Po pátečním setkání s Kateřinou Juřenčákovou jsem si uvědomila, že jsem na konci článku Menstruace při úplňku slíbila, že napíšu o cykličnosti ženy. A protože se mi spojily ještě nějaké informace s vlastními zkušenostmi, které už nějakou dobu považuji za samozřejmost, plním, co jsem slíbila a nabízím vám svůj pohled na moji cykličnost, jak jsem ji přijala na své životní cestě a jak mi ji pomohla sledovat ženská bylinná napářka.

 Paradoxem je, že článek plodím těhotná a tudíž svou cykličnost teď vůbec nevnímám, ale dost si pamatuji, nebojte. Nyní si užívám úplně jiný druh ženského bytí a vnímání sebe sama, těhotenské dvojjedinečnosti, splynutí dvou těl a duší, komunikaci s miminkem, vypořádávání se svým rostoucím tělem, pomatenými hormony, které způsobují totální návaly štěstí střídané s pocity lehkého vzrušení, jak zvládneme porod. Ale je mi v tom stavu tak dobře!

Něco málo teorie, ale fakt jen špetka.

Měsíční cyklus ženy se skládá ze 4 fází, které souvisí s dozráváním vajíčka a jeho vypuzením z těla. Mluvíme o fázi preovulační, ovulační, premenstruační a menstruační. S každou fází je spojena i určitá dominantní ženská energie, pojmenovaná jako energie panny, matky, čarodějnice a stařeny. Jde o energie, které je vhodné přijmout, ale nemusíte jim zcela podlehnout. Třeba v průběhu menstruace s energií stařeny můžete jen těžko vypnout a 5 dní prospat. Co ve skutečnosti můžete, je dovolit si více odpočívat a odmítat návštěvy, na které nemáte energii nebo s dětmi nejít na hřiště. Pokud to tak ale cítíte, můžete si jít klidně zaběhat nebo dělat to, co v jiné dny, jen je docela možné, že vám to úplně nesedne nebo se budete cítit více unaveně. Je to způsobeno tím, že z vás v tuto fázi odchází energie (i hmatatelně v podobě menstruační krve) a vy byste si to měla uvědomit a upravit svůj program, díky čemuž se úplně v tyto dny nevydáte a budete v rovnováze.

Ženské tělo, nálada a kvalita života, jsou měsíčně ovládány snižováním a zvyšováním hladiny hormonů, které tělo produkuje, aby připravilo ideální podmínky pro oplodnění vajíčka spermií nebo v případě, kdy k tomu nedojde, ho vyloučilo z těla. Každý měsíc přibližně ve stejných etapách probíhá celý cyklus znovu a znovu do té doby, dokud neotěhotníme nebo nedojde k menopauze. (Ale i po menopauze dokáže luna ženě její cykličnost připomenout.) Reagujeme tedy na fyziologické procesy, které právě probíhají v našem těle. Je to prosté. Moc ráda vždy připomenu, že se vlastně nejedná o nic ezoterického, nýbrž praktického.

Zjednodušeně řečeno, naše duševní rozpoložení je projevem fyziologie našeho těla, ale zároveň zdůrazňuji, že naším duševním nastavením, můžeme svému tělu poměrně hodně ulevit nebo mu naopak dát zabrat ještě víc.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

Několik měsíců přemýšlím, jak pustit do světa, mezi ženy, informace o bylinné napářce, kterou jsem na sobě rok pečlivě testovala a která přinesla mému tělu spoustu příjemných změn. Díky ní jsem si rozehřála a vyčistila své ženské pohlavní orgány tak, že jsem vnitřně rozkvetla ve zdravou ženu, jejíž květ se nechal jemným dotekem křídel mého muže opylit a já úplně nečekaně otěhotněla. Což je tedy vedlejší možný příznak mé roční péče o tělo, který jsem sice tak úplně neplánovala, ale o to zasvěceněji mohu napsat tento článek, ve kterém bych Vás ráda seznámila s velice účinnou metodou ozdravení ženského lůna a navrácení ztraceného tepla zpátky do těla ženy, kde rozhodně patří a ze kterého se díky porodům či nedostatku péče o sebe samu vytratilo.

Ne nadarmo se říká, že žena je ta, která udržuje oheň v krbu, tím chrání teplo domova a harmonii v rodině. Teplo však musí být v ní samotné, aby jej mohla v podobě lásky a péče o rodinu předávat i ostatním. Pokud je uvnitř vyhaslá, nemá sílu zářit ani pro sebe, natož pro druhé. A naše děti a partneři tak moc potřebují hřejivý dotek.

Problémy typu: nepravidelná menstruace, příliš dlouhý nebo krátký cyklus, silné krvácení, menstruace dvakrát do měsíce, PMS, bolestivé píchání v podbříšku, problémy s otěhotněním a jiné neduhy související s ženskými pohlavními orgány, nám ženám podstatně zasahují do života. Velmi často proto zkoušíme kde co. Koupíme „zázračný“ preparát z lékárny, nebo si necháme předepsat hormonální antikoncepci nebo v lepším případě vyhledáme jinou zdravotnickou pomoc. Ale ve většině případech se spoléháme na to, že za nás někdo nebo něco problém vyřeší, přičemž málo kdy známe skutečnou příčinu toho, proč se nám tyto věci dějí!

Díky našemu životního stylu a přístupu moderní medicíny nemáme čas ani prostor sledovat své tělo. Projev je vyléčen, příčina se nehledá. Jenže s tímto názorem jsem se nemohla smířit, měla jsem potřebu si sama hojit své vnitřní ženské zdraví a nalézt způsob, který by mi umožnil měnit se a ozdravovat svým tempem. Po roce, kdy jsem schopna shrnout své poznání, se velmi ráda se svou zkušeností podělím.

Musím přiznat, že jsem nikdy neměla extrémní problém v období menstruace. Občas jsem měla migrénu nebo pobolívání v podbříšku a klasicky se mnou nebylo týden před menstruací k vydržení. Myslela jsem si, že to k „tomu“ prostě patří.

Samozřejmě jsem se mýlila. Nyní vím, že mě při menstruaci nemusí bolet hlava, že menstruace může probíhat jemně a citlivě, protože není mou nepřítelkyní, ale dělá ze mě ženu se vším, co ke mně patří. Rozhodně je důležité si také uvědomit naši cykličnost, o které píšu v článku Cyklus bílého a rudého měsíce. Díky tomu se nemusíme samy trestat za to, že jsme v průběhu měsíce moc líné nebo naopak příliš aktivní.

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Moderním technologiím se už asi nevyhneme, to jsme si jako rodiče uvědomili, takže si u nás doma děti běžně hrají na tabletu nebo počítači. Koneckonců budou se s nimi setkávat i ve škole a později, protože jsou součástí naší společnosti.

Ujasnili jsme si však to, že nechceme, aby je používaly od rána do večera, a proto jsme stanovili jasná pravidla. Evelínka a Šimon mohou hrát jednou za dva dny dvě hodiny, dvojčata hrají asi 20 minut maximálně. A to samozřejmě za předpokladu, že mají splněné své povinnosti.

Už několikrát v minulosti jsem se pokoušela na internetu hledat vzdělávací aplikaci, která by byla v českém jazyce a zároveň vhodná pro malé děti. Chtěla jsem aplikaci mírumilovnou, hezky barevnou, srozumitelnou a snadně se ovládající. Žádnou takovou jsem nenašla.

Proto jsem byla nadšena, když jsme byli vybráni, abychom otestovali Smart Magic Pen. A díky tomu Vám nyní mohu přiblížit své postřehy a reakce mých dětí nejen na Smart Magic Pen, ale i na aplikaci Smart Park, ve které se s kouzelným perem v ruce můžete pohybovat. Na první pohled je to přesně to, co jsem hledala.

Nejvíce nadšená z balíčku byla Evelínka. Když dorazil, rozzářila se jí očka a pero nechtěla dát z ruky. Však už na něj několik dní netrpělivě čekala. Na testování jsme měli jen jeden týden. Zdá se to možná jako dlouhá doba, ale Aplikace Smart Park je opravdu hodně rozsáhlá, a proto jsme ji ještě do dnešního dne neprošli úplně celou. To bych viděla jako obrovské pozitivum. Děti mají i po týdnu stále co objevovat a co se učit!

Než jsme se pustili do testování, nejprve musel manžel stáhnout z Appstore aplikaci (trvalo to chviličku) a pak najít dvě mikro tužkové baterky, které se do pera musí vložit (nejsou součástí balení).

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

Slovo „mamí“ jsem dneska slyšela snad tisíckrát. Vlastně kecám, asi tak čtyř tisíckrát! A mělo různé obměny, tvary i intenzitu. Od mami, mamí, přes maminko, mámo a nakonec mamíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, když jsem nereagovala okamžitě, protože jsem obrátila svou pozornost na prvního v pořadí. Mamííí, dej mi napít! Mamííí, šťávu ne, chci vodu. Mamííí, do jiné skleničky! A pak jsem si sedla a za 10 sekund vstala, protože: Mamííí, chci přidat nudle. Mamííí, chci více kepuču. Mamííí, jsem se pokypal! Mamííí, Evelínka mi pije moje pití! Mamííí, už to neci!

A to jsem vynechala noční probuzení, snídani a rovnou přeskočila na oběd. Protože ráno se to Mamííí snáší nějak s přehledem a bezbolestně (myslím bolest hlavy). Počítadlo slova Mamííí se rozjelo až na oběd a až do večera se nezastavilo. Otáčelo se jako tachometr do Plzně a zpět! A přesně tak se dneska večer cítím, jako bych odřídila tisíc kilometrů plně soustředěná na cestu, teď už bych si jen chtěla zalézt do postele a s knížkou nic nemuset.

„Mamííí, chci ti něco říct!“, ozvalo se večer po okoupání, umytí, najezení a vyčištění zubů, po několika desítkách Mamííí a uložení do postele. „No cooooooooooooooooooooooo?“, zoufale vyjeknu a v hlavě mi šrotuje, na co jsem zapomněla, co ještě můžou chtít?  „Mamííí, venku prší!“ A pak přišel z práce Martin a ozvalo se krásné „Tatííííí“!

Dneska nebyl zdaleka náročný den. Byl to úplně normální den. Takto to prostě chodí a mě nezbývá nic jiného než nezcvoknout a být trpělivá. Věřím, že jednou vyrostou. A taky jsou tu víkendy, kdy mají k dispozici tátu více než kdy jindy a kdy se intenzita Mamííí sníží o 50%.

Jediné, co se denně mění je má schopnost empatie, míra lásky a sebevědomí. Někdy jsem prostě tak nabitá, že to slovo skoro nevnímám a někdy jedu na záložní systém, který by mohl každou chvilku zkolabovat, kdyby neexistovala čokoláda nebo cokoliv, co osladí život – nepohrdnu ani ocucaným bonbonem, který Janek vyplivne, když si uvědomí, že chtěl vlastně rajče.

Vcelku mi pomáhá, když si uvědomím, že toto je výzva mého života. Myšleno ustát ten náročný den na rodičovské DOVOLENÉ bez řevu, pláče, zbláznění nebo hysterie! Být šťastná za to, že mě chtějí, a že není nikdo, kdo by jim chtěl více vyhovět nebo po kom jiném by to oni více chtěli. Pokud se mi podaří neudělat ze sebe oběť, ale prostě jen být maminka, pak jsem na cestě za vítězstvím! A ta cesta krok za krokem je posilující, pokud ji šlapu vědomě. O to se snažím.

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! 🙂

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!

Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! 🙂

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Když jsem před pár měsíci psala o sladění svého menstruačního cyklu s úplňkem, byla jsem nadšená, že můžu něco takového na základě vlastní zkušenosti sdílet. Přišlo mi ze srdce úchvatné, že můžu menstruovat v době, kdy měsíc září jako obrovská rudá koule na nočním nebi. Stačila mi jen symbolika sama o sobě, díky ní jsem věděla, že jsem součástí něčeho většího!

Jenže to jsem ještě nevěděla, že to větší je ještě větší, než se zdá a že to má zároveň i větší logiku! Mé tělo se nejenže sladilo s úplňkem, ale naladilo se na cyklus rudého měsíce. Což jsem v době psaní svého článku nevěděla, ale později si přečetla v knize Rudý měsíc.

Stálo tam také to, že ženina tvůrčí energie se pohybuje kolem období ovulace. K ovulaci, pokud se žena sladí s měsícem, dochází z pravidla v období novu (cyklus rudého měsíce), což se stalo mě, nebo kolem úplňku (cyklus bílého měsíce). Má tvůrčí energie tedy nebyla sladěna s tvořivou silou úplňku, ale s novem. Což znamená, že mé tělo se po mém posledním porodu nenaladilo na to, abych znovu počala další život v podobě fyzického dítěte, ale naopak, abych mohla využít svou energii ke svému vnitřnímu vývoji, tedy např. k tvorbě nových projektů coby mých duševních dětí. Má to svoji logiku, že?

Pro ty, kterým jsem zamotala předchozím odstavcem hlavu, cituji nedoslovně níže Mirandu Grey.

Cyklus bílého měsíce neboli cyklus „dobré matky“ – Menstruace přichází okolo novu a ovulace kolem úplňku. Tento systém je oslavován ve většině náboženstvích a obřadech plodnosti. Setkává se při něm tvořivá síla měsíce a ženy, takže tvůrčí energie směřuje k početí dítěte nebo založení rodiny.

Cyklus rudého měsíce neboli cyklus „zlé ženy“ – Menstruace přichází v období úplňku a ovulace kolem novu. Tvůrčí energie nesměřuje k plození dětí (realizaci ve hmotě), protože k ovulaci dochází v období „temnoty“ novu. Tvůrčí energie je zcela zaměřena na vnitřní vývoj. V knize se můžete dočíst, že muži tento cyklus vnímají jako silnější a nekontrolovatelnější, proto bývá označován jako cyklus, zlé ženy, moudré ženy, svůdkyně nebo šeredné čarodějnice, jež uplatňuje svou sexualitu na něco jiného než rození další generace.

Dneska je MDŽ! Tento článek píšu pro všechny ženy dětné, které jsou doma nebo v práci! Chci sdílet své přednosti i zadnosti!

V neděli mi pěkně šlapalo dopoledne! Vstala jsem v šest a hodinu se svým osobním trenérem cvičila. Trenér je teda totožná osoba s manželem, ale musela jsem to tak napsat, protože to zní frajersky dobře! 🙂

Martin po cvičení odjel demontovat svou výstavu a já začala vařit, a že jsem toho stihla. Dala jsem kynout kváskový chlebík, udělala těsto na cibulový koláč, které mi sice dalo zabrat, protože nešlo vyválet, ale nakonec se povedlo a už se chladilo na balkóně v pečící míse. Oloupala jsem kopec cibule a dala ji na pánev. Mezitím jsem udělala těsto na meruňkové knedlíky z domácího kozího tvarohu. Cibule už byla pěkně sklovitá, a tak jsem ji dala na těsto, zalila smetanou s rozšlehanými vajíčky a bylinkami a šup s ní do trouby. Vyrobila jsem kokosové mléko a začala vymýšlet, co s tím kokosem. To už jsem měla ovšem uválené knedlíky, když jsem se rozhodla upéct kokosové sušenky.

A potom všem pečení byla trouba akorát rozpálená na chleba, který pravě vykynul, tak šup tam s ním.A nakonec jsem uvařila ty knedlíky a Martin se vrátil zrovna domů! :D

A proč to píšu? Jednak se ráda pochválím, když mi jde práce od ruky, která z nás hospodyň ne? Ale hlavně chci ukázat i tu odvrácenou stránku rádoby dokonalosti, a to, že naše děti, zatímco já byla v kuchyni, seděly před televizí a stihly zkouknout dvě nové pohádky. Přiznávám, fakt se dívali na bednu 3 hodiny vkuse! Vůbec jsem se o ně nestarala! Teda, když pominu, že chtěly na snídani každý něco jiného, že jsem jim chystala oblečení a oblíkala je, některé i dvakrát, občas se za mnou přišli malí kluci potulit nebo se chtěli vykakat, a potom chtěli všichni svačinku. Párkrát se mi přišli schovat pod sukni nebo něco zamíchali, ulizovali těsto a táááák podobně.

Takto to totiž chodí skoro každé dopoledne. Uklízím a vařím a děti si samy hrají nebo koukají na pohádky a já z toho nemám žádné výčitky, taky proč? Jsem líný rodič v plném pracovním tempu, cítím, že tak tvořím teplo domova. A taky mě to baví. A vůbec. I ta telka k dětství patří! Čím víc ji budu zakazovat, tím více po ní budou toužit. A když je těch pohádek moc, samotné je vypnou a vymýšlí, co by kdyby, když si s nimi nehraji a učí se, jak spolu vyjít bez mámy a táty.

Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! 🙂

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.