Jsem pohádkový maniak, miluji pohádky a pouštím si je často jen tak jako kulisu při úklidu. Vybrala jsem náhodně 30 hlášek z pohádek českých i cizích. Kdo má čas a chuť, zkuste jestli také znáte. 🙂 

Odměním srdíčky. Mám jich hodně a nemůžu je přeci škudlit. ♥

1. To mi nalaď mokrý dudy.

2. Čau. Jak ti kvete pšenka?

 3. A proč ti tolik vadí, že je tvůj tatínek králík? Já mám za otce netopýra!

4. Už tam budem?

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.