Hezký čtvrtek 🙂
Díky pracovní náročnosti mé mámy a také proto, že jsme spolu zůstaly velmi brzy samy, jsem byla vychovávána k co největší samostatnosti.
Bylo naprosto běžné, že jsem jako osmiletá vstávala ráno sama, snědla nachystanou snídani a do školy, vzdálené cca 300 metrů mezi paneláky, došla také sama. Máma v té době spala po noční.
Když mě o něco poprosila, vždycky se na mě mohla spolehnout, že to udělám. Od běžných věcí jako úklid až po to, že někde v určitou hodinu budu a počkám na ní.
Každý byť sebemenší prohřešek se u nás trestal velmi tvrdě.
To je asi to jediné, proč při těch všech vzpomínkách, mám na tváři trpký úsměv.
Věděla jsem, že takto vychovávat své dcery nechci. Nechci pro ně být diktátorem vzbuzující strach, ale někým, kdo má sice pevná pravidla a hranice, ale zároveň je laskavý.
Můj muž často říká, že jsem příliš měkká a má pravdu. Stopy dětství ve mě zůstanou navždy.
Jestli ale za něco jsem své mámě vděčná tak za to, že mě naučila být samostatná a poradit si ve všech situacích, které mě můžou potkat.
To samé se snažím předat našim dcerám a naučit je, že i když nevědí, kdy například jede další autobus, který jim ujel, musí vědět jak to zjistit, kde se zeptat a co dělat.
Snažím se, aby byly samostatné a proto je možná často vystavuji situacím, kdy nevědí, co dělat a učí se, jak je zvládat.
V očích některých úzkostných rodičů jsem tak za krkavčí matku.
Je to zejména proto, že od první třídy trvám na tom, že si věci do školy s mou lehkou pomocí ze začátku, chystají kompletně samy. Pokud něco zapomenou, stát se to může. Pokud je to opakovaně, musí nést své následky také samy. Abych to upřesnila, týká se to například láhve s pitím, kterou si nevezmou, přestože jsem je 3x upozornila, ne úkolu do školy samozřejmě.
Protože bydlíme na přímé lince mhd a zastávku máme přímo před domem, na dcery vidím, když na ní jdou i když z ní odjíždí a na tu samou se vrací odpoledne ze školy(opět nastupují kousek od školy a jedou přímo domů cca 7 minut), od minulého týdne spolu sedmiletá a devítiletá jezdí samy do školy a od tohoto týdne i ze školy. Obě dostaly mobilní telefon, abychom byly ve spojení a starší i hodinky. Nemají s tím větší potíže a až na malé drobnosti, které jsou pouze po ránu, kdy jsou rozespalé, vše zvládají.
I doma, pokud mají nějakou domácí práci, chci, aby všechno vyřešily samy. I když udělají chybu, příště už budou vědět, co dělat jinak. Mluvíme tu o věšení prádla, zametání a utírání prachu. Ne o krájení nožem.
Když jsem toto zmínila mezi rodiči ve škole, většina nechápavě kroutila hlavou. Byli to hlavně rodiče s jedním nebo dvěma dětmi, které se zřejmě chystají kontrolovat své děti i jejich aktovky až do 18-ti let.
Ostatní rodiče chápavě pokývaly hlavou, mám přeci dětí hodně tak je jasné, že to nejde jinak.
Nemělo cenu jim tuto myšlenku vyvracet a tvrdit jim, že i kdybych měla děti jen dvě, vedla bych je ke stejné samostatnosti a nic by se nezměnilo.
Počet děti u nás nemění na postoji k výchově a hodnotám, které chceme, aby naše dcery měly jednou samy, vůbec nic.
Pro většinu sice budeme stále rodiče, kteří mají více dětí, než zvládnou, pro některé jak doufám zase naopak těmi, kteří vedou děti k tomu, aby samy myslely, jednaly a chovaly se jako plnohodnotné bytosti. Se všemi výhodami i následky.
Vychovat děti, aby z nich byly jednou hrdé a samostatné bytosti, které si bez nás poradí, je na mateřství to nejtěžší a zároveň nejdůležitější.
Jak jste na tom Vy se samostatností dětí? 😉
S Láskou,
Monika 💖
Pojďte za mnou i na blog:
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/
Když jsem byla malá, musím přiznat, že jsem nebyla ani hezké dítě ani moc chytré, tedy soudě podle známek na jedné z těžších základních škol v Republice.
Byla jsem malá, měla jsem jak se šalamounsky říká pár kil navíc(v mém případě jich bylo dost), nosila jsem brýle a nutno podotknout, že dvacet let zpátky opravdu nebylo možné koupit designové kousky, které se dnes nosí, a zároveň jsem měla zábavné příjmení.
A tak na mě celé dětství děti pokřikovaly:" Opice z papírové ulice, metráčku, máš čtyři oči a stejně nevidíš apod."
Děti umí být kruté a smějí se tomu, co neznají nebo tomu, čemu nerozumí.
Je tedy na nás dospělých, abychom jim to vysvětlili a naučili je, že posmívá se jenom někdo, kdo nemá co říct rozumného.
Zrovna nad tím jsem přemýšlela, když jsem se včera ráno bavila s mužem nad kávou. Ptala jsem se ho, jestli neděláme jako rodiče málo. Že všude vidím, jak jiné rodiny neustále cestují, a pořád něco podnikají. Opravdu mám občas chvilky, kdy o sobě pochybuji a říkám si, jestli jsem dobrá máma, jestli nedělám tohle nebo něco jiného špatně a jestli bych se neměla snažit být jako ostatní matky, které pořád něco vyrábějí, tvoří a povídají si se svými dětmi. Kde berou čas na ostatní věci nechápu. Možná mají nějaký skrytý talent, který já bohužel nemám.
Ale víte co mi došlo? Že to nejsou jen děti, které umí být kruté. Jsme to i my dospělí a jsme k sobě velmi často krutí.
Dnešní doba je jiná, než za dob mého dětství. Tehdy jsem si opravdu celý den hrála s klackem a kamenem a stavěla bunkry. To bylo normální, tak jsme jako děti trávily čas.
Jenže doba se změnila a dnešní děti u svých rodičů vidí mobilní telefony, Ipady, Ipody, tablety a další vychytávky a chtějí se naučit s nimi pracovat a ruku na srdce, v dnešním době je každý, kdo neumí alespoň základy na počítači prostě ztracený. Taková je dnešní doba.
Reaguji na článek, kdy se v jedné zahraniční diskuzi pustily matky do jiné maminky, která postovala fotky svých dvou synů, hrajících si na mobilních telefonech. Synům bylo osm a deset let. Padaly tam komentáře jako, že kazí dětem dětství a místo, aby je nechala čučet do mobilu, měla by s nimi jít ven apod.
A já si říkám proč? Co je na tom tak špatného?
Jsou děti, které si vydrží hrát hodiny s kostkami, jiné chtějí znalosti a měli bychom jim bránit jenom proto, že se na nás ostatní rodiče budou dívat skrz prsty? Opravdu je záruka krásného a šťastného dětství běhání po lese od východu slunce do západu, házení šišek do pole a pozorování slimáků?
Je snadné soudit a kritizovat. Nikdo nejsme bez viny.
A stejně snadné je neustále hledat studie, které popisují, co je dobré pro naše děti a co není.
Mohli bychom být lepší rodiče?Určitě. Mohli bychom být horší? To si pište, že jo.
Pamatuji si, jak se na mě některé matky na hřišti dívaly, že jsem si dovolila číst časopis místo toho, abych si hrála s pískem. Věděla jsem naprosto přesně o každém kroku mé dcery a kdykoliv byl jen náznak nebezpečí, zasáhla jsem. Přesto jsem ale byla černou ovcí, která se dítěti nevěnuje a jen tak si dovolí číst.
Přiznávám to, měla jsem na hřišti klid. Dcery si hrály a já si mohla něco přečíst.
Kdy už konečně pochopíme, že není špatné přiznat nahlas, že potřebujeme taky vydechnout a že zabavit děti je prostě někdy nutností. I když to znamená posadit je před televizi, aby se dívaly na hloupou pohádku nebo je naučit s tabletem.
Nelitujme toho co děláme a jak vychováváme naše děti. Všechno děláme z nějakého důvodu a měli bychom si za ním stát a umět si ho obhájit.
Opravdu být dobrým rodičem, znamená jen tvrdě pracovat každý den, nemít čas na pořádný spánek ani na odpočinek a všechen volný čas věnovat dětem? A když nám zbude nějaký čas zaměřit se na rodiče, kteří se rozhodli vedle výchovy svých dětí i žít?
Být rodičem je náročné a místo odsuzovaní a přiživování nesmyslné reality o sebeobětování se dětem, bychom spíš měli jasně nahlas a zřetelně říkat, že také potřebujeme žít, odpočívat a bavit se.
Děti umí být kruté a zranit, protože nevědí jak se chovat a nikdo jim neporadil, co je správné. Ani neví, jaké to je mít brýle a jak nepříjemné může být neustálé pocení na nose, strach o poškrábání nebo zamlžení skel při přechodu ze zimy do tepla.
Ale jako dospělí a zejména jako rodiče víme, jak náročné rodičovství je. Jak vyčerpávající je, se starat o děti po neprospané noci. Trpět frustrací a vnitřním neklidem nebo vztekem. Chtít čas pro sebe, i když to momentálně nejde.
Všechno tohle víme a stejně se najdou tací, kteří jsou schopní radit druhým, jak mají vychovávat děti a žít, přesvědčovat všechny o tom, že jen oni vědí co je nejlepší. Najdou se matky, které umí být krutější, než malé děti. Otevřeně píšou trpké poznámky a všechny nekojící, nešátkující, nebiomatky a matky, které nechtějí svůj život věnovat jen dětem, napadají a slovně jim ubližují.
Když za námi přijde naše dítě, že se mu kamarád ve škole posmívá, řekneme, že je malý a nerozumí tomu.
Jak ale omluvit dospělého člověka?
S Láskou,
Monika ❤
Myslím, že takových seznamů by se do budoucna hodilo více 😀
Máte i Vy nějaké tipy, které byste přidaly?
Monika ❤
Přemýšlela jsem, jak napsat tento post. Aby nebyl naštvaný, negativní a ne příliš tvrdý. Ale nenašla jsem žádný způsob, jakým bych vyjádřila, co mě dnes pobouřilo.
Znáte to, když se kopnete do palce a místo pěkně peprného výrazu byste měla použít nějaký jemný. Neuleví se Vám. Vlastně to nebude mít žádný účinek, který by to mělo být.
A přesně tak by se neulevilo dnes mě, kdybych tato slova psala a obalila je pěkně v medu, aby se náhodou někoho nedotkly.
Jenže trochu zapomínáme říkat pravdu, takovou jaká je bez ohledu na to, že se nemůže někomu líbit.
Ve zprávách mi přistál mail od jedné z Vás.
Dotyčná maminka si v něm stěžovala. Nejenom na to, jak náročné je být mámou, ale také jak těžké to v má v okolí své rodiny a partnera. Nesetkává se totiž s přílišným pochopením a tak si zvykla si nestěžovat.
Všechny ty pocity smutku, osamění i vzteku v sobě dusí, protože by se dozvěděla to, co se dozvídá mnoho žen každý den.
ŽE JSOU MÁMY A MÁMY TO PŘECI VYDRŽÍ.
Místo, aby se jí dostalo pochopení a pohlazení po duši, dozvěděla se, že chtěla děti mít a tak si nemá na co stěžovat.
Vždycky mě naštve, když se něco takového dozvím.
To jsme jako přestaly mít právo na normální pocity, únavu, zlobu a frustraci jenom proto, že jsme porodily?
Protože jsme si děti nebo dítě přály tak už se musíme jen usmívat a těšit se?
Ukažte mi někoho,kdo má radost z toho, že se pořádně několik měsíců nebo let nevyspal?
Kdo se nadšeně směje, když ho batole kope do obličeje nebo zuřivě buší na dveře od koupelny?
Jak se může někdo radovat po celém dni s křičícím dítětem, které jen pláče a pláče a usne jen ve chvíli, kdy ho vezeme v kočárku plném nákupu?
NIKDO TAKOVÝ NENÍ.
Já si pamatuji, jak jsem naši předposlední dceru každý den vozila tři hodiny po sídlišti jenom aby spala. V zimě, dešti, i když jsem byla vyčerpaná. Byl to jediný způsob jak mohla spát.
To, že jsme teď mámy neznamená, že nejsme lidé.
Obyčejní, unavení, se všemi normálními vlastnostmi.
Ano, každá máma miluje své dítě nade vše. Dýchala by pro ně, zemřela by pro ně, kdyby to bylo nutné, ale to neznamená, že také nechce žít a být nejenom mámou.
Nejhorší pro mě na to být máma je fakt, že už to nejsem jen já. Že už nejsem bez starostí, povinností, že je na mě závislých pět dětí, které mě potřebují. A také, že nikdy nevím, kdy mě budou potřebovat.
Zároveň mě děsí fakt, že jednoho dne už mě potřebovat nebudou.
Jenže než ta doba přijde, je to mnoho let, kdy obětujeme velký kus ze sebe právě pro své děti.
Můžeme si říkat, že to nebude trvat věčně, ale to je někdy jen malá útěcha.
Nestyďme se za své pocity, které nejsou vždycky jen růžové a třpytivé.
Máme na ně nárok stejně jako všichni kolem nás.
Když chcete křičet, křičte. Praštěte něčím o zem, plačte, nadávejte, zamkněte se v koupelně a nereagujte chvíli na nikoho. Jen pro sebe.
S Láskou, 👏
Monika 💓
Být jenom máma není snadné
Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.
Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.
Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.
Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.
Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.
I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?
Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.
Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?
Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.
Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.
Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.
Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.
Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.
Odpověď zní ne.
Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.
A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.
Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.
Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.
Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.
Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.
Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.
Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.
Každé mámě, která potřebuje říct DOST
Minulý týden jsem toho měla dost.
Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.
Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.
Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.
Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.
A všechno je jinak.
Děkuji za srdíčka ❤
Je to těžké přiznat nahlas, ale udělám to.
Soudila jsem.
Každou z Vás, které se dítě válelo vzteky po zemi uprostřed ulice.
Každou z Vás, která psala, že její dítě ještě v deset večer nespí.
Každou z Vás, která si stěžovala, že její dítě skoro nic nejí.
Každou z Vás, která si nevěděla rady.
Soudila jsem Vás a říkala si, že až budu máma, já takové problémy mít nebudu. Moje děti se nebudou vztekat, budou jíst vše co jim uvařím, budou dobře a pravidelně spát a všechno bude naprosto ideální. Protože to záleží na mě a každý problém, který se svými dětmi máme, je jen naší vinou a toho jací jsme rodiče.
Dnes se Vám všem musím omluvit.
Soudila jsem Vás a neznala jsem Vaši SITUACI, PODMÍNKY, ANI VAŠE DĚTI.
Dnes už vím, že každá lžička, která skončí úspěšně v puse Vašeho dítěte je vykoupena několika pokusy o uvaření jídla, kterého se sní sotva čtvrtina.
Dnes už vím, jaké to je mít dítě, které jí jeden druh přesnídávky rok a půl v kuse a další jídlo, které vezme na milost, jsou čokoládové lupínky bez mléka.
Dnes už vím, jaké to je kupovat jídlo a vyhazovat ho hned po první lžičce a dnes už také vím jaké to je, dávat dítěti mléčný řez nebo hranolky jenom proto, aby se konečně po celém dni najedlo, protože NECHCE JÍST NIC.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Dnes už také vím, že spánek dítěte je vzácný a když usne samo a spí bez přerušení šest hodin, je to zázrak.
Dnes už také vím, jaké to je uspávat dceru a držet jí za ruku, aby se hned za hodinu znovu probudila a budila se celou noc, celé první čtyři roky života.
Dnes už vím, jaké to je zkoušet bylinky, koupele, písničky, pohádky, hlazení, nošení, aby nakonec nepomohlo nic, jen ČAS.
Dnes už vím, že spánek dítěte není VINA RODIČE. Že každé dítě nespí celou noc, nespí ani přes den a nic s tím někdy neuděláme.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Dnes už vím, že období vzdoru začne ze dne na den a trvá tři roky, někdy déle.
Dnes už také vím, že vzdor není jen o vztekání a házení věcmi o zem. Je i o pláči, který přichází nekontrolovatelně kvůli naprostým nesmyslům, třeba při zapínání bot nebo během jídla.
Dnes už vím, že prchající rodič se vztekajícím dítětem v náručí, který nemá žádný výraz ve tváři, jen myšlenku na to, už aby byl co nejrychleji pryč, dělá to nejlepší co lze.
Dnes už vím, že záchvat vzteku může skončit převracením skříně, křičením, a to vše bezdůvodně.
NENÍ TO VAŠE VINA.
Než jsem porodila první dceru měla jsem jasné představy. O tom jak bude spát, co bude jíst a jak se bude chovat.
Každá z mých dcer mě vyvedla z omylů a naučila mě spoustu věcí.
Naučily mě věřit, že každý špatný den jednou skončí a druhý bude snad lepší. Byly dny, kdy bych se bez této naděje asi zbláznila.
Naučily mě netrvat si vždy na svém, i když bych měla, ale nutit dítě jít spát přesně v osm, když je unavené o půl hodiny dříve, ničemu neprospěje. Naše poslední dcera mě také naučila, že děti opravdu hlady neumřou a že snaha dostat do ní oběd není vždy korunována úspěchem. Lupínky jsou také jídlo.
Naučila jsem se být vděčná, když u nás proběhne týden, kdy jsou všechny zdravé, relativně spokojené a dobře spí.
A také mě naučily, že i ten nejhorší den nebo týden neznamená, že jsem špatná máma.
Je to jen další špatný moment, který musím zvládnout a takových bude ještě hodně.
Naučila jsem se tak, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela a i vyčerpaná a dně svých sil, dokážu ujít ještě další kilometr.
Takže dnes se omlouvám všem, které jsem odsoudila, protože každá z Vás jste jiná.
Když se tak podívám kolem sebe a vidím cizí mámu se svým dítětem říkám si, že možná to, že jí hranolky místo brokolice má prostý důvod. Možná se jí to nelíbí a chtěla by to změnit, ale nejde to.
Máma, která nereaguje na křičení svého dítěte a jen bez hnutí se dívá dopředu ho neignoruje, jen už prostě nemá sílu, aby mu odpověděla.
Bojujete se svými démony, se svými představami, které se nenaplní a mnohdy bojujete se svými dětmi i samy se sebou.
Nemusíme tedy ještě bojovat proti sobě navzájem. Místo toho bychom se měly podpořit a pochopit.
I beze slova.
Stačí, když si odpustíme poznámky a vyčítavé, pálivé pohledy do zad.
S Láskou,
Monika 💖
Taky máte často takový pocit? 😀
Monika ❤
Často jsem říkávala svým dcerám, aby počkaly, že nemám čas. Že musím udělat zrovna něco jiného, co mi přišlo důležitější.
Dnes toho lituji, protože nic není důležitější než čas, který strávíme se svými dětmi.
Přijde doba, kdy nás už tolik potřebovat nebudou a kdy nebudeme malovat obrázky kočiček ani autíček desetkrát do hodiny. Namalují si je samy.
Nebudeme je učit zavazovat si tkaničky, protože už to dávno umí.
I když Vám to mnohdy tak nepřijde, děti rostou až příliš rychle. Teď jste možná unavená a chtěla byste někam utéct jen proto, abyste měla chvíli klid. I já to občas dělám.
Ale brzy přijde doba, kdy budete sedět uprostřed pokoje a Vaše děti Vás nebudou potřebovat každých pět minut a kolem Vás bude ticho.
A možná zjistíte, že to ticho není úplně takové, jaké jste si myslely, že bude.
Zrovna jako já, právě teď.
S Láskou,
Monika ❤
Přiznání jedné MÁMY
Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.
Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.
A tak jsem se snažila jí být....
Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.
Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.
Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.
Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.
Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.
Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.
Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.
Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.
Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.
Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.
Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.
Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.
Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.
To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.
Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.
Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.
Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.
I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.
Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.
Protože nejsme dokonalí.
Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.
Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.
Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.
Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.
Skutečné mámy, které s dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.
Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.
Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.
Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.
Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.
Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.
Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.
Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.
Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.
I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.
Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.
Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.
Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.
Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.
Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.
Ano, mohla jsem si říct, že jsem nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.
Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?
Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?
Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.
Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.
Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.
Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.
Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.
V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.
Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.
Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.
Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.
Každé mámě, která TOHLE všechno cítí
Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.
Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.
Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.
Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.
A pak vidím sebe.
Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.
Hezkou sobotu 🙂
Mateřská fóra, která by měla být místem, kde najdeme všechny útěchu a porozumnění. Kde zjistíme, že nejenom my, ale i jiné další maminky se trápí se svými dětmi, které bolí bříško, mají obrácený režim nebo prochází obdobím vzdoru.
Častěji se ale setkávám s tím, že když nějaká zoufalá maminka se ve tři ráno svěří s tím, že jí děťátko celou noc blinká a nespí, místo pomyslného objetí, se jí dostane nadávek a odsuzování, jaká je hrozná matka.
Počínaje tím, že nekojí a krmí děťátko UM konče s tím, že se nemá co ptát na fóru, ale "mazat" k lékaři.
Deset let zpátky jsem na takovém místě, konkrétně to bylo eMimino.cz trávila opravdu téměř celé dny. Jako prvorodička jsem byla vyplašená ze všeho, bála jsem se každého píchnutí a nakonec našla spoustu kamarádek, které mě podržely ve chvíli, kdy se naše dnes desetiletá dcera, rozhodla přijít na svět o pět týdnů dříve.
Ptám se tak nejen sama sebe, kam se podělo to kouzlo rodiny a přijetí? Proč jsou dnes taková místa plná maminek, které si myslí, že jen jejich způsob výchovy, krmení a myšlení je ten JEDINÝ SPRÁVNÝ?
Nikomu neříkám, jak má žít ani jak má své dítě vychovávat. Rodiny, které žijí alternativně v jurtě a jejichž batole žužlá ovčí tuk místo dudlíku, respektuji a chtěla bych to samé pro ostatní.
Maminky, není nakonec jedno, jestli kojíte nebo krmíte umělým mlékem, šátkujete nebo vozíte dítě v nejmodernějším kočárku, spíte s ním v posteli nebo budujete už před narozením vlastní pokojíček snů pro malého prince nebo malou princeznu?
Mateřská láska je přeci jen jedna a je stejná, ať už sedíme v přepychové vile ve velkoměstě nebo v garsonce.
Neměří se penězi, ani luxusním oblečením.
Přestaňme se posuzovat podle malicherností, každá jsme jiná a jinak VÝJÍMEČNÁ.
Na konci každého dne je jen na nás, jak vroucně a s jakou něhou, milujeme svou rodinu,
S Láskou, <3
Monika
Děkuji za Vaše zprávy, ve kterých se mi svěřujete se svými problémy. I mě se vždycky uleví, když zjistím, že nejsem sama, do bojuje se vším tím prádlem, nádobím a odmlouváním dětí. Někdy jsem unavená i na to, abych s nimi diskutovala a každé "proč" mě jen vysiluje víc a víc.
Vím, že je to období, kdy je důležité odpovídat, ale někdy není prostě síla.
Opravdu neznám 32 jednoduchých kroků jak mít uklizenou domácnost a zabránit záchvatům vzteku.
Ani Vám nemohu poradit osvědčenou radu, díky níž uděláte všechno správně a Váš život bude ze dne na den plný třpytu a slunce. Ani Vám nemohu říct, že všechno bude skvělé, Vy se vyspíte a všechna frustrace, vztek a smutek budou jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Ne to opravdu nemůžu.
Ale to, co můžu a musím je napsat Vám, že NEJSTE SAMA.
Každá z Vás, která čte tyto řádky. Ať už držíte plačící dítě nebo jste si jen na chvíli sedla a kolem Vás běhají děti a Vy máte chuť se někam zavřít a křičet. Když jste uvízla v kruhu, který se zdá být každý den horší a horší.
Vypadá to, že všichni kolem Vás to zvládají, že? Mají nějaký tajný recept na všechno, je Vy ne.
Nejenom Vy, JÁ TAKÉ.
Ale víte co? Zvládnete to. Dostanete se zase o krůček dál, malý, ale podstatný. A já také.
A do té doby?
Buďte k sobě milosrdnější a dívejte se na sebe tak, jak se díváte na ostatní. Se soucitem a pochopením.
Buďte hrdá i za ty maličkosti, které jste dnes udělala.
Snažila jste se a je to vidět.
Buďte vděčná za sebe, protože jste to Vy, kdo je tím kouzelným lepidlem, které drží Vaší rodinu pohromadě a díky Vám, všechno funguje.
Moje přítelkyně, projdeme tím vším společně,
a zvládneme to.
Monika ❤
Hezkou středu všem 🙂
Chtěla jsem Vám všem poděkovat za přízeň, podporu i Vaše soukromé zprávy.
Bohužel i na mě dolezla nějaká viróza, takže se léčím s čajem a kapesníky v ruce, proto mějte trpělivost s blogem, určitě jsem nepřestala na něm pracovat. Nápadů je spousta 🙂
Zatím mě napadla taková věc. Už kdysi jste mi některé psaly, že byste uvítaly youtube videa, buď live a nebo jako vlogy a já toho využiji.
Napište mi buď do komentářů, zpráv nebo na email blogu srdcemamy@gmail.com své příběhy nebo dotazy, o kterých byste chtěly, abych mluvila.
Můžeme tam společně sdílet zase kousek každé z nás a uklidnit tak ostatní, že v tom NEJSOU SAMY.
Pokud se to bude líbit, určitě bych ráda zkusila i živé přenosy, ve stylu "coffee time" apod. , ale to už bude záležet i na Vás 😉
Monika <3
Hezké úterý 🙂
Dřív jsem si myslela, jak jsou děti náročné a že potřebují mít všechno nejlepší a nejhezčí.
Někdy jsem kvůli tomu vymýšlela i zbytečně náročné výlety jen proto, aby bylo všeho dost.
Ale pak jsem zjistila, že dětem stačí opravdu málo.
Miska malin, pouštění draka nebo zahrát si Člověče nezlob se.
Naše děti chtějí hlavně lásku a být s námi, ať už dnes vypadáte jakkoliv a cítíte se hrozně ❤
Když se samy sebe na konci dne zeptáte, jestli jste dobrá máma dnes jste dělala vše správně..odpověď většinou bude, že ne.
Nezáleží na tom, co se ten den přihodilo, stále máme pocit, že musíme být lepší, že to co jsme udělaly nebylo dost dobré a my nejsme dost dobré mámy.
Když bychom se ale zeptaly našich dětí, jaké jsme mámy, pravděpodobně byste dostaly tu samou odpověď, kterou dostávám denně já od svých dcer:
"Jsi nejúžasnější máma na světě!"
A to jsem neudělala nic výjimečného...
Přesto v nás naše děti vidí hrdinky, které jim připravují oblíbená jídla, chystají svačiny a přikrývají je večer, zatímco spí...
protože všechno co děláme je výjimečné už jenom proto, že to děláme s láskou pro druhé❤
Každé mámě, která zapomněla svoji hodnotu
Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.
Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.
Chci se vidět. Chci být viděna.
Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?
Že nemá hodnotu?
Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...
Když mám dobrý den a když ne...
Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...
Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."
Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...
Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...
Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...
Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...
V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...
Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.
Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...
Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...
Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...
Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...
V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.
A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;
Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.
Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.
Ve svých očích se vidíme, jako vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.
Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.
Stejně jako Vy,
S Láskou,
Monika
Vždycky jsem si přála, aby naše dcery byly už velké.
Abych nemusela k nim v noci vstávat, krmit je z láhve, čekat až usnou a nemoci se podívat na film v televizi.
Dnes jsou naší nejmladší dceři tři roky a já jí vybavuji vlastní dětský pokoj a je mi z toho smutno.
Už ji neuslyším v noci oddychovat a neuvidím jí, jak objímá svou sovičku, když přijdu do ložnice.
Najednou ji vím, jak stojí a loupe si sama mandarinku, obléká bundu a mě dochází, jak je velká a jak moc bych chtěla ten čas zpomalit...
Za chvíli se ohlédnu a půjde do první třídy, vím, že to bude trvat tři roky, ale ty poslední tak rychle uběhly...
Užívejme si více všeho, sebe, rodiny, lidí, které máme rády, protože ten čas vážně zatraceně rychle letí <3
Monika
Vím, že je těžké se otevřít a nahlas říct, co cítíte, protože se stydíte samy před sebou. Ale udělejte to, uleví se Vám, protože zjistíte, že Vás nikdo za to neodsuzuje, že kolem Vás je takovým žen spousta.
Zjistíte, že nejste sama...stejně jako jedna maminka, která našla odvahu se mi svěřit a já jí tímto děkuji za sdílení pocitů <3
Hezký večer všem 🙂
Chci Vám všem moc a moc poděkovat za emaily, zprávy a vzkazy. Všech si jich moc vážím a znamenají pro mě tolik, že to nedokáži ani popsat.
Pořád ještě sedím a divím se, jak je možné, že se tolik z Vás nachází v tom mém psaní. Samu sebe vidím jako někoho, kdo si "jen tak" píše a ono to přitom začíná mít hlubší význam.
Proto mě napadlo, možná je to bláznivé, troufalé a i když si myslím, že na mě nikdo nečeká, třeba se pár z Vás najde a budete chtít.
Vlastně mě trochu popostrčila @amaje 😀
A napadlo mě založit YT kanál. Co je záměrem? Dá se říct, čas s Vámi. Ze začátku bych byla ráda, kdyby jste mi psaly třeba své nápady, otázky, na co myslíte, co prožíváte a já Vám mohla některé z nich zodpovědět, mohly jsme si o tom, co Vás trápí popovídat společně. Pomýšlím i na live stream, který se svou autentičností o mnoho lepší.
Ale nejde tu o počet sledujících a odběratelů, jde tu o to, že můj blog by měl být naším blogem. Místem, kde Vás nikdo nebude soudit, protože jste nechala své děti koukat se celý den na televizi, abyste si odpočinula. Nebo, že jste vyndala pizzu z mrazáku a p večeři nechala nádobí na stole.
Jsme v tom společně, se všemi strachy, obavami, pocity štěstí i zoufalství. Můžeme se podpořit, říct si, že v tom nejsme samy, protože já tomu opravdu věřím a díky Vám se i tak cítím, ŽE NEJSEM SAMA.
Myslíte, že je to dobrý nápad? Nemusíte uvádět celé své jméno, nechci samozřejmě nikoho vystavovat nepříjemným komentářům v okolí, protože všechny víme, že ne každá z nás, má štěstí na podporu rodiny, bohužel.
Ale právě proto bychom se měly podpořit my samy.
Pokud Vás něco napadne, pište mi do zpráv, komentářů nebo na email: srdcemamy@gmail.com
s Láskou,
Monika
Hezkou neděli,
upřímně, nečekala jsem dnes takovou odezvu na článek- Dny, o kterých příliš nemluvíme, ale měly bychom..., které se mi dostalo.
Některé příběhy Vás mě dojaly, protože je opravdu smutné, že se cítíte osamělé, nepochopené a bojíte se venku zvednout oči, abyste neviděly odsouzení v očích druhých.
I já jsem se s tím setkala, naposledy dnes odpoledne. Naše nejmladší dcera měla záchvat vzteku v prodejně, protože jsem jí odmítla koupit šaty. Když ji okřikla prodavačka, vzala jsem ji do náruče a raději odešla. To, co jsem cítila asi popisovat nemusím.
Cítíme se tak všechny, často.
Odsouzené, nepochopené, osamělé.
Píšete mi častěji a častěji do soukromých zpráv, ptáte se na radu, děkujete za článek, který Vám pomohl uvědomit si, že nejste samy. A vy víte, ŽE NEJSTE SAMY.
Pokud máte chuť říct něco ostatním maminkám nebo se s nimi podělit o svůj příběh, své pocity, i když nejsou takové, jaké by okolí čekalo,
máte možnost.
Tento blog je náš, píšu ho pro nás všechny a byla bych ráda, kdyby jednou byl místem, kde se všechny maminky budou cítit dobře a jako "doma".
S Láskou,
Monika
Mateřská láska je plná nejen citu, ale i strachu, úzkosti a bolesti.
A proto mámy milují své děti nejen NEJVÍC, ale také NEJHLOUBĚJI a NEJSILNĚJI, že ❤
Pod povrchem a v hloubi srdce
Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.
A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.
Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....
Pod tím vším úsměvem se skrývá zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...
-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;
-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;
Kdo se také cítí jako mrtvola, když se sápe ráno na kávovar? 😀
Mateřství nás změní.
V jeho průběhu se staneme někým, kdo se dívá do zrcadla na tu osobu v něm a nepoznává se.
Někdo, kdo měl na začátku jasné plány, cíle a představy.
Se změní v někoho, kdo má jen srdce plné strachu z vlastních chyb, z viny, že nedělá dost, že se nevyrovná ostatním a že to nezvládá.
Na začátku mateřství jsme byly jiné a jsme jiné i teď.
SILNĚJŠÍ.
Přesně takové jsme my mámy.
a takové už navždy zůstaneme, jen nám potrvá, než si to uvědomíme a uvěříme tomu <3
Monika
Dny, o kterých příliš nemluvíme (ale měly bychom)
Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek. Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.
Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.
Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.
Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.
Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.
Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.
A všechny k tomu patří ❤
Hezké čtvrteční ráno 🙂
Jako mámy se snažíme dělat spoustu věcí správně. Vychovat děti, aby vyznávaly ty správné životní hodnoty.
Některé z nás se potýkají s břemeny, které jsou velmi obtížné. Ať už je to rodinná nebo finanční situace.
Věřím ale, že všechno se děje z nějakého důvodu a že každá jsme přesně tam, kde zrovna teď máme být.
Ani já jsem tomu pár let zpátky nevěřila, nerozuměla jsem smyslu, proč se dělo zrovna mě tohle.
Ale i když je to těžké, každý den a máte pocit, že zrovna teď nežijete život, jaký by jste si přála, věřte, že bude líp a každé špatné období jednou skončí.
Takže milé maminky, hlavu vzhůru, nadechnout se a vydržte❤
