Ano, přesně tak. Že nechápete, na co narážím? Dokonalý kočárek a Yetti mají společné to, že o nich slyšeli všichni, ale ještě je nikdy nikdo neviděl🙂

    Určitě to znáte - když poprvé očekáváte narození své malé dokonalé kopie (haha – bezdětní prominou, pochopí časem), připadá vám všechno kolem jako periodická soustava prvků v páté třídě. Tak nějak zhruba sice tušíte, o čem je řeč, ale tu pravou podstatu pochopíte až o pár let a mnoho zkušeností později. Jenže vybrat pojízdnou postel pro svého potomka musíte už teď, za pár let vám to totiž bude naprosto k ničemu. Takže vyzvídáte po kamarádkách a známých. Každá z nich vám doporučí samozřejmě něco jiného a přesto svorně jedna přes druhou pronáší hesla typu:

„Lepší kočárek neexistuje.“

„Vyzkoušela jsem už strašně moc kočárků a tenhle je nejlepší.“

„Nechápu, jak si někdo může koupit cokoliv jiného.“

    Ze všeho vám jde hlava kolem a po týdnu koukání po kočárkách na internetu se vám v pravém oku začne objevovat tik a ruce se začnou klepat tak, že se musíte po každém napití kávy jít převléknout. Dost, zadržte, jinak se z toho zblázníte.

   Důležité upozornění:

"Cílem tohoto článku není někoho naštvat. Pokud na vás při čtení následujících řádků přichází vztek, zavřete okno svého prohlížeče a pokračujte v jiné činnosti. Pokud se v následujích řádcích poznáváte, jedná se zajisté jen o shodu náhod. Všechny postavy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je zcela náhodná."

     Pokud i vy patříte mezi lidi, kteří občas obšťastní v podstatě kteroukoliv ze sociálních sítí svým vlastním obrázkem, věřím že budete přesně vědět, o čem mluvím  (vlastně teda samozřejmě spíš píšu). Na svůj blog (zeď či jakkoliv jinak svůj vymezený prostor nazýváte) přidáte fotku. Líbí se vám. Máte z ní radost. Chcete se pochlubit. Chcete porozumění. Chcete radu. Chcete si uchovat vzpomínku. Nebo prostě jen tak. Ano, fakt JEN TAK. Po nějakém čase (dle vaší závislosti na internetovém světě) se k fotce vrátíte a jdete se podívat, jak si vede. Hmmm, docela dost lajků a několik komentářů. Zvědavě je rozkliknete a nestačíte se divit. Že to také znáte?

    V následujících řádcích si z tohoto tématu snažím dělat legraci a trochu přehánět, i když očekávám, že to někdo vezme jako píchnutí do vosího hnízda. Ne, nechci rýpat do nikoho konkrétního, spíš se jen snažím shrnout své poznatky z doby mé "modrokoníkovské slávy". Když jsem tu začínala, měla jsem pár sledujících a na mém blogu se neděly v podstatě žádné nepřístojnosti, ani nepříjemné sociální interakce. S přibývajícími sledujícími se tohle ale změnilo. A není se čemu divit, když vás sleduje takové množství lidí, je pochopitelné, že mezi nimi fakt nejsou jen samí takoví, kterým jste sympatická a "mají vás rádi". 

    Občas člověk přidá naprosto neškodnou fotku a strhne se pod ní smršť, kterou vážně nečeká. Ale časem se s tím naučíte pracovat, předvídat a podobným věcem tak většinou předejdete. Všechny níže uvedené komentáře vycházejí ze skutečných událostí - z důvodu špatné paměti či literární stylizace však mohlo dojít (a také došlo!!!) k jejich pozměnění či lehké nadsázce. Ale věřím, že pokud se na Modrém koníkovi už nějakou dobu pohybujete, budou vám některé komentáře více než povědomé. Berte to tedy, prosím , s rezervou, nadhledem a zkuste se nad tím zamyslet🙂

I jedna naprosto obyčejná fotka může být různými lidmi vnímána naprosto odlišně

    Jsem máma dvou kluků. Strašně se mi chce dodat, že spokojená máma dvou kluků. Nevím proč to tak je, ale jakmile máte dvě děti stejného pohlaví, vaše okolí nutně získá pocit, že jste pro společnost neudělaly dost a je minimálně vaší morální povinností dát osudu třetí šanci a pokusit se počnout dítě opačného pohlaví. Skoro bych řekla, že jsem na tom o malý chloupek lépe než maminky, které mají dvě dcery. Já jsem aspoň dala rodině mužského potomka, který ponese minimálně do příští generace naše jméno dál. Uf. Kecy. Myslím, že kdo to máte stejně, nesnášíte ty řeči taky tak jako já.

    Fakt nechápu, proč by mě měl někdo litovat, že mám dva kluky. Jsou úžasní, jsou moji a jsou zdraví. Co víc sakra člověk může od života chtít? Pro okolí si však stejně nesu cejch, kterého se pravděpodobně nikdy nezbavím.

    Když se odprostíte od toho, že vás ty kecy štvou, je to vlastně strašně vtipný, jak vás soudí úplně cizí lidé. Jak vám cizí lidé s naoko vtipným tónem rozkazují, že musíte mít třetí dítě. Vrcholem toho pak je, když vám někdo takový radí, že je potřeba při sexu zmenit pozici. Fakt, holčičky se přece dělají zezadu. Že jste to nevěděly? Chyba, možná právě proto máte dva kluky. Jako já. Možná by tito chytráci zůstali hodně překvapení, kdybych jim na oplátku začala popisovat chvíle, při kterých vzešli naši kluci🙂

    Nejsem žádný puritán, opravdu ne, ale fakt nejsem schopná pochopit tu drzost naprosto cizích lidí (nebo lidí, které znáte v podstatě jen od vidění), kteří si myslí, že vám mohou jen tak mezi řečí říct, jakým způsobem to máte dělat, taková intimní záležitost. Kdyby to bylo jen jednou, člověk nad tím mávne rukou, ale když to slyšíte poněkolikáté, máte chuť vystřelit pěstí směrem k jejich nosu. Kdybych byla Saturnin, tak to asi i udělám. Na co se zdržovat s koblihama🙂

Pokud máte 2 (nebo nedejbože  více dětí stejného pohlaví), připravte se na tyto fráze:

"Tak aspoň že jsou zdraví."

    Maminka má novou práci a my díky tomu vyrážíme na výlet - jedeme do Prahy. Nakupovat. Mámě u toho září oči radostí a tátovi se naopak jas v očích vytrácí🙂 Moc teda nerozumím tomu proč, ale je mi to jedno - já se těším. Máma totiž řekla, že se mi tam bude líbit. A moje maminka má vždycky pravdu.

    Je tu sobota ráno - tedy Den D a my vyrážíme. Hurá. Pořád se moc těším, máma taky, Tobimu je to jedno a Sunny kňučí, že zůstává doma. Sice by prý mohla jet taky, ale rodiče (prý) nejsou blázni, aby se tam museli zlobit ještě se psem. Vůbec nevím, co tím myslí, ale důležitý je, že jedu já. Prý tam budou hračky a knížky. A taky motokáry. I když táta tohle všechno ví, tváří se pořád lehce zoufale, ale co by pro maminku neudělal.

    Sedáme do auta a jedeme. Čeká nás prý  krásných 100 kiláčku. Aby to rodičům rychleji uteklo, rozhodl jsem se, že se budu pořád na něco ptát. Už z předešlých cest se mi velice  osvědčila otázka: "Kdy už tam budeme?". Je zajímavé, že na stejnou otázku dostane člověk vždycky úplně jinou odpověď. Naši zpočátku odpovídají docela ochotně a radostně, ale při 156. zopakování dotazu jejich trpělivost a ochota odpovídat klesá. Moje ale taky. V autě už mě to nebaví, takže říkám, že už to nevydržím. Nechápu proč, ale mámu to rozesměje. Zopakuji to tedy důrazněji. To už se směje i táta a se zlověstným pohledem říká: "Neboj, vydržíš. Za chvíli tam už budeme."

    A měl pravdu - za chvilku vjíždíme na parkoviště. Je tam strašně moc aut. Zapomínám na to, že se na tátu zlobím a hlásím mu značky. Audina, Škodovka, Ford, ... to mě moc baví. Hned vedle parkoviště je malé letiště a lítají tam letadla. Hustýýýý. Chci koukat, ale na to prý není čas. Máma slibuje, že tam budou zvířátka, takže se nechávám ukecat a vcelku ochotně jdu s nimi dovnitř. Všude je strašně moc lidí a dostávám přednášku o tom, že se nesmím ztratit. To vím, nejsem přece blbej. Ještě nikdy jsem se neztratil.

    Konečně vcházíme dovnitř a hnedka vidím spoustu skvělých věcí. Kouzelné čtení a mluvící knížky od Albi, dřevěné hračky, kola,...všechno chci a HNED. Chytnu mámu a táhnu ji k hračkám. Mají tam úplně boží dřevěný vysavač, který sám sbírá ze země kostičky. Chci ho. Máma nesouhlasí. Kupodivu ani táta. Slibují, že se sem vrátíme. Moc jim nevěřím, ale dám tomu šanci. Na hysterák je prozatím času dost. Procházíme obrovskou halou se spoustou lidí. A spoustou věcí - podle mě je tu strašně zbytečností, který mě absolutně nezajímají - kočárky, sedačky do auta, hadříky pro mimina, stánek s čaji,... A máma si to všechno fotí. Nechápu. Ale pozor, já asi něco vidím... "Hurá, mají tu i balonky." Nutně nějaký potřebuju. Aspoň jeden. Táta mi ho sehnal. Je to prostě můj hrdina. Nesu ho strašně dlouhou dobu (3 minuty - pozn. mámy) a už mě to nebaví. Ještě že tu nejsem sám a máma mi ho "ochotně" ponese, abych měl volné ruce na všechny ty zajímavé věci.

    Pořád někam jdeme a já stále přemýšlím nad tím vysavačem. Chci ho. Ale co to je? Promnu si oči a pořád to vidím. Přímo naproti mě jde žirafa. A za ní hroch. Je to ale nějaký divný, jdou po dvou a jdou...přímo ke mně. Bojím se a chci zdrhat. Za zády se mi však objeví lev. A už mě drží  za ruku. Pomoooc..... Kupodivu jsem to přežil a nakonec se mi zvířátka i líbila. Naštěstí, protože jsem jich pak potkal ještě hodně.