„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Místo obecných rad a nápadů jsme se tentokrát zaměřili na domácnost a rodinný rozpočet. Možná by vás ani nenapadlo, na čem všem se dá ušetřit a že některé náklady můžete eliminovat úplně. Stačí se jen naučit plánovat a spořit na správných místech. 

Příjmy a výdaje

Bydlíte s partnerem? Sama? Nebo i s dětmi? V každém případě je vhodné si nastavit rozpočet, přemýšlet alespoň několik měsíců dopředu a šetřit si na mimořádné výdaje nebo na dovolené. Standardně se doporučuje mít v domácnosti rezervu alespoň na 3 měsíce, a to na základní výdaje - jídlo, nájem, doprava. Pokud vám to ale aktuální ekonomická situace dovoluje, odkládejte si raději víc. Pro užitečné rady můžete chodit třeba do této skupiny, užitečné příspěvky najdete i v různých fórech. Často se v nich uživatelky dělí o cenné zkušenosti a praktické rady.

Elektřina

Nejprve si zkontrolujte, jestli máte nejlevnějších dodavatele a jeho nejlevnější tarif. Potom můžete začít přemýšlet o úspornějších spotřebičích (notebook místo desktopu, nová lednička apod.) nebo žárovkách. Pokud na elektřině vaříte, případně s ní topíte, myslete na úspory i tam. Nenechávejte spotřebiče zbytečně zapnuté. Nevytápějte byt na 25 stupňů.

Teplo

Jak už bylo řečeno, není potřeba přetápět. Nezáleží, jestli topíte elektřinou, plynem, uhlím nebo moderními obnovitelných zdroji. Vždy je možné najít výhodnější variantu právě pro vás. Dále může pomoct i výměna oken nebo efektivnější větrání. I panelové nebo bytové domy si pak v současnosti pořizují vlastní kotel. Zkuste tento nápad na společenství vlastníků prosadit i u vás.

Voda

V domku můžete popřemýšlet nad vlastní studnou. V bytě zase nad častější sprchou místo vany. 

Jídlo

Samozřejmě je lepší jíst doma než v restauraci. Často ale zapomínáme na drobnosti, které nás měsíčně stojí mnohem víc než občasná večeře mimo domov. Co třeba ta každodenní káva s sebou nebo jedno točené? V součtu jste na tisících korun. Případně není od věci z většiny nahradit balenou vodu tou z kohoutku.

Vaření

Navařit si můžete na více dní, ale myslete na to, že celý týden vám jídlo nevydrží, ani vám nebude chutnat. Zkuste se zaměřit na levnější a přitom hodnotné suroviny. Většinou se vyplatí ty sezónní. V létě a na podzim tedy využijte ovoce a zeleninu z lokálních zdrojů. Tip: Pěstovat bylinky a zeleninu můžete i na balkoně ve městě, dnes je to navíc oblíbená volnočasová činnost. Při plení a zalévání si krásně vyčistíte hlavu a určite vám i něco vyroste.

Nákupy

Ať už jde o potraviny, nebo jiné společné nakupování, pište si seznam. Nekupujete vše, co je ve slevě, ale jen to potřebné. Pro jídlo navíc nechoďte hladoví. 

Půjčování

Spousta věcí se dala půjčovat vždy, třeba knihy nebo auta. Dnes si ale bez problému přes internet půjčíte i kolo nebo nářadí. Je jen na vás spočítat si, jestli danou věc potřebujete tak často, abyste si ji museli kupovat. Když to není každý den, nebojte se požádat o pomoc známé nebo sousedy.

Doprava

Auto není levná záležitost. Jestli chcete ušetřit, jezděte MHD. Na delší vzdálenosti se zase můžou vyplatit rodinné vlakové jízdenky.

Hypotéka

Levněji než nájemní bydlení rozhodně v dlouhodobém horizontu vyjde hypotéka. Jen je potřeba si propočítat sazby, domluvit se s partnerem apod.

Zábava

Většina z nás je stále online, proto si nemusí nic kupovat ani stahovat. On-line můžete sledovat filmy, poslouchat hudbu i hrát hry.

Oblékání dětí

Vaše ratolesti ze všeho rychle vyrostou a ti nejmenší asi značky příliš neocení. Raději stáhněte po příjemných materiálech pokud možno přírodního původu, tedy po bavlně, bavlněném úpletu, lnu apod., než po hypermoderních designových kouscích. Skvělou alternativu představují v tomto případě bazary a secondhandy, dnes i ty internetové.

Mazlíčci

Váš pes ocení kromě dostatku pozornosti i pamlsky, ty mu občas dopřejte. Pozor ale na přílišné vykrmování, pak by mohl mít zbytečné zdravotní problémy. A vy byste se kromě krmiva nedoplatili ještě za veterinu. Obojky a oblečky taky postačí jen obyčejné. Větší psi pak zimu bez problému vydrží se svou srstí.

Výhoda hotovosti

I když dnes existuje nepřeberné množství finančních mobilních aplikací, úbytek fyzicky existujících hotových peněz vás stále bude bolet víc. I podle průzkumů bank lidé zvyklí na hotovost utratí méně, než ti platící kartami.

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Komentovat můžete cokoli: vybalování nákupu, dění na procházce, oblékání dítěte. Ano, i obyčejné komentování, je velmi důležitým a logopedem doporučovaným pomocníkem v rozvíjení řeči. Komentovat nemusíte jen věci, které  jsou hmatatelné či viditelné. Komentujte i to na co těšíte, ale i to co vás zlobí, mrzí... Komentování emocí neslouží jen k nabídce slovní zásoby. Právě ono komentování zejména negativních emocí, kladně hodnotí i kolegové psychologové. Pokud se na dítě nebo před dítětem rozčílíte, komentujte to. I když vaše "maličké" zcela neporozumí, předáváte energii, atmosféru sdělení. Dítě pak může lépe komunikovat v emočně vypjatých situacích později až bude samo řečníkem. 

V naší době, která je tolik orientovaná na výkon, můžou mé následující rady znít poněkud málo efektně - zachovejte si autentičnost. Dítě se narodilo vám, do vaší rodiny, bude komunikovat s vámi a bude s vámi muset vyjít ;) Je správné chtít být lepším člověkem, lepším rodičem, ale přirozenost komunikace je podstatná.

Ale především buďte spolu, a povídejte si!  Není nic lepšího a důležitějšího. 

další tipy, jak probouzet slova na

www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vychova_vzdelani #vyvoj_ditete

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Jestliže váháte nad tím, zda je právě vaše dítě obézní, nebo má jen nadváhu, můžete využít takzvaný Body Mass Index (BMI). Jednoduše ho vypočtete pomocí vzorce

hmotnost [kg] / (výška [m])2

nebo si můžete práci značně ulehčit a využít nějakou z online kalkulaček pro výpočet BMI. Normální hodnota je mezi 19–25 BMI. Mějte však na paměti, že Body Mass Index je pouze orientační, zvláště u dětí se může realita a výsledek výpočtu lehce lišit. Přesnější posouzení tělesné váhy provede lékař, ten ve výpočtu zohlední i další parametry, jako například věk, pohlaví, typ postavy, objem svalů apod.

Obezita u dětí a její rizika

Obezita u dětí je ještě rizikovější než v případě dospělých, protože děti jsou stále ve vývinu a obezita tak může způsobit nejen fyzické obtíže, ale také psychické, které jsou zvláště u dětí s obezitou velmi propojeny. Navíc si dítě často stravovací návyky zafixuje, takže je pro něj velmi obtížné v budoucnu začít žít zdravě a přejít na zdravý životní styl.

Držení těla

Častým rizikem obezity u dětí ve vývinu je negativní vliv na pohybový aparát. Nadváha nadměrně zatěžuje celou kostru a klouby, velmi často tak dochází ke špatnému držení těla, od kterého se mohou odvíjet další problémy. Navíc dítě s obezitou prakticky nesportuje, protože sport pro něj představuje obrovskou zátěž. Dostavuje se svalová ochablost, která má opět fatální vliv na držení těla, ale také v mnoha případech na pohyblivost.

Dýchací obtíže a srdce

Pokud dítě nemá žádnou fyzickou kondici, velmi často se potýká s dýchacími obtížemi. Při jakékoli fyzické aktivitě, klidně i při chůzi do schodů, je nadměrně zatěžován jeho krevní oběh, zvláště pak srdce, které je navíc oslabeno zvýšeným cholesterolem.

Tělo se tak ve velmi nízkém věku musí vypořádat s obtížemi, na které mnohdy není vůbec připraveno. A nakonec, všechna tato zátěž se projeví ve stáří. V neposlední řadě způsobuje obezita další onemocnění, jako třeba cukrovku, vysoký tlak, vysoký cholesterol, problémy s trávicím ústrojím, a mnoho jiných. Velmi často se objevují i kožní problémy – ekzémy, akné, strie.

Poruchy příjmu potravy

I když to může na první pohled znít až paradoxně, dalším rizikem obezity je vznik poruchy příjmu potravy. Ano, i obézní děti mohou trpět poruchou příjmu potravy. Název sice sám o sobě napovídá, že postižený v tomto případě není schopen přijímat potravu.

Ovšem mezi poruchy se řadí také nadměrné přejídání, noční přejídání nebo třeba kontinuální jedení. Všechny tyto poruchy samozřejmě zapříčiní obezitu, protože příjem energie převažuje výdej.

Jak se tedy poznají obézní děti, které trpí takovouto poruchou?

• jedí až do nepříjemné plnosti (přejídání)
• konzumují velké množství jídla i bez pocitu hladu
• jídlo konzumují velmi rychle
• velkou část denního příjmu konzumují po večeři
• v noci se budí a mají potřebu jíst

Všímejte si těchto signálů, které poukazují na možnou poruchu příjmu potravy. K rozvinutí poruch potravy přispívají také diety, které dětem „naordinují“ rodiče, aby nějak redukovali jejich tělesnou hmotnost.

V mnoha případech však může takové, na první pohled neškodné opatření velmi ublížit. Nejen, že často způsobuje ještě větší přejídání, ale také spouští pocit viny a deprese po každém jídle. A odsud je jen krůček k mentální anorexii nebo bulimii.

Psychické problémy

Právě psychické problémy jsou s obezitou velmi těsně spjaty. Jak už bylo naznačeno, mohou být spouštěčem dalších, často ještě rizikovějších onemocnění, které opravdu ohrožují život. Může za to především posměch, kterému je obézní dítě v kolektivu ostatních dětí vystaveno a nedokáže se přes něj přenést, což může způsobit až trauma.

Takové dítě nemá prakticky žádné sebevědomí. Posměch a vyčlenění z kolektivu, pocit viny a znechucení vlastním tělem často vede až k mentální anorexii, bulimii a jiným poruchám.

Obezita a hyperaktivita u dětí

Obezita a hyperaktivita jsou dva rozdílné termíny, ale nemají k sobě zase tak daleko. Nedávný průzkum provedený na poměrně velkém vzorku dětí ukázal, že právě hyperaktivní děti mají sklon k obezitě. A stejně tak obézní děti mohou být hyperaktivní.

U prvních za to mohou převážně dospělí, protože neposedné děti často uplácí sladkostmi, aby je alespoň na chvíli uklidnili. Zároveň samotné děti jedí, když zrovna nevědí, co mají dělat, když se nudí.

U obézních dětí je příčina ještě jednodušší. Samozřejmě za to může přebytek energie, kterou tělo na základě přijatého jídla vytvoří, ale děti pak nemají žádnou aktivitu, kde by ji zužitkovaly.

Mohou za to především cukry ze sladkostí, z limonád, ale i obyčejného jídla.To způsobuje především poruchy pozornosti, ale také celkovou hyperaktivitu. Samozřejmě to neplatí vždy, ale lékařské studie ukazují, že je to jedna z příčin.

Jakým potravinám se raději vyhnout

Vyhnout se nezdravým potravinám, které nepřímo způsobují obezitu a nadváhu, je skvělou prevencí. Především by vaše děti neměly konzumovat v nadměrné míře tyto pochutiny.

Hradům z písku už odzvonilo a je načase vyzkoušet nové hry, které vaše dítko budou určitě bavit.

Přemýšlíte, jak zabavit své dítko celý den na pláži? Vyzkoušejte některé z těchto originálních tipů a čas vám uteče jako voda. 

Hledání pokladu

Do měkkého suchého písku zahrabejte několik hraček a nechte své dítko, aby je našlo. Chcete-li ho namotivovat, pohřběte některé ze svých věcí, kterým písek neuškodí a předstírejte, že jste je ztratili. Váš potomek bude nadšen, že je mohl zachránit.

Sledování stopy

Vezměte si klacík a ve vlhkém písku kreslete čáru, po které vás má vaše dítko následovat. Až budete chtít, můžete si úlohy vyměnit.

Plážové kuželky

Vyhlubte v udusaném písku šest jamek a snažte se do nich trefovat třeba malými kamínky.

Hra se stíny

Vyzvěte své dítko, aby chytilo svůj stín. Jediné, co musí udělat, je stát na něm. Až se mu to podaří, vyměňte se.

Nechte se vést

Je skvělé mít v rukávu spoustu nápadů, ale dejte také šanci svému dítěti. Pokud je vaše dcerka fascinována mořskou řasou, buďte také. Když vám ji podá a pak ji chce zpět, spolupracujte. Pokud se budete občas řídit jejím vedením a projevovat zájem o to, co dělá, bude ještě zvídavější.

Závody s vodou

Každé dítko potřebuje kbelík a kelímek. Položte kyblíčky jen pár metrů od břehu a každému dítěti dejte do ruky kelímek. Vysvětlete jim, že až zakřičíte „Teď,“ musí vyběhnout, nabrat vodu z moře a běžet zpět ke kbelíku. Vyhraje to dítě, které první naplní kbelík po okraj. Tohle je skvělá hra pro větší děti.

Krabí chůze

Váš potomek bude fascinován zjištěním, že krabi chodí bokem. Zkuste nějakého najít, aby se mohl váš synek přesvědčit na vlastní oči a pak zkoušejte cupitat bokem společně.

Mořská panna

Usaďte své dítko do písku a kolem nohou a boků mu vytvořte ocas mořské panny.

Hra s ručníky

Pokud si myslíte, že vaše dítě potřebuje odpočinek, ale nechce si přestat hrát, tato činnost je ideální. Rozprostřete po zemi tolik ručníků, kolik je dětí a zatímco budete zpívat, děcka budou běhat z jednoho na druhý. Když přestanete, každý si musí lehnout na jeden. Nikdo nevypadne, vyhrává ten, kdo leží jako první.

Balanční chodníček

Do písku nakreslete dvě rovnoběžné čáry a zjistěte, zda vaše batole už má dostatečnou rovnováhu, aby mezi nimi zvládlo chodit. Pokud chcete, aby byl úkol náročnější, někde můžete vytvořit užší chodníček.

Smyslová jáma

Vydlabejte v suchém jemném písku alespoň čtyři mělké prohlubně a nalijte do dvou z nich mořskou vodu. Nyní bude vaše dítě zkoumat rukama i nohama rozdíly mezi mokrým, drsným a studeným pískem a mezi suchým a měkkým pískem. Snažte se dohlížet na to, aby si dítě nestrkalo písek do úst.

Pohřběte nohy

Zahrabte nohy své dcerky pískem a poté zazpívejte píseň o tom, jak jste použili silný písek, který se promění v beton. Při tom jej udusejte, aby byl opravdu těžký a můžete i zatancovat. Když jste to provedla a není naděje, že ještě někdy uvidíte dcerčiny nohy, řekněte jí, aby počítala do tří a vyskočila tak vysoko, jak umí.

Samozřejmě musíte být v šoku ze zjištění, že se dokázala z „betonu“ vymanit a znovu se pusťte do práce. Pokud je však vaše dítě citlivé, nejdříve mu jednoduše pokryjte nohy pískem a nechte jej vyskočit, aby pochopilo, jak celý proces funguje. V opačném případě by mohlo být opravdu zděšeno, že jeho nohy jsou navždy pryč.

Andělé v písku

Znáte to, když si lehnete do sněhu a pohybujete rukama nahoru a dolů a nohama do stran, až vznikne obrys anděla? Vyzkoušejte to samé v písku.

Želvy místo hradů

Pro nejmenší jsou želvičky mnohem zábavnější než hrady. Vytvořte dvě nízké, zaoblené hromady písku vedle sebe, jednu pro krunýř a druhou menší pro hlavu. Poté vyhlaďte písek do tvaru, který potřebujete, spojte dvě hromady krkem, poté vytvarujte čtyři jednoduché ploutve či nohy, najděte dva malé kameny pro oči a ozdobte krunýř mušlemi. V případě, že je písek dostatečně pevný, může na želvu vaše dítko vylézt.

Ještě nevíte, kam letos k moři vyrazíte? Tipy na skvělá letoviska pro rodiny s malými dětmi od ostatních maminek najdete tady. 

Zdroj: Pixabay.com

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Kdy je dítě ideálně připraveno na letní tábor? Na tuto otázku se nedá odpovědět jednoznačně. I když u většiny táborů je v podmínkách hranice způsobilosti stanovená věkem, je to jen hrubá směrnice. Tu správnou chvíli musíte umět stanovit vy sami.

Letní prázdniny jsou dlouhé a často bývá problém, kam děti o prázdninách dát, když rodiče musí chodit do práce. Jako ideálním řešením se může jevit i dětský tábor. Děti se zde něco naučí, užijí si, „vyblbnou se“ a rodiče nemusí řešit po dobu pobytu žádné hlídání.

Kdy můžete poslat dítě na letní tábor?

Dětské tábor nejsou určitě vhodné pro příliš malé děti nebo takové, které nejsou zvyklé být nikde delší dobu bez rodičů. Obecně se dá říci, že vhodná doba pro nástup na tábor je okolo 7 let. V tomto věku se děti rádi seznamují se svými vrstevníky, mají mnoho energie, poznávají sami sebe v kolektivu ostatních.

Někteří lidé, zejména milující maminky, považují dětské tábory za nutné zlo, ale není tomu tak. Tábor, pokud je dobře vedený, umožní objevit dětem nové obzory, nové druhy sportů, naučí se být v kolektivu, objevují přírodu. Získávají přátelství na celý život.

Mnoho dětí se dostane k činnostem, které nemají jinak možnost poznat. Jezdí na kánoi, naučí se pracovat s mapou a orientovat se v přírodě. Stanou se samostatnými, osvojí si různé znalosti. Všechny tyto činnosti mají velmi pozitivní vliv na sociální cítění dítěte. Některé tábory jsou zaměřené i na různé výukové činnosti, například jazyky. Velmi oblíbené jsou tábory s anglickým jazykem.

Věk tak akorát

Na tábor neposílejte děti předčasně. Když je to příliš brzy (před šestým rokem), tábor si vůbec neužije a navíc si ho zařadí mezi nepříjemné vzpomínky a možná se do budoucna ochudí o mnoho úžasných zážitků. Stejně tak není dobré ani otálet (po desátém roce). Po desátém roce už se možná dítě ani neodhodlá nebo si zvykne, že tábory nejsou pro něj. Jestliže máte opravdu strach poslat své dítě na tábor samotné, můžete zkusit letní tábor pro rodiče s dětmi.

Co má dítě zvládat před odjezdem na tábor?

Dítě musí zvládat určité věci, aby pro něj nebyl pobyt na táboře spíše stres a zklamání. Musí se umět obsloužit, dojít si na záchod, obléknout se a najíst. Počítejte s tím, že i dítě, do té doby bezproblémové, může mít na táboře určité problémy. Nikdy nedostanete jednoznačnou záruku, že vaše dítě je už na tábor připravené, ale můžete si uvědomit, že něco je ještě potřeba zlepšit. Zkuste si udělat následující krátký test. Jestliže na většinu otázek odpovíte ANO, je vaše dítě nejspíš připravené na pobyt na táboře, pokud budou vaše odpovědi spíše NE nebo OBČAS, ještě možná nenadešel ten správný čas a je potřeba na některých věcech zapracovat.

• Dokáže dítě přespat u kamarádů či příbuzných bez problémů?
• Nebude se v noci?
• Spí celou noc?
• Je rádo v kolektivu dětí?
• Umí si říct o pomoc či podporu?
• Dokáže se sblížit s novými lidmi?
• Umí se vypořádat s různými situacemi?
• Má rádo nové zážitky?
• Dokáže si najít snadno kamarády?
• Dokáže se postarat o své věci a zavazadla?
• Umí respektovat pokyny lidí, kteří jsou jemu nadřazení?

Co dělat, když se dítěti stýská?

Je velmi pravděpodobné, že v prvních dnech se dítěti bude hodně stýskat. To je normální. Po pár dnech už by si ale mělo zvyknout a začlenit se do táborového režimu. Ten bývá velmi nabitý i právě z těchto důvodů. Pamatujte si, že většinou snáší odloučení děti lépe než rodiče. Proto ho před odjezdem podporujte, vynechejte plačtivé loučení. Nejhorší, co můžete udělat je to, že si ho ve chvílích stýskání odvezete z tábora.

Letní tábor by měl být pro dítě skvělým zážitkem, na který se budou těšit. Najdou si nové kamarády, naučí se mnoho nového a velmi často se jim ani nechce nakonec domů. Jen si vzpomeňte na své zážitky, kdy jste pomalu brečeli, když si pro vás rodiče na tábor přišli. Určitě tento zážitek dítěti dopřejte. Stojí to za to.

Zdroj obrázku: www.pixabay.com

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

VODA bez vody, o vodě, s vodou                

VODIČKA bez vodičky, o vodičce, s vodičkou    

POSTEL bez postele, o posteli, s postelí  

POSTÝLKA bez postýlky, o postýlce, s postýlkou

• slova mužského rodu

POLŠTÁŘ  bez polštáře, o polštáři, s poštářem            

POLŠTÁŘEK bez polštářku, o polštářku, s polštářkem                                          

KLOBOUK bez klobouku, o klobouku, s kloboukem  

KLOBOUČEK bez kloboučku, o kloboučku, s kloboučkem 

U malých dětí, které se slovy teprve začínají, používám spíše slova v základním tvaru, jsou kratší a pro dítě tak "stravitelnější". Až později, kdy u dětí očekáváme, že začnou tvořit věty a taky ovládat gramatiku, se zdrobněliny mohou hodit.

více článků o vývoji řeči a radostech z mého světa - logopedka matkou

na www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

Už naše babičky říkaly, že jaro je zrádné. Venku konečně svítí sluníčko a my si tohle nejkrásnější roční období chceme i s našimi ratolestmi užít venkovními aktivitami. Ale jak říkaly už naše babičky, jaro je zrádné. Sluneční střídají přeháňky a teplota kolísá klidně od 5 do 25 stupňů. Co tedy dětem obléknout, aby se cítily pohodlně a navíc byly trendy?

Vrstvení je základ i v jarním období

Hlavně kvůli zmiňovaným prudkým změnám teplot je na jaře víc než kdy jindy potřeba vrstvit. Když tričko, mikina a bunda nestačí, poslouží ještě trička s dlouhými rukávy, vesty a svetříky. Do města stačí klasické bavlněné oblečení, ale na outdoorové a sportovní vyžití budou lepší ty funkční. Dnes je seženete v každém módním řetězci i ve sportovních obchodech.

Prodyšné a nepromokavé materiály

Po odložení nejteplejší zimní bundy přicházejí na řadu slabší prodyšnější varianty. I ty by ale měly být nepromokavé, opět neuděláme chybu s funkčními materiály, softshellem apod. Do města ji malým parádnicím ale určitě nenuťme, tam klidně můžou obléknout kabátek podobného střihu, jako má jejich maminka.

Praktické Čepice, čepičky i kapuce

Ani na jaře by děti neměly chodit ven bez čepice. Během teplejších dnů alespoň ráno a večer. Kromě zimy ochrání jejich hlavičku i před slunečním zářením a lehkým deštíkem. Praktické jsou také bundy s kapucí, jiné bychom dětem ani pořizovat neměly.

Univerzální denim

Džíny a další kousky z denimu jsou nesmrtelné a měly by mít místo i v dětském šatníku. Ať už kvůli pohodlí, snadné kobminovatelnosti nebo univerzálnímu využití. Ve prospěch denimových kousků mluví i to, že dětskému oblečení by měla dominovat bavlna, ideálně v bio kvalitě.

Tohle jaro se nosí volány, výšivky, retro i tropické vzory

Sladká růžová trička s volány můžou letos na jaře obléknout maminky i dcery, tak proč se nesladit? Stejně tak se malým slečnám budou líbit výšivky, nejen ty romantické květinové. Kluci i holky se pak vyřádí na retro doplňcích, například na slunečních brýlích, kloboučcích nebo vestičkách, které jsou navíc praktické. Všem budou slušet i tropické vzory, holčičkám barevně laděné spíš do červena, klukům do modra a zelena.

Co radí maminky k oblékání miminka najdete v diskuzi Oblékání 3 měsíčního miminka na jaře. Další tipy čtěte i ve fóru Jak oblékat miminko? Na spaní, doma, ven.

Víte, jak naučit dítě se oblékat?

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Termín zápisu dětí do mateřské školy se dozvíte na internetových stránkách zařízení, nebo přímo v něm. Dítě se boduje, čím více bodů obdrží, tím se jeho šance zvyšují. Tím zásadním kritériem je trvalé bydliště v místě školky. Školky totiž zřizují a platí obce a je v jejich zájmu, aby dotované zařízení využívali v první řadě ti, kteří zde také platí daně. Dále má na přijetí vliv věk dítěte, čím starší, tím je postrčeno na žebříčku ostatních uchazečů výše. Dále pomůže, pokud již do školky dochází sourozenec dítěte a také to, zda chce dítě navštěvovat školku na celý den a nikoliv jen do oběda.

Rozhoduje počet bodů

O tom, zda bude vaše dítě do školky přijato rozhoduje vždy ředitel zařízení, a to na základě přidělených bodů. Dítě obdrží při zápisu číslo, pod tímto číslem se lze nakonec na internetových stránkách  zařízení  dozvědět ve stanoveném termínu, zda bylo dítě přijato. Každé zařízení vypisuje minimálně dva termíny zápisu, můžete to tedy zkusit i na více školek, abyste své šance zvýšili.

Nepřijali vás? Co teď?

Speciálně u tříletých dětí se vám však může velmi často stát, že dítě přijato není, neboť dostali přednost starší uchazeči. Pokud vám končí rodičovské a vy se musíte vrátit do práce, nastane problém. Ten je možný řešit využitím soukromých školek, které jsou však mnohem dražší než školky obecní, a to i desetinásobně. Tipem tak může být nějaké polostátní zařízení, typumateřského centra, které získalo dotaci na svůj provoz a může tak nabídnout nižší ceny. Zde ale většinou nenabízejí celodenní hlídání.

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

V dětském domově jsem zažila nepříjemné věci. Nevěděla jsem, jestli si mám hrát s dětmi a neuměla jsem si hrát sama. Tety na mě byly hnusné, vypadaly odporně - jako čarodejnice, kterým visí nechutné sliny z úst. Nepomohly mi, když jsem něco potřebovala. Byla jsem sama zavřená v pokoji a brečela jsem tam. Strkaly mi hlavu do pračky a já jsem se jí bála. Nebylo to tam dobré a příjemné – cítila jsem se ohrožená. Přemýšlela jsem, že bych si přála rodinu.

Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami.

Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná.

V dětském domově mi vadilo, že mi nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Bylo mi smutno, neuměla jsem si poradit sama se sebou, cítila jsem se sama.

V rodině mi někdo může pomoci, když si s něčím nevím rady. Mohu si hrát, dovádět, zpívat, v rodině mohu hledat důvěru, lásku, něhu, klid, dobrosrdečnost a radost. Když jsem smutná, tak to mohu někomu říci.

Proto si myslím, že všechny děti by měly mít svou vlastní rodinu.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

    Synovi bylo skoro 6 let a dceři 3 roky, takže pro tu malou to nebyl takový zásah, jako pro syna. Ano, byl zmatený a bylo těžké my vysvětlit situaci, ujistili jsme ho, že své kamarády bude moct často vídat a že si najde ještě k tomu nové a každý den bude moci vidět moře. To ho uchvátilo, protože miloval lodě už odmala. Nevěděl, co ho čeká, ale popravdě nevěděli jsme to ani my a museli jsme před dětmi působit sebejistě. Ano, nebylo to jednoduché.

        Jaké byly začátky?

    Přesně, jak se říká: nejhorší. Popravdě, než jsem odjela, nevěděla jsem do čeho opravdu jdu. Realita byla daleko složitější. Všechny ty papíry, zůstat bez přátel, bez babiček. Hledala jsem práci a pracovala tzv. od píky, domů chodila  vyčerpaná, starala se o děti a po večerech jsem s nimi dělala domácí úkoly a tím se s nimi učila i cizí jazyk. Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale nakonec to byly právě děti, které se rychle zadaptovaly a které mě stále držely v naději a mnohým věcem mě naučily. Nikdy předtím bych tomuhle nevěřila. 

    Ale  pro ně samotné to bylo zezačátku také těžké.

Nejhorší je asi první půlrok, než zjistíš, kde co je. Pokud neumíš dobře jazyk, tak se připrav na zoufalé situace např. u doktora, kdy potřebuješ vysvětlit, co je tvému dítěti, ale nemáš dostatečnou slovní zásobu. S malým dítětem se nedostaneš ani nikam moc ven, takže možnost naučit se jazyk je asi stejná, jako když se učíš doma za pecí. Jiné je to ve chvíli, kdy ti dítě začne chodit do školky, můžeš začít chodit do školy {jako já}, udělat si kurzy, vyjít mezi lidi. Pak se ale připrav, že ani to dítko to nebude mít jednoduchý…Dodnes si vzpomínam, jak malá seděla zoufale v poličce na věci a plakala, když jsem ji dala první den do školky. Neuměla jazyk, byla hozena do vody. Byla zoufalá, když nikomu nerozumněla. 

  Dva měsíce jen seděly a koukaly, bylo to těžké a byla to chvíle, kdy jsem si připadala jako nejen špatná máma, ale i člověk. Jediné na co jsem myslela bylo, že to bylo špatné rozhodnutí. 

    Na druhou stranu již po půl roce ale uměli mluvit plynule, našli si nové kamarády a doslova mi rostli před očima, mám na mysli vyspělost duševní. 

    Co vaší rodině přestěhování do zahraničí s dětmi dalo a co vzalo? 

    Více bylo určitě věcí, které nám to dalo. Těžké začátky stmelily naši rodinu ještě více dohromady. Nejen my, ale hlavně děti mají rozšířené obzory, mluví i více jazyky a to je k nezaplacení! Díky této zkušenosti si troufám tvrdit, že jsou daleko více vyspělejší, než jejich vrstevníci v ČR. Dalo mi to i poznání toho, že člověk se nesmí nikdy bát a když překoná překážky, výsledek stojí za to. 

    Co nám to vzalo? Určitě staré kamarády nás i našich dětí, naše životy už jsou velmi rozdílné. Naše děti, když přijedou na prázdniny k babičkám už jsou zkrátka někde jinde, než děti, které nikdy nebyli u moře a znají jen sídliště a paneláky. Ale na druhou stranu, jsou to stále děti, i když už budou za chvíli v pubertě, dokážou se stále přizpůsobit a pár kamarádů na prázdniny v ČR mají stále, takže v tom nevidím takový problém. Co mě spíš mrzí je, že nemůžou chodit k babičkám, kdy se jim zachce. To je na tom asi ta největší daň. 

    Co by jsi po své zkušenosti vzkázala svým čtenářkám? 

  Všem čtenářkám, kteréhokoliv věku, které mají děti a sní o odstěhování do zahraničí i s nimi, bych ráda tímto dodala odvahu. To je totiž to jediné, co potřebujete. I přes těžkosti v začátcích mi věřte, že jednou budete za své rozhodnutí rády. Nemůžu vám radit, co máte dělat či jak se rozhodnout, je to život váš a vaší rodiny. Hlavní je, když jsou vaše děti šťastné a vy s nimi, pak je úplně jedno, kde žijete. Podle naší zkušenosti jsme ale přestěhováním do zahraničí udělali to nejlepší, co jsme mohli a to pro celou naši rodinu.  Už jsme si našli svůj životní styl, umíme jazyk a víme jedno: do ČR se vracíme rádi, ale už jen na prázdniny. A tohle všechno mě přesvědčuje stále o tom, že to stálo za to! 

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

JÁ: Tak to je fajn, alespoň sis dal polívku.

PU: Nene, on si přidal kaši.

K: Mňam kašia!

JÁ: Zrádce!

Obdobná situace byla při prvním spánku po obědě. Situace doma totiž už pár dní vypadá tak, že když má jít po obědě spát, tak ječí. Když přestane ječet, tak chce čůrat, bobík, čůrat, napít, pohádku, čůrat, přesně v tomto pořadí. A pak už na to nemám nervy, protože hodina pryč, dítě bdělé a já na prášky. Takže prostě nespí.

JÁ: Doma teda nespí, tak snad nebude ostatní děti rušit.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Kryštůfku, spinkal jsi?

K: Jooooooo!

JÁ: Opravdu?

PU: Spinkal krásně, usnul mezi prvníma.

JÁ: ?????????

Protože máme dítě nakvartýrovaný v posteli, tak i přes polední spánek doma dostává plínku. Když jsem nedávno dorazila do školky bylo mi řečeno, že už spinká bez plínek a jak je mooooc šikovnej. A tak jsem teda byla pyšná, jak je MOOOOOOOC šikovnej. Byl to pátek a tak se hned v sobotu naskytla možnost to vyzkoušet. Varování muže nedbaje natáhla jsem pyžamo bez plíny. Pro jistotu (ale neboj zlato, nic se nestane, ve školce říkali, že tak spinká už normálně a že je MOOOOOOOC ŠIKOVNEJ), jsem přes postel natáhla 2 (slovy dvě) nepromokavý prostěradla. A jak si obvykle o poledním spánku užívám ten klid, tak tentokrát jsem teda byla na nervy a pořád jsem myslela na to, jestli to do tý postele pustí nebo ne. Pustil, jak se ukázalo asi za 2 hodinky. A ani ho to nevzbudilo. Je totiž MOOOOOOOOOOOOOOC ŠIKOVNEJ!

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“

Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.

Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!

Co by kdyby?

Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.

Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.

Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání -  „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.

Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.

První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.

Jak moc jiná by dnes byla?

Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.

 „Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“

„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"

„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“

 „Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“

A já si představuju, že by nás neměla.  My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.

Dokážete si to představit Vy?

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím, že jo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.

Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.

Láska na první pohled

Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.

Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.

Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.

V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.

Doma s vysněným pokladem

Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.

Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.

Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.

Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.

Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.

Ach ti úředníci

Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.

Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.

Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.

S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.

Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.

Nečekané setkání

Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.

K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.

První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.

Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.

Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...

Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.

Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.

Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Do telefonu jsem se dozvěděla jen úplně základní informace o tom, že se jedná o chlapečka a holčičku dva a půl roku staré a něco ze zdravotní anamnézy, vůbec jsem ale nedokázala vnímat. Položila jsem telefon a nebyla jsem schopna vůbec ničeho! Jen jsem plakala štěstím a šeptala si „Budeš máma!“

Pak jsem volala manželovi do práce, aby si zařídil na další den volno. Jen jsem mu řekla „Budeš tátou“. Hrozně dlouho nemohl pochopit a uvěřit tomu, co mu říkám! Doma pak přišlo dojetí i na manžela. Poprvé jsem ho viděla plakat! Večer jsme pak dlouho do noci seděli, povídali si a plánovali pokojíček.

První setkání

Další den jsme se jeli s manželem na OSPOD seznámit se spisem dětí. Byla jsem nervózní a čekala netrpělivě, co se dozvím. Bylo tam toho moc špatného. Matka feťačka, děti narozené s pozitivní žloutenkou. Byl zde předpoklad, že budou hyperaktivní, s poruchou intelektu a s dalšími potenciálními komplikacemi.

Vnímala jsem to tak, že jde jen o předpoklad, což neznamená, že se to nutně takto stane. A pak nám ukázali fotku dětí. Dvě nádherná stvoření, která se choulila na sedačce a v očích jim bylo vidět něco nepopsatelného. Milovala jsem je již od toho prvního okamžiku.

Dostali jsme kontakt na kojenecký ústav, kde byly děti umístěné a domluvili jsme si tam schůzku. Celou noc před tím jsem nespala a představovala si, jaké to setkání asi bude. Cesta se mi velmi vlekla a já se nemohla dočkat, až ty dva poprvé uvidím. V kojeneckém ústavu pak s námi nejdříve mluvily sociální pracovnice a lékařka dětí. Znovu nám zopakovaly informace ze spisu a já v tu chvíli věřila, že vše bude v pohodě!

Potom už jsme šli s manželem a lékařkou do herny a tam nastal ten nejkrásnější okamžik. Teta nám přivedla ukázat děti. Bylo mi, jako by mi je ukázali po porodu. Přišla taková dvě ptáčátka. Holčička si mi hned sedla na klín a objala mě. To už jsem neudržela slzy a ta maličká mi je otírala svou ručičkou.

Chlapeček trochu plakal, ale když ho manžel vzal do náručí, tak brzo přestal. Potom pro změnu začal plakat manžel a ani se to nesnažil skrýt. Teta tam s námi ještě chvíli zůstala a pak odešla a my mohli zůstat s dětmi sami. Bylo to něco tak neskutečně krásného!

Hned na další návštěvě jsme OSPODu oznámili, že máme o děti zájem a chceme je do své péče.

Domů?

Začali jsme za dvojčátky jezdit tak často, jak to jen šlo a brát si je na propustky i domů. Ústav nám ale začal dělat problémy. Například nám bylo oznámeno, že děti nedostaneme na propustku, pokud si pro ně nepřivezme vlastní oblečení a boty. Byly i další problémy, ale nenechali jsme si to líbit a obrátili se na sociální pracovnici dětí, která nám v jednání s ústavem naštěstí pomohla.

Od prvního setkání uplynuly celé čtyři měsíce, než jsem držela v ruce rozsudek, ve kterém stálo, že děti jsou svěřeny do naší péče.

Celé ty čtyři měsíce pro nás byly strašně těžké a pro děti dvojnásob. Ke konci jsme si je už ani radši moc nebrali domů. Protože děti se nechtěly do ústavu vracet a celou cestu nám pak proplakaly.  Dodnes se moc bojí, když je třeba vezeme autem jen směrem k městu, kde se ústav nachází.

Konečně doma!

Děti se doma zabydlely rychle. Chovaly se jako každé malé děti, ale následky pobytu v ústavu vidím velké..

Žily například stále ve strachu, že jim někdo sní jejich jídlo a tak si ho do pusinky cpaly neskutečné množství, až vypadali jako dva malí syslíci a já jim ho musela z pusinky vyndávat. Stejně tak toaleta – nikdo je neučil chodit na nočník. Takže jsme s tím začali doma, ale ukázalo se, že plenky vnímají jako běžnou součást oblečení. Dodnes (po roce v rodině) si nedokážou říct na toaletu, i když jsou bez plen.

Velké opoždění vidím i ve vývinu řeči. Děti uměly jen jednu jedinou větu a několik málo slov. Naopak  mi přišlo, jako by děti v ústavu musely rychle dospět.

Nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se…

Z čeho mě ale opravdu zamrazilo, byla tato událost:

Jednou děti zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.

Hned jsme šli a vzali je do náruče a mazlili se s nimi. Od té doby jsme tuhle větu nikdo nikdy nevyslovili a nevyslovíme, přejeme si, aby na to zapomněly!

Věříme, že bude líp!

Po roce v naší rodině se z našich dvojčátek stali raubíři, kteří chvilku neposedí a nepostojí, vše musí prozkoumat. Zatím bohužel bojujeme se všemi nešvary, které si z ústavu přinesli a odstranili  je pouze částečně.

Během několika měsíců se nám podařilo naučit děti alespoň trochu mluvit, začínají spojovat slova do vět a téměř jsme odbourali pleny. Zlepšuje se také úroveň jejich stolování. Ale hlavně si děti začínají víc věřit a to nejkrásnější – když přijdou a řeknou „maminko“ nebo „tatínku“ a obejmou nás. V tu chvíli víme, že to všechno mělo cenu a že se s tím vším popereme!

I když příprava na osvojení byla náročná a čekání na kouzelný telefon pro nás bylo až psychicky vyčerpávající. Rádi jsme to celé překonali, protože jsme dostali ten nejvzácnější dar – děti. Od toho okamžiku jsme začali žít a dýchat jen pro ta malá stvoření, která se na nás upnula a my se stali jejich světem a ony zase naším.

Po příchodu do rodiny se děti změnily – pomalu, ale jistě začaly zlobit víc, než jak jsme je znali z ústavu. Ale my víme, že je to dobře! Znamená to, že nám věří a že jsou u nás už prostě doma.

Je na nás, abychom jim vynahradili vše, co dosud neměli a nejde o hračky nebo vlastní pokoj. Jde o mazlení, lásku ale také o laskavé nastavování hranic. Vždyť v ústavech neměly dostatek péče a byly ponechány bez jakéhokoliv vedení. Proto je na nás podat jim ruku a provést je dětstvím a dospíváním.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

První setkání proběhlo o pár dní později v kojeneckém ústavu, kde maličká od narození vyrůstala. Ústav byla krásně opravená, nově zařízená, barevná budova. Ale i přes všechny barvy a nové vybavení na mě působil velmi neosobně. Zdálo se mi také, že je zde málo personálu na takové množství dětí.

Naše první setkání proběhlo v herničce ústavu. Když tety maličkou přivedly, byla zaražená a vypadalo to, že se nás bojí. Byla k nám opravdu ze začátku velmi nedůvěřivá, neutíkala, neplakala, ale také se za celou návštěvu na nás ani jednou neusmála. Báli jsme se, jestli si na nás zvykne a my na ni ...

Několik dalších návštěv trvalo, než přišel ten první opravdový úsměv, než jsme si pak malou přebrali k hostitelské péči, tak jsme za ní jezdili na návštěvy prakticky každý den, aby si na nás co nejrychleji zvykla. Ze začátku byla trochu zaražená, bála se nás, ale postupně se vše zlepšovalo. Po třech týdnech od prvního setkání, jsme si ji pak mohli odvést konečně domů na dlouhodobou návštěvu.

Doma je to úplně jiné než v ústavu

U nás doma to už trochu znala, protože jsme si ji na víkendy brávali, aby se seznámila s novým prostředím. Znala svůj pokojíček, hračky i postýlku.

I přesto byly začátky velmi těžké. Na vše, co bylo pro ni nové, reagovala pláčem až hysterií. A tak jsme například při první jízdě tramvají museli na třetí zastávce vystoupit, protože se chuděrka vůbec nedala uklidnit. A podobně to bylo při prvním nakupování v obchodě, prvním chozením naboso v trávě a takhle bych mohla pokračovat dlouho.

Pokud něco neznala nebo si neuměla s nějakou situací poradit, následoval hysterický záchvat. během kterého například manžela opakovaně kousla. I desetkrát za den jsme tyto scény museli nějak řešit. Bylo to velice náročné období pro mě i manžela. Nejlépe se nám pak na tyto záchvaty osvědčilo reagovat metodou tzv. „pevného objetí“.

Zde je nutno zmínit, že dítě v prvních měsících a letech života poznává svět a jeho nástrahy s bezpečným člověkem za zády – mámou. Dítě se učí od mámy, co je a co není nebezpečné a také se na ni může spolehnout, že ho nenechá, aby si ublížilo. Pokud se dítě ocitne v situaci, kterou nezná, prostě se řídí chováním mámy. Pokud je máma v situaci klidná, je klidné i dítě a zvědavě bez stresu přijímá nové zážitky.

Opakem je pak situace, kdy dítě první dny, měsíce nebo hůř roky svého bezpečného člověka za zády nemá. V kojeneckém ústavuě se naučí, že je nutno spolehnout se pouze a jen samo na sebe.

Pokud se tedy setká s nějakou novou pro něj neznámou situací,

netuší, co se bude dít a zda mu nehrozí nebezpečí. Takové dítě se dostane do obrovské nejistoty a stresu. Dalo by se říci, že v každé takové situaci doslova „bojuje o život“, protože prostě netuší, co mu nová situace může přinést a nemá nikoho, kdo by mu ji osvětlil, na koho by se spolehlo…

Museli jsme také řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje ve větším kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.

Byla také velmi fixovaná na jídlo, jedla velké porce a často. Cukrovinky jsme raději nekupovali, protože vždy, když je viděla, nastal hysterický záchvat a musela je okamžitě dostat.

V rodině bude líp!

Já jsem pro ni byla stále teta a tak mě i oslovovala. S manželem jsme se proto oslovovali mami, tati, aby si na to co nejrychleji zvykla.

První měsíc doma spala sama ve svém pokojíčku. Naši přítomnost v noci nevyhledávala. Přes den byla komunikativní, ale nemazlila se. Nevěděla, co je to dát mi pusu na dobrou noc nebo nechat se pohladit. Vše chtěla dělat sama a nenechala si s ničím poradit.

Další měsíc nastal posun. Chodívala spát po obědě i na noc stále do svého pokojíčku, ale vždy v noci se vzbudila a běžela k nám do ložnice. Já jsem si ji položila mezi nás a tak byla spokojená. Jednoho dne mi řekla sama „maminko“ a od té doby to tak i zůstalo. Také začala vyžadovat pusinky na dobrou noc i během dne a sama je dávat.

V dalším období se už nastěhovala natrvalo k nám do ložnice a spí tam s námi dodnes.

Protože maličké už byly tři roky, musela jsem se bohužel vrátit do zaměstnání. Dcerka chodí do školky, kde ji velmi chválí. S manželem se nám to naštěstí podařilo sladit tak, že školku navštěvuje třikrát týdně dopoledne, aby byla co nejvíce s námi doma.

Celkově se situace u nás časem velmi zlepšila. Dcerka nás má oba velmi ráda a každý den to z ní cítíme. Některé projevy citové deprivace vymizely a ty, co přetrvávají, se velmi zmírnily. Ale celkově je dcera, i když je velmi bystrá, bohužel stále emočně nestabilní. Což znamená, že ji z vnitřní pohody rozhodí mnohem více situací než děti, které pobyt v ústavě za sebou nemají. Také má všechny emoce „v jednom pytli“. Směje se a za okamžik zase pláče. Máme v tomto před sebou ještě dlouhou cestu ...

Myslím, že každé dítě, které strávilo část svého života bez rodičů potřebuje odbornou pomoc a tuto pomoc potřebují samozřejmě i rodiče. Pevně věřím, že všechno je jen otázkou času a intenzity s jakou budeme s dcerkou trávit společný čas a na vztahu pracovat a to také za pomoci odborníků. Věřím, že jednou budeme už řešit jen takové ty klasické starosti, jako řeší rodiče dětí, které neměly tak komplikovaný start do života a byly od prvopočátku zahrnované láskou a na které se jejich rodiče těšili.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Tetou v SOS vesničkách a dětském domově

Když přišel čas, abych nastoupila do práce, věděla jsem, že bych nejraději pracovala s dětmi. Na to jsem ale neměla kvalifikaci. Přesto jsem si podala žádost do jedné SOS vesničky, kde zrovna hledali ,, tety “ na pomoc maminkám pěstounkám. Zázrakem jsem se na to místo dostala a začala pracovat pro mě v neznámém prostředí náhradní rodinné péče.

Později jsem přešla do dětského domova. Tahle práce mě ale opravdu neuspokojovala. Bylo mi líto dětí, za které nikdo nebojuje, aby byly co nejdřív v rodině. Protože je výhodnější, aby děti v dětském domově zůstaly - pokud jsou děti, jsou i peníze.

Byl to sice dětský domov rodinného typu, tak jako většina dnešních dětských domovů, ale rodinného tam nebylo skoro nic.

Rodinného tam bylo jen to, že tato ,, skupina", jak se části dětského domova říká, sídlila v rodinném domě (respektive domě, který patřil k SOS vesničce, ale je koncipován jako rodinný). Jinak tam mohlo být až sedm dětí a k nim patřilo 5 dospělých - 3 vychovatelé a 2 noční tety.

Já byla noční teta. Děti tam mají pevný řád, lednička a mrazák je často uzamčen, protože děti jedí v přesně stanovenou dobu, přesně stanovená jídla, jejichž názvy visí celý týden na nástěnce v jídelně. Pokud jim něco nechutná, mají smůlu, nic jiného nedostanou.

Někteří vychovatelé nechali děti (malé děti) sedět u stolu i více hodin, dokud jídlo nesnědly. Jiní se ale naštěstí snažili s dětmi i vařit a péct, aby se něco do života naučily.

Pokud dítě mělo splín či noční děsy, lehla jsem si k nim do postele, tak jako bych to udělala u vlastních dětí, jenže to bylo vedením DD vyhodnoceno jako zbytečné rozmazlování (byly tam děti od 3 let, děti týrané a zneužívané...).

Nemocné děti se často posílaly do školy /školky dokud to šlo, protože by vychovatelé museli být v práci již od rána, když jinak chodili až na 13 hodinu.

Trápilo mě, že se s dětmi jedná dle mého zbytečně tvrdě, aby se nerozmazlily, ale přitom není vůle rozvíjet jejich touhy, přání a nadání.

Pěstounkou na přechodnou dobu?

Věděla jsem, že tam dlouho nezůstanu. Mezitím co jsem tam pracovala, zaslechla jsem od pěstounek o institutu pěstounské péče na přechodnou dobu. Nadchlo mě to, protože jsem viděla v praxi, co s dětmi udělá ústavní péče. Že z dětí vytvoří zcela bezcitné jedince, kteří se snaží jen ostatní přelstít a obehrát.

Pěstounské péče je péče o ohrožené dítě, o které se jeho rodiče nemohou nebo nechtějí starat, dokud se nevyřeší jeho tíživá situace. V zákoně je určeno, že může být maximálně na rok od rozhodnutí soudu. Za ten rok by měly úřady vyřešit situaci ku prospěchu dítěte. Nejčastěji děti z této péče odchází do osvojení (někdy i mezinárodního), dlouhodobé pěstounské péče, zpět do biologické rodiny a občas bohužel i do ústavní péče.

Občas jsem se svým mužem o pěstounské péči mluvila už dříve, nikdy ale do toho jít nechtěl. Bál se, že to příliš ,,rozhodí“ naši rodinu a také že nebude mít přijaté dítě rád stejně jako ty vlastní. Když jsem za ním přišla s nápadem, že bychom se mohli stát pěstouny na přechodnou dobu, byl kupodivu pro. A tak začalo vyřizování papírů, školení, psychotesty, pohovory… a vše, co k tomu patří. Trvalo to rok a půl, než jsme byli zařazeni jako pěstouni na přechodnou dobu do evidence pěstounů.

První miminko

Za tři dny už jsme si vezli domů první miminko – týdenního chlapečka. Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě stvořeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.

Děti, které k nám přicházejí, si nesou na svět spoustu problémů. Všechny jsou nechtěné, nepočítalo se s nimi. Nikdo se na jejich příchod netěší, nikdo se z těhotenství neraduje a zřejmě si s miminkem v bříšku ani nepovídá. Pro někoho z těchto rodičů je to, že čeká dítě, velký stres. Některé děti mají různé handicapy, často jsou od matek kuřaček či drogově závislých. U některých je handicap etnikum.

Je jasné, že jsou to děti, které díky tomu, co si do života nesou, potřebují nadstandardní péči. Potřebují hodně mazlit, chovat i opečovávat. To žádný ústav na světě nemůže takovému dítěti poskytnout, i když vím, že personál se tam často opravdu snaží.

Nejtěžší je předání?

Nyní už tuhle práci děláme cca 2,5 roku. V současné době máme v péči již čtvrté miminko v řadě. Je to krásná i náročná práce zároveň. Předávání dětí není lehká záležitost.

Naše zatím úplně nejtěžší předávání bylo u holčičky, která u nás byla celých třináct měsíců. Bylo to tím, že u nás byla dlouho a byl to velmi složitý případ. Spousta lidí si myslela, že si ji už necháme, i když my jsme jim pořád říkali, že věříme, že se pro ni rodina najde. Po pravdě, kdyby se nenašla, nechali bychom si ji! Nedokážeme si představit, že bychom dítě předali do ústavu …

Ale občas se to někomu z přechodných pěstounů stane.

Hodně lidí nerozumí tomu, že můžeme miminko předat dál a občas nás za to někdo i odsuzuje. My ale máme dar vlastních dětí a moc přejeme i ostatním, aby se mohli z takového daru radovat, i když vlastní dítě nemohou mít.

Také jsme šťastní, že tyhle děti získají báječné rodiče, které je přijímají za vlastní, milují je a pečují o ně, jak nejlépe umí. Je to takový malý zázrak, když přijdou vybraní rodiče poprvé k nám se na děťátko podívat … Nejdřív je děťátko nesvé, kouká po nás a cítí, že se něco děje. Ale při každé další návštěvě budoucí rodiče zná lépe a lépe a nakonec s nimi bez problémů odchází DOMŮ.

My se z toho velmi radujeme, ale je nám i smutno zároveň. Protože ten krásný čas, který jsme s dítětem prožili, je nenávratně pryč. Trochu si popláčeme, odpočineme a pak už se těšíme na nové děťátko, které bude potřebovat naši náruč.

Samozřejmě bychom byli nejraději, kdyby žádné takové děťátko nebylo. Kdyby každé dítě mělo milující rodiče, které se o něj dokážou s láskou postarat, ale tak to prostě na světě nefunguje. Velmi si vážím matek, které zhodnotí svou situaci tak, že se o dítě nedokážou dobře postarat, a dají dítě k adopci. Je v tom velký kus kuráže a zodpovědnosti. Ale ne všechny biologické matky toto dokážou, a to pak jejich dětem velmi komplikuje cestu k nové rodině.

Dar lásky ...

Tyto svěřené děti nám toho hodně dávají. Jsou úžasně šikovné, vděčné a často to jsou velcí smíškové. Obohacujeme se navzájem a to je krásné. Baví mě tahle práce i proto, že velmi rychle vidíme výsledek svého snažení. Z dráždivých a plačtivých dětí se brzy stávají spokojená a šťastná miminka. A jediné kouzlo, které je mění, je naše náruč.

Tak jednoduché to opravdu je.

Zkuste se zamyslet, zda i Vy nemáte v srdci kousek místa pro takové děti. Vím, že osvojení a pěstounská péče není pro každého, ale třeba jste se nad tím ještě nikdy nezamysleli. Možná si myslíte, že nejste dost dokonalí, abyste mohli poskytnout takovým dětem stabilní prostředí. Ale věřte, že tyto děti nepotřebují nic než Vaši milující náruč, Vaše otevřené srdce a porozumění pro těžkosti, které mohou přijít, ale nemusí. Tak jako u vlastních dětí. A věřte, že i Vás velmi obohatí.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

Hodiny se měnily > bylo období, kdy chodil spát i v 18h > jenže to ho manžel neviděl, chodil z práce na 19h > později jsem kolem té 19h kojila > takže ho také neviděl >

posuneme mu večerku > asi druhá chyba.

První dny - týdny naplněná eufórií a radostí ze syna jsem nijak neprotestovala a vše dávala s přehledem. Ovšem postupem času mě noční kojení začalo vyčerpávat a já usínala v křesle s malým v náručí. Tak jsem s ním lehávala do postele a pak přesouvala do postýlky > ale přesun se né vždy zdařil, to pokládání ho probudilo a začal plakat.

Začala jsem s ním občas spát > chyba číslo tři

Možná si řeknete, není chybou spát s dítem - je to přirozené > nebojte čtěte dál 🙂

Ale né všechny matky jsou na to stavěné

- večer jsem chtěla mít svůj klid > ano jsem sobecká?

Čas plynul a mně začalo vadit, že syn je na mně závislý,

začalo mi vadit, že se stále v noci budí.

Začalo mi vadit, že jsem nevyspalá > protivná, nabručená, utahaná . . . 

Vyřešilo by to, kdybychom dali postýlku zpět do ložnice? Už spinkal v pokojíku.

Manžel byl proti - ať si zvyká, není tu místo . . .

Vyřešilo by to společné spaní?

Manžel byl proti.

Syn měl kolem 18 měsíců nastavený režim(takový který vyhovoval nám oběma)

Ráno budíček kolem 6h.

Koukali jsme na pohádky (zkoušela jsem dávat snídani, ale bez spěchu)

A v 7h vyrazili pro čerstvé pečivo do obchodu.

Posnídali jsme. Začali jsem uklízet nebo si hrát.

Kolem 10 jsme chodili ven pak domů na svačinu a v 11 h chodil spát.

Spal jen 30 min > všichni víme, že to je hrozně málo, to mně kluci spali 3h po obědě a pak celou noc, kamarádka ho dává spát až déle, spí 2h a v noci se nebudí .... > 

v člověku to hlodá, člověku to nedá > proč naše dítěte nemůže přes den spát alepsoň hodinku a pak v i večer zalehnout a spát až do rána? Kde jsem udělala chybu? Je to skutečně výchovou? Podřizujeme se synovi?

Když se vyspal tak jsme zrovna obědvali - posadili ho k nám (občas brečel). Něco pojedl s námi, ale on nikdy nebyl velký jedlík.

Pak jsem si s ním hrála, četli jsme si .... kolem 15-16h jsme šli ven.

V 18h večeře, koupání a mezi 19-19:30 usínal u "večerníčku" > ano celé odpoledne byl vzhůru - k večeru už byl unavený.

Mojí další chybou bylo, že jsem "pod nátlakem" okolí chtěla, aby i přes dne spal déle - abych mohla pracovat, odpočívat ... > spal déle, ale se mnou nebo jsem ho naučila v kočáře > což v zimě (jakože letos byla zima) nebylo vhodné.

Začal spát 1,5 přes den > prostě báječné! (no nevím ... )

 V noci se stále budil cca po 3h > v 18 měsících jsem ho přestala kojit > že to pomůže a bude spát celou noc > nepomohlo.

Tím, že vstával a usínal brzo, byl odpoledne unavený > doma jsem ho zabavila - ale nastal vánoční čas > návštěva sem , návštěva tam > kolem 11h jsme vyráželi a usnul v autě ale jen na 15 minut a kolem 16h nám usínal v autě na cestě zpět.

Jak se vyspinkal takto pozdě odpoledne, posunul si večerku > alespoň se domnívám, že to je tím.

Jak začal spát se mnou, tak jsem musela chodit spát s ním.

V současné době chodí spát kolem 22:30 hodiny se mnou.

ANO, TAKTO DLOUHO

V současné době spí s námi v posteli.

(ano i na protest manžela, který povolil > jemu věci trvají déle 🙂 )

ANO PŘED 2 ROKEM JSEM SI HO NASTĚHOVALI DO LOŽNICE

(docela se roztahuje)

Ráno vstává mezi 8-9h a odpoledne chodí spát kolem 13-14h na cca 1,5h a spí v kočáru venku pod pergolou)

KONEČNĚ ZAČAL SPÁT CELOU NOC

> STAČILO SI HO NASTĚHOVAT DO POSTELE 🙂

To chodí spát moc dlouho! Jak to budete dělat až budeš chodit do práce (od března nastupuji). Jak to budete dělat až bude chodit do školky?

> Upřímně? Nevím, zatím nám vyhovuje to, jak to je teď.

S manželem jsme se "trápili" 21h a on nespí to je chyba ... a když jsme se s danou situací smířili a prostě si řekli "no tak bude chodit spát dlouho." Tak to začalo fungovat, začal spát, začal se ráno probouzet veselý. Skončilo večerní uspávání - horor. Přesvědčování, aby spinkal ... a když náhodou usnul, tak za půl hodiny byl vzhůru a pak už nezabral.

NAŠE DÍTĚ. NAŠE STAROST 🙂

Co jsem chtěla tímto článkem říci? 

Naslouchjte potřebám dítěte.

Nedejte na řeči druhých (oni vaše dítě neznají)

Každé dítě je originál - každé dítě má jiné požadavky a jiná přání.

Některá chodí spát déle, jiná dřív, některé potřebují blízkost rodině a jiné zase svůj klid.

Vyslyšte je. Snažte se aby situace, která je vyhovovala vašemu dítěti a vám.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE UROVNAT SI TO V SOBĚ.

Zamyslete se - snažte se vcítit do vašeho dítěte 🙂

Dobrou noc a sladké sny 🙂

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Náš příběh začal dlouho před narozením naší dcery. Věřím, že každý člověk má určený svůj osud. A tak to bylo i u nás a naší holčičky. Prostě jsme se měli potkat, jsem si tím jistá.

Když jsme začali řešit rodinu, neúspěšné pokusy v reprodukčním centru, dávky hormonů a vše okolo tohoto procesu nás ujistilo v tom, že tudy cesta nevede. Jak manžel, tak i já jsme byli zajedno -adoptujeme si dítě z ústavu, abychom mu mohli dát svou lásku a opravdový domov.

A tím začalo celé kolečko po úřadech, vyplňování dotazníků, testy, pohovory, návštěvy u nás doma, jestli jsme vhodní budoucí osvojitelé. Člověk, který to vidí z venku, asi řekne, že to muselo být šílené – mluvit o svých pocitech s někým dalším, mít v domě kontrolu ze sociálky ...

Nám to vůbec nevadilo a zajímavé je, že ani manželovi, který je introvert a o svých pocitech skoro vůbec nemluví, tak se rozmluvil, návštěvy mu přestaly vadit a otevřel se. To bylo takové první pozitivum celého procesu.

Měli jsme také štěstí i na pracovnice sociálního úřadu – moc příjemné paní, vše vysvětlily, prostě nebylo nic, co by jim člověk mohl vytknout. Na přípravě budoucích osvojitelů a pěstounů na přechodnou dobu jsme se seznámili se spoustou skvělých lidí, se kterými se stýkáme a píšeme dosud.

Kouzelný telefon

Od podání žádosti uplynul skoro rok, když mi v práci zazvonil telefon a paní z úřadu mi oznámila, že mají pro nás dvouměsíční holčičku. Ten den vůbec neutíkal a já v práci vůbec nic neudělala a myslela jenom na odpoledne, až půjdeme na úřad a dozvíme se víc, ale zároveň jsem měla obavy. Ani nevím z čeho,  prostě najednou to bylo tady!

A zde začínalo něco, na co člověk prostě připravený není. Přišli jsme s manželem na úřad a tam nám ukázali fotku miminka. Na první pohled obrovské mimino pečlivě zabalené v zavinovačce a prapodivně naaranžované a ohnuté do obloučku, aby se zřejmě vešlo do objektivu. I teď, když si to foto prohlížím, tak musím konstatovat, že se jim ta fotka ale opravdu nepovedla.

Další dávkou byly informace o biologické matce, sourozencích a celé anamnéze současné a budoucí, kterou by mohla trpět. Seděla jsem v židli jak zařezaná a říkala si, že to vydržím, že tyhle řeči poslouchat musím, ale nebudu je vnímat a že chci jenom vědět, kdy to obrovské mimino uvidíme na vlastní oči.

Po celé téhle informační smršti se nás pak úřednice zeptaly, jestli chceme malou vidět. Jasné, že jsme bez váhání řekli ANO, jak jinak!

Dalších velmi dlouhých čtrnáct dní manželé čekali na den, kdy konečně mohou přijet do dětského centra seznámit se s maličkou osobně.

První setkání

Byla tam na nás připravená celá armáda – paní ředitelka, sociální pracovnice, pečovatelka a dětská lékařka. Posadili nás do zasedačky a začali do nás opět hustit anamnézy a takové ty řeči, že vlastně matka byla hloupá a maličká, že taky nemá moc dobré vyhlídky, co se IQ týče.

Prostě pro slabší povahy hrozné! Já to pouštěla jedním uchem tam a druhým uchem ven, chtěla jsem maličkou vidět, nic víc. Chtěla jsem se řídit vlastními pocity a instinkty. Anamnézu bych si přece mohla přečíst v klidu doma následně.

Nakonec nás zavedli do hrací místnosti, kde na pěnové podložce pod hrazdou leželo něco hrozně malého, já byla připravená na obrovské mimino a ve skutečnosti to byl malinký drobeček.

Jakmile jsem se nad ní naklonila, tak se na mě neskutečně začala culit – prostě se normálně prodávala a to myslím doslova … Říkala: Hele, jak se hezky směju, vezmeš si mě? Ten den jsme tam strávili s manželem 2 hodiny.

Tímhle okamžikem pro nás začal nový život. Život ve třech. Ale netušili jsme, čím ještě musíme projít, aby ten život ve třech byl plnohodnotný a normální.

Spolu?

Docházeli jsme do kojeňáku, jak jsme jen mohli, ale je jasné, že každé miminko má své biorytmy (i když v kojeňáku jsou biorytmy potlačené). My se museli přizpůsobit době, kdy maličká byla vzhůru.

Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.

Odcházeli jsme vždy, když v podvečer vyčerpáním usnula. A jak jsme později zjistili, tohle bylo jedno z mnoha traumat, které si pak domů přinesla. Bylo ale neuvěřitelné, jak se z miminka, které nereagovalo téměř na nic  - znalo pohled pouze z horizontální polohy, jak více leželo v postýlce, se stává miminko, co začíná objevovat svět ve zrychleném tempu. No, a my to vždy museli utnout,  odejít.

Hrozné. Teď si nezaujatý člověk říká, proč jsme to dělali, proč jsme si jí nevzali domů. Nemohli jsme. Nebyla totiž právně volná.

Zde je nutno upřesnit, že příběh se odehrával v době, kdy začal čerstvě platit nový zákon, a do hry vstoupilo v tomto směru soudní rozhodnutí.  Manželé bohužel nevěděli, že je možné požádat soud o svěření do péče už v době, kdy maličká nebyla ještě právně volná.  Po tomto rozhodnutí by rodina měla nárok pobírat na maličkou dávky mateřské.

Od doby, co jsme jí poprvé navštívili, uplynul měsíc a kousek a my věděli, že jsme ve slepé uličce. Trápili jsme se my i maličká Ale naše situace nedovolovala, abychom si jí vzali domů – to by znamenalo vzít si v práci neplacené volno na několik měsíců a s rizikem, že biologická matka si to ještě rozmyslí.

A to bohužel opravdu nebylo možné, bylo potřeba platit účty, hypotéku a výpadek jednoho platu nepřicházel vůbec v úvahu.  Jsme normální lidé, kteří vydělávají tak akorát. V tu dobu jsem si říkala, že život je nespravedlivý.

Konečně domů!

Blížily se Vánoce a my se pořád trápili vzájemně návštěvami v kojeňáku. A pak se rozhodli - prostě si jí vezmeme domů i s rizikem, že o ni můžeme přijít, ale že jí prostě v kojeňáku nenecháme a tak se stalo. Podepsali jsme formulář k dlouhodobé návštěvě a vezli si maličkou domů. Bylo to dva dny před Vánoci.

Nikdo si neumí představit tu panickou hrůzu, kterou maličká měla, když jsme si pro ni přijeli. Instinktivně cítila, že je něco jinak. Ještě teď po letech mi z toho není dobře. Přivezli jsme si své oblečení, vajíčko do auta. Při převlékání měla tak vyděšený výraz – oblékali jsme jí do něčeho, co neznala.

Pak jsme jí upoutali do vajíčka a zase ten nejvyděšenější výraz, co jsem kdy viděla. Cesta autem byla hrozně dlouhá, plakala celou cestu. Naštěstí tím, že cítila naší přítomnost, se trošku zklidnila. Ale vyděšený výraz jí zůstal ještě celý den. Jenže to byla špička ledovce těch dalších reakcí, které přišly postupně, jak se to v té dětské hlavičce postupně uvolňovalo.

Vánoční dárek

Je tu Štědrý den a my máme doma ten nejkrásnější vánoční dárek na světě! Večer jsme se všichni sešli u stromečku, bylo nás tam s prarodiči a sourozenci třináct! Trochu jsme se báli, jak to maličká zvládne, ale ta se na každého usmívala, byla pozitivní a společenská.

Ale trauma přežívá. Je neustále v pohotovosti, neustále si nás hlídá, chce být pořád v kontaktu jak ve dne, tak i v noci. Tím nemyslím, že s námi spala v posteli, spala ve své postýlce, ale hodně měsíců nespala tím pravým tvrdým spánkem – při každém šustnutí byla okamžitě vzhůru a vztyčená jak kobra – prostě se bála, že jí zase odejdeme. Tenhle syndrom odezněl až po nějakých sedmi měsících.

U maličké se tyto projevy velkého strachu z odloučení od rodičů v cyklech vrací.

Je to nepředvídatelné a prozatím to nedokážeme vždy odhadnout. Pokaždé je spouštěč něco jiného.

Po Vánocích adoptivní mamince skončila dovolená a musela se vrátit do práce, ale maličká stále nebyla právně volná. Zde v tomto případě pomohla náhoda. Adoptivní tatínek utrpěl před Vánoci úraz, byl proto v pracovní neschopnosti doma. Takže se mohl o maličkou postarat.

Jak na smilování jsme čekali na datum, kdy skončí lhůta, do které se matka ještě může rozhodnout a vzít svůj souhlas zpět! Poté jsme čekali na soudní rozhodnutí, které nám svěřilo maličkou do péče před osvojením, v té chvíli jsem si říkala, že konečně bude konec.

Ach ty zákony

Jak jsem se mýlila. Martyrium teprve začalo. Po soudním rozhodnutí a nabytí právní moci mi ČSSZ přiznala špatně dávky mateřské. Ubrali mi skoro dva měsíce dávek, protože si interpretovali zákon podle svého. Odvolávali jsme se, oni si vždy nechali měsíc na odpověď a tak dokola. Nakonec jsme díky známé advokátce získali dávku zpět. Ale na úkor toho, že jsem byla téměř 2 měsíce bez prostředků!

V tuto chvíli jsem si říkala, že nás stát trestá za to, že jsme si chtěli vzít miminko z ústavu.

Začátek spolubydlení s maličkou se nesl v tomto duchu, kdy jsme byli vystresovaní jak vědomím, že se může matka kdykoliv ozvat (než byl soud), tak poté, kdy jsme řešili mateřské dávky místo toho, aby byl člověk v pohodě a věnoval se plně maličké. A tihle tvorečkové to prostě vycítí, i když to člověk skrývá, co si budeme povídat.

 Trvalo další rok, než se úplně vyřešila administrativa ohledně úplného osvojení, ale to už naštěstí byla formalita.

Nyní jsou dceři dva roky. Je to neskutečně temperamentní holčička, svým vývojem poskočila dál, než je její věk, krásně mluví, je bystrá. Všechny předpovědi o jejím IQ se minuly. Chodíme cvičit, plavat, je to živel, který se nikdy nezastaví, nevyčerpá, zajímá ji spousta věcí. A jde nám do podoby, jak říká okolí.

Ale musím říci, že tohle všechno, co jsme zažili, nás posílilo, jsme rodina (i když nevšední). Máme se rádi, ale nikdy nebudeme ta „standardní rodina“. Dětičky, které se narodí jako nechtěné, si do života nesou obrovský balvan, trauma, kterého se nikdy nezbaví. Je jen na nás, jak jim to ohladíme, ochladíme, pofoukáme a zjednodušíme. Jsou to křehké duše, tak na to pamatujme. Držím všem, co jsou s námi na stejné lodi, palce.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

Ráno se kupodivu budím v docela dobrém rozpoložení. Pak teda vidím tu velikou tašku a sbalený batůžek, tak to na mě trochu jde, ale Lukyn mě drží! Vysvětluju Kýšovi (spíš teda sobě), že jedeme do tý školky, co jsme tam chodili. Že dneska už tam bude s dětma sám. Že bude jako Timmy, co si ve školce hezky hraje s ostatníma. Začínám nabírat, ale stále se držím. Celou cestu nemluvím, abych neřvala.

Přijdeme do šatny, vyjde paní učitelka, Kýša ji bere za ruku a jde si do třídy hrát. COŽEEEEEE??!!!???? TO MI JAKO NEDÁ PUSU? ANI NEZAMÁVÁ? Jako vážně? Po těch letech? Ty vole, vždyť já ho kojila!!!! Vidím pobavený výraz mého muže a poslední co slyším je, že klidně můžu brečet. Pak jsem upadla do kómatu.

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

Maminku tyto zprávy sice zarazily, ale když vše důkladně probrala s manželem, rozhodli se, že si tuto šanci být rodiči nechtějí jen tak nechat ujít a chtějí o maličké vědět víc!

Dva týdny, které čekali na osobní schůzku s psycholožku, která měla případ maličké ve svých kompetencích se nekonečně vlekly. V hlavě se jim rojily tisíce myšlenek, scénářů a otázek.

„Při osobním setkání nám psycholožka řekla v podstatě to samé co do telefonu, ale navíc nám ukázala fotku maličké. Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Nakonec se manželé se rozhodli, že se na maličkou pojedou alespoň podívat, aby věděli, jak na ně bude působit na živo a také, že snad dokáží lépe odhadnout, co by je čekalo, kdyby se rozhodli maličkou přijmout.

První setkání

První setkání proběhlo u přechodných pěstounů doma také za přítomnosti psycholožky. Když se otevřely dveře a maminka poprvé uviděla holčičku v náručí pěstounky, první co ji napadlo  bylo - „Boože! Tohle maličké křehoučké stvoření by mohlo být naše?!“

„ Koukaly na nás krásné hloubavé moudré oči. Přišlo mi, jako by celé situaci rozuměla. S holčičkou jsme strávili tři hodiny a byli jsme příjemně překvapeni. Dle diagnózy, která byla vznesena,  bychom čekali, ze bude vřískat, lítat a činnost měnit každou chvilku. Ale ono to bylo naprosto v klidu a v pohodě ...“

„Byla droboučká, tichá, stále v pohybu, ale klidná. Občas nám přinesla nějakou hračku. Když jsme jí něco říkali, tak poslouchala a bylo vidět, že vše vstřebává, že přemýšlí. A to mě dostalo. Její křehkost a hloubavost nás zaujala. Dali jsme si sice čas na rozmyšlenou, ale už cestou domů jsme věděli, že ji chceme!“

Druhý den tedy maminka volala psycholožce s tím, že chtějí holčičku přijmout do své péče! „Ještě jednou mi zopakovala, že si to máme pořádně promyslet, že to dítě se necítí dobře v náruči a celkově, že nemá ráda dotyky ... Odpověděla jsem jí, že jsem to uvážila a přijímám ji takovou, jaká je!“

Zde je na místě zdůraznit odvahu, odhodlání a statečnost adoptivní maminky přijmout maličkou i přes všechny tyto strašáky. Vždyť pro každou maminku je důležité projevovat svou náklonnost milovanému dítku formou obětí a tulení. A představa, že to takto probíhat nebude, je přinejmenším bolavá.

Z rodiny pěstounské do rodiny adoptivní

Doprovázející organizací pěstounů bylo  naplánováno, že předávání z jedné rodiny do druhé bude trvat zhruba měsíc. V prvních třech týdnech maličká byla ještě převážně v péči přechodných pěstounů. Adoptivní rodiče se ubytovali v nedalekém penzionu a co nejčastěji ji navštěvovali, později si ji také začali brát na procházky a nebo se s ní v klidu poznávali v soukromí penzionu.

„ Největší obavy jsem měla z toho, že dceři byl už rok a já měla respekt k tomu, že  je to vlastně hotový človíček. Bála jsem se, zda si zvykne a naváže se na nás. Sledovala jsem tedy, jak funguje pěstounská rodina, na co je malá zvyklá, jak na ni mluví atd. Snažila jsem se v tom pokračovat, aby necítila zmatek a změnu přijímala co nejlépe.“

„Pěstounská rodina byla moc milá a pohodová. Dceři dali velký kopec lásky a hlavně domov. A já jsem jim za to neskutečně vděčná! Celý ten čas, který jsem s nimi strávili, byl tedy moc příjemný.“

Konečně doma!

Po třech týdnech přešla adaptační fáze do své druhé části. Adoptivní rodiče si mohli odvést svou dceru za asistence  pěstounů domů. Pěstounka s novou rodinou chvilku pobyla a pak nastal čas, aby odjela domů ...

„Když mi  pěstounka už nebyla za zády, najednou jsem pocítila strach a obavy, jak to všechno zvládnu? Najednou jsem měla doma chodící třináctiměsíční dítě, které zajímalo vše! Ale domácnost jsem ještě neměla dítěti plně uzpůsobenou, dny tak byly velmi psychicky náročné. Ze začátku jsem si tak mateřství moc neužívala. Ale asi po dvou měsících přišla úleva, štěstí, radost a nekonečná vděčnost za toto dítě!“

„Malá byla v pohodě, od prvního dne, kdy jsme si ji přivezli, dobře spala a časem se její spánek ještě prodlužoval.“

Zde se nabízí otázka, jak je možné, že se z maličké během pár dní v nové rodině stalo v podstatě jiné dítě? Jako by se v nové rodině uklidnila a rozzářila? Vždyť v pěstounské rodině měla tu nejlepší péči a lásku jakou si mohla přát.

„Myslím, že se na nějaké úrovni začala zklidňovat a věděla, že teď už může v klidu spát a že se už může svobodně tulit. Asi ta její malá dušička věděla, že zde je pro ni ta konečná  stanice ...“

A co víc. Prognózy paní psycholožky o tom, že jde o nekontaktní  a hyperaktivní dítě se nakonec nepotvrdily!

„Dcera je úžasná, chytrá, krásná a hlavně muchlovací! Stále by se jen pusinkovala a tulila nebo nosila! Je pro mě tím nejúžasnějším dítětem, které jsem si mohla přát!“

 „A co mi celá ta zkušenost dala? Že nemusí být všechno tak, jak říká nějaká prognóza… Jsem šťastná, že jsem se nenechala zastrašit a že jsem našla odvahu jet se na ni podívat a třeba čelit tomu, že by se nám opravdu nelíbila fyzicky nebo jinak“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

"Mamíííí, dopedele, já spadnul." Když lítá po bytě a upadne.

"Mamíííí, co to bylo, dopedele!" Když maminka ječí, protože právě našla v kuchyni pavouka.

"Dopedele" rána, "Dopeele" rána. Když Kýša vysává a zasekl se mu vysavač o práh. Na můj následný upřený pohled reaguje slovy: "Už dobý mamio."

"Dopedele, au." Když zakopne/kopne se/uhodí se/prostě cokoli au.

"Dopedele, čičio, ima." Do prdele, to je zima, co kočičko?

Nejhorší DOPEDELE, který jsem zažila, bylo to školkový. Stojíme s paní učitelkou nad obědvajícím Kryštofem v malinké jídelně, hlavička na hlavičce. Je slyšet jenom to, jak děti mlaskají. Paní učitelka se zrovna dojímá nad tím, jak je Kýša šikovný a milý, když mu najednou spadne vidlička.

"DOPEDELE!"

Do teď vlastně nevím, jestli v tu chvíli věděla, co to vlastně řekl. Já každopádně jako pyšná matka toho šikovnýho a milýho hošíčka dělala, že vůbec nic neslyším!