Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.

Týden před každou menstruací jsem po horolezeckem výkonu po schodech do pátého patra zažívala vnitřní “kuchání nožem” zaživa. Byl to skvělý signál, blížící se menstruace. Menstruaci jsem měla vždy jako hodinky a teď se nedělo nic. 

Byly to už 3 roky co jsem vysadila HA, v září jsem nastoupila po škole do práce a s přítelem jsme začali praktikovat STM. Měla jsem vše nastudovano. Za rok jsme hodlali založit rodinu, při zkouškách jsem sehnala krásný byt v centru města avšak potřeboval rekonstrukci. 

Únor byl velmi chladný, vytápěli jsme jen ložnici, protože tam bylo zatím vše a do kuchyně jsme chodili jen vařit. Já měla hroznou chřipku, ale v obýváku jsem už na zeď malovala stromy, škola mi chyběla a svoji chuť k tvoření jsem nechtěla dusit. Teplota mi ustoupila, ale stále jsem se cítila jako když mě někdo majzne po hlavě kladivem. Byl pátek večer, přítel mi přinesl k večeři Indické jídlo a dvě velké tašky s nákupem když jsem byla marod byla jsem rada, že mužů odpocivat a nákup obstará on. 

Měla jsem hotovo a tak jsem popadla talíř, dala si velkou porci a šla si lehnout do ložnice. Přítel v zápětí přišel a jeho první otázka byla jestli jsem to už dostala. Nedostala, měla jsem 10 dni zpoždění, ale přisuzovala jsem to té příšerné chřipce. Zavrtěla jsem hlavou a on mi položil na postel test. Několik dni jsem to odkládala strašně jsem se bála výsledku, protože mi nějaká moje vnitřní část říkala ,,jsi těhotná”. Asi jsem nebyla připravena přijmout nějakou zodpovědnost. Nezbylo mi nic jiného než se odebrat na záchod se slovy, že je večer a nic se neukáže, přítel byl ale hodně neodbytný. Test jsem podala příteli s tím, že máme asi půl minuty čekat. Na ten výraz nikdy nezapomenu. Vytřeštěně koukal na test, výrazná tlustá čárka se oběvila ihned. Pronesl jen slovo ,,pozitivní” vím, že měl skleněné oči jako by chtěl brečet, stál otupěle před záchodem kde jsem ještě seděla a nechápala. 

Myslím, že budu litovat do konce života toho, jak jsem se potom zachovala. Byla jsem poměrně nepříčetná a rozhodnuta “to” dát pryč. Příteli jsem chladně oznámila, že to chci dát pryč, nejsem připravena na to mít dítě, nemám ani rok odpracováno ani byt není zařízený. Našla jsem milion argumentů a výmluv. Viděla jsem jak se jeho výraz mění, nepodíval se na mě, choval se chladně. Jen řekl ,,máš pravdu, nejsme na to pripravemi, když to chceš dát pryč můžeš.” Mlelo se ve mě plno pocitů zlost střídala smutek. Jen jsme kolem sebe chodili ani se na sebe nepodivali. 

V sobotu ráno jsem ani neměla náladu vstát a fungovat, oba jsme nemohli spát. Ve mě se to přes noc srovnalo a začala jsem předchozího dne hořce litovat. Rozhodla jsem se, že si přes den sedneme a budu chtít slyšet názor přítele. Příteli se to asi rozleželo v hlavě, bylo na něm vidět, že to dítě chce. Je z děckého domova o to více mě to mrzelo, chtěl rodinu, kterou nikdy neměl a já mu tu možnost chtěla vzít, protože jsem prostě byla srab. Zazněly argumenty, že mě je 25 jemu skoro 27 a máme na to už věk navíc jsme tu dobu byly spolu už 7 let. Vnitřně jsem si dítě chtěla nechat, ale z venčí jsem proste propadala panice, neměli jsme ani našetřeno. Já jsem si stále připadala jako dítě. Bylo mi hrozně líto přítele měl stejné právo rozhodnout jak to bude dál a já ho postavila před hotovou věc. Jeho poslední věta byla, že je to moje tělo a mám se rozhodnout sama jak to bude dál, ale mám si i uvědomit, že se to potom taky nemusí podařit. Neuměla jsem si představit, ze mi táhne na 30 a mám nervy v kýblu, protože nemůžu otěhotnět. Po probrečeném víkendu jsem nakonec uznala, že si prcka necháme. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo, byla to taková úleva a neskutečný nával radosti, která se stupňovala každým ultrazvukem.  🙂

Nejdřív to měla být kz, ale jelikož mi v posledních dnech přibylo pár nových sledujících, rozhodla jsem se to popsat trochu obsáhleji... Takže pozor, jo ;).

Jak je naše S. náročné dítě nebudu rozvádět. Mám to v jiných článcích a o této "diagnóze" se už na netu dá ledasco dohledat. Každopádně jeden z projevů náročnosti je i absolutní závislost. Ve valné většině případů - na mamince. A proto takové dítě ani teoreticky, ani prakticky nelze hlídat druhou nebo třetí osobou. Takže se cítí nejvíc bezpečně u maminky. A pak se řekne, že už mu je 3,5 roku a vychází to pěkně na září... A třeba k tomu máš doma i 6m mimino a řekneš si - ŠKOLKA!

Jako měla jsem z toho bobky. Jako každá maminka. Ale tak zkusím to. To dítě má rádo další děti, kontakty navazuje, na kroužky chodit nechce a kámošů je málo. Aktivity spolu s miminem dělat moc nejdou. Ať jde o tvoření, nebo hrát fotbal. Tak co by se jí ve školce nelíbilo? Pečlivě jsme vybrali školku, mimo město, příjemné prostředí... 4 dny jsem se tam pokoušela zadaptovat. Tedy, my obě. Bohužel se adaptovaly po dlouhém volnu i učitelky a tak děti, které se z 99% znaly, lítaly po obrovském hřišti a učitelky s kávou na lavičkách řešily, která je víc opálená od moře. Moje vyděšená malá kopie tam byla jako kůl v plotě a na její vyděšenou velkou kopii (mě), začaly den ode dne učitelky víc a víc tlačit. Ať ji tam nechám, že to zvládnou a tak. Jenže já to tak bytostně nechtěla. Nechtěla jsem ji vystavit stresu, úzkosti a ostatně ani ty opálený paní učitelky. Na břiše jsem v nosítku měla tedy půlročního prcka a celé to bylo všelijaké. Tak nějak líp a hůř bylo 4 dny. Pak se stala zásadní věc a to ta, že jsem S.řekla, že jdu uspat R. z druhé strany budovy, čímž ztratila občasnou kontrolu nad středem svého vesmíru (rozumíte, mě)... Učitelky se rozhodly ji za mnou nepustit a já to netušila. Slyšela jsem jen šílený řev a prosby. Když jsem chtěla zasáhnout, zastavila mě chůva, že ať počkám, že si s ní poradí. 30' dlouhých minut si s ní neporadila ani jedna z nich. Vyváděla, prosila a já to stranou sledovala a modlila se za zlom. Ten se nekonal, já ji čapla a jelo se domů. Druhý den se počůrala, když jsem se jí snažila ráno dostat v chodbě do bot. Co dělala... A takhle já si super školku s kámošema nepředstavuju. 

3/4 roku na to, bylo na školku uvaleno přísné embargo. Kdo se optal, byl úhlavní nepřítel a předtím byla scéna hodná Oscara. Pak jsem narazila na jinou paní, co dělá bachovky na míru a dala jí šanci, neboť dobré recenze... Začali jsme kapat a po 14 dnech užívání začala o školce SAMA mluvit. Mile mě to překvapilo a všeobecně se tak nějak začala víc vzdalovat na hřišti, neměla problém jít za roh vyhodit odpadek a nebo jít jinou stranou, než jdu já...a to jsou, přátelé, velké věci! Takže kapeme dodnes. Dva měsíce tedy mluvila o tom, že v září půjde (ne, neví, kdy je září, ale ví, že to není zítra). Mluvila o školce hezky, že se těší. Vše bylo v její režii. Díky mk a jedné mamince z tohoto města jsem ale zjistila, že tu je i jiná školka, která nemá 25 dětí a říká si sportovní. Což je pro našeho hyper celkem fajn, ne? Jenže, nebylo místo... jenže, stalo se cosi a místo se objevilo. A že "přijďte se podívat v pátek"...

A tak jsme se šly podívat. R. byl dvě hodinky s babičkou a my se S. měly na vše klid. Líbilo se jí tam a tak, že v pondělí zase. Čekala jsem tam v šatně, neviděla na mě, jako žádné z děti a chodila mě kontrolovat. V pondělí to bylo za 21 minut přesně 20x. V úterý to ale bylo za dvě hodiny asi 5x. Ve středu podobně. Ovšem tam přišel zkrat. Přála si, abych si sedla při obědě "sem" a já řekla, že budu sedět "tady". (Pro vysvětlení - "sem" a "tady" je od sebe cca 3 metry z tohoto ani z jednoho bodu na mě při obědě nevidí). Chytila amok, přestávala dýchat, prosila a celkově dost vyváděla. Já byla vytočená, ona na nervy a učitelka se snažila, co jí síly stačily. Od té doby nechtěla zůstávat na oběd a že si vezmeme do krabičky. Ok, s tím jsem až takový problém neměla. Po této středě jsem se zmínila známé paní, psychoterapeutce a ona mě odkázala na svou kamarádku, psycholožku. Ještě ten den jsem ji oslovila mailem a přála si. Odpověď nepřicházela a já se zděšením zjistila, že objednací doby jsou 3-5m. 

Čtvrtek proběhl zase o kus lépe a naše ředitelka mě kontrolovala méně a méně. Ploužila jsem se denně za nimi na procházce, ale ve čtvrtek mě poslala čekat na chodbu (!), než se oblečou, protože kvůli mě se jeden chlapeček rozbrečel, což se mnou značně zamávalo. Procházky 20 metrů za nimi mě "děsně" bavily! Rozumíte... R.byl každý den s babičkou od těch 8-11:30. On s úsměvem... Pátek byl ještě lepší, co do kontrol.