„Moje těhotenství probíhalo krásně a přirozeně. Stejně tak jsem si představovala svůj porod. Z představy o klidném a silném osobním prožitku z příchodu našeho dítěte na svět mě bohužel vyvedl zdravotnický systém. Cítím, že mi byl můj porod ukraden.“
Lze traumatům předcházet?
Psychologická stránka porodních prožitků je stále zásadnější i pro odborníky, kteří čelí nárůstům porodních traumat. Odhadem 9 % žen trpí po porodu posttraumatickým stresovým syndromem. Ovšem ještě v devadesátých letech bylo i renomovanými vědci prohlašováno, že neexistuje vztah mezi emocionálním a fyzickým prožitkem ženy během a po porodu.
Na základě informací, které o syndromu ukradeného porodu máme, je mylné se domnívat, že tímto traumatem utrpí ženy, které měly vyloženě komplikovaný porod či rodily císařským řezem. Stejně tak nelze tvrdit, že přirozený porod zaručí rodičce netraumatický zážitek. Například u žen, které si porod císařským řezem přály (z důvodu strachu z porodního prožitku), může být naopak spouštěčem porodního traumatu právě pocit bezmoci a potřeba být lékařsky kontrolována z důvodu obav o své zdraví a život dítěte.
Začínám rodit
„Několik dní před termínem porodu mi odešla hlenová zátka a druhý den jsem začala krvácet.
Na příjmu v porodnici se veškerý můj strach začal zhmotňovat. Mezi sténáním rodící ženy na příjmu mi lékař oznámil, že jsem zcela bez plodové vody. Dítě je v podstatě úplně na suchu a můj tlak je hrozně vysoký, takže mě dají na předporodní pokoj a během dopoledne se rozhodnou o dalším postupu.
Cítila jsem se rezignovaně a dokázala jsem si představit, že si i klidně nechám provést císařský řez. Hlavně ať je dcera v pořádku a co nejdříve se mnou. Ve strachu o to, co se bude dít, jsem musela vyplňovat již potřetí dokumentaci potřebnou k tomu, abych mohla porodit. Těhotenskou průkazku jsem totiž ve spěchu a stresu při odjezdu do porodnice zapomněla na botníku. Absence mé těhotenské průkazky vyvolala v místnosti doslova skandál a můj muž se pro ni musel okamžitě vrátit.“
Za okamžik vám řekneme, co se bude dít
„Na předporodním pokoji (hekárně) jsem bez jakékoliv informace o svém a dceřiném stavu strávila nejen celý den, ale i noc a následující dopoledne. S vědomím, že nemám plodovou vodu, jsem se strachovala, zda je miminko v pořádku. Neustále jsem apelovala na příchozí sestry, aby mi zavolaly nějakého lékaře, který mi řekne, co se děje. Vždy mi ale odpověděly, že lékaři mají hodně práce a není prostor na to, aby se se mnou setkali.
Vyslechla jsem si průběh porodů asi třiceti dětí - křik rodících žen v porodních boxech kolem, neustále svítící světlo. Stále jsem krvácela, stále jsem se dožadovala informací. Bála jsem se a byla jsem osamělá.
Konečně přišla mladá lékařka. Můj stav je dobrý, vody je dostatek, dcera je v pořádku, ovšem nesestupuje do porodních cest. Byla jsem vzápětí převezena na rizikové oddělení. Smířila jsem se se skutečností, že můj vysněný přirozený porod skončí nepřirozeným vyvoláním a zřejmě pro mě velmi bolestivě. Toužila jsem po tom, aby moje těhotenství konečně skončilo. Tu noc jsem po velmi dlouhé době spala klidným a hlubokým spánkem a ráno před vizitou jsem měla dobrou náladu a odhodlání.“
Dnes se narodí moje dcera
„Ranní vizita v čele s primářkou oddělení mi skutečně sdělila, že mi porod ihned vyvolají, jelikož tomu nic nebrání. Sama jsem se lekla své radostné reakce, ale skutečně se mi ulevilo. Již dnes budu mít dceru u sebe a všechno tím skončí. Byla jsem odhodlaná zvládnout naprosto cokoliv. Dostala jsem tabletku na vyvolání porodu. Při další kontrole mi bylo řečeno, že mě okamžitě vezou na porodní sál, jelikož se dobře a rychle otvírám.
Bez upozornění mi lékařka provedla hamiltonův hmat, který byl mimořádně bolestivý a prorazila mi plodovou vodu. Zdravotní sestře oznámila, že má do karty zapsat, že voda praskla spontánně. To mě trochu zarazilo a začala jsem být pozornější.
Dnes si uvědomuji, že přesně tenhle okamžik zapříčinil to, co se po zbytek porodu odehrávalo - měla jsem potřebu být neustále ve střehu, protože kdykoliv jsem se uvolnila, někdo mi provedl něco bolestivého a něco, co jsem nechtěla. Přesně to bránilo celému porodu v tom, aby probíhal přirozeně.“
Syndrom nepostupujícího porodu
„Na porodní sál mě museli odvézt na vozíku, protože už jsem nemohla chodit. Kontrakce byly velmi silné. Tam na mě už čekal muž, se kterým jsme byli konečně spolu a sami. Když jsem si lehla na porodní lůžko, toužila jsem mu hned říct, jak vše probíhá a co se děje. Do toho přiběhla porodní asistentka, která na nás hystericky křičela, že jí chybí nějaký z těch padesáti papírů, které jsme už asi třikrát vyplňovali.
Během následujících tří hodin byly kontrakce prakticky neustávající. Já během nich ztratila orientaci v čase a prostoru, jelikož jsem nebyla schopna změnit polohu a ani otevřít oči.
Při další prohlídce mi lékařka udělala další hamiltonův hmat. Následně mi byl nabídnut epidurál. To mě dle mých teoretických znalostí z knih přivedlo k myšlence, že jsem otevřená natolik, že přichází poslední porodní fáze a dle některých studií by epidurální anestezie mohla porod urychlit. Tak jsem, ačkoliv jsem to původně nechtěla, souhlasila.
Bylo mi oznámeno, že anesteziolog je na gynekologickém oddělení dnes první den. Muž bez výrazu v tváři a pozdravu mě s pomocí lékařky ohnul v pase a vyhodil manžela z porodního sálu. Snažila jsem se sdělit, že takto ohnutá nemohu dýchat. Byl to další důvod k nedůvěře v to, co se děje. Ale stále jsem byla odhodlaná přežít všechno.
Po zavedení epidurálu se mi hodně ulevilo, jelikož kontrakce zeslábly. Mohla jsem se dobře nadechnout a otevřít oči. Když jsem se vzpamatovala, viděla jsem, že to celé trvalo sedm hodin. Napila jsem se a snažila jsem si srovnat myšlenky, změnit polohu, promluvit s mužem, zeptat se sestry, jak porod probíhá. Sestra mi oznámila, že mi zavádí oxytocin, protože kontrakce ustaly. Sestra mi řekla, že se nemám bát, že to pomůže. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno to, co jsem o zásazích do porodů četla, se mi právě stalo. Že všechny ty léky, které jsem během těch několika hodin dostala, mi způsobily totální otupění, neschopnost se hýbat a totální rezignaci mísící se se zlobou. Zlobou hlavně sama na sebe, že jsem to vše dopustila.
Ještě než se kontrakce začaly znovu pravidelně rozbíhat, přišla do pokoje lékařka, která mi rázným hlasem oznámila, že pokud budu takhle pokračovat, udělají mi císaře. Nechápala jsem, kde je chyba. Ona mi vysvětlila, že neumím dýchat a tak se moje dítě pokaždé, když při kontrakci lapám po dechu, dusí, což mi instruktážně ukazovala na monitoru. Snažila jsem se tedy dýchat dle toho, co mi ukazovala sestra a u toho pozorovat nabíhající číslíčka na monitoru. Po několika sekundách ale lékařka vykřikla, že už toho má dost a provede okamžitého císaře.
Než jsem se rozkoukala, sestra mi natahovala na nohy punčochy. Vrátil se zpátky anesteziolog. Klesla jsem hluboko do porodního lůžka, ze kterého se stal vozík na převoz na sál. Byla jsem odevzdaná.“
Akutní císařský řez
„Chlad a prudké světlo operačního sálu, dýchací maska. Byla jsem smířená s tím, že to nepřežiju. Věděla jsem ale, že je dcera v pořádku.
'Ježišimarja,' vykřikla lékařka krátce po oznámení své asistentce, že začíná operace. Lekla jsem se. Byla to přesně ta chvíle, kdy vám během mikrosekundy projede hlavou tisíce katastrofických scénářů včetně vlastní smrti.
'Tady je teda tuku, to je hrozný.' Lékařka se s operačním týmem dělila o svůj dojem z mého právě rozříznutého břicha. Zřejmě tuším, co bude dnes doma vyprávět muži. Já jsem nedokázala porodit svou dceru, ona má legraci z toho, že jsem tlustá.“
Absence bondingu – narodila se mi?
„Narození mojí vysněné dcery se odehrálo s podivným pocitem houpnutí a ulevení páteři. Vyndali ze mě dvou a půl kilové stvoření, které místo na má prsa, jak jsem si přála, odnesli někam za roh. Slyšela jsem, jak tiše pláče, spíš kňučí jako štěňátko.
Věděla jsem alespoň, že je v pořádku.
Místo poporodní euforie a radosti, že jsem po tolika hodinách bolesti porodila holčičku, jsem další hodinu nehybně ležela na sále a čekala, až mě zašijí.
Dceru mi přinesla lékařka ukázat. Vypadala jinak, než jsem myslela. Nemohla jsem se jí dotknout, jelikož jsem měla všude hadičky a na tváři masku. Řekla mi, že je zcela v pořádku, má plné apgar skóre, nic jí nechybí. Hlas té pediatričky byl první hezká věc za celou dobu.“
Po porodu
„Nemohla jsem mluvit, měla jsem hroznou žízeň, mohla jsem hýbat jen očima. A strašně mě bolelo břicho.
Myslela na mé nesplněné přání, že po porodu budu mít dceru na břiše. S mužem si ji budeme prohlížet, budeme poprvé spolu. Těšila jsem se na to, že pro něj budu statečná, že ocení, jak jsem přivedla na svět jeho dceru.
Místo toho mi dceru přinesli asi po pěti hodinách přiložit, ale já jsem stále ještě nemohla ani zvednout ruce, abych ji pohladila nebo držela. Snažila jsem se ji pořádně prohlédnout. Byla tak malá, ale nemohla jsem udržet oči, bylo mi hrozně zle.
Jako náhradu za okamžik, kdy jsem chtěla s mužem sdílet chvíli narození naší dcery, jsme si psali SMSky. V nich jsme každý s ohledem na toho druhého polykali své zklamání. Ukradli mi porod, ukradli mi chvíli, na kterou jsem čekala.
Ač jsem se snažila vyrovnat se situací, pořád jsem cítila, že jsem neporodila. Vztah k dceři jsem si budovala víc jak rok. Ačkoliv jsem se o ni dokázala dobře starat, až po tak dlouhé době jsem konečně začala cítit větší lásku a chvilky štěstí v její přítomnosti. Dny a noci jsem se ale zase trápila tím, že jsem špatná, protože necítím to, co bych měla. Než jsem se naučila si dceru užívat, byl jí rok pryč.“
Proč vzniká syndrom ukradeného porodu?
- Doba bondingu byla zkrácena, nebo bonding vůbec neproběhl. Ideálně by měl bonding trvat alespoň jednu hodinu, tzv. „zlatá hodinka“.
- Žena při dlouhém či bolestivém porodu získá pocit bezmoci.
- Žena nabyde pocitu, že bez lékařské péče by sama neporodila a že nebyla u zrození svého dítěte samostatná.
- Pokud z nějakého důvodu neproběhl porod tak, jak si přála. Například u jejího porodu nebyla osoba, kterou tam chtěla mít. Nebylo jí dopřáno rodit v poloze, jaká jí byla příjemná.
- Častým spouštěčem nepohody bývá taky nějaký druh konfliktu s personálem porodnice.
- Nedostatečná komunikace personálu k rodící ženě. Neupozornění předem na zákroky, které jí budou provedeny, často vede k pocitu bezcennosti, zneužití.
Projevy syndromu ukradeného porodu
Příznaky porodního traumatu se mohou dostavit okamžitě po porodu, nebo přijdou i po delší době. Některé ženy získají pocit selhání ještě v porodnici, jiné začnou zážitek analyzovat až v domácím prostředí - často až po šestinedělí, kdy žena zůstává s dítětem osamocená a má prostor více přemýšlet jak o porodu, tak o svém vztahu k dítěti.
- Ženy často cítí pocit viny, že nebyly schopny porodit tak, jak si to představovaly.
- Viní se z toho, že nebyly schopny ovládnout svoje projevy. A ačkoliv nechtěly, nechaly si dát léky proti bolesti.
- Cítí pocit viny i ke svému dítěti, že ho nechaly samotné. Že s ním nemohly být po jeho narození.
- Maminky si dokola přehrávají porodní zážitek a snaží se analyzovat, kde se udála chyba, která vedla ke komplikaci.
- Žena často k dítěti necítí lásku, jakou očekávala. Časté jsou potíže s kojením, nedostatečnou tvorbou mléka. Žena si hledá vztah ke svému dítěti složitěji a třeba i několik měsíců.
Fyzické projevy traumatu přicházejí později
Často jsou to bolesti v oblasti jizev, které při porodu vznikly, bolesti pánevního dna. Bolest pochvy a hráze často cítí i ženy, které nerodily vaginálně.
Ženy, které porodily akutním císařským řezem (již ve fázi vypuzovací), mívají syndrom ukradeného porodu nejsilnější. Často jim zůstává pocit, že vlastně neporodily. Mívají stále pocit těhotenského břicha, nadýmání, tvrdnutí. I v důsledku přeříznutí bříšních svalů při operaci či poškození nervů v oblasti jizev jim zůstává velké břicho delší dobu.
Když takové článku čtu, jsem velice šťastná za to, i když jsem rodila akutním SC, byl příchod na svět Anežky pohádkový, dokonce i bez bondingu, po kterém jsem toužila. A i přes to, že jsem v šestinedělí hodně kvůli sekce plakala, tak teď vím, že jsem z něho mohla mít takový příšerný zážitek a nemám.