A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Halloween je definitivně můj nejoblíbenější americký svátek. Pamatuju si na svůj první Halloween v New Yorku, šli jsme tehdy s Amíkem na manhattanský průvod příšer a mně  tehdy tenhle svátek úplně učaroval. Úplně mě okouzlila ta hravost lidí kolem.  Všichni měli masky, jenom turisti ne a mě to tehdy vážně mrzelo.

Halloween v podání Newyorčanů je absolutní hrou. Začíná to na začátku října, kdy se v okolí postupně začínají objevovat venkovní dekorace a o všech říjnových víkendech se po celým městě pořádají akce s Halloweenskou tématikou. Hodně oblíbený jsou psí soutěže o nejpotrhlejší masku a nejvíc znechucenýho psa v ní. Tu podle mě vyhrál jeden Šitzu, kterýho jsme viděli před třema lety v masce "Šitzu v záchodě." Ten pes měl kolem krku malý hajzlprkýnko a na těle pak záchodou mísu. Vyhrál na plný čáře, chudák, zjevně přesně věděl, kde je a nebral to jako výhru. Ale maska to byla nezapomenutelná.

Halloween v Brooklynu je naprosto skvělej, v určitejch čtvrtích se uzavřou ulice, aby koledníky neohrožovala auta, domácí sedí na schodech a na kolenou mísy plný sladkostí. Mimochodem, obchody jsou teď plný speciálních obr balení čokolád, který jsou plný miniaturních jednotlivě zabalených bonbónů. Tradičně, pokud je dům vyzdobenej rozsvícenou dýní, znamená to "na naše dveře zazvoňte dáme vám sladkosti."

Od tý doby, co máme mini chlapíka, je Halloween nepřekonatelnej a každým rokem se nám líbí víc a víc. Mně protože jsem něco podobnýho jako dítě nezažila a Amíkovi, protože se vrací do svýho dětství. Rozhodli jsme se, že budeme každej rok chodit v masce všichni.

První rok byl mini chlapík ještě mimimo, šli jsme za upíry a to dítě bylo jako na břiše ležící trochu se plazící upír fakt děsivej. Jen jednoho mi bylo líto, že jsem mu do pusy nedala šťávu z řepy, protože s tím, jak tehdy bezzubě slintal, by to vytvořilo fakt perfektní efekt. Jen jednu vadu to mělo, těch čokolád jsme tehdy moc nedostali neb jsme byli jednoduše odhalený jako rodiče, co strkají svoje mimino k čokoládám a pak je chtějí sníst sami. Dostávali jsme místo čokolád rozinky, který žádný správný kolednický dítě nechce a tak to zbejvá jako cena útěchy právě pro rodiče mimin.

Loňskej rok byl mnohem lepší. Jen jsme se nedokázali do posledního dne rozhodnout, za co to půjdem, takže náš kostým byl dost "ghetto" neboli šméčko. Byli jsme duchové, na krku hozený bílý prostěradla a pomalovanej obličej na bílo. Mini chlapík dostal svůj dýňovej kyblíček a naučil se jíst čokoládu a objevil lízátka. Kyblíček měl tak plnej, že ho nemohl unýst, ale odmítal mi ho svěřit do péče potom, co mě viděl, jak mu potajmu kradu sladkosti. Halloween v něm zanechal velkou stopu, že si druhej den vzal svůj speciální kyblíček, stoupnul si ke dveřím a naše "až zase za rok" naprosto nepochopil. Ještě v lednu jsme mu museli dávat čokoládky do kyblíčku, protože tam prostě patří a hotovo.

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat." 

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Dnes jsou to přesně 2 roky, co jsem se stala mámou a to mě tak nějak nutí bilancovat a vzpomínat na to, jaké ty poslední 2 uplynulé roky byly. Sentimentu mám v sobě dost, ale ten si chci nechat pro sebe, takže tohle je takový žebříček věcí, které mě na mateřství nejvíce pobavily 🙂

Během mateřství jsem zjistila, že...

• absolutně nepotřebuju budík – mám jeden živý, a ten mě vzbudí vždycky dřív než chci vůbec vstávat
• jsem naprosto přišla o problémy s usínáním a dlouhým čučením do zdi – prostě lehnu a spím. Kdykoliv a kdekoliv. A to i když nechci...
• jsem schopná hodiny a hodiny konverzovat nad tématy porod, kojení, plínky, příkrmy, očkování a mateřská láska
• jsem se naučila připravovat desítky jídel, která mají naprosto stejnou konzistenci, vypadají však naprosto odlišně, ale přesto chutnají stejně hnusně (ano řeč je o příkrmech)
• jsem v každé situaci schopná vymyslet hned několik působivých motivačních lží, které dostanou mé dítě přesně tam, kde ho potřebuju mít („pojď, podíváme se, jestli támhle náhodou nepojede mašinka“, „miláčku, s tatínkem jéme přesně to samé, co máš ty“)
• znám naprosto všechny jízdní řády místních dopravních prostředků (a dokonce i přesně vím, na kterém přejezdu kdy projíždí vlak a kolik bude mít vagónů)
• spousta věcí, které jsem dříve dělala rukama, se dá stejně dobře udělat i nohama (a možná i rychleji)
• traktor zvládnu nakreslit i poslepu (a to v několika designech)
• zvládnu přebalit pokakané dítě bez toho, aniž bych se pozvracela (nesmějte se, to byla moje největší obava před tím, než jsem se stala mámou...jsem prostě pachová citlivka🙂 )
• nakupování oblečení pro sebe jsem vyměnila za nakupování pro dítě a ještě mě to činí trapně šťastnou
• vědomí, že máme na sex málo času (protože spící dítě se vždy nějak záhadně vzbudí) vůbec vztahu a kvalitě sexu neškodí, mnohdy i naopak🙂
• stala se ze mě citlivka, kterou zaručeně rozbrečí šťěňátka, koťátka, malé děti a v podstatě všichni lidi s pohnutým osudem (a že jich je!)
• to že tvrzení: „milovat někoho tolik, že bys za nej položil život“ je pravdivé a není to jen prázdná fráze, která se jen tak říká
• to že si absolutně nedovedu vybavit bolest u porodu, přestože tenkrát bych přísahala, že to nikdy zapomenout nedokážu
• vím, že teď už zvládnu prostě všechno na světě

A co vy? Co na mateřství překvapilo a pobavilo vás? 🙂

Více článků z mé dílny (hlavy) najdete na blogu:

http://slaskouapacheee.blogspot.cz/

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.

Nedávno jsem se zúčastnila jedné velmi vášnivé diskuze na téma domácích porodů. Debata se postupně stočila od dohadů ohledně (ne)bezpečí domácích porodů až k vhodnému sdělení dětem, jak vlastně přichází na svět. Maminky si vyměňovaly názory jako například v jakém věku a jakým způsobem dětem tuto skutečnost osvětlit.

A na přetřes přišel i Krteček a díl, ve kterém asistuje u porodu zaječice. V diskuzi zazněl názor, že toto je ukázka porodu řízeného Krtkem – tedy ne přirozeného porodu, a tím pádem je to nevhodný příklad pro malé holčičky a neměl by jim být zaznamenáván do podvědomí. Je prý lepší pustit dítěti v předškolním věku reálný porod v přírodě.

Nejdřív jsem to považovala za pokus o vtip. Ale jak se diskuze ubírala dál tímto směrem a také vzhledem k přizvukujícím komentářům a počtu lajků u příspěvku, mi konečně došlo, že to přítomné lesany myslí vážně. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo být v šoku, tak jsem dělala obojí. Nakonec jsem se rozhodla to „rozseknout“ tím, že znovu zhlédnu pár dílů Krtka a zamyslím se nad jeho škodlivým působením na novou generaci.

Varování: V následujícím odstavci bude prozrazena zápletka některých dílů Krtka. Text je psán jako úsměvné pozastavení a je třeba ho tak i brát. Za jakékoliv osobnostní újmy je zodpovědný čtenář.

• Porod řízený Krtkem už jsem zmínila. Ale pro shrnutí: Nevhodný příklad pro malé holčičky jakožto budoucí matky, které si tímto zapisují do podvědomí, že řízený porod je správné řešení.
• Propaganda umělého mléka. Vzpomeňte si na díl Krtek a orel, kdy Krtek zachrání při povodni orla a krmí ho mlékem z lahve. Měl by se spíš zaměřit na hledání správné laktační poradkyně.
• Prozrazení podstaty Vánoc. Nevím jak je možně, že jsem si toho všimla až v souvislosti s porodem, ale je to tak. Krtek ničí dětem představu o Vánocích v tradičním pojetí – tedy že Ježíšek nosí stromeček a dárky. Jistě si vybavíte, že v jednom díle si kupuje v obchodě stromeček a ve své podzemní chodbičce balí dárek.
• Vejce je vražda. V továrně na piškoty zachrání doslova na poslední chvíli před jistou smrtí kuře, které se vylíhlo z vejce. Hotový horor!
• Krádež je v cajku. Když Krtek se svými vypečenými kamarádíčky ukradne meloun a ještě se dopustí ublížení na zdraví prodavače, kterému meloun ukradli, náramně se tím baví.
• Malý pyroman. Výčet krtkových leváren ale ještě není u konce! Nejlepší hračka jsou zápalky a škrtat s nimi v lese je fakt švanda!
• Krtek rebelem. Přehodit pár kolíků na trase buldozeru není nic špatného. Vždyť přeci účel světí prostředky, ne?
• Krtek vizionář. Nakonec Krtek přináší dětem i poměrně pochmurnou prognózu budoucnosti. Co bude, až nám dojdou zásoby ropy nebo nám někdo přivře kohoutek? To se dozvíte v díle Krtek ve snu.

Tedy milé spolumatky, nevím jak vy, ale já jsem zhrozená, co to svým dětem pouštím do podvědomí!

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.