ROZCESTÍ

Jirku napadlo, že se podívá na Google Mapy, nicméně nechytl signál. Mě napadlo, aby vylezl na strom a podíval se do dálky, jestli tam někde ta vyhlídka není. Ale to on nepovažoval za dobrý nápad, a tak jsme se nakonec vydali po zelený, protože vedla do kopce a vyhlídky jsou přeci vždycky na nějakým vrcholu.

„A co když tam žádná vyhlídka nebude?“ zeptám se ho.
„Tak budeme v zasněžený prdeli,“ řekne upřímně.
„Dobře, takže ty, Dan a Adam pracujete v pivovaru a dál?“ připomenu mu, že jsem nezapomněla na to, o čem jsme se bavili předtím, než jsme nevěděli, kudy půjdeme.

V tom mi zazvoní telefon.

„Ahoj, Maxi,“ zvednu telefon a pozdravím Maxe. Jirka se zastaví, překříží ruce na hrudníku, nakloní hlavu na stranu a neuvěřitelně blbě na mě čumí.
Max se vyptává, jak se mám, a vyčítá mi, že jsem mu o sobě nedala vědět.„Jo, dobře se mám. Normálně neuvěříš tomu, ale je tu Dan.“
Max nereaguje.
„No, Dan z tej expediční firmy, ale už tam nedělá. Dělá v pivovaru,“ u toho triumfálně mrknu na Jirku, ale ten pořád stojí a blbě čumí.
„To snad ne,“ hlesne Max, jako by se dozvěděl, že mi umřela kočka, kterou nemám.
„Cože?“ zeptám se.
„Dělá v Gwernu. Já vím, stále spolu občas zajdeme na oběd, no a teď…“ vzdychne. „Jejich šéf má chatu, kde pořádá tyhle seznamovací kurzy. No a když se ten šéf z Gwerna ptal, kam chtějí jet na teambuilding, tak prej vymysleli, že pojedou na tenhle seznamovací kurz, protože jsou všichni nezadaní a udělají si z toho soutěž,“ vyklopí mi do telefonu Max.
„Jakou?“ Ve snaze nevyslovit slovo soutěž, aby to neslyšel Jirka, potřebuji z Maxe dostat víc informací.
„To už nevím, mě to moc nezajímalo. Netušil jsem, že se může stát, že se tam potkáte. Lůco, vždyť jsme se teď tak dlouho nebavili. Dávej na sebe pozor, prosím.“
A pak se rozloučí a típne mobil.
Podívám se na Jirku. Jsem trochu v šoku a potřebuji vstřebat informace a fakta od Maxe.
„Tak slečinka má signál a mě by nechala lézt na stromy?“ vyhrkne na mě hned Jirka.
„O co soutěžíte?“ neudržím se a zeptám se ho hned.
„Je to blbost, Lůco, neřeš to,“ řekne, protože hned pochopil, že už to vím, a natáhne ruku. „Půjčíš mi mobil? Kouknu se na tu mapu.“ A tak mu půjčím mobil, jako bych Google Mapám nerozuměla, a koukám na něj.
„No tak tu blbost vyklop,“ řeknu ostře, protože mě tahle hra začíná pěkně srát!
„Dobře, takže takhle. Minulý měsíc na vánočním večírku jsme se předávkovali pivem, protože když děláš v pivovaru, tak je všudypřítomné. No a šéf se taky ožral jako prase a řekl nám, ať vymyslíme, jaký budeme chtít teambuilding. A tak jsme mu řekli, že se chceme podívat na tu jeho príma chatu, kam jezdí nezadaný holky, protože jsme mamrdové a nikdo z nás zrovna holku nemá. Takže nám to zařídil expres hned teď, abychom si náhodou nějakou holku nenašli, protože druhá možnost byly kurvy, ale to by ho prej vyšlo moc draho.“
Koukne na mě a podává mi mobil.
„A jdeme špatně, takže se musíme vrátit.“
Otočí se a vyrazí.
„A ta soutěž?“ zeptám se a dám se do kroku za ním.
„Vožralí jsme vymysleli blbosti, jakože selfie s holkou jeden bod, selfie s líbačkou dva body, telefonní číslo na holku pět bodů, prokazatelnej sex vyhrává rovnou,“ řekne a dodá: „Jak na základce, co?“
„Jako celej tenhle trapnej výlet,“ odpovím a přicházíme zpátky na rozcestí, kde jsme ztratili směr.
„Já jim řekl rovnou, že tady nehodlám lhát a vymýšlet si kraviny…“ zamyslí se. „Protože bych si opravdu rád nějakou holku našel.“ A to mě potěší a zahřeje uvnitř.
„A ta výhra?“ zeptám se ještě.
Ale v tom na nás mává Filip.
„No kde k sakru ste?“ zeptá se nás Filip.
A tak mu řekneme, že jsme se ztratili, že Jirka neměl signál a odmítal vylézt na strom a že máme hroznou žízeň. A tak nám každému dá lahev s colou, ve který je namíchanej rum.
„Kde jsi to vzal?“ diví se uznale Jirka.
„Kde asi? U tý vyhlídky je občerstvení,“ řekne.
Zrovna se Jirka napije, a tak mu zaskočí cola. Předkloní se a hrozně kašle. Když se na nás podívá, má úplně slzavý oči.
„Ta píše, co?“ poplácá ho po zádech Filip.
„Chceš mi říct, že už jste byli na té vyhlídce?“ řekne sípavým hlasem Jirka.

-------

CESTA K DRÁZE

Když vylezeme z lanovky, cítím, že jsme to s tím rumem trochu přehnali a že by to chtělo colu, nebo kafe, nebo nejlíp colu a kafe. Filip navrhne, že si ještě skočíme do restaurace na záchod a můžeme si dát něco k pití. Nikam nespěcháme a nejspíš si myslí, že pokud budeme dál chlastat tvrdej, tak se mu ztratíme v lese. A to on nechce, protože i když jsme dospělí a on nám tady nedělá mámu, tak se cítí být zodpovědný za tuhle situaci a chce to mít pod kontrolou. A to se mi na něm líbí.

Dám si colu a kafe a domluvíme se, že si to vypijeme venku na terase. Líbí se mi pozorovat šrumec lyžařů, jak se nebojí nasadit si lyže, snowboardy a pustit se z prudkého kopce dolů. Na moment si představím, že bych to taky zkusila. Nikdo nevypadá, že by to byla zas až taková věda, ale když si uvědomím, že to nemá brzdy, tak mě to zase přejde.

Takže se všichni bavíme tím, co je náš talent, kterým rozproudíme večerní zábavu. Jirka se kasá tím, že umí hrát na dvě polévkové lžíce, Mája nám dá prý lekci kundalini jógy, Filip se toho prý účastnit nebude, protože nemusí, takže proč by to dělal, že jo. Ale kdybychom měli zájem, tak umí oloupat mandarinku za tři vteřiny. A já umím ústy zvláštně říct špunt a knoflík, když u slova špunt mlasknete a u slova knoflík uděláte koníka, tak to zni děsně hustě a když se o to pokusí někdo, kdo to nemá natrénované, tak je to hrozně vtipné.

Když všichni dopijeme, tak se vydáme na cestu. Filip jde vpředu s Jirkou a já s Májou jdeme za nimi.

„Nevadí ti, že jsi nešla s Filipem sama?“ zeptá se mě, když usoudí, že se dostatečně loudáme a že nás nemůžou slyšet.
„Proč by mi to mělo vadit?“ divím se.
„No, myslela jsem, že jste chtěli jít s Filipem jen spolu, ale jak o tom u snídaně mluvil, tak mě to nadchlo a nechtěla jsem si takový výlet nechat ujít,“ řekne Mája.
„Vůbec ne, já nelyžuju, neumím to, a tak Filip vymyslel náhradní program. Bylo to od něho hezký gesto, ale neplánovali jsme jít jen spolu sami,“ řeknu jí.
„No, tyhle výlety mám mnohem radši než ježdění z kopce dolů pořád dokola…“ řekne otráveně a potom mi vypráví o tom, jak letos na podzim byla právě v Krkonoších a že spaly s kamarádkou pod širákem. A když se vracela domů, tak na ni na Facebooku vyjela reklama právě na tenhle Seznamovák. Ale že ji to tady pěkně štve, že jediný, kdo ji zaujal, je právě Filip. Že má dobrou energii, skvělej humor a hrozně ji přitahuje, že je to horský záchranář.
„Májo…“ řeknu smutně. A chci jí povědět o tom kolegovi, co byl vlastně kolegyně, a na rozloučenou se políbili. Ale nevnímá mě a mluví dál o tom, že by jí takovýhle život moc bavil. Má vystudovanou zdravotní školu a klidně by si dodělala nějaký kurz.
„Zachraňovat lidi v horách…“ řekne a zasní se u toho. Už to za ten jeden den celé stihla naplánovat. Kdo jsem já, abych jí teď kazila radost, že jo? A tak mlčím a o tej holce, co už tady asi lidi zachraňuje a líbá se s Filipem, jí neřeknu.