Můj předčasný a nečekaný porod, část druhá

Zřízenec mě zavezl do patra na příjem, myslete příjem z Pohotovosti, postele a plenty. Ulehla jsem,  vytuhávající Amík zabral židli vedle batoh hodil na podlahu. Amík mi začal zuřivě šeptat: “Hele mě to nějak přestává myslet a chce se mi děsně spát a nemůžu mluvit.” “To zvládneš,” snažím se ho uklidnit.

Za plentou vedle provádí nějaká pani dejchání jako vystřižený z porodního kurzu, se mi to zdá trošku přehrávaný.  Zpoza plenty se objevuje sestřička. “Máte porodní plán?” Amík na mě vrhnul zoufalej pohled, je zjevný, že mu tuhne i mozek. Slitovala jsem se a zašeptala: “Ne, nestihli jsme vyplnit.”  Amík na mě znovu šeptem: “Nevíš jak dlouho to ještě bude účinkovat?” No, tak vzhledem k tomu, že si neurol vzal v jedenáct a teď bylo něco před jednou tak je jasný,   že je v pytli. Rozhodli, jsme se, že všem řeknem, že se opil, jeho stav už je neutajitelný.

Mám pocit, že mi kontrakce začínají jen tak občas takové píchnutí, Amíkovi tuhne obličej, oči skelnatí.

Přišla doktorka, já zašeptala svůj porodní plán a sice co nejpřirozenější porod hlavně žádnej epidural, kterej se tu dává v osumdesáti procentech.

Jsem naprosto zavřená, Amík je na tom dost mimově.

Amík šel volat doulu. Doula prý dorazí do půl hodiny. Přišla doktorka a nabádá nás k vyvolávanému porodu. To se mi moc nezdá a chci čas na rozmyšlenou. Doktorka se netváří nadšeně, Amík neví, nakonec se rozhodujeme pro indukci.

Je jedna v noci stále na příjmu, rodička za plentou pořád heká, stejně tak jako její muž. Já si připadám hrdinně, neb nestánám a snažím se bejt celkově frajer a ještě vtipkuju. Dostávám apartního andělíčka, neb nabídka batohu je dvojema teplákama a ručníkem poměrně omezená.

Kontrakce asi mírně začínají jednou za čas, možná, nejsem si jistá, asi jo. Amík je jasnej.

Jdu na záchod, klystýr se tady nepodává, prej není nutnej, tělo se pročistí samo, moje se definitivně čistí zjevně hodně dlouho neb Amík tluče na dveře: “Nespadlas do záchodu?” Ne, nedělá si srandu. “Seš blbej.” Chechtám se.

Mají pro nás pokoj, opět mě převážejí vozíkem. Porodní pokoj je super, máme tam lednici, balon, záchod, můžeme ztemnit, oběma se nám tam fakt líbí. Přichází Erika, moje doula. Zasvěcujeme jí do našeho plánu a taky do Amíkovi situace. Dostávám antibiotka a parádní jehlu do žíly na břicho pás, kterej mě přivazuje k monitoru. Pokojem se rozlévá tlukot mimi chlapíkova srdce. Amík volá do Prahy mámě, že rodím.

Ve dveřích se objevuje anesteziolog a nabízí epidural, důrazným šepotem odmítám. Amík: “a seš si jistá?” “Jo jsem.” Jsou dvě ráno,do porodního pokoje nám rolují nám postel na kolečkách prý pro manžela ať si odpočine. Doula a já naléháme na Amíka ať se z toho vyspí. Amík odmítá postel. “Hele přece si nemůžu lehnout na postel a spát zatímco ty rodíš.” “Prosím tě, nebuď pako a lehni si, když ti tu postel přitáhli.” “Hlavně se z toho vyspi.” Erika se přidává, “jasně jdi si lehnout, ještě to bude trvat jen se neboj, nic nezmeškáš. Já se o manželku postarám.” Amík ulehá, ale na podlahu, postel je prej fakt moc, během deseti vteřin chrápe.

Kontrakce mírně začínají. Stav Amíka je jasný, tuhoň.

Krátím si čas povídáním s doulou. Pokojem se rozléhá mimi chlapíkův uklidňující tlukot srdce.  Najednou kontrakce, definitivně kontrakce. “Eriko, teď to bylo ono, hele je to i na monitoru. koukej, jaká byla silná.” Skoro jásám, jáká jsem statečná, ten porod bude úplná pohoda, jestli je tohle kontrakce. kontkrace na monitoru byla někde v úplně dolní části takovej jako malej hrbolek. “Hele, Eriko, jak moc ještě budou silný, asi o moc ne, co?” Erika s trpělivám výrazem určeným pro malý děti a mě: “No tak ke konci jsou takový, že se nedají monitorem změřit.” Hmm, v některejch situacích je defintivně lepší se nechat překvapit.

Amík pořád na podlaze.

Kontroluje mě sestřička jsou asi tak tři ráno, kontrakce se pomalu rozjíždějí, mě je pořád veselo, Amík stále vytuhlej a pořád na podlaze. Sestřička se mě ptá jak mi je a já šeptem odpovídám, sestřička taky šeptá a omlouvá se, že nechtěla vzbudit manžela. “Né, já nešeptám kvůli němu,” směju se, “já jsem ztratila hlas.”

Kontrakce fakt začínají houstnout, chvílema si je už zapomínám kontrolovat na monitoru. Prý se otvírám. Amík stále na podlaze.

Kolem šestý se budí Amík, vypadá celkem funkčně a hned se ujímá telefonu, aby podal zprávu do Prahy a do Brooklynu. Erika se podívala na svůj mobil:  “Hele musím si jít zavolat mám dvacet zmeškanejch hovorů od svý mámy.” Mě už do řeči moc není, kašlu na monitor a snažim se rozdejchavat kontrakce, mrchy jedny. “Jasně, jdi, “ šeptám.

Vrací se Erika, úplně v šoku. “Musím jet domů do Chicaga teď hned. Předávkovala se mi sestra.” Co na to říct? Jediný zvuk v pokoji je mimi chlapíkův stálý tlukot srdce. Chytla jsem ji do náručí a držela a mezi kontrakcema šeptala slova útěchy. Erika zavolala svoji

náhradní doulu a až po stém ujištění, že na ní nemusí čekat, odešla.

Amík a já jsme v šoku. Kontrakce sílí, já se obracím dovnitř.

Přichází Sankofa, naše nová doula, zkušená a neuvěřitelně energetická. Mrkne na monitor, “klidně sténej, to ti uvolní hrdlo,” obrací se na mě. Já šeptem: “ztratila jsem hlas.” Sankofa: “To zvládnem.”

Je asi osm ráno, otvírám se čím dál víc, kontrakce jsou už pěkně hustý, nemluvim,  na nějaký pozorování monitoru se můžu zvysoka vykašlat. Zvracím.

Amík se mě na něco ptá, zvedám prst, abych ho upozornila, že mám kontrakci tak ať počká, prst mám zvednutý dle Amíka moc dlouho, neodpovídám, “Co je? Ty nevnímáš. Jdu zavolat anesteziologa ať ti dá epidural tohle se nedá.” Panikaří Amík a mizí na chodbu, von ho fakt šel sehnat. Kdybych se nesoustředila na prodejchávání kontrakcí, tak bych ho něčim praštila.

Anesteziolog, znova nabízí epidural. Zdvořile šeptám: “epidural nechci, do páteře si to píchněte sám.” Amík se jde prodejchat ven a zatelefonovat novinky.

Prý se otvírám dobře. Snažím se dejchat s otevřenou pusou, jak jsem četla otevřený hrdlo má vliv na otvírání děložního hrdla. Zvracím.

Sankofa je dokonalá, dává mi kostky ledu na cucání, chladí mi ledem čelo, říká Amíkovi jak mi masírovat záda.

Mám pocit, že musím na záchod, kontrakce sílí, v mezičase usínám na pár vteřin, minut, čas splývá v jedno.

Obracím se dovnitř a snažím se představit si co se děje ve mě, vidím jakoby černej tunel a v něm čtvercový světlo, tak orgasmus to definitivně není, to vím na sichr.

Něco se se mnou děje, otevírám oči, kontrakce přestaly a já se začínám třást, celá postel se třese, Amík má pocit, že mám křeče, nemůžu třesot zastavit, trvá to půl hodiny, přichází sestry, přiváží vozíky s věcma na porod, malou postýlku.

Najednou mám pocit na tlačení, tak jak jsem se bála na těhotenský hodině, že to nepoznám, tak tenhle strach jsem definitivně překonala, je to jasný rodím. Sankofa mě vede jak prodejchávat a nechat všechno přirozeně plynout. Cítím se v klidu, pokoj je v šeru jsem tam já, Sankofa a Amík. Sankofa: “Vidím vlásky.” Amík vyplašeně: “Neměl bych teda jít pro doktorku, teda??” Sankofa: “Jo, už můžeš.” Najednou je v pokoji plno lidí. Pediatr a jeho asistentka, dvě sestry a přicházející  doktorka, ode dveří hlásí: “Sakra, já si asi nestihnu nandat plášť.” Amík mě podpírá záda, Sankofa drží ruku. Na tři zatlačení je venku.

Mám v náručí malýho ufounka, on má hlavu celou protáhlou, je strašně malej, je náš.

Mimi chlapík se narodil pátýho března v 1:08 odpoledne a vážil dvě kila, měl strašně dlouhou hlavu a neplakal, přisál se a už se nepustil.