Dětský spánek je vlastně velmi jednoduchý, jen my rodiče jsme ho ještě nepochopili 😀
PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Dáme si takovou malou anketu, co říkáte? 😀
Já si vybírám Žrouta prosím ✌️
#maminka #materstvi #chciabyvsechnosnedly #jidlonenifuj
PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Dech beroucí i obyčejný.
Takový byl můj dnešní den.
Dnes jsem mimo jiné, seděla v čekárně na rentgen. Nic zajímavého se nedělo, dokud se můj zrak neupřel na matku s dítětem. Chlapečkovi mohlo byt něco málo přes rok. Krmila ho přesnídávkou a povídala si s ním.
Říkáte si, proč Vám to píšu.
Většina z Vás ještě malé děti v tomto věku má, takže víte přesně jaké to je.
Píši Vám to proto, že v jednu chvíli, jsem tu matku musela pozorovat.
Bylo to ve chvíli, kdy vzala do náruče svého synka a začala ho houpat a zpívat mu.
Nejdřív mě napadlo, proč to dělá, vždyť je mezi lidmi.
A hned vzápětí mi došlo a "proč ne?"
Její synek prostě v tu chvíli potřeboval utěšit a zřejmě byl na zpívání své mámy zvyklý.
Kdy jsme vlastně jako mámy přestaly naslouchat svým dětem, co potřebují a začaly se soustředit na to, aby nás okolí přijímalo a chápalo?
Aby všechno, co děláme mělo odezvu, bylo respektováno a mělo obdiv.
A hlavně, bylo správně a podle pravidel.
Podle cizích pravidel.
Ekologické plenky, antikolikové lahvičky, veselé dětské nádobí se zvířátky.
Správné míry, slovní zásoba, přetočení na bříško ve správný čas.
Venku se nekřičí, nepobíhá, nesměje nahlas.
Na cizí lidi se neukazuje a nemluví se příliš nahlas o něčem, co by mohlo být trapné.
Dudlík se schovává do kapsy, protože je fuj a o plenkách se po prvním roce nemluví.
Všechny děti přeci mají být po prvním roce bez plen.
Život dle tabulek. Dá se poměřit, spočítat, srovnat.
Při pročítání všech těch manuálů o dokonalém uspávání a receptů na hladké pyré bez kousků jsme zapomněly respektovat naše děti takové jaké jsou.
Zrzavé, uplakané, hlučné, emotivní, tvrdohlavé a nádherné malé bytosti, které jsou originální a přicházejí na tento svět plné očekávání.
Když vidí poprvé slunce, dotknou se trávy, zastudí je sníh a zjistí, že nijak nechutná.
Když si poprvé kýchnou, protože je zašimrá chmýří v nose. A zašklebí, když ochutnají nové jídlo.
Poprvé usnou samy bez náruče a tlukotu našeho srdce.
Poprvé udělají krok bez držení se naší ruky.
Zažijí tisíce poprvé.
U některých budeme a u jiných ne.
Ale dokud nás potřebují u svých "poprvé" mít, buďme za to vděčné.
Houpejme je, zpívejme jim a ukažme jim, že být svůj není nic, za co by se měly stydět.
Protože tím, že jsou něčím odlišné, jiné, než ostatní, tím úžasněji budou všechna svá poprvé vnímat.
A my budeme mít to štěstí, že u většiny z nich budeme s nimi.
Monika <3
PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
#maminka #uzasne #poprve #matersvi #nasedeti
Tento týden je pro mě takový divný.
Nevím, kam se má ubírat.
Minulý týden byl u nás ve znamení nemocí.
Já jsem bojovala s chřipkou, dvě nejmladší dcery byly celý týden doma také nemocné.
Postupně se k nim přidávala vždy jedna ze starších s nějakým zdravotním neduhem.
Týden před hodně zásadní zkouškou ve škole, kterou mám dnes.
Týden, který jsem i přes horečky a nemoc, snažila sebe donutit k učení.
Dnes v noci se Nicolka budila více, než kdy jindy. Přijde mi to už téměř pravidlem, že v den, kdy mám něco důležitého, se děti budí častěji a tak o nějakém vyspání na zkoušku nemůže být řeč.
Naštěstí ráno proběhlo více méně v klidu a já se tak snažím ještě doučit, co mi zbývá. Ale o tom psát nechci.
Kdybych si měla vybrat jednu radu, kterou bych jako máma ocenila nejvíce, nebyla by to ta, jak správně dítěti obléct dupačky, jak ho uspat, vykoupat ani jak ho naučit zavázat si tkaničky.
Stačila by mi jen jedna.
NĚKDY TO NEPŮJDE, JAK BY SIS PŘÁLA.
To je největší pravda, pokud jste máma.
Kolik z Vás se ráno chystalo do práce, mělo plnou hlavou schůzek a povinností a ve chvíli, kdy jste dopíjely vlažnou kávu se ve dveřích objevila Vaše dcera nebo Váš syn s bolestným výrazem ve tváři. Jeden pohled, jeden dotek a celý den se obrátil vzhůru nohama. Horečka, bolest bříška, zlé sny.
Místo domluvené schůzky s kamarádkou, jste strávily dopoledne v čekárně dětského lékaře.
Místo oslavy narozenin, jste celou noc své dítě držely v náručí a na čele se Vám rýsovaly vrásky nad zlostným číslem na teploměru.
Všechny tyhle situace známe velmi dobře.
Vždycky budou součástí toho kým jsme a jakou roli jsme si vybraly.
A stojí to za to <3
#maminka #bytmamoujenarocne #tezkanoc #nicnejdepodleplanu #stojitozato
PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Na každý začátek se často zapomíná.
Na první moment, kdy jsme držely v náručí naše dítě. Jak jsme byly zaplavené nejen láskou, ale i strachem a panikou.
Na první přebalení, kdy jsme nevěděly, co s ohnutými nožičkami a jak správně plenku zapnout, aby nepadala nebo nebyla moc těsně.
Na první koupání, které trvalo s přípravami hodinu, i když samotná koupel sotva pár minut.
Na první krmení, kdy ještě i dlouho po něm, jsme nevěděly, zda má naše dítě dost mléka, nestrádá a něco mu nechybí.
Na první uspávání, převlékání, první příkrmy.
Všechno co bylo tehdy poprvé se nám dnes zdá tak běžné a samozřejmé.
My "zkušené" mámy často na ty "nezkušené" působíme suverénně, jako by to všechno byla vlastně brnkačka.
Ale zkušené jsme tím, že jsme měly možnost dělat spoustu omylů a chyb a naučit se, dělat to správně. 🙂
#blogmamy #maminkacz #bytmamou #milovatjeabatse #nazacatku
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Venku se stmívá a někde na světě je někdo, kdo právě teď v tuto chvíli, se chystá na romantický večer ve dvou.
Dnešek by měl být výjimečným dnem.
Masivní propagace Svatého Valentýna je naprosto všude.
Plyšáci, čokolády, srdíčková lízátka, dokonce i potraviny online nabízejí sýry ve tvaru srdce.
Nesmím zapomenout na oděvní firmy, které nám nabídkou svůdného prádla zdůrazňují, že dnešek je opravdu výjimečným dnem a je potřeba ho řádně oslavit.
Dokud jsem byla mladá, milovala jsem svátek lásky opravdu hodně. Těšila jsem se na něj, sháněla dort ve tvaru srdce a plánovala romantickou večeři.
Postupem času jsem začala Svatého Valentýna vytěsňovat a začala jsem se soustředit na jiné významné události v mém životě.
Možná dnes nedostanete box roztomilých čokoládek ve tvaru srdíček, i když víte, že by Vám je Váš muž koupil, kdybyste si o ně řekla.
Možná nedostanete pugét stovky růží, které by Vám vyrazily dech.
Možná nedostanete ani nějaké sexy prádlo v koketní taštičce.
Možná letos bude prvním rokem, kdy opravdu žádná valentýnka nenajde cestu do Vaší poštovní schránky.
Ale některé roky dostanete sladké potěšení, stejně jako kytici růží a určitě si některý rok užijete romantickou večeři při svitu svíček. Jen Vy dva.
A jiné roky zůstanete doma v pyžamu s miskou oříšků a oblíbeným seriálem v televizi.
Jsou ale dárky, které s postupujícími roky neztrácejí na lesku a kouzlu. Naopak nabývají hodnoty a důležitosti.
Pokud každý den naleznete ucho, které Vás vyslechne a nejen Vás, ale i Vaše srdce.
Pokud každý den naleznete oporu a dodání odvahy k tomu být dobrá máma, spisovatelka, zahradnice nebo milující přítelkyně.
Pokud každý den naleznete ruku, které se můžete chytit a milující náruč, do které se můžete schoulit.
Čokoládová srdíčka, roztomilé kartičky, květiny jsou krásné, roztomilé, něžné.
Překvapení v restauraci jsou také krásná.
Ale jen to, není láska.
Láska je péče, strach, který o Vás druhý má.
Láska je upřednostnění druhého před sebou samým, když to potřebuje víc.
Láska je nevzdat to, padat dolů i stoupat. Nacházet naději i tam, kde není.
Nevím, co dnes na Svatého Valentýna dostanete ani čím Vám Váš partner vyrazí dech.
Na tom nezáleží.
Pokud každý den nalézáte pocit, že jste milované a důležité, ten nejkrásnější dárek dostáváte bez ohledu na datum, měsíc a rok.
Protože láska není o tom předstírat jeden v roce, jak moc se milujete a jak důležití pro sebe jste.
Láska je o zbývajících 364 dnech, kdy slunce nesvítí, obloha je občas zatažená a o romantice nemůže být ani řeč.
Těch 364 dní, kdy vedle Vás pořád ten druhý je.
Když ho potřebujete.
Monika♥
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Až se dnes na konci dne zeptáte sama sebe a já vím, že to uděláte...děláte to každý večer a já to dělám také.
Už během dne se ta otázka přikrádá pomalu a číhá za Vámi za rohem kuchyně, kde jste nestihla uvařit teplou večeři.
Je schovaná v dětském pokoji, kde jste možná příliš přísně trvala na úklidu ve chvíli, kdy už toho na vašich ramenou leželo příliš.
Plíží se pomalu, ale jistě a večer až všechno utichne s objeví a Vy jí budete čelit.
Až se samy sebe na konci dne zeptáte, jestli jste dobrá máma dnes jste dělala vše správně..odpověď většinou bude, že NE.
Místo ANO, Vám budou znít v hlavě myšlenky jako "Měla jsem, mohla jsem, kdybych..."
Nezáleží na tom, co se ten den přihodilo, stále máme pocit, že musíme být lepší, že to co jsme udělaly nebylo dost dobré a my nejsme dost dobré mámy.
Když bychom se ale zeptaly našich dětí, jaké jsme mámy, pravděpodobně byste dostaly tu samou odpověď, kterou dostávám denně já od svých dcer:
"Jsi nejúžasnější máma na světě!"
A to jsem neudělala nic výjimečného...
Přesto v nás naše děti vidí hrdinky, které jim připravují oblíbená jídla, chystají svačiny a přikrývají je večer, zatímco spí...
Ano, máte pravdu. Tím, že dáte své dceři do boxu ke svačině kousek čokolády nezastavíte kácení lesa ani vymírání ohrožených druhů.
Svět venku neovlivníte nijak, pojede si dál svým tempem.
Ale jeden malý svět uvnitř Vašeho dítěte ovlivníte hodně a uděláte z něj hezké místo plné klidu, štěstí a bezpečí.
A až se na konci dne zeptáte, jestli děláte dost, neodpovídejte si.
Podívejte se kolem sebe a vezměte do náručí své děti.
V tu chvíli bude každá odpověď zbytečná.
Monika<3
#blogujeme #mk_academyblog #modrykonik#maminka#zbytecneotazky#milujije
Vždycky mě zajímalo, co by bylo tématem schůzek rodičů. Kdyby měli možnost se scházet. Bez dětí, v nějakém příjemném prostředí.
Na tom asi nezáleží, protože když konečně jdeme někam sami, tak je jedno, jestli do sklepa, k popelnici nebo do Hiltonu, že.
Jestli by se bavili o nových moderních koších na plenky, kočárcích, probírali zoubky a vyměšování. Barvu, velikost, četnost.
Podle mě, by si objednali víno(někteří i tvrdý alkohol) a jen by na sebe zírali.
Rodiče, si totiž vzájemně nic vysvětlovat nemusí.
Všichni víme, jak to je.
A závěr?
Ten je myslím jasný✌️
Pěkný večer 😀
"Člověk míní a život mění."
Všichni tohle známé přísloví známe, někteří trochu osobněji, než jiný, ale pokaždé je to právě ŽIVOT, který nám dokáže, že to on tu velí.
U mě to dokazuje už pár měsíců. Někdo by řekl, zbytečný strach z diagnosy nádoru, která byla nad slunce jasná, že je nesmyslná.
Dokud ale opravdu neslyšíte: "je to negativní, rakovina to není.", jste schopni tomu uvěřit. A to dokonce do takové míry, že kdyby mi lékařka řekla, že mi zbývají tři měsíce života, uvěřila bych jí a naplánovala si rozlučkovou cestu kolem světa.
Nakonec jsem plánovat musela maximálně rodinnou oslavu na to, že se vlastně nic neděje.
Týden ve strachu a otupění, pravda, kdo by se nad tím pozastavil a zvedl obočí.
Já ho zvedla.
Minulé pondělí.
Pár slov, obyčejný mail.
A o pár dní později, jsem s taškou plnou léků vykračovala z ambulance.
Chronický zánět žaludku, který je nutný přeléčit.
Co na tom může být. Každého přeci občas bolí žaludek. V dnešní době, kdo nemá problémy?
Jenže pokud se běžné problémy zvrtnou v záchvaty, kdy málem nabouráte sousedovi auto a jídlo se pro Vás stane strašákem, je na tom asi opravdu "něco."
A to něco se už snažím druhý týden vyléčit.
Slova sestry mezi dveřmi, která mi předávala plán s rozpisem léků, jak je brát a kdy, které po jídle, před a s ním, jsem nebrala vážně.
"Bude Vám asi dost špatně. A budete hodně unavená."
Mávla jsem nad tím rukou, špatně už mi teda bylo často, rozhodně jsem zvyklá po žlučníkových záchvatech na nějakou bolest a nejsem typ, který skuhrá.
Kombinace tří antibiotik a dvou inhibitorů se ale zdá, že má svou hlavu. Opravdu.
Musím říct, že tohle je i na mě dost.
Několikrát denně se svíjím v křečích, podnikám neoblíbené výlety na záchod a na jídlo se ani nemůžu podívat.
Jako novoroční dieta to funguje skvěle.
Ale proč Vám to píšu. Nemáme tu přeci zdravotnickou skupinku a každý máme to své "bebíčko."
Chci tím říct je jednu věc.
Život si vždy udělá co bude chtít a někdy se musíme jen pokusit, držet s ním tempo.
Příliš nepadat a snažit se jen klopýtat.
A když už k pádu dojde, rychle se zvednout a pokračovat původním směrem.
A nebo směr změnit, protože nikdy nevíte, které klopýtnutí bude to pravé, rozšíří Vám obzory a díky němu, po jiné cestě najdete něco úžasného.
A tak pokaždé, když máte pocit, že jste dneska něco nezvládla, že jste zase selhala a zklamala, pamatujte si, že každé klopýtnutí nemusí být nutně selhání a i to nejkratší zastavení, má smysl.
Někdy mnohem větší, než si myslíme.
Protože život, ten má mnohem větší smysl, než nám někdy dochází. A vždy si dělá, co chce.
Monika <3
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
Být mámou je záslužné a měly bychom na sebe být pyšné.
Hlásají jedním dechem barevné titulky, které se nám snaží dodat sebevědomí.
Tím druhým nám ale zarývají do srdce dýku a zlostně s ní kroutí.
Stačí jen jen nadpis, jedna fotka, jeden důkaz, že být mámou je tak snadné a jednoduché. Jeden post na instagramu nebo twitteru.
Dokonalé těhotenské bříško a tryskající štěstí z těhotenství ve chvíli, kdy vy objímáte záchodovou mísu dnes už po desáté a modlíte se, aby Vám zůstaly nějaké vnitřnosti.
Štěstím naplněné záběry z porodního sálu, zatímco Vy s rozmazanou řasenkou, celá zpocená sotva popadáte dech a nemáte ani dost sil na to své dítě pochovat.
Roztomilé momentky miminek a batolících dětí a samozřejmě jejich nadšených rodičů a přitom Vy máte pod očima kruhy, že byste se na nich mohla houpat. Pláč Vašeho dítěte, který trvá hodiny a hodiny z Vás vysává život a večer padáte únavou do postele. První rok přežijete a pak směle do období vzdoru.
My všechny máme chvíle, kdy to prostě nezvládáme a všechno se nám sype pod rukama.
Kdy zakřičíme nebo jen letargicky sedíme a díváme se do prázdna.
Chvíle, kdybychom si přály říct nebo udělat něco jinak, hlavně ne tak, jak jsme to udělaly.
Jak často ležíte večer v posteli a přemýšlíte o tom jaký jste měla den? Třeba o tom, proč dnes Vaše děti měly hranolky místo brokolice, když dobře víte, že jste neměla tolik práce na to ji uvařit?
A stejně jste ji neuvařila. Neudělala jste žádný dokonalý, poctivý oběd nebo večeři. Jen jste ohřála jídlo.
Mohla jste strávit hodinu přípravou oběda, také jste mohla počítat do deseti a nevybuchnout a také jste mohla si udělat čas na desátý namalovaný kruh v pořadí během hodiny.
Mohla jste to všechno.
Jenže také jste musela někdy na záchod nebo si jen odpočinout.
Je to médii, která nás sice zahrnují fakty o tom, jak každá máma má chvíle, kdy není dokonalá, ale zároveň nám tu dokonalost pořád ukazují a nabízejí. Tím v nás vyvolávají pocit, že sice je normální být v legínách a s culíme místo dokonalého outfitu, ale také, že jiná máma to dokázala a proč tedy ne Vy?
Chvátala jsem domů a cestou jsem se stavila ve fastfoodu. Už jen cestou tam jsem měla výčitky a přemýšlela o všech těch mámách, které zrovna dnes uvařily dětem poctivý, domácí oběd, zatímco já objednávám u hladového okna.
Moje dcery byly nadšené, měly skutečnou radost.
A já měla skutečné výčitky.
Nikdy nedokážete přesně vyjádřit, jaké jsou to pocity, být mámou. Je to totiž opravdu velká spousta pocitů, které bychom nikdy necítily, kdybychom jimi nebyly.
Uprostřed noci, jen s tikotem hodin, hledáme spřízněnou duši někde na internetu. Někoho, kdo také sedí sám a drží v náručí dítě.
Nebo stejně jako Vy běhá pro mokré plenky a snaží se srazit horečku, která bere Vašemu dítěti úsměv a Vám přidává vrásky, jednu za druhou.
Hledáme někoho, kdo prostě napíše: " Je to náročné, dneska to nestojí za nic, taky to znám."
Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.
Chceme jen pocit sdílení.
Jenže nestojíme o sdílení dokonalosti, protože té je málo.
Každé takové mámě, která poslala do světa svou dokonalou fotku, kde v natáčkách ve vlasech servíruje jablečný koláč, by vzkázala tolik věcí.
Třeba to, že každý takový obrázek způsobil někomu bolest a pocit méněcennosti.
Sdílejme spolu realitu, která někdy nemusí být krásná na pohled se stejnou vášní, jakou sdílíme dokonalost.
Protože obě stránky toho "být máma" si zaslouží být vidět a ruku v ruce s realitou, která nás někdy vyčerpává, jde dokonalá láska, kterou nám naše děti přinášejí.
Monika <3
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA BLOGU: www.blogmamy.cz
NEBO NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
Milí čtenáři i čtenářky tohoto blogu,
Na sociálních sítích se už hromadí přání blogerek a blogerů k Novému Roku a ani já nechci zůstat pozadu.
Pokud se ale i toto přání pojmout po svém. Tak jako vždy.
Když se rok s rokem sejde, bilancujeme. Tak nějak přirozeně postupem času s posledními dny starého roku, těsně předtím, než se přehoupneme do roku Nového.
Křivdy, rány, bolesti, šťastné okamžiky, slzy radosti I smutku.
To vše najednou máme před sebou na podnose a probíráme se jednou událostí za druhou.
Bilancování má prý hluboký smysl.
Dokáže nám připomenout to, co bychom chtěli zažít znovu a zároveň bychom se měli poučit z těch chvil, které už opakovat nechceme.
Vteřiny po půlnoci vyhlížíme s nadějí, že další rok bude jiný. Lepší, méně uspěchaný, snazší, konečně bude tím NAŠÍM rokem, na který čekáme.
Určitě jste dnes dostali nebo dostanete spoustu přání, ve kterých Vám odesílatel bude přát hodně zdraví a štěstí do Nového roku. A splnění všech Vašich snů.
Já Vám chci popřát něco jiného.
Bilancování jako takové, nemá vlastně žádný smysl.
Vezmete si čistý list papíru a napíšete si vše, co Vás potkalo.
Co Vás potrápilo, potěšilo, zklamalo i nadchlo.
A na konci tohoto seznamu by mělo přijít uvědomění a pochopení všeho, co se stalo.
Ale málokdo k němu dojde.
Většina z nás jen projde kolečkem sebelítosti, radosti až do bodu, kdy si řekneme, že příští rok bude lepší.
Ale je opravdu nutný, aby byl lepší?
Každý rok mě učí něco nového. Určitě nejsem jediná, kdo někdy má chuť všechno zabalit, zařvat si do polštáře a vyběhnout ven. Kdo si přeje, aby už bylo zítra a dnešek skončil.
Někdy máme pocit, že tragédie, kterou prožíváme je tak hrozná, že už horší být nemůže.
Přeji Vám sílu I bezmocnost.
Abyste ji měla dostatek každý den, když se zvednete a budete pokračovat.
A pocit bezmoci, když Vás emoce srazí na kolena.
Přeji Vám dostatek dechu I absolutní bezdeší.
Abyste ho mě dost pro chvíle, kdy budete po něm budete sotva lapat. A měli ho tak málo, abyste prožili okamžiky, které Vám svou krásou a sílou všechen dech seberou.
Přeji Vám slzy, které budou stékat po Vašich tvářích a nezáleží na důvodu.
Přeji Vám objetí tak pevné, že Vás zabolí.
Přeji Vám realitu.
Ať jste skutečné.
Ať nelitujete ani jednoho dne, protože každý samotný má smysl. A I ten nejtěžší den jednou skončí.
Protože I když se to nezdá, všechno co prožíváme, má smysl.
Díky tomu jsme silnější, trpělivější, vidíme svět z jiného úhlu.
Takže moji milí čtenáři(vím, že Vás tu pár je), až odbije poslední půlnoc roku 2017, přejte si jenom jediné.
Být sami sebou, proto, abyste všechno, co Vás potká, mohli cítit naplno.
ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2018❤
FACEBOOK: https://www.facebook.com/blogmamy/
BLOG: www.blogmamy.cz
Obyčejný a v ošuntělém oblečení.
Bezdomovec, který přecházel přes přechod.
Nebylo na něm nic zajímavého, přesto můj pohled udržel dost dlouho.
Kdybyste se mě zeptali, co měl na sobě, nevzpomenu si.
Za to si ale přesně pamatuji, jak tlačil červený malý kočárek bez boudy. Nešlo o to, co tlačil před sebou, ale jak.
Vezl ho s takovou opatrností a něhou, jakoby to bylo to jediné, co má. A zřejmě také je.
Mohou se to zdá být jen sentimentální řeči, takové ty co slýcháme denně o bezdomovcích nebo nemocných dětech i chudých lidech z Afriky. A každý jsme určitě alespoň jednou za život slyšeli tu otřepanou otázku: "Co by za to daly děti v Africe?"
Na to já vždy odpovídám, že nic, protože nic z toho, co máme my, neznají. Takže jim to nechybí.
Lidé, kteří ale zůstali bez domova na ulicích, vědí o co přišli a vědí, co mají ostatní a oni ne.
Nemůžeme zachránit všechny, opravdu to nejde, i kdybychom se rozkrájeli.
Nemůžeme ani všechny litovat. Každý z nás určitě zažil situaci, kdy mu bylo úzko, všichni máme své křivdy a své bolístky.
Ale můžeme si díky tomu uvědomit spoustu věcí.
Tento předvánoční týden je co se týče dopravy šílený. Obchodní centra praskají ve švech. Ve frontách u pokladen vidíte unavené a naštvané lidi, kteří v duchu přemítají, co všechno ještě musí stihnout.
Za nimi se pak krčí ještě naštvanější jedinci, kteří si jdou koupit dva rohlíky a šunku a zvolí si jeden z největších hypermarketů ve městě.
Pokladní jsou naladěné buď dobře a nebo špatně. Ty se špatnou náladou ve mě vždycky evokují strach položit si cokoliv na pokladní pás, abych je ještě více nenaštvala.
Ale úsměv pokladní, která Vám tři dny před Vánoci přeje hezký den, i když ví, že se ze židle dalších osm hodin nezvedne, opravdu příjemně potěší.
I když se snažíme zvolnit, je opravdu před Vánoční čas náročný. Chceme potěšit své blízké a čas s nimi si užít. Musíme do obchodu nakoupit, protože jíst se musí. Můžeme se sice uklidňovat, že Vánoce nejsou o jídle, ale s kručícími žaludky se k Vánočnímu stromečku chodí fakt špatně.
Nevyhneme se ani stresu, ani shonu, ale vždycky se najde způsob, jak si to užít a radovat se z období, na kterém nám nejvíce záleží.
My se letos jako rodina vydáme na svátky jinam. Odjíždíme už zítra ráno a vracíme se den před Silvestrem.
Celý tento týden je pro mě ve znamení balení, chystání a zařizování, aby všechno klaplo.
Ale i když není soukání kufrů do auta zábavnou činností, je na ní něco, co mě dnes potěšilo.
Důležité totiž je, najít na všem něco, co Vás potěší.
Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.
Vím, že byste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.
Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.
Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná.
Necítíte se tak často, já také ne, myslím, že žádná z nás.
Nejde o to, jestli to, co děláme jako ženy, je výjimečnější než to, co dělají naši muži. Živí naší rodinu a mnohdy dělají opravdu co mohou. Někdy se musí poprat s Vašimi náladami, frustracemi a výčitkami, které i když nejsou vyřčené, visí ve vzduchu.
Nezáleží na tom, jestli jste koupily všechno, co jste měly.
Ani na tom, jaký balící papír bude zítra u Vás doma nemilosrdně roztrhaný během pár vteřin.
Záleží jen na tom, jaký pocit budete na konci dne mít.
Radost, dojetí, štěstí a to vše smícháno s únavou.
Jaké pocity ve Vás vyvolá pohled na Vaši rodinu.
A s jakou náladou, potlačíte svůj kočárek přes ulici. Všechno co máte. A nic navíc.
Protože někdy i málo, může znamenat mnohem víc, než hodně.
Monika <3
Facebook: https://www.facebook.com/blogmamy/
Blog: www.blogmamy.cz
Možná je to věkem nebo jen obdobím, ale o Vánocích a zvlášť letos, mě všechno tak nějak více dojímá.
Jsou to drobnosti.
Výzdoba v ulicích. Vůně na Vánočních trzích, i to jak lidé vybírají Vánoční dárky a s jakým výrazem zamyšlení.
Různé akce, reklamy v televizi, přesně takové ty reklamy na štěstí, které je dobře zrežírované a patrně se nikdy nestane.
Tedy, pokud mu to nedovolíme.
Největším zklamáním Vánoc jsme pro sebe my samotní.
Místo Vánočního stromečku, chceme ten nejkrásnější strom plný nádherných ozdob, ručně dělaných, třpytivých.
Na sváteční tabuli chceme vybrané lahůdky a místo těšení se na společné chvíle u dobrého jídla, běháme po obchodech a snažíme se vymyslet dokonalé menu, které každého ohromí.
Místo radosti z cukroví, vymýšlíme 25 druhů, které se budou krásně vyjímat na instagramu a každý nás poplácá po zádech jak jsme šikovné.
Nakonec místo kouzelných a magických Vánoc, prožijeme pár dní stresu, shonu a na oko dokonalé atmosféry, kterou si ani nestihneme užít, natož zapamatovat. A za rok nás to čeká znovu.
Vánoce takové, jaké si přejeme, máme všichni v sobě.
Je to o dni stráveném v pyžamu, dívání se na pohádky a jezení cukroví, i kdyby to byly jen dva druhy, které jako rodina milujete.
O horké čokoládě nebo vaječném koňaku a zapálené svíčce.
O sněhulákovi, který do druhého dne roztaje.
O výzdobě, kterou děláte s radostí, i když do dokonalosti má daleko.
A hlavně o zastavení se a vychutnání si všeho, co Vánoce přinášejí.
O radosti z vybírání balícího papíru a malého srdíčka, které přimalujete ke jménu.
A děti nás učí radovat se z maličkostí nejvíce.
Kolik z Vás obchází vyzdobená obchodní centra nebo trhy a říká: "Na to nemáme čas, pojď, pospěš si."
Kam vlastně? Za něčím o co nikdo nestojí?
Letos se snažím o jediné. Zastavit se a užít si všeho, co můžu.
Dělám věci jinak, ne lépe nebo hůře, jen jinak.
Proto letos máme jen čtyři druhy cukroví a tři jsem dostala.
Včera jsem strávila tři hodiny balením dárků u vánoční komedie a měla jsem z toho radost.
A když mě minulý týden dcery doslova táhly k dekoraci v obchodním domě, neřekla jsem ne.
Bylo to pár minut a jejich radost obrovská.
Někdy je to něco, co Vám zabere minutu, ale radost z ní budete mít ještě dlouhé hodiny.
A o tom Vánoce jsou.
O pocitech, i kdyby jedinou dekorací na Vaší Vánoční tabuli měla být radost, kterou budete mít ze ze společně stráveného času.
Monika <3
Facebook: https://www.facebook.com/blogmamy/
Blog: www.blogmamy.cz
Od první chvíle, kdy jste držela své dítě poprvé v náručí, už nikdy nebudete stejná, jako předtím.
Poznáte tu největší únavu, kterou jste si mohla jen představit.
Dny budou splývat v jeden.
Krmení, odříhávání, pláč a utěšování.
Výměna plenek, oblečení, uspávání. Všechno se bude zdát jako nikdy nekončící kolotoč událostí.
Ale pamatujte si, že všechno, je NAPOSLEDY.
Naposledy budete držet své dítě v náručí.
Naposledy Vám bude mávat až půjde do školky a později do školy.
Naposledy se k Vám připlíží uprostřed noci do postele.
Jednou přečtete poslední pohádku před spaním a naposledy utřete špinavý obličej.
Takže zatím, co si každý den přejete, aby to už bylo naposledy.
Jednou přijde den, kdy si budete přát, abyste to mohla zažít zase novu a NAPOSLEDY.
Monika <3
#naposledy #zadnezitra #poslednipohadka #poslednipochovani #poslednizamavani #posledniplac #posledniplenka #mama #materstvi
Facebook: https://www.facebook.com/blogmamy/
Není mnoho, co si o svém dětství pamatuji. Tedy těch pozitivních vzpomínek, kdy jsem se na poli nejen make-upu ale i módy neztrapnila.
Až na zvonové kalhoty, které prostě musela mít každá holka, jinak byla totálně mimo. A kožený batůžek. Naprosto neforemný, ničící křehkou dětskou páteř a nad nímž, by si dnešní ortopedi vytrhali vlasy hrůzou.
Bílá halenka, do které mě máma navlékla na focení ve škole je pro mě dneska noční můrou. V kombinaci s děsně moderní plisovanou sukní jsem vypadala věru jako selka. Možná tomu dopomohlo i pár kil navíc, ale svádím to dnes s naprostou jistotou právě na tu sukni.
Oblečení mi moc neříkalo, ale hudbou jsem žila!
Trávila jsem odpoledne posloucháním rádia a nebo kazet. Takové ty malé plastikové cosi věci, které, když dojely nakonec jen zacvakaly a musely se obrátit. A jaká to byla paráda, když přišel do módy walkman a z magneťáku se ještě dalo nahrávat!
Discman a následná média mě nechaly chladnou, ale velká část mého dětství je velmi úzce spojena s cvakající kazetou a ručním přetáčení písníček 😀
Do dlaní jsme si sypali Vitacit a smáli se, jak to šumí a je kyselé. Nevím, kolik přírodních ingrediencí v tom bylo, ale rozhodně ne tak, jak nám dnes káží standardy.
A vida přežila jsem a stále jsem tu.
Má páteř, která byla roky huntována taškami přes rameno, které prostě byly cool a mé tělo zásobeno barvivy v takové míře, že je až k podivu, že dnes nefosforeskuji všemi barvami.
Ale na co si pamatuji jako dítě nejvíce, byla zmrzlina. Tedy spíš voda. Obarvená, v plastových sáčcích, která se dávala do mrazáku a pak se jen cucala. A příchuť? Jasně vedla cola! Ale i žluté cosi jako citron bylo super.
Doba se změnila, ale ne každá vzpomínka musí být podrobena nutričním rozborem.
Krásnou středu✌️
https://m.facebook.com/blogmamy/
Ach ty sladké večery, když děti usnou.
Ráno přesně víme, co budeme dělat.
Ve dvě odpoledne vybíráme na večer nějaký dojemný, romantický příběh a hledáme svíčky po bytě.
V pět cestou ze školy ještě koupíme něco na zub a hříšně drahé víno. Ať to stojí za to.
V sedm už nám dochází síly, když pomáháme s úkoly, chystáme večeři a dohlížíme na koupání. Pro jistotu si dáme pořádné kafe na kuráž a abychom neusnuly za chůze.
Půl devátá večer, konečně je to tu.
V pyžamu sedíme na sedačce, chroupeme oříšky a tupě sledujeme Ordinaci v Růžové zahradě, a dopředu víme, že konce se nedočkáme.
Stejný scénář jen s obměnou seriálu praktikujeme celý týden.
Také máte rády pravidelnost a rituály?✌️😁
Bez mučení přiznávám, že jsem kávomil. Vypiju denně tolik kávy, že nejsem vhodný kandidát na dárcovství krve. 😀
Bez ranní dávky kofeinu jsem protivná i sama sobě, proto to ráno neprodlužuji. Často ale kupuji kávu sebou.
V kavárnách by měly mít mámy podle mě přednostní právo na kávu sebou. Protože čekat až si krásná, mladá, odpočatá slečna(samozřejmě s dlouhými, hustými vlasy a pěkným make-upem) o 10 let mladší, než já, vyzvedne svoji horkou čokoládu, ve mě někdy budí agresivní sklony😁
Výchova dětí je vlastně velmi jednoduchá.
Stačí mít správné vybavení a odvahu.
A umět běhat se taky může hodit.✌️
Hezké pondělí 😀
Když loučení bolí
Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.
Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.
Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.
Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.
Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.
Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.
NESOBECTVÍ.
To je jedna z důležitých vlasností, které typicky přisuzujeme k tomu "být mámou".
OBĚTOVAT SE.
Být tady ve dne v noci, odložit svoje přání a potřeby stranou pro druhého. Pocit ztráty něčeho, co jsme měly dříve.
Často máme ten pocit, že čím více se obětujeme, čím více tady budeme a čím méně se budeme starat samy o sebe, tím lepší mámy budeme. Protože mámy přeci trpí, nespí, neudělají si na sebe ani hodinku čas, jenom přežívají den ze dne a uprostřed toho všeho stojí, křičí a chtějí utéct pryč.
Ještě rok zpátky mi to přišlo naprosto nereálné, jít někam sama bez dětí, chvíli na ně nemyslet, být sama sebou. Když už jsem někde byla, rychle jsem chvátala domů a cestou poslala alespoň pět zpráv typu: "Tak co doma? Nezlobí holky? Zvládáte to?"
Měla jsem pocit, že beze mě se nezvládne nic.
Už ve dveřích se mi honily hlavou myšlenky, jestli to bude dobré, jestli nejsou moc malé, nebudu pryč až příliš dlouho?
Samozřejmě je to jiné, když máte doma miminko, které Vás potřebuje a je zvyklé na nějaký režim a systém, který jste si nastavili. Ale věřte mi, že jedno krmení opravdu bez Vás zvládne. I jedno vykoupání. Není to dlouhá doba, je to jen pár hodin, které POTŘEBUJETE.
Pochopila jsem totiž jednu věc.
Že ten vynucený pocit o sebeobětování a nesobeckosti je jen přeceňovaný pocit důležitosti.
Starat se o sebe, NENÍ SOBECKÉ.
Dělat, co si přejete, NENÍ SOBECKÉ.
Být i někým jiným, než mámou, NENÍ SOBECKÉ.
Chci Vám také ale říct jednu věc. ROZUMÍM VÁM.
Pokud si teď neumíte představit, že odejdete byť jen na hodinu od svého dítěte a děsí Vás myšlenka, že někdo jiný ho bude chovat, krmit a utěšovat, když bude plakat. Chápu Vás, že cítíte v srdci tíhu a i když se díváte z okna a přejete si mít pro sebe alespoň hodinu, nikam nejdete.
Ani já jsem nešla. První tři roky naší poslední dcery jsem nikam sama nechtěla jít. Všude jsem jí brala sebou, zvykly jsme si na sebe a když najednou přišla ta chvíle, kdy nebyla se mnou, bylo mi smutno. A věřte nebo ne, první dny ve školce byly pro mě stejně těžké, možná těžší, než pro ní.
Najednou tu nebyla a místo úlevy jsem cítila prázdno.
Ano, ano vím všude se píše, hurá ať už jdou děti do školky, do školy a často na to myslíme my všechny, protože být mámou je náročné, ale někdy také jen sedíme, pijeme KONEČNĚ HORKOU KÁVU BEZ PŘERUŠENÍ a cítíme se samy.
Proto je v pořádku, když trávíte čas bez dětí a užíváte si ho. I já už si ho užívám. Vím, že jsou v pořádku a já se vracím odpočatá a mohu být lepší mámou. Ale stejně tak je v pořádku, pokud nikam nejdete a cítíte, že na to ještě nejste připravená. Je to Vaše volba, Váš život.
S tím vším, co se po nás vlastně požaduje a co být mámou obnáší, musíme ale myslet i na sebe. Musíme.
Tolik času trávíte zajímáním se a staráním se o potřeby druhých, kromě sebe. Vaše jméno je někde na spodní straně, nekonečného papíru, na posledním řádku.
A dojde Vám to až ve chvíli, kdy zjistíte, že už prostě nemůžete dál.
Slyšíte dítě plakat z chůvičky, ale nemůžete se zvednout.
Ale co mi také od doby, kdy myslím i na sebe došlo, je vlastně legrační. Došlo mi, že nepotřebuji nutně víkend pro sebe, o kterém jsem kdysi snila. Nepotřebuji někdy ani celé odpoledne, abych se cítila dobře.
Někdy je to tak jednoduché, že nemusím ani jít ven z domu.
Naše potřeby jsou stejně důležité, jako potřeby našich dětí. Vím, je to těžké přiznat si to a nemít pocit viny, protože děti by měly přeci být na první místě. Možná by měly být, ale měla byste na něm také mít samu sebe. Naopak tím, že budeme vychovávat děti vedením k tomu, aby respektovaly druhé, v nich vybudujeme pocit, že touhy a potřeby každého člověka jsou důležité. Tedy i jejich.
Pokud je dnes nějaká možnost, jak byste pro sebe mohly něco udělat, udělejte to. Vezměte slovo "Sobecké" ze svého slovníku a zahoďte ho. Protože to, co je důležité pro Vás, je důležité i proto, abyste mohla být mámou.
TAKOVOU MÁMOU, JAKOU CHCETE BÝT.
Monika❤
#mk_academyblog #blogujeme #bytmamou #neobetovatse#rodina
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
Křupavá recenze na Biskiti od Emca
KŘUPALA CELÁ RODINA
A to není jen slovní hříčka. Bohužel jsem byla zrovna na dovolené, když měl dorazit balíček od Koníka a i když jsem nabízela své místo jiným zájemkyním, nakonec jsme to vyřešili v kruhu rodinném. Balíček tedy putoval na Moravu za mou úžasnou tchýní a tchánem, kteří ten týden měli zrovna tři nejstarší dcery na prázdninách.
Nadšení při otevírání balíčku bylo velké a protože jsme všichni milovníci zdravějších věcí, začalo se poctivě křupat.
Už dávno jsme si u nás doma oblíbili velké Biskiti, které si dcery dávají třeba do mléka nebo jogurtu. A když se objevila šance na podrobnější testování malých ovesných sušenek Biskiti, neváhala jsem se zapojit. Takže ještě jednou díky, milí koníci🙂
Obal sušenek
Obal hodnotím velmi pozitivně. Sušenky jsou balené po šesti malých kolečkách, jsou lehké a ideální na svačinu do školy nebo na výlet. Já si je občas dám i do kabelky a uzobávám třeba za jízdy. Obal je navíc vtipný a děti zaujme.
Ach ty vzpomínky na společné trávení času.
Doufám, že blížící se dovolená bude jiná 😀
DVĚ SLOVA, které bychom si jako mámy měly říkat častěji
Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.
Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.
Jsou vlastně úplně jednoduchá.
Ani těžká na vyslovení.
A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.
Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.
Hezký odpočinkový víkend přeji 😀
Monika
My mámy jsme rozené rekordmanky.
Sníst oběd za deset minut...vysprchovat se za dvě minuty...a nebo spánek 😀
12 pravd, které jsem zjistila až se svými dcerami
Ach ta sladká nevědomost.
Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.
Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.
Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.
Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.
Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.
Když se nahrnou všechny dcery do dolního patra, je u nás občas veselo a rušno. Někteří z nás bojují i s nedostatkem soukromí,
Nejmladší dcera to vyřešila po svém 😄
Ať mate i vy zasloužený klid a ještě klidnější noc😉
S láskou,
Monika❤️
Je zvláštní, jak se moje představa o večeři během dne mění.
Ráno vstávám s přesvědčením, že bude k večeři maso a příloha.
Už v poledne měním plán na polévku, něco tak jednoduchého musím přeci zvládnout.
Odpoledne se doplazím domů se všemi dcerami, z nichž nakonec fyzicky vyzvedávám jen jednu a v nákupní tašce mám housky.
Jako dítě jsem studené večeře měla ráda a na housce se šunkou není nic špatného.
Nezbývá mi, než se uklidnit, že dcery netrpí podvýživou a neumřou hlady.
Také máte dopoledne jasnou vizi toho, co bude k večeři nebo k obědu a nakonec to skončí jinak? Že nejsem sama? 😀
Monika <3
Každé mámě, která se cítí sama
Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.
Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.
Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.
Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.
Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.
NEJSEM.
