„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Místo obecných rad a nápadů jsme se tentokrát zaměřili na domácnost a rodinný rozpočet. Možná by vás ani nenapadlo, na čem všem se dá ušetřit a že některé náklady můžete eliminovat úplně. Stačí se jen naučit plánovat a spořit na správných místech. 

Příjmy a výdaje

Bydlíte s partnerem? Sama? Nebo i s dětmi? V každém případě je vhodné si nastavit rozpočet, přemýšlet alespoň několik měsíců dopředu a šetřit si na mimořádné výdaje nebo na dovolené. Standardně se doporučuje mít v domácnosti rezervu alespoň na 3 měsíce, a to na základní výdaje - jídlo, nájem, doprava. Pokud vám to ale aktuální ekonomická situace dovoluje, odkládejte si raději víc. Pro užitečné rady můžete chodit třeba do této skupiny, užitečné příspěvky najdete i v různých fórech. Často se v nich uživatelky dělí o cenné zkušenosti a praktické rady.

Elektřina

Nejprve si zkontrolujte, jestli máte nejlevnějších dodavatele a jeho nejlevnější tarif. Potom můžete začít přemýšlet o úspornějších spotřebičích (notebook místo desktopu, nová lednička apod.) nebo žárovkách. Pokud na elektřině vaříte, případně s ní topíte, myslete na úspory i tam. Nenechávejte spotřebiče zbytečně zapnuté. Nevytápějte byt na 25 stupňů.

Teplo

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Hradům z písku už odzvonilo a je načase vyzkoušet nové hry, které vaše dítko budou určitě bavit.

Přemýšlíte, jak zabavit své dítko celý den na pláži? Vyzkoušejte některé z těchto originálních tipů a čas vám uteče jako voda. 

Hledání pokladu

Do měkkého suchého písku zahrabejte několik hraček a nechte své dítko, aby je našlo. Chcete-li ho namotivovat, pohřběte některé ze svých věcí, kterým písek neuškodí a předstírejte, že jste je ztratili. Váš potomek bude nadšen, že je mohl zachránit.

Sledování stopy

Vezměte si klacík a ve vlhkém písku kreslete čáru, po které vás má vaše dítko následovat. Až budete chtít, můžete si úlohy vyměnit.

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Kdy je dítě ideálně připraveno na letní tábor? Na tuto otázku se nedá odpovědět jednoznačně. I když u většiny táborů je v podmínkách hranice způsobilosti stanovená věkem, je to jen hrubá směrnice. Tu správnou chvíli musíte umět stanovit vy sami.

Letní prázdniny jsou dlouhé a často bývá problém, kam děti o prázdninách dát, když rodiče musí chodit do práce. Jako ideálním řešením se může jevit i dětský tábor. Děti se zde něco naučí, užijí si, „vyblbnou se“ a rodiče nemusí řešit po dobu pobytu žádné hlídání.

Kdy můžete poslat dítě na letní tábor?

Dětské tábor nejsou určitě vhodné pro příliš malé děti nebo takové, které nejsou zvyklé být nikde delší dobu bez rodičů. Obecně se dá říci, že vhodná doba pro nástup na tábor je okolo 7 let. V tomto věku se děti rádi seznamují se svými vrstevníky, mají mnoho energie, poznávají sami sebe v kolektivu ostatních.

Někteří lidé, zejména milující maminky, považují dětské tábory za nutné zlo, ale není tomu tak. Tábor, pokud je dobře vedený, umožní objevit dětem nové obzory, nové druhy sportů, naučí se být v kolektivu, objevují přírodu. Získávají přátelství na celý život.

Mnoho dětí se dostane k činnostem, které nemají jinak možnost poznat. Jezdí na kánoi, naučí se pracovat s mapou a orientovat se v přírodě. Stanou se samostatnými, osvojí si různé znalosti. Všechny tyto činnosti mají velmi pozitivní vliv na sociální cítění dítěte. Některé tábory jsou zaměřené i na různé výukové činnosti, například jazyky. Velmi oblíbené jsou tábory s anglickým jazykem.

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

Už naše babičky říkaly, že jaro je zrádné. Venku konečně svítí sluníčko a my si tohle nejkrásnější roční období chceme i s našimi ratolestmi užít venkovními aktivitami. Ale jak říkaly už naše babičky, jaro je zrádné. Sluneční střídají přeháňky a teplota kolísá klidně od 5 do 25 stupňů. Co tedy dětem obléknout, aby se cítily pohodlně a navíc byly trendy?

Vrstvení je základ i v jarním období

Hlavně kvůli zmiňovaným prudkým změnám teplot je na jaře víc než kdy jindy potřeba vrstvit. Když tričko, mikina a bunda nestačí, poslouží ještě trička s dlouhými rukávy, vesty a svetříky. Do města stačí klasické bavlněné oblečení, ale na outdoorové a sportovní vyžití budou lepší ty funkční. Dnes je seženete v každém módním řetězci i ve sportovních obchodech.

Prodyšné a nepromokavé materiály

Po odložení nejteplejší zimní bundy přicházejí na řadu slabší prodyšnější varianty. I ty by ale měly být nepromokavé, opět neuděláme chybu s funkčními materiály, softshellem apod. Do města ji malým parádnicím ale určitě nenuťme, tam klidně můžou obléknout kabátek podobného střihu, jako má jejich maminka.

Praktické Čepice, čepičky i kapuce

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂