Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.

Týden před každou menstruací jsem po horolezeckem výkonu po schodech do pátého patra zažívala vnitřní “kuchání nožem” zaživa. Byl to skvělý signál, blížící se menstruace. Menstruaci jsem měla vždy jako hodinky a teď se nedělo nic. 

Byly to už 3 roky co jsem vysadila HA, v září jsem nastoupila po škole do práce a s přítelem jsme začali praktikovat STM. Měla jsem vše nastudovano. Za rok jsme hodlali založit rodinu, při zkouškách jsem sehnala krásný byt v centru města avšak potřeboval rekonstrukci. 

Únor byl velmi chladný, vytápěli jsme jen ložnici, protože tam bylo zatím vše a do kuchyně jsme chodili jen vařit. Já měla hroznou chřipku, ale v obýváku jsem už na zeď malovala stromy, škola mi chyběla a svoji chuť k tvoření jsem nechtěla dusit. Teplota mi ustoupila, ale stále jsem se cítila jako když mě někdo majzne po hlavě kladivem. Byl pátek večer, přítel mi přinesl k večeři Indické jídlo a dvě velké tašky s nákupem když jsem byla marod byla jsem rada, že mužů odpocivat a nákup obstará on. 

Měla jsem hotovo a tak jsem popadla talíř, dala si velkou porci a šla si lehnout do ložnice. Přítel v zápětí přišel a jeho první otázka byla jestli jsem to už dostala. Nedostala, měla jsem 10 dni zpoždění, ale přisuzovala jsem to té příšerné chřipce. Zavrtěla jsem hlavou a on mi položil na postel test. Několik dni jsem to odkládala strašně jsem se bála výsledku, protože mi nějaká moje vnitřní část říkala ,,jsi těhotná”. Asi jsem nebyla připravena přijmout nějakou zodpovědnost. Nezbylo mi nic jiného než se odebrat na záchod se slovy, že je večer a nic se neukáže, přítel byl ale hodně neodbytný. Test jsem podala příteli s tím, že máme asi půl minuty čekat. Na ten výraz nikdy nezapomenu. Vytřeštěně koukal na test, výrazná tlustá čárka se oběvila ihned. Pronesl jen slovo ,,pozitivní” vím, že měl skleněné oči jako by chtěl brečet, stál otupěle před záchodem kde jsem ještě seděla a nechápala. 

Myslím, že budu litovat do konce života toho, jak jsem se potom zachovala. Byla jsem poměrně nepříčetná a rozhodnuta “to” dát pryč. Příteli jsem chladně oznámila, že to chci dát pryč, nejsem připravena na to mít dítě, nemám ani rok odpracováno ani byt není zařízený. Našla jsem milion argumentů a výmluv. Viděla jsem jak se jeho výraz mění, nepodíval se na mě, choval se chladně. Jen řekl ,,máš pravdu, nejsme na to pripravemi, když to chceš dát pryč můžeš.” Mlelo se ve mě plno pocitů zlost střídala smutek. Jen jsme kolem sebe chodili ani se na sebe nepodivali. 

V sobotu ráno jsem ani neměla náladu vstát a fungovat, oba jsme nemohli spát. Ve mě se to přes noc srovnalo a začala jsem předchozího dne hořce litovat. Rozhodla jsem se, že si přes den sedneme a budu chtít slyšet názor přítele. Příteli se to asi rozleželo v hlavě, bylo na něm vidět, že to dítě chce. Je z děckého domova o to více mě to mrzelo, chtěl rodinu, kterou nikdy neměl a já mu tu možnost chtěla vzít, protože jsem prostě byla srab. Zazněly argumenty, že mě je 25 jemu skoro 27 a máme na to už věk navíc jsme tu dobu byly spolu už 7 let. Vnitřně jsem si dítě chtěla nechat, ale z venčí jsem proste propadala panice, neměli jsme ani našetřeno. Já jsem si stále připadala jako dítě. Bylo mi hrozně líto přítele měl stejné právo rozhodnout jak to bude dál a já ho postavila před hotovou věc. Jeho poslední věta byla, že je to moje tělo a mám se rozhodnout sama jak to bude dál, ale mám si i uvědomit, že se to potom taky nemusí podařit. Neuměla jsem si představit, ze mi táhne na 30 a mám nervy v kýblu, protože nemůžu otěhotnět. Po probrečeném víkendu jsem nakonec uznala, že si prcka necháme. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo, byla to taková úleva a neskutečný nával radosti, která se stupňovala každým ultrazvukem.  🙂