Můj předčasný a nečekaný porod, část první

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

V noci před porodem za mnou přišel Amík, u kterého stále rostoucí nervozita dostoupala nebeských výšek a spustil třesoucím se hlasem. “Nemáš náhodou ten neurol, jak ti ho pro mě dala tvoje máma, když jsme zjistili, že jsi těhotná?” Ano, moje srdce se ustrnulo a já mu dala půlku neurolu. Amík to projistotu zapil panákem alkoholu, prý aby to rychleji účinkovalo. Tak když se na to dívám zpětně tak to nebyl jeden z našich nej momentů. To bylo v jedenáct v noci.

O půlnoci mi praskla voda.

To si to takhle valím do koupleny, sednu si na záchod a najednou cítím takový jako lup a hromada vody. Tak kecala bych, kdybych tvrdila, že mě to nevyděsilo. Zjevně jsem vydala nějaký skřehotavý zvuky, který probudily i Amíka odplouvajícího si na na obláčku opojení a hlavně zapomnění.

Amík: “Co je? Jsi v pohodě?” Já sípavým šepotem ztraceného hlasu: “Praskla mi voda?” On: “Co? Jaká voda?” Já ještě sípavěji: “Plodová.” On: “Seš si jistá, že ses nepočůrala?” Já, zoufale: “ne,nepočůrala. A ano jsem si jistá. Počůrání je jiný.” On: “Co budeme dělat?” Já se rozbrečela neb mi došlo, že je to brzo a že jsem nemocná a že nemám zabalenou tašku a že nemůžu mluvit a že budu rodit a že jsem ztratila hlas. On mě chytnul a začal uklidňovat: “to bude dobrý, to zvládneme, prostě to miminko budeme mít o něco dřív neboj.” On vám mě tak uklidnil, že kdybych ho nemilovala, tak se do něj snad v tu chvíli zabouchnu zase. Já, úplně uklidněná: ” jdu zavolat do nemocnice.” Sípavým hlasem jsem vysvětlila, co se děje a bylo mi řečeno ať jedem. Tak zpětně vím, že jsem mohla počkat.

Amík šel volat carservice, neb mávat v jednu v noci v mrazu v Brooklynu na taxíka a čekat, že nějaký pojede kolem se i jeho omámenému mozku zdálo trochu moc.

Zatímco jsme čekali na auto Amík zabalil tašku do porodnice a myslím, že dvoje tepláky a ručník se na porod tak nějak vždycky můžou hodit.

Auto přijelo za deset minut. Nevím, ale je možné, že jsme oba vypadali tak nějak mimo neb našemu řidiči stačil jeden pohled a jal se nás uklidňovat. “Miminko chce ven, tak půjde ven. A nebojte já budu řídit jako bych vezl svoji dceru.  Vaše první? Já mám šest sester a pět dcer to bude v pořádku paní, nebojte, všechny odrodily. Kluk nebo holka? Kluk? No to je paráda a jméno máte? Nebojte druhé bude určitě holka. Nedrncám moc? Je vám dobře?” Pusu nezavřel, ale oba nás tak nějak uklidnil no nebo spíš mě, Amíka zklidňovaly stále se stupňující účinky neurolu.

Kontrakce nula, Amík má mírně nepřítomný úsměv, ale ruku mi drží pevně.

“Nepojedeme přes Brooklynský most,” informoval nás náš utěšitel, “moc to tam třese. To není dobrá trasa pro paní. Pojedeme tunelem.” Není nad to když je vaše porodnice na ostrově. Ano, tunel se nám oběma zdál jako to nejlepší řešení. Zaplatili jsme mýtný a projeli závorama a  v tom se zničeho nic vynořil týpek v uniformě. “Teď do tunelu nesmíte je zavřenej.” “Cože???” Probral se omámemý Amík a náš šofér utěšitel. “Vždyť to není nikde napsaný, jste nás sem pustili tak jak se dostanem ven??” “Moje žena rodí:” zoufale se snažil apelovat můj drahý Amík. “To není můj problém je to zavřený.” Ozvalo se z uniformovaného zdroje. “Potřebujem dostat tady paní do porodnice,” náš šofér orodoval. “Zavřený to není, vždyť směrem do Brooklynu jezdí auta v pohodě.” “Jo, ale tenhle směr je zavřenej.” Manžel a řidič oba dva venku z auta a oba dva kříčí na týpka v uniformě. Já sedím v autě, břicho se mnou a nikdy v životě mi můj hlas nechyběl víc.

Kontrankce pořád na nule, Amíkovi oči mírně skelnatí.

Amík s jeho stále tuhnoucí pusou: ”tohle je nějakej zkurvenej nápad. Kdy to otevřete? Manželka rodí.” “Jo? A teda po kolika minutách má kontrakce? A to jí jako mám vzít na záda a odnýst jo?” Ha, a teď to fakt ten nabubřelej ochana tunelu fakt podělal.  Najednou se zaply majáčky opodál stojícího NYPD, ak já vás zbožňuju kluci v modrým, a z auta se vynořil asi dvoumetrový strážce zákona, kterej toho zjevně měl dost. “Takhle se chováš k lidem? Co se to tu děje?” Rozparáděnej týpek v uniformě zapomněl, že není policajt, ale jenom tunelová autorita a poslal policajta dost literárně do pr.. Policajt zjevně ženatej a podle reakce dost možná i těhotnej normálně šoupnul týpka na auto a jako z fimu mu chvatem začal nasazovat želízka, že ho zavře za ohrožení zdraví a urážku. Jako hustý a já si to ani pořádně nemohla užít a ani zdokumentovat. Autorita na kapotě a v tom se

rozjela auta.

Kontrakce pořád na nule, hlas v háji a Amíkův výraz stále nepřítomnějsí.

Policajt šoupnul blba pryč a ptá se: “Kam to máte?” “NYU 33. ulice.” “My vás protáhnem.” Jako nekecám, my jsme fakt jeli do porodnice mega rychlostí a za doprovodu policejní eskorty. V našem řidiči se projevily dávno zapomenutý sny o formuli jedna a my během pár minut stáli před porodnicí.  40 ulic za pár minut to je něco. A já zrovna musím rodit.

Jakmile jsme zastavili před nemocnicí Amík vyběhl pro zřízence a já se za pomocí rozparáděnýho závodníka really NY vykolébala z auta. A fakt, není to jenom ve filmech, zřízenec už čekal s kolečkovým křeslem, aby mě mohl na něj usadit a odvízt k porodu.

Kontrakce nic, Amík stále míň použitelnej.