se narodili v poválečném období a byli vychováváni většinou dost přísně. Moje babička hned po šestinedělí musela do práce, protože jinak by o ni přišla a nevyšli by s penězi. Děti odkládala do jeslí. Moje mamka v necelém půlroce dostala černý kašel a doktor doporučil ozdravný pobyt v horách. Babička s ní nemohla, tak jí svěřila svým rodičům, kteří v horách bydleli. Dcera se jí vrátila zdravá až v roce - o důsledcích narušení primární vazby se dřív nijak nehovořilo....
Jinak mamka nás měla a má ráda. Pokud jsme se "pohybovali" v daných mezích, bylo vše OK - v porovnání s mými kamarádkami jsme na tom byli s rodičema dost dobře (některé říkaly, že by si přály rodiče, jako mám já).
Těžko se to chápe někomu, kdo to nezažil....
@kamste To určitě chápeme, ale dneska by se to již objevovat nemělo a pokud by měla některá babička tendence takto radit, měla by být odkázána do patřičných mezí.
@verunkaproch samozřejmně. Jen jsem chtěla upozornit, že hlášky "Jak to mohla svýmu dítěti udělat" jsou dost zbytečný - ani ony už svou minulost nezmění a stejně to už nikomu nepomůže. Je snadné soudit. Málokdo ví, jak těžké je změnit ty zažité vzorce chování... Takový člověk musí totiž změnit i svoje vnímání dětí.
Já bych k tomu řekla "Jak tohle může v dnešní době někomu radit" a souhlasím s odkázáním do "patřičných mezí"
@kamste Ja myslím, ze bohate stačí někdy více užívat srdce, nez hlavu.
Vsechny matky se tady pohorsuji, pritom sprcha byla rada nejednoho lekare.
@jirina58 Kdysi sprcha byla radou nejednoho lékaře. Kdysi,ještě pamatuji,že se ve třídách ve škole sedělo s rukama za zády a nesmělo se pomalu hnout,nesmělo se pít,odcházet na toaletu a nesměli se nosit do školy džíny. Miminka byla do netuším jakého věku balena do zavinovačky stažením celého dítěte ještě před zabalením. Muži moc často nepomáhali v domácnostech a že sem tam nějaká žena dostala pár facek od manžela ,bylo brané jako standart..Mohla bych jmenovat donekonečna. Já žiju ted v jiné době a dát rozčílenému dítěti pro mě není standart.Pokud pro někoho ano,je to jeho věc,jeho výchova,jeho děti..
@finalaar Vase vzpominani je sice roztomile, ale jak jste se tady urcite docetla, sprcha zabira dodnes. Vsechno bylo, jak pisete, jen nevim, kde bylo standardem dostat od manzela par facek??? To bude zrejme nadsazka. Dnesni deti jsou navic uplne jine nez drive, casto diky volne vychove svych nevychovanych rodicu.
Každý má svůj styl výchovy a odsuzovat někoho že to dělá tak, jak mně se zrovna nelíbí, úplně neuznávám. Každopádně každé dítě je jiné a platí na něj jiné věci. U nás platí kompromisy domlouvání a když ne to tak prostě tvrději chytit za ruku a odvést do pokoje se vyvztekat. Samozřejmě záleží co je to za situaci kde jsme a proč taková situace nastala. Ale pokud nechce vypnout hru, když se má jít koupat nebo jíst tak prostě vysvětlení občas nepomůže.Také bych ne dítě nepoužila něco z čeho by mělo šok aby koktalo a podobně,ale nějak se ty hraice nastavit musí a jak už jsem psala na každého platí něco jiného
Tema ledova sprcha....Sama jsem v ni xkrat skoncila. Stejne moc nepomahala. Vztekala jsem se dal.. Otec nas bil a psychicky teror byl velice casty. Casto nam treba rekl, ze mame klecet v koute, nesmime si sednout, lehnout.. tak jsme tam.byly celou noc a 2..den sly do skoly. On na nas zapomnel.. Takze tady opevovana tvrda vychova asi neni vzdy k uzitku. Nemam k nim duveru (neverim nikomu) a sve deti jim nepujcuji, ac ted mame vztah normalni a deti by si chteli brat...
Začni psát komentář...
ten první příklad jakési zuzky mi připadá, že ani tak nejde o vzdorovitý chování, jako silná potřeba rituálů, která se rovněž objevuje v tomhle věku. a tam bych s dítětem asi moc nebojovala. to, že se budeme snažit rozvrátit dítěcí potřebu něco dělat přesně tak a ne jinak, mu tak trochu boříme jeho vnitřní svět jistoty a uvádíme jeho svět v chaos.